Druhé město strana 16 z 22

Nad rámec pražského vydání jsem zařadil pět dosud nepublikovaných decim, které pocházejí ze stejné doby, pouze se nehodily do kompozice sbírky. Naopak Poslední rok (kniha datem vzniku starší) se tu objevuje v nové, značně redukované verzi, která je nejspíše reflektujícím přiznáním a poznáním, že to, z čeho jsem původně "vyrobil" vytouženou prózu, bylo ve skutečnosti souborem samostatných básnických textů, který měl asi vypadat právě takto.

Brno Jiřího Kratochvila — autorův osudový genius loci. Brněnské povídky tvoří v jeho díle nepochybně jeden z jeho tvůrčích vrcholů. Čím zaujmou okamžitě, je autorova přímo posedlost příběhem, vyprávěním. A nejde o příběhy ledasjaké: v neuvěřitelných, groteskních kotrmelcích v čase a prostoru se postavy splétají se svým osudem, místy způsobem vysloveně komickým, místy drsně burleskním a zase až skoro metafyzicky temným a tajemným. Autor je totiž Tvůrce s velkým T, tvořící z „látky, z níž je utkán svět“ své světy vlastní vskutku suverénně a s neskutečnou invencí a bravurou. Ale přitom i s pokorným vědomím naší omezenosti, nebo slovy jednoho z jeho hrdinů: „S jistou vím jen jedno: žijeme ve světě, v němž jsme často jen nevědomými prostředníky, zprostředkovateli, jen kurýry pro nás nečitelných, nesrozumitelných zpráv, jen články v řetězu, o němž vůbec nic nevíme.“ Brněnskými povídkami se Jiří Kratochvil bez nadsázky stává Jorgem Luisem Borgesem české literatury.

Po třech letech od prvního vydání vychází tato básnická sbírka ve značně přepracované, sevřenější, a proto ještě uhrančivější podobě. Vzhledem k možnosti srovnání obou verzí vzbudí kniha zajisté pozornost i mezi literárními odborníky, ale prvotně a především po ní sáhnou milovníci vynikající poezie.

Pohnutkou pro společný manželský život bývá po letech už nikoli oboustranný úchvat, nýbrž hlavně zvyk. Dvojice z Ermlova románu se dokonale zná. Každý partnerův čin i každá partnerčina myšlenka se dají předvídat. Je to unavený a smutný tanec porozumění, ale jeho setrvalost v sobě skrývá i oporu. Třeba právě ve chvíli, kdy se spolu vydávají do Ladaku po stopách dávné cesty, kterou podstoupili v době mládí a zamilovanosti. Jejich cílem jako by bylo i opětovné setkání s moudrým učitelem, jenž by uměl i nyní osvětlit to, co prožívají… Prozaický zpěv o vyhaslé lásce však možná paradoxně vypovídá o její velikosti.Milan Uhde

Tato kniha sleduje kariéru muže, který je poněkud obskurním uchazečem o post prezidenta. Od samého počátku mu stojí v cestě prostý fakt, že nedokáže vyslovit dvě smysluplné věty. Dětinská žvanivost však překvapivě sbírá body a stává se jeho nejsilnější zbraní. Navíc vyjde najevo, žekandidát je úspěšný a bohatý člověk. Proč bynemohl udělat úspěšnou a bohatou celou zemi?Co by se mohlo pokazit?Příběh, který by se v normální zemi sotva mohl uskutečnit, sledujeme z pohledu milé a krásné asistentky Johanny, která hledá své místo na světě.Zavede čtenáře do zákulisí politických kampaní a poodhalí zbraně, jimiž marketéři nahánějí voliče jako slepice na dvorku.Nejlepší kandidát stojí někde na pomezí etnografické studie a investigativní reportáže.Johanna s empatií hodnou Karoliny Světlé vykresluje každodennost lidí v zapomenutých krajích této republiky. Svou atmosférou i událostmi však kniha znepokojivě evokuje pád Říma.Nastavuje také kritické zrcadlo mladé generaci, která odmítá převzít odpovědnost a vyhýbá se poctivé práci. Ukazuje, jak tradice, moudrost předků a selský rozum mohou pomoci nalézt cestu k životní spokojenosti. Jak pomocí byť i drobných životních příhod vytěsnit pocity vlastní zbytečnosti.Budoucí kritici a méně pozorní čtenáři možná použijí v souvislosti s tímto dílem termíny jako satira nebo sžíravý humor. Než jim však dojde, že si Stanislav Biler, uznávaný mluvčí své generace, legraci nedělá, nastává neodvratný konec.

Hned v úvodu této vtipné, ale i dojemné perestrojkové „road-movie“ definuje dvacetiletá Róza svůj osudový plán zcela jasně. Musí „najít Ostraváka a přiznat, že ho miluje“. V tu chvíli ještě netuší, jak těžký úkol to bude… Novela o krátké prázdninové cestě není jen příběhem čtveřice hlavních protagonistů. Je také originálním zrcadlem doby, zdánlivě ještě stejně nehybné jako hladina českých rybníků.

Ivan Wernisch (nar. 1942 v Praze) je autorem několika desítek básnických sbírek, z nichž ta první (Kam letí nebe) vyšla v roce 1961. Je také editorem šesti básnických antologií a překladatelem německé, vlámské a ruské poezie. Za celoživotní dílo mu byla v roce 2012 udělena Státní cena za literaturu. Jeho novou sbírku bude obeznámený čtenář právem vnímat jako jedno z básníkových vrcholných děl. Několik desítek formálně různorodých textů, od krátkých, úsečných básní přes celou řadu delších básní v próze až po zdánlivě rozverné finále, v němž tvůrce několika básněmi navazuje na své někdejší autorské alter ego Václava Rozehnala, nezaměnitelný smysl pro humor, groteskní aluze na staré časy, snová obrazivost, tušová lehkost a zenová bravura lyrických obrazů, ale také všeprostupující těžká melancholie a v neposlední řadě četné motivy životní rekapitulace a jemné, leč nepřeslechnutelné tóny loučení… to vše jsou cihly, z nichž je postaveno Wernischovo zcela jedinečné Tiché město.

Dan Bárta je jeden z nejuznávanějších českých zpěváků. Pohybuje se s naprostou suverenitou v několika odlišných žánrech, a z textů, které v minulosti napsal pro Instinkt i jinam, je už déle zřejmé, že vládne i perem. A že ho baví svět nejen poznávat, ale své poznání také sdílet. Kniha-rozhovor je v Česku zavedený žánr, ale „sebraná korespondence“ Dana Bárty a zkušeného novináře Petra Skočdopole jeho hranice napínají až ke krajnosti. Žvaniti fér je nejen hravou aluzí na vanity fair (čili pošetilost světa), ale též vpravdě jazzovým, nenasytným proudem řeči plné slovních hříček, nenápadných doznání i střízlivé moudrosti. Žvaniti fér, to je projížďka pestrým světem čtyřiačtyřicetilého Dana Bárty…

Jiří Kratochvil nebyl první, komu liška (symbol volnosti, dravosti, chytrosti a zrzavé krásy) uhranula. Na román Davida Garnetta Lady into Fox (1922, česky Dáma v lišku, 1969) navázal Vercors románem Sylva (1961, česky 1965), v němž zase proměnil lišku v dámu. Autor však spojil oba příběhy v jeden a zasadil do padesátých let, kdy režim země, kde zítra znamená již včera v čele s Hospodářem nemilosrdně drtil lidské životy a dusil svobodu. Jedna linka vyprávění začíná v Pavlovově institutu, kde se podaří obdařit liščí mládě rozumem a potom proměnit v lidskou bytost. Samozřejmě že přenádhernou a samozřejmě že pověřenou tajným úkolem. Druhá linka se odehrává v Brně, kde je mladý inteligentní dělník zpracováván pro služby v StB. Liščí krasavice, vycvičená k diverzním akcím všeho druhu, ovšem netuší, že existuje něco jako láska a cit. A to podcenili i soudruzi školitelé. Proto se stáváme svědky vášnivého příběhu, v němž se liška Sylva do dělníka Pavla zamiluje. No a láska je naděje a také cesta ke svobodě. Více prozrazovat už není třeba.

Při četbě příběhů Jiřího Kratochvila se mě vždy zmocňuje napětí, jaké jsem prožíval nad knihami v dětství. Proboha, jak tahle šílenost může dopadnout? Jak si tohle může někdo vůbec vymyslet? A pak myslím už na autorovo dětství: na chlapce, který spolužákům vyprávěl tak napínavé příběhy, že se za ním táhli jako za krysařem. A myslím i na mladého muže, který vždy dopoledne napsal povídku, aby ji večer rituálně spálil, protože pro něj v normalizační literatuře nebylo místo. A do třetice myslím na uznávaného zralého autora, který v dopise Ludvíku Vaculíkovi napsal: Pro mě skutečnost začíná teprve jejím převedením do příběhů. Tyto povídky sám autor charakterizuje jako groteskní hříčky, jenom zábavné eskamotérské kousky. Což nerozporuji, naopak tleskám: v době, kdy se hlavní proud české prózy opět stávádoslova těžkým průmyslem literatury (citace z časů Kratochvilem opovrhovaného socialistického realismu), jsou chvilky úžasu nad zázraky lehkorukého kouzelníka přinejmenším osvěžující. Ale nedejme se zmýlit autorovou autostylizací a přečtěme si jednu z vrcholných povídek sbírky, Chlapečka z tajgy, vícekrát: to, co se skrývá (a temně vrčí) pod zdánlivě zábavným příběhem o geniálním ruském rozvědčíkovi, který studuje v Praze českou literaturu za tajným a děsivým účelem, je aktuální a znepokojivé.Svou hravostí je pro mě čerstvý osmdesátník Kratochvil nejmladším českým spisovatelem.A píše-li o této knížce, že jde o jakési mé rozloučení s literaturou, zdráhám se uvěřit, že mu to naše paní Literatura dovolí. Bez autorů jako on by se totiž uzívala nudou…Ludvík Němec

Být novinář, spisovatel a Žid v Praze za druhé světové války, neprchnout, nýbrž vytrvat ve své zemi, znamená stavět hrdlo svému katovi na odiv. Kdo je ale katem a kdo obětí? Kdo zabíjí koho a v jakém pořadí? V reálném světě se zdá vše jasné, dějiny nelze přepsat, i když… Spisovatel má tu moc nabídnout čtenáři i jiný pohled.Pokud Karel Poláček alias Karel Hirsch — hrdina prvního Poláčkova značně autobiografického románu Lehká dívka a reportér — inspiruje spisovatele Martina Daneše, pak si autor vyšlápl na tenký led. Obratně vytváří svůj vlastní styl a prostor, přenáší nás do atmosféry předválečných i válečných let a udržuje jemnou rovnováhu mezi svědectvím a románem.Čtenář se noří do vnitřního světa hrdiny a čím dál ostřeji vnímá dějinný kontext. Tragédie se hlásí jemným i kousavým humorem, jenž nikdy neupadá do vulgárního blábolu či patosu, Daneš si nehraje na vševědoucího ani nemoralizuje. Život, stejně jako historie, má v knize podobu promyšlených „fejetonů“, jejichž síla se projeví v propojení a celku. A tak i díky působivé formě se tato kniha stává výjimečnou poctou Karlu Poláčkovi a jeho tragickému osudu.Nabízí se otázka: co když jsou Rozsypaná slova především příběhem o lásce a lidství v celé jeho hrůze i kráse?Román vychází souběžně také ve francouzské verzi — pod názvem Les Mots brisés v prestižním pařížském nakladatelství La Différence.Lenka Horňáková-Civade

Otevřený rozhovor básníka Milana Ohniska s výjimečnou moderátorkou Danielou Drtinovou – a také s jednadvaceti „nejbližšími a blízkými“. Kolegové z DVTV a České televize Danielu hodnotí jako bytost urputnou, průvodce jejím biřmováním mluví o lidskosti a pokoře, kamarádky vyzdvihují její smysl pro „nejapný humor“, Libuše Šafránková odkrývá, jak osudově se propojily jejich duchovní cesty, a dcera Natalie líčí, kdo doma pere a kdo nepeče… Součástí knihy je velké množství dosud nepublikovaných fotografií.