Druhé město strana 9 z 26

Deník kastelána vyšel před patnácti lety jako prvotina Jana Bittnera. Dnes lze již říct, že skutečné jméno, k němuž se váží také veleúspěšné humoristické knihy Poslední aristokratka (2012) a Aristokratka ve varu (2013), je Evžen Boček (1966). Zatímco v těchto dvou titulech šlo autorovi především o pobavení čtenáře (Cena Miloslava Švandrlíka za nejvtipnější knihu roku), jeho prvotina je z jiného řečiště, ačkoliv kulisy jsou stejné, tedy zámecké. Deníkový příběh kastelána chytí čtenáře okamžitě. Hrdina knihy se znechucením opustí velkoměsto a zamíří na venkov, aby našel ztracený smysl života a zachránil své manželství. Zámek ho však od počátku zaskočí — odkrývá se jako místo dávných i současných příběhů, dramat a nečekaných setkání. Tajemné síly prosáknou do života celé jeho rodiny. Je lidský rozum dostačující zbraní, nebo jsou věci mezi nebem a zemí, s nimiž je třeba se smířit? Kastelán možná nenajde, co hledá, možná nezíská, co si přeje, a možná nic není, jak si představoval. Pobyt ve zdech mysteriózního zámku mu však odhalí podobu života, o níž dříve neměl nejmenšího tušení.

Pro dvaapadesátiletého Karla z pražských Nuslí je úterý 5. září 2006 posledním dnem jeho života, ale to zatím vědí jen andělé... Mladá vdova, učitel autoškoly, sebevrah a čtyři andělé — to jsou možná trochu překvapiví protagonisté nové knihy Michala Viewegha. Nejčtenější současný český spisovatel v ní s obvyklou fabulační a kompoziční bravurou vypráví příběh jediného dne, na jehož konci se tři lidské osudy spojí v jeden. Sám autor novelu charakterizuje jako "svižnou story o lidech, andělích a umírání" či "knížku o nás všech, jejichž čas je vyměřen, a přesto se stále chováme, jako bychom tu měli být věčně".

Koncem devadesátých let vstoupil do české literatury autor, jehož styl je naprosto jedinečný - Václav Kahuda (narozen 1965 v Praze). V relativně krátkém čase vychrlil řadu knih, z nichž každá představovala velkou čtenářskou událost. Kahuda se hlásí ke svým vzorům - výsostným vypravěčům jako je Bruno Schulz, Bohumil Hrabal či Günter Grass; podobně jako oni je mistr hloubkových ponorů na dno duše. A stejně jako oni mísí s pozoruhodnou lehkostí vysoké s nízkým, groteskní s tragickým, animální s duchovním. Vrcholem jeho tvorby je autobiografický román Houština (nakl. Petrov, Brno, 1999), který je v kontextu české prózy naprosto ojedinělý. Poté se Václav Kahuda na deset let odmlčel, protože - jak sám uvádí - řekl vše, co potřeboval. Nyní se vrací na scénu románem, který na Houštinu formálně navazuje jak autobiografickým laděním, tak pro Kahudu typickým tělnatým, jazykově bohatým vyprávěním. Téma je však nové. V první kapitole se vypravěč rozhodne, že přijde na kloub dávné rodinné události ze čtyřicátých let, kdy jeho dědu, inženýra a nadaného konstruktéra v tehdejší ČKD, odvezli příslušníci německé tajné policie kamsi do Říše, kde se jej snažili přimět ke spolupráci. Když po několikáté odmítne, vrátí se v pořádku domů, druhý den ráno ve svém bytě však nevysvětlitelně zemře. Vypravěčova pouť po českých i německých archivech není odměněna jednoznačným vysvětlením. Otevírá však exkurzi do zákulisí funkce mocenských aparátů, doplněnou barokně pestrou mozaikou čistě soukromých i globálně-ekonomických událostí, skládajících dohromady nesnadný obraz naší současnosti.

Tato próza patří do subtilnější, neautobiografické linie autorčiny tvorby. Pozoruhodný je už samotný syžet: poslední měsíce nemocného Jaroslava Haška na Lipnici. Medvědí tanec však není jenom jeho příběhem, ale také bohatě strukturovaným portrétem doby.Píše se rok 1922 a my se ocitáme ve venkovském světě, kam se Hašek uchýlil, aby dopsal své životní dílo. O Švejkovi sice padne pár zmínek, ale to je vše. Dousková nenapsala biografický román o spisovateli, který se dočkal světové slávy až po smrti. Daleko víc ji zajímá existenciální situace vyhasínání sil někoho, kdo se po celý život bohatýrsky bavil, provokoval, a ještě o tom uměl vtipně vyprávět a psát.V Lipnici se už proslulý chodec stěží doplouží s oteklýma nohama do hospody. Stále v něm přebývá dřívější skandalista, avšak lipnická komunita je už jeho poslední protivník. Silnou stránku románu představuje tísnivá atmosféra blížícího se konce: venku leje jako z konve, hučící komín marně vyhání podzimní lezavo. Hašek stále ještě píše pro přátele veršovánky, pro místní ochotníky skandalistní hru, ale uprostřed bezesné noci mívá jeho tvář výraz vyděšeného dítěte, jak si všimne jeho žena Šura, která se o umírajícího alkoholika stará…

Dan Bárta je jeden z nejuznávanějších českých zpěváků. Pohybuje se s naprostou suverenitou v několika odlišných žánrech, a z textů, které v minulosti napsal pro Instinkt i jinam, je už déle zřejmé, že vládne i perem. A že ho baví svět nejen poznávat, ale své poznání také sdílet. Kniha-rozhovor je v Česku zavedený žánr, ale „sebraná korespondence“ Dana Bárty a zkušeného novináře Petra Skočdopole jeho hranice napínají až ke krajnosti. Žvaniti fér je nejen hravou aluzí na vanity fair (čili pošetilost světa), ale též vpravdě jazzovým, nenasytným proudem řeči plné slovních hříček, nenápadných doznání i střízlivé moudrosti. Žvaniti fér, to je projížďka pestrým světem čtyřiačtyřicetilého Dana Bárta...

Osmého prosince 2012 praskla Michalu Vieweghovi aorta. V nemocnici ho půl hodiny marně oživovali, a jak říká doktor Skalský, kdyby se rozhodli Michala neoperovat, nebylo by to nic proti standardním medicínským postupům. Jenže to zkusili... A Michal proti všem předpokladům nejen přežil, ale o necelý rok později vydává novou, svou pětadvacátou knihu. Pokouší se v ní zachytit, jak vypadá život člověka s těžce poškozeným mozkem, člověka, který by měl být šťastný, že zůstal naživu... ale jde mu to jen ztěží. Přežil, ale celý jeho dosavadní život se ocitl v troskách, je zcela odkázán na péči nejbližších - a až příliš často ho napadá, jestli by nebylo lepší... Ale je tu psaní, které ho drží při životě. A nyní i kniha, která je přes všechnu bolest, kterou s sebou nese, knihou očistnou.

Osmého prosince 2012 praskla Michalu Vieweghovi aorta. V nemocnici ho půl hodiny marně oživovali, a jak říká doktor Skalský, kdyby se rozhodli Michala neoperovat, nebylo by to nic proti standardním medicínským postupům. Jenže to zkusili... A Michal proti všem předpokladům nejen přežil, ale o necelý rok později vydává novou, svou pětadvacátou knihu. Pokouší se v ní zachytit, jak vypadá život člověka s těžce poškozeným mozkem, člověka, který by měl být šťastný, že zůstal naživu... ale jde mu to jen ztěží. Přežil, ale celý jeho dosavadní život se ocitl v troskách, je zcela odkázán na péči nejbližších - a až příliš často ho napadá, jestli by nebylo lepší... Ale je tu psaní, které ho drží při životě. A nyní i kniha, která je přes všechnu bolest, kterou s sebou nese, knihou očistnou.

Aristokraté jsou v ohrožení, ale situace Marie Kostkové z Kostky je o to těžší, že denně potkává členy své bláznivé rodiny a k tomu několik střelených zaměstnanců "nejchudšího zámku v Čechách". Otec je skrblík, americká maminka se chce podobat princezně Dianě... a největší událostí na zámku Kostka za posledních tři sta let byla svatba Helenky Vondráčkové. Kastelán Josef nenávidí lidi, hospodyně paní Tichá kleje jako dlaždič a celý den nasává ořechovku přímo z lahve... a chvílemi příběh rozdrnčí i charakteristické ráčkování Karla Schwarzenberga. Pokračování Poslední aristokratka, nejúspěšnější humoristické knížky roku 2012 oceněné Cenou Miloslava Švandrlíka, nabízí další porci bláznivých situací a gagů, při nichž je hlasitý smích zaručen na 100%.

Seriál Brno před listopadem 1989 vycházel na stránkách brněnské a jihomoravské přílohy MF DNES od 11. ledna 2011 až do 1. 6. 2012 prakticky každý týden, vyšlo tedy přes padesát dílů. V originále byly opatřeny řadou dobových fotografií, ohlasy čtenářů, kterých přicházelo každý týden poměrně velké množství - včetně dalších fotografií. Seriál mapuje období 70. a 80. let v Brně z nejrůznějších úhlů. Popisuje oblíbené hospody, hotely, kulturní aktivity, známé postavičky, příhody a události a také fenomény tehdejší doby: volby, kolejní život, večírky, nezávislou kulturu, veletrhy, tehdejší dění vůbec a také zvlášť význačné události, to vše v Brně a ve vztahu k Brnu. Podařilo popsat mnoho podstatného, z polozapomenutých brněnských fenoménů třeba v původní podobě zaniklé hospody Venuši, Forman, Střelák, ale i varieté Rozmarýn, fenomény jako Ronson klub, tehdejší drogovou scénu, dění kolem modré knížky a vojny, brněnské poezie, slavné sebevrahy, dobové sochy, plakáty, skautské a trampské hnutí, dálkové pochody, aktivity extrémních zážitků Kalvárie, "divoké" burzy desek, Kudrnovy aktivity, dění kolem Divadla na provázku, postavičky jako Franta Kocourek, Rudy Kovanda, Markýz, Homér atd. Dále se dostalo i na oběti tehdejšího režimu, jako byla například docentka Šabatcká, rodina Lamplotů, na hochy obviněné neprávem z únosu letadla atd. A seriál zmapoval i histiorii klíčových míst v Brně v 70. a 80. letech 20. století - Zelný trh, náměstí Svobody, Kamenka, hlavní nádraží atd. Ohlasy přicházely doslova ze všech koutů republiky a světa, zvláště populární byl seriál v řadách tehdejších takzvaných štatlařů, kteří z velké části v 70. a 80. letech emigrovali a na seriál reagovali z USA, Nového Zélandu, Austrálie, různých zemí Evropy... Ohlas celého seriálu byl na dnešní dobu naprosto mimořádný a také díky němu se podařilo shromáždit velkou sbírku unikátních archivních fotografií z té doby, jen z malé části otištěnou. Jistě by bylo přinejmenším smutné, aby takto cenný nasbíraný materiál skončil pouze v denním tisku, kde ani nebyl publikován kompletní. Kniha Jany Soukupové by jistě splnila požadavky na brunensii, a to je důležité.

To nejstručnější, co se dá říct o této knize je, že navazuje přesně tam, kde Němec před dvaceti lety skončil. Jde znovu o povídky, tentokrát je jich ovšem jenom pět a jsou dlouhé (románky). Všechny volně spojuje jeden motiv a jedna hrdinka, takže podobně jako byla Tma, jsou i Láska na cizím hrobě jakýmsi moderním, přetržitým románem.

To nejstručnější, co se dá říct o této knize je, že navazuje přesně tam, kde Němec před dvaceti lety skončil. Jde znovu o povídky, tentokrát je jich ovšem jenom pět a jsou dlouhé (románky). Všechny volně spojuje jeden motiv a jedna hrdinka, takže podobně jako byla Tma, jsou i Láska na cizím hrobě jakýmsi moderním, přetržitým románem.

Vražda v hotelu Intercontinental (1989, Mladá fronta) - Název knihy napovídá detektivní motivy, když ale knihu otevřeme, nečekaně objevíme dlouhé a zajímavé básně. Je to krátká knížka a začíná se zde rýsovat Ajvazovo literární zaměření. Nacházíme zde fantaskní bytosti zasazené do pražských a středočeských reálií. Po Václavském náměstí běhá tygr a když obejdeme Malou Stranu dostaneme se do Nepálu. Ajvaz se ale v knize neomezuje na pouhé dráždění čtenářovy fantazie, ale do básní opatrně komponuje i vlastní filosofické názory. Další z Ajvazových hlavních znaků, který najdeme i ve Vraždě v hotelu Intercontinental, je dokonalý Ajvazovský vypravěčský um, kdy dokáže fantaskní bytosti do reálií zakomponovat tak, že čtenáři připadají jako cosi běžného až docela všedního. Jako by tam byli vlastně vždycky. Kniha je sestavena z několika desítek různě dlouhých básní, nepřesahujících ale dvě strany knihy, které samy o sobě jsou o něčem jiném a přece na sebe nějakým zvláštním způsobem navazují a jsou spojeny. Snad nějakou magickou nití, otevírající dveře druhého světa, do kterého se čtenář dívá z chladné reality. Nikdy se ale tyto dveře nesmí otevřít příliš mnoho. Vražda je přece jenom prvotina a proto v tomto díle stále něco schází a je z něj cítit jakási nerozhodnost, kdy si hledá Ajvaz svoje místo v literatuře. - Návrat starého varana (1991, Mladá fronta) - Ajvaz zde znovu rozehrává svůj kolotoč obraznosti a krátké povídky, z kterých je kniha složena, spojuje znovu dohromady. Ajvaz ukazuje v knize obyčejné městské lidi v obyčejných situacích, které ale dělá neobyčejnými právě implantací jakéhosi mýtična. Vidí v těch nejobyčejnějších věcech nějaký hlubší a tajemný smysl a tento rozpracovává až do dokonalosti. Ajvaz do svých knih ale mimo mýtičnost a reálnost vkláda také jistou dávku hry, vtipu, roztomilosti a celé to tak působí jaksi nadneseně. Ajvazovi hrdinové situacemi proplouvají, mnohdy je sami ani neprožívají, jenom přemýšlejí, co by se mohlo stát a nebo poslouchají zážitky druhých.

Vražda v hotelu Intercontinental (1989, Mladá fronta) - Název knihy napovídá detektivní motivy, když ale knihu otevřeme, nečekaně objevíme dlouhé a zajímavé básně. Je to krátká knížka a začíná se zde rýsovat Ajvazovo literární zaměření. Nacházíme zde fantaskní bytosti zasazené do pražských a středočeských reálií. Po Václavském náměstí běhá tygr a když obejdeme Malou Stranu dostaneme se do Nepálu. Ajvaz se ale v knize neomezuje na pouhé dráždění čtenářovy fantazie, ale do básní opatrně komponuje i vlastní filosofické názory. Další z Ajvazových hlavních znaků, který najdeme i ve Vraždě v hotelu Intercontinental, je dokonalý Ajvazovský vypravěčský um, kdy dokáže fantaskní bytosti do reálií zakomponovat tak, že čtenáři připadají jako cosi běžného až docela všedního. Jako by tam byli vlastně vždycky. Kniha je sestavena z několika desítek různě dlouhých básní, nepřesahujících ale dvě strany knihy, které samy o sobě jsou o něčem jiném a přece na sebe nějakým zvláštním způsobem navazují a jsou spojeny. Snad nějakou magickou nití, otevírající dveře druhého světa, do kterého se čtenář dívá z chladné reality. Nikdy se ale tyto dveře nesmí otevřít příliš mnoho. Vražda je přece jenom prvotina a proto v tomto díle stále něco schází a je z něj cítit jakási nerozhodnost, kdy si hledá Ajvaz svoje místo v literatuře. - Návrat starého varana (1991, Mladá fronta) - Ajvaz zde znovu rozehrává svůj kolotoč obraznosti a krátké povídky, z kterých je kniha složena, spojuje znovu dohromady. Ajvaz ukazuje v knize obyčejné městské lidi v obyčejných situacích, které ale dělá neobyčejnými právě implantací jakéhosi mýtična. Vidí v těch nejobyčejnějších věcech nějaký hlubší a tajemný smysl a tento rozpracovává až do dokonalosti. Ajvaz do svých knih ale mimo mýtičnost a reálnost vkláda také jistou dávku hry, vtipu, roztomilosti a celé to tak působí jaksi nadneseně. Ajvazovi hrdinové situacemi proplouvají, mnohdy je sami ani neprožívají, jenom přemýšlejí, co by se mohlo stát a nebo poslouchají zážitky druhých.

Další román autorky bestselleru "Rok perel". Vnitřní drama prózy se odehrává v psychiatrické léčebně; "detox" se stává místem exponovaných mezilidských vztahů, místem trýznivých otázek i odpovědí na životní traumata, do nichž vstupuje vnější svět jako znepokojivý nebo utišující element. Od zdí a stropů, jakoby se otvírajících do jiného neznámého prostoru, se také odvíjí autorčino silné téma, jímž je "zkoumání" našeho odhodlání či neschopnosti vyjít ze sebe sama a uznat převahu druhého; stejnou závažnost má i kritický pohled na společností vyžadovanou schopnost jedince obstát v nejednoznačném dialogu s mnohotvárností světa.V místy až fantaskním vyprávění se stírá rozdíl mezi takzvaně skutečným a snovým světem, mezi vnitřním prožíváním postav a jejich zdánlivě objektivním obrazem. Sled mnohdy sarkastických scén, v nichž se otevírají bolestná zákoutí lidské touhy po svobodě, znova a znova omezované, lámané, limitované (viz název Stropy), je jakýmsi imaginativním průzkumem lidských možností i "nemožností".

Další román autorky bestselleru "Rok perel". Vnitřní drama prózy se odehrává v psychiatrické léčebně; "detox" se stává místem exponovaných mezilidských vztahů, místem trýznivých otázek i odpovědí na životní traumata, do nichž vstupuje vnější svět jako znepokojivý nebo utišující element. Od zdí a stropů, jakoby se otvírajících do jiného neznámého prostoru, se také odvíjí autorčino silné téma, jímž je "zkoumání" našeho odhodlání či neschopnosti vyjít ze sebe sama a uznat převahu druhého; stejnou závažnost má i kritický pohled na společností vyžadovanou schopnost jedince obstát v nejednoznačném dialogu s mnohotvárností světa.V místy až fantaskním vyprávění se stírá rozdíl mezi takzvaně skutečným a snovým světem, mezi vnitřním prožíváním postav a jejich zdánlivě objektivním obrazem. Sled mnohdy sarkastických scén, v nichž se otevírají bolestná zákoutí lidské touhy po svobodě, znova a znova omezované, lámané, limitované (viz název Stropy), je jakýmsi imaginativním průzkumem lidských možností i "nemožností".

Román Dobrou noc, sladké sny, se odehrává v Brně na konci války, potažmo během jediného dne (30.dubna 1945), je to příběh shánění penicilinu pro sanatorium doktora Lagužina v Brně-Zábrdovicích a odehrává se v situaci, kdy Brno je už osvobozeno, totiž střed města, bojuje se ještě v Králově Poli a Řečkovicích, podstatná část wehrmachtu a oddíly SS jsou už na útěku, vrací se vězňové z koncentráku, ale jejich domy i byty jsou už obsazené, nejde proud, plyn, písárecká vodárna je zničená, pohřbívá se v zahradách a parcích, vládne chaos, je to tzv. nultý čas, nikdo ještě přesně neví, co bude zítra, je to vyprávěno ne jako literatura faktu, ale jako "román-báj", zčásti groteska, zčásti tragédie, kde imaginace je stejně důležitá jako faktografie.