Druhé město strana 16 z 26

Operní pěvec a režisér Líbezný se stane aktérem mezinárodního byznysu a politiky. Na Nuselském mostě však spěje k činu, který má ukončit jeho trápení. Jedenáctiletý Afričan Odongo, jehož adoptovali na dálku bezdětní manželé Peter a Nikol, stojí tváří v tvář střelné zbrani v očekávání konce svého života. Všichni se stali kolečky ve špinavé hře, narýsované ve vysokých patrech bruselské byrokracie. Režisér Dejvického divadla Krobot se pod tíhou nedostatku financí uchýlí s celým souborem k pokoutnímu prodeji kuchyňského nádobí ve stylu „šmejdů“. Ne že by si za to on, Odongo, Peter či Nikol, stejně jako pěvec Líbezný nemohli sami… Všechny Hüblovy povídky mají dvojznačné hrdiny, napůl záporné, napůl kladné, a vždy nepříjemně a dotěrně blízké. Je to zneklidňující, drsné i zábavné čtení, protože Hübl disponuje originálním smyslem pro humor i nakažlivou chutí vymýšlet neotřelé situace a spojení.

Komisař Durman je sympatický prasák vyšetřující sérii bizarních vražd. Hodně času však věnuje ženským vnadám, dobré krmi či zrzavému moku. Ostatně celá tato staropražská detektivka působí opulentně: zažijete v ní honičku na střechách ghetta, navštívíte nejstarší pražský bordel, s císařem Maxmiliánem si odskočíte do Mexika a v proslulém pouličním Kandelábru si pochutnáte na jehněčím srdíčku „nadívaném do jedné komory frikasé z jater a do druhé z brzlíku“. Všechno možná působí starosvětsky, ale píše se nešťastný rok 1866: rok války Němců s Němci, jímž symbolicky počíná moderní nacionalismus a jiné -ismy, komunismus nevyjímaje. Durman má sice před sebou ještě pět zdánlivě idylických desetiletí, žije však zároveň v době, kdy se rozorávají mohyly a parní mlýny melou kosti starých bojovníků na spodium pro cukrovary. A ten bílý prášek je již drogou naší doby. Jedno je pro mě jisté: Stančík vytvořil nejpražštější knihu současnosti, a kdyby dnes psal Angelo Maria Ripellino novou Magickou Prahu, nemohl by tento majstrštyk v pojednání o pražské literatuře pominout. (Bogdan Trojak)

Po tragické smrti princezny Diany se ruší repríza rozverné historické revue s Helenkou Vondráčkovou a Heinrichem Himmlerem a na Kostce je vyhlášen smutek. V zámecké kapli vzniká pietní místo s kondolenční knihou a z oken visí černé prapory. Aristokratka Marie využívá příležitosti a odjíždí na hájovnu za Maxem, který ji žádá o ruku. Není ovšem jasné, jestli nejedná v pominutí smyslů. Následuje hororová cesta nočním lesem do nemocnice, kde se Max ocitne na jednotce intenzivní péče a vyděšená Marie přespí na interním oddělení. Neklidnou noc ovšem zažívá i truchlící Kostka. Na zámek dorazí několik osob, které rozpoutají vlnu zločinnosti. Podaří se Marii celou tu zašmodrchanou situaci rozplést? Navzdory názvu se čtenář v knize nedočká násilí ani krvavých scén, natož vraždy. Jediným utrpením jsou skřípnuté ploténky a ulámané umělé nehty. Tento titul je již čtvrtým ze série mimořádně úspěšných humoristických románů o „poslední aristokratce“.

Projekt Gilgameš se s nadsázkou, nikoli však nevážně, dotýká smyslu vyprávění příběhů, lidského života i odvěké touhy po nesmrtelnosti. Žánr sci-fi se tu protíná s historickým, bájným vyprávěním. Hlavním hrdinou je převozník Uršanábi, lodivod z pradávného eposu, obdařený nesmrtelností namísto krále Gilgameše. Uršanábi proplouvá světovými moři do našich dnů, a dokonce i do blízké budoucnosti. Během svého putování potkává historické i literární postavy, například Kryštofa Kolumba či doktora Moreaua, a pokouší se vykonat pro lidstvo něco dobrého. Do jeho příběhu vstupuje rozhovor robopsychologa se superinteligentním počítačem, jehož úkolem je najít smysl lidské existence. Superpočítač však nenabízí žádnou exaktní operaci, ale vyprávění o převozníkovi Uršanábim.

Inspektor Libor Lavabo řeší zdánlivě snadný případ dvanácti upálených nosorožic. Do pátrání se však postupně zaplétá tajný deník J. W. Goetha, boj spikleneckých společností Neptunia versus Plutonia o vládu nad světem i šílená nadpraporčice Marhanová. Poselství skryté v sérii obrazů černého jezera od Jana Preislera přivede Lavaba až do nitra vyhaslé sopky Komorní hůrka. A právě tam se skrývá nečekané rozluštění celé záhady. Název Nulorožec se vztahuje nejen na rohy uřezávané nosorožcům pytláky, ale i na vynulovanou podstatu doby, v níž už není místo pro svobodnou imaginaci. Ovládat masy ohlupované konzumem a masovými médii je totiž mnohem snadnější, než opanovat společnost jedinečných jednorožců.

Inspektor Libor Lavabo řeší zdánlivě snadný případ dvanácti upálených nosorožic. Do pátrání se však postupně zaplétá tajný deník J. W. Goetha, boj spikleneckých společností Neptunia versus Plutonia o vládu nad světem i šílená nadpraporčice Marhanová. Poselství skryté v sérii obrazů černého jezera od Jana Preislera přivede Lavaba až do nitra vyhaslé sopky Komorní hůrka. A právě tam se skrývá nečekané rozluštění celé záhady. Název Nulorožec se vztahuje nejen na rohy uřezávané nosorožcům pytláky, ale i na vynulovanou podstatu doby, v níž už není místo pro svobodnou imaginaci. Ovládat masy ohlupované konzumem a masovými médii je totiž mnohem snadnější, než opanovat společnost jedinečných jednorožců.

Operní pěvec a režisér Líbezný se stane aktérem mezinárodního byznysu a politiky. Na Nuselském mostě však spěje k činu, který má ukončit jeho trápení. Jedenáctiletý Afričan Odongo, jehož adoptovali na dálku bezdětní manželé Peter a Nikol, stojí tváří v tvář střelné zbrani v očekávání konce svého života. Všichni se stali kolečky ve špinavé hře, narýsované ve vysokých patrech bruselské byrokracie. Režisér Dejvického divadla Krobot se pod tíhou nedostatku financí uchýlí s celým souborem k pokoutnímu prodeji kuchyňského nádobí ve stylu šmejdů. Ne že by si za to on, Odongo, Peter či Nikol, stejně jako pěvec Líbezný nemohli sami Všechny Hüblovy povídky mají dvojznačné hrdiny, napůl záporné, napůl kladné, a vždy nepříjemně a dotěrně blízké. Je to zneklidňující, drsné i zábavné čtení, protože Hübl disponuje originálním smyslem pro humor i nakažlivou chutí vymýšlet neotřelé situace a spojení.

Sbírka debutující Jaroslavy Oválské (*1989) se ve svých reálných, čtenáři blízkých kulisách tváří bezmála mimeticky. Důvěrnost je ale neustále narušována útoky neskutečna, podrývána iluzorností, překreslována mystifikací a naleptávána skrytým zlem. Podobně dvousečně účinkuje také jazyk básní: stejně tak současný jako zasvěcený minulosti, přívětivý i strašlivý. Nejednoznačná je i sama zpráva o kolísajícím světě, kterou Oválská čtenáři podává, promlouvající já (jak naznačuje už název knihy) zůstává tudíž spolehlivě nespolehlivé. Vítejte na lyrickém maškarním plese

Po tragické smrti princezny Diany se ruší repríza rozverné historické revue s Helenkou Vondráčkovou a Heinrichem Himmlerem a na Kostce je vyhlášen smutek. V zámecké kapli vzniká pietní místo s kondolenční knihou a z oken visí černé prapory. Aristokratka Marie využívá příležitosti a odjíždí na hájovnu za Maxem, který ji žádá o ruku. Není ovšem jasné, jestli nejedná v pominutí smyslů. Následuje hororová cesta nočním lesem do nemocnice, kde se Max ocitne na jednotce intenzivní péče a vyděšená Marie přespí na interním oddělení. Neklidnou noc ovšem zažívá i truchlící Kostka. Na zámek dorazí několik osob, které rozpoutají vlnu zločinnosti. Podaří se Marii celou tu zašmodrchanou situaci rozplést? Navzdory názvu se čtenář v knize nedočká násilí ani krvavých scén, natož vraždy. Jediným utrpením jsou skřípnuté ploténky a ulámané umělé nehty. Tento titul je již čtvrtým ze série mimořádně úspěšných humoristických románů o poslední aristokratce.

Prostořeký jazyk jako obrana i útok: šestá sbírka nezaměnitelného brněnsko-pražského básníka. Stroboskop vášnivě angažovaných textů střídají zákruty milostné lyriky stárnoucího ženáče, jehož básnické alter ego navzdory všemu neokoralo. Hrubé i jemné verše protřelého mediálního profíka, který spílá vrcholným politikům, hledá sám sebe a o víkendu na chalupě s manželkou a syny opéká buřty.

Unikátní knižní rozhovor básníka Milana Ohniska se slavným českým rockerem Davidem Kollerem — zpěvákem, bubeníkem, jedním z lídrů kapely Lucie, ale taky neúnavným bojovníkem proti komunistům a zkorumpovaným politikům. Velmi otevřené vhledy do Kollerova hudebního i osobního života jsou doplněny bohatým vizuálním materiálem, včetně řady dosud nepublikovaných fotografií.

)Volné pokračování knížky Krátké pohádky pro unavené rodiče, která vyšla již před deseti lety. Za tu dobu se pochopitelně pár věcí změnilo: Sáře nejsou čtyři, ale čtrnáct, a Báře neméně kritických dvanáct. Tatínek je ale pořád známý herec a maminka stále lékárnice. Jak si možná vzpomínáte, dědeček Petr už zemřel, protože měl v břiše nádor jako ten tygr v pražské zoo. Co ale nevíte, je, že babička Vilma dostala Alzheimerovu nemoc, při které člověk často netrefí domů, schovává klíče do polévky nebo zapaluje záclony, aby lépe viděl na luštění křížovek. Tatínek je z podobných babiččiných příhod moc nešťastný. Když ale chtěl babičku odvézt do nemocnice pro staré lidi, maminka se nadechla a řekla, že je to zatím jediná babička Sáry a Báry, takže si ji musíme ještě minimálně sedm měsíců doma nechat. Tatínek uznal, že má maminka pravdu, ale potom mu začalo být divné, proč se přitom nadechla a hlavně proč řekla zatím…

Unikátní knižní rozhovor básníka Milana Ohniska se slavným českým rockerem Davidem Kollerem — zpěvákem, bubeníkem, jedním z lídrů kapely Lucie, ale taky neúnavným bojovníkem proti komunistům a zkorumpovaným politikům. Velmi otevřené vhledy do Kollerova hudebního i osobního života jsou doplněny bohatým vizuálním materiálem, včetně řady dosud nepublikovaných fotografií.

Tato kniha obsahuje více než čtyři stovky dosud nepublikovaných Blatného básní z let 1982-1990. Je to ohromující množství, ale pořád jen zlomek toho, co zůstalo v Blatného básnické pozůstalosti uložené nyní v pražském Památníku národního písemnictví. Kniha je rozdělena volně do osmnácti oddílů – a většina z nich by mohla sloužit jako samostatné básnické sbírky. Tato kumulativní podoba ale nejlépe vystihuje způsob, jakým Ivan Blatný pracoval. Ani on totiž nevytvářel jednotlivé básnické sbírky, nýbrž denně usedal, aby do školních sešitů psal svou nekonečnou báseň. Jde pražské dítě domů z bia… je při své obsáhlosti výbor reprezentativní a představuje Blatného tak, jak jej neznáme z předchozích sbírek Stará bydliště a Pomocná škola Bixley. Je to fascinující kniha, která potvrzuje nebo ještě spíše upevňuje Blatného pozici na českém básnickém Parnasu.

Nová próza o nedokonalosti mezilidských vztahů sestává z dvanácti samostatných textů, takže může evokovat jakýsi celoroční povídkový kalendář na téma manželství, rodina, mezilidské vztahy.

Petra Kukala jsme v jeho předchozích sbírkách poznali jako citlivého polabského portrétistu, stejně jako básníka upírajícího zrak za obzor smyslově hmatatelné skutečnosti, kde se vidění a vědění stává jistotou jiného druhu. V Předposledním vlaku ho poznáváme i jako básnického „chvilkaře“, tedy lyrického komentátora každodennosti. Okouzleného pozorovatele — ta palčivost muže středního věku! — dívčích krás i vnad, přičemž v konfrontaci s krajkovými podkolenkami zdravotních sestřiček se led středního věku ztenčuje na papír. Nějak se stalo, že lidé, jež tento „pražský chodec“ a „vlakový jezdec“ potkává, jsou už zpravidla mladší než on. Kde vlak životaběhu nabral zpoždění, někdy až pětadvaceti let? Kukal trošku znezvalovatěl, leč pořád je to on. Vnímavý, jemný, umný. Jiří Trávníček