Druhé město strana 18 z 26

Básnickou sbírku Antonína Přidala Zpovědi a odposlechy považuji za zásadní dílo nejen svého autora, ale i současné české literatury. Ve chvíli, kdy všeho je moc a nic nemá váhu, ozývá se — vím, bude to znít paradoxně — jasný hlas hluboké vnitřní meditace. Bez těkavé klipovitosti, bez sentimentality, bez takzvaného poetického oparu nebo kouřové clony, která tak ráda v divadle i na jevišti dnešního světa nahrazuje poctivě vyložené karty. Autor je přísný k sobě i k jiným, nic si neodpouští. Chce se dobrat odpovědi na otázky dotírající s věkem. Je v tom odpovědnost za život, v němž jsme „každý sám za sebe“, bez výmluv na nepravé sudičky, téma odcházení a zkoumavého nahlížení za obzor tohoto světa. Je to neúprosná poezie rozkoše i bolesti z myšlení, ale taky plná zvědavosti a údivu, překvapení. Vtipu ironického i dětsky hravého. Miroslav Plešák

Brněnské povídky tvoří v jeho díle nepochybně jeden z jeho tvůrčích vrcholů. Čím zaujmou okamžitě, je autorova přímo posedlost příběhem, vyprávěním. A nejde o příběhy ledasjaké: v neuvěřitelných, groteskních kotrmelcích v čase a prostoru se postavy splétají se svým osudem, místy způsobem vysloveně komickým, místy drsně burleskním a zase až skoro metafyzicky temným a tajemným. Autor je totiž Tvůrce s velkým T, tvořící z "látky, z níž je utkán svět" své světy vlastní vskutku suverénně a s neskutečnou invencí a bravurou. Ale přitom i s pokorným vědomím naší omezenosti, nebo slovy jednoho z jeho hrdinů: "S jistotou vím jen jedno: žijeme ve světě, v němž jsme často jen nevědomými prostředníky, zprostředkovateli, jen kurýry pro nás nečitelných, nesrozumitelných zpráv, jen články v řetězu, o němž vůbec nic nevíme." Brněnskými povídkami se Jiří Kratochvil bez nadsázky stává Jorgem Luisem Borgesem české literatury. Milan Ohnisko

Nová próza Michala Viewegha se jmenuje podle jedné ze třinácti povídek, která knihu také uzavírá. Autor svou oblíbenou postavu Oskara vystavuje kritickým životním momentům: manželskému stereotypu, nevěrám či jisté smrti, kterou sice Oskar přežije, ale s těžkými následky. Jedním z nich je rozvod. V povídkách si vychutnáme jejich literární rozmanitost i další autorovy přednosti, včetně ironie, nadsázky i melancholické grotesknosti. Stručně řečeno: náš nejpopulárnější spisovatel je zpátky ve hře!

Nová próza Michala Viewegha se jmenuje podle jedné ze třinácti povídek, která knihu také uzavírá. Autor svou oblíbenou postavu Oskara vystavuje kritickým životním momentům: manželskému stereotypu, nevěrám či jisté smrti, kterou sice Oskar přežije, ale s těžkými následky. Jedním z nich je rozvod. V povídkách si vychutnáme jejich literární rozmanitost i další autorovy přednosti, včetně ironie, nadsázky i melancholické grotesknosti. Stručně řečeno: náš nejpopulárnější spisovatel je zpátky ve hře!

Sestra duše — snad nejosobnější básnická sbírka Sylvy Fischerové. Verše, nad nimiž nás nemohou nenapadnout otázky: Co je osud? Jak křehká je duše člověka? Nakolik jsme skutečně sami sebou a kolik si toho v sobě neseme ze svých předků a z rodového dědictví? Verše s epickou linií, jejíž mrazivé detaily nás neopustí ještě dlouho po dočtení knihy.

Román Vybíjená vyšel poprvé roku 2004 a patří k nejzdařilejším i čtenářsky nejúspěšnějšímknihám Michala Viewegha. S ironií a jemnou nostalgií líčí osudy několika gymnaziálníchspolužáků — jejich mladistvé zmatky, sny a naděje, první lásky, manželství, ale i zklamání, prohry či osobní tragédie. Vybíjené se dosud prodalo více než dvě stě tisíc výtisků a byla přeložena do několika světových jazyků. Nové vydání tohoto bestselleru vychází souběžně s jeho filmovou adaptací, která právě vstupuje do kin.

Román Vybíjená vyšel poprvé roku 2004 a patří k nejzdařilejším i čtenářsky nejúspěšnějšímknihám Michala Viewegha. S ironií a jemnou nostalgií líčí osudy několika gymnaziálníchspolužáků — jejich mladistvé zmatky, sny a naděje, první lásky, manželství, ale i zklamání, prohry či osobní tragédie. Vybíjené se dosud prodalo více než dvě stě tisíc výtisků a byla přeložena do několika světových jazyků. Nové vydání tohoto bestselleru vychází souběžně s jeho filmovou adaptací, která právě vstupuje do kin.

Neobvyklá kniha – už jenom tím, že ji nelze žánrově zařadit. Drobné prózy, básně, náčrty nikdy nenapsaných románů, divadelní hra, kašpařiny, hospodské rozprávění, nactiutrhačné historky a vzpomínky na kamarády spisovatele, přesto nejde o memoárovou literaturu v pravém slova smyslu. Čtenářům dostane se tu i důležitých životních rad a ponaučení: Muchomůrku červenou nežrat! A ne že jo.

Deník kastelána vyšel před patnácti lety jako prvotina Jana Bittnera. Dnes lze již říct, že skutečné jméno, k němuž se váží také veleúspěšné humoristické knihy Poslední aristokratka (2012) a Aristokratka ve varu (2013), je Evžen Boček (1966). Zatímco v těchto dvou titulech šlo autorovi především o pobavení čtenáře (Cena Miloslava Švandrlíka za nejvtipnější knihu roku), jeho prvotina je z jiného řečiště, ačkoliv kulisy jsou stejné, tedy zámecké. Deníkový příběh kastelána chytí čtenáře okamžitě. Hrdina knihy se znechucením opustí velkoměsto a zamíří na venkov, aby našel ztracený smysl života a zachránil své manželství. Zámek ho však od počátku zaskočí — odkrývá se jako místo dávných i současných příběhů, dramat a nečekaných setkání. Tajemné síly prosáknou do života celé jeho rodiny. Je lidský rozum dostačující zbraní, nebo jsou věci mezi nebem a zemí, s nimiž je třeba se smířit? Kastelán možná nenajde, co hledá, možná nezíská, co si přeje, a možná nic není, jak si představoval. Pobyt ve zdech mysteriózního zámku mu však odhalí podobu života, o níž dříve neměl nejmenšího tušení.

Pro dvaapadesátiletého Karla z pražských Nuslí je úterý 5. září 2006 posledním dnem jeho života, ale to zatím vědí jen andělé... Mladá vdova, učitel autoškoly, sebevrah a čtyři andělé — to jsou možná trochu překvapiví protagonisté nové knihy Michala Viewegha. Nejčtenější současný český spisovatel v ní s obvyklou fabulační a kompoziční bravurou vypráví příběh jediného dne, na jehož konci se tři lidské osudy spojí v jeden. Sám autor novelu charakterizuje jako "svižnou story o lidech, andělích a umírání" či "knížku o nás všech, jejichž čas je vyměřen, a přesto se stále chováme, jako bychom tu měli být věčně".

Pro dvaapadesátiletého Karla z pražských Nuslí je úterý 5. září 2006 posledním dnem jeho života, ale to zatím vědí jen andělé... Mladá vdova, učitel autoškoly, sebevrah a čtyři andělé — to jsou možná trochu překvapiví protagonisté nové knihy Michala Viewegha. Nejčtenější současný český spisovatel v ní s obvyklou fabulační a kompoziční bravurou vypráví příběh jediného dne, na jehož konci se tři lidské osudy spojí v jeden. Sám autor novelu charakterizuje jako "svižnou story o lidech, andělích a umírání" či "knížku o nás všech, jejichž čas je vyměřen, a přesto se stále chováme, jako bychom tu měli být věčně".

Pro dvaapadesátiletého Karla z pražských Nuslí je úterý 5. září 2006 posledním dnem jeho života, ale to zatím vědí jen andělé... Mladá vdova, učitel autoškoly, sebevrah a čtyři andělé — to jsou možná trochu překvapiví protagonisté nové knihy Michala Viewegha. Nejčtenější současný český spisovatel v ní s obvyklou fabulační a kompoziční bravurou vypráví příběh jediného dne, na jehož konci se tři lidské osudy spojí v jeden. Sám autor novelu charakterizuje jako "svižnou story o lidech, andělích a umírání" či "knížku o nás všech, jejichž čas je vyměřen, a přesto se stále chováme, jako bychom tu měli být věčně".

Koncem devadesátých let vstoupil do české literatury autor, jehož styl je naprosto jedinečný - Václav Kahuda (narozen 1965 v Praze). V relativně krátkém čase vychrlil řadu knih, z nichž každá představovala velkou čtenářskou událost. Kahuda se hlásí ke svým vzorům - výsostným vypravěčům jako je Bruno Schulz, Bohumil Hrabal či Günter Grass; podobně jako oni je mistr hloubkových ponorů na dno duše. A stejně jako oni mísí s pozoruhodnou lehkostí vysoké s nízkým, groteskní s tragickým, animální s duchovním. Vrcholem jeho tvorby je autobiografický román Houština (nakl. Petrov, Brno, 1999), který je v kontextu české prózy naprosto ojedinělý. Poté se Václav Kahuda na deset let odmlčel, protože - jak sám uvádí - řekl vše, co potřeboval. Nyní se vrací na scénu románem, který na Houštinu formálně navazuje jak autobiografickým laděním, tak pro Kahudu typickým tělnatým, jazykově bohatým vyprávěním. Téma je však nové. V první kapitole se vypravěč rozhodne, že přijde na kloub dávné rodinné události ze čtyřicátých let, kdy jeho dědu, inženýra a nadaného konstruktéra v tehdejší ČKD, odvezli příslušníci německé tajné policie kamsi do Říše, kde se jej snažili přimět ke spolupráci. Když po několikáté odmítne, vrátí se v pořádku domů, druhý den ráno ve svém bytě však nevysvětlitelně zemře. Vypravěčova pouť po českých i německých archivech není odměněna jednoznačným vysvětlením. Otevírá však exkurzi do zákulisí funkce mocenských aparátů, doplněnou barokně pestrou mozaikou čistě soukromých i globálně-ekonomických událostí, skládajících dohromady nesnadný obraz naší současnosti.

Po opusu Nikam (2010) vydává hojně čtený i ctěný básník sbírku, jejíž název naznačuje mnohé. Utržené příběhy, naznačené obrázky, citovaná zdání i zdánlivé citace, hloupému nápověda, chytrému zásah. To vše hravě teskné i teskně hravé. Tak i naopak. Jak jinak, když sám autor dodává: Je to kniha záhadná, čtu si teď v ní a divím se, divím. Tohle že jsem napsal já? Nebo vystřelil? A kde mám vlastně kabát? A mezi verši najdeme tento návod: „Ta podoba! / Kdybych už nebyl někdo jiný, / Mohl bych to být já“ Pokusy, v nichž máloco zůstane takové, jaké se nám zdálo.„Svět do večera zchátral / Dům se vyprázdnil a z dítěte byl stařec // Verše se prodlužovaly / Tu a tam zazněl rým / Pes vychlemtal vodu z misky a zase odběhl“ Anebo „Ta podoba! / Kdybych už nebyl někdo jiný, / Mohl bych to být já“ A jedna z mála jistot? „To, nač si vzpomeneš / To bude dál“.

Po opusu Nikam (2010) vydává hojně čtený i ctěný básník sbírku, jejíž název naznačuje mnohé. Utržené příběhy, naznačené obrázky, citovaná zdání i zdánlivé citace, hloupému nápověda, chytrému zásah. To vše hravě teskné i teskně hravé. Tak i naopak. Jak jinak, když sám autor dodává: Je to kniha záhadná, čtu si teď v ní a divím se, divím. Tohle že jsem napsal já? Nebo vystřelil? A kde mám vlastně kabát? A mezi verši najdeme tento návod: „Ta podoba! / Kdybych už nebyl někdo jiný, / Mohl bych to být já“ Pokusy, v nichž máloco zůstane takové, jaké se nám zdálo.„Svět do večera zchátral / Dům se vyprázdnil a z dítěte byl stařec // Verše se prodlužovaly / Tu a tam zazněl rým / Pes vychlemtal vodu z misky a zase odběhl“ Anebo „Ta podoba! / Kdybych už nebyl někdo jiný, / Mohl bych to být já“ A jedna z mála jistot? „To, nač si vzpomeneš / To bude dál“.

Fantaskní román se odehrává v roce 1866, na historickém pozadí Prusko-rakouské války, a to v několika vzájemně se zrcadlících dějových i významových rovinách. Jeho ústředním tématem je relativita trestu i jeho vykonávání. Základní příběh - pátrání dvojice detektivů po tajemném pachateli sériových vražd, prolínající se s krvavým válečným konfliktem - vykresluje rozpor mezi individuální vraždou, jíž společnost odsuzuje a trestá, zatímco institucionalizované zabíjení v armádě naopak odměňuje a dává za vzor. Hlavním hrdinou paralelní dějové roviny je skutečná historická osobnost Leopolda von Sacher-Masocha, syna pražského policejního ředitele, který svým životem i literárním dílem naplňuje eponymní ideu masochismu, jež převrací trest v jeho pravý opak, takže namísto bolesti přináší trestanému rozkoš. Třetí dějová rovina se odehrává v oblasti vysoké politiky: Rakouské císařství dojde po prohrané válce s Pruskem k osudovému rozhodnutí odbojné Maďary odměnit autonomií, zatímco loyální Čechy „potrestat“ národnostně nespravedlivými zákony. V závěru se všechny dějové roviny románu spojují do překvapivé pointy...