Druhé město strana 17 z 22

Prozaická prvotina předního hlasu tuzemské slam poetry Dr. Filipitche své slamové kořeny nezapře. V tomto sumáři mikropovídek je však autor oproti pódiu mnohem otevřenější. Falknov Calling můžeme brát jako silně dokumentární bedekr po osobní paměti rodného města, literární selfie nebo zpětný statusový deník. To všechno jsou ale jen zkratky pro knihu, která ve zkratkách vědomě hovoří. Koryta aka Filipitch v ní však dokazuje, že patří mezi nejzajímavější literární hlasy mileniálské generace. Bere nás na výlet, díky němuž můžeme pochopit jeho vlastní život stejně jako lépe pochopit ten svůj. S nadhledem, upřímně i zábavně. Má to šmrnc!

Dvě novely, v nichž se pražský chodec při svých cestách městem setkává s neznámými lidmi a naslouchá jejich vyprávěním o zaniklé civilizaci v Indii, o mravencích, kteří vytvářejí živé sochy, o chuťovém písmu, o hudebním nástroji vyrobeném z kostí pásovce, o dobrodružném životě prostějovského bratrance Edmunda Husserla, o mozaice na vile v Hodkovičkách, na níž je zobrazen bílý tygr se zelenýma očima, o spisovatelovi, kterému změnil život objev záhadné klávesy na psacím stroji, o městě vystupujícím z moře a o jeho bohyni, o nešťastné lásce ladiče vodních varhan, o tyrkysovém orlu, o podivuhodném australském ptáku, o podmořské budově vystavěné z perel… Kniha vychází znovu po čtvrt století, tentokrát ve sličné grafické úpravě Jany Vahalíkové.

Nová kniha Básníka, jehož první sbírka vyšla před šedesáti lety. Tentokrát s doslovem Jiřího Pelána a koláží samotného autora. Almara pěkná, fortelná, což o to, jenže ono z ní všecko tak nějak divně zní. Noční růže i Pochod gladiátorů. Mistr vyšel z domu, kouká na měsíc. Opeřené stromy a třaslavé přesličky svítí v pobořené hodovní síni, člun se slaměnou stříškou se vznáší nad potopeným městem. Před vetešnictvím doutná vycpaný šimpanz. Hasiči narážejí sud s pivem, opatrný lemur krade ovoce. Žena bez zavazadel potřebuje pomoc. Pusť ji a neslintej na ni! — zbláznil ses, Rupperte? Ó duchové nebes, vtělení v louskáčky!

Pavel Houser (nar. 1972) je autorem několika knih odborných či populárně vědeckých (Černobílá cesta — šachové povídky a studie, 2014, Zvrhlá věda, 2016), ovšem na pole čisté beletrie se vydal poprvé. Svůj habitus vědce nezapřel, fakta jsou i v této knize pomyslnou basou, která tvrdí muziku. Nad nimi se ale vznáší duch odpoutaný a mimořádně hravý. Alternativní „dějiny“ pražských čtvrtí a ulic, často vyvěrající z etymologie názvů a jmen, jsou psány v duchu nejlepších tradic černé grotesky a celý ten dekadentní bedekr je rozhodně dost praštěný na to, abyste jím propluli s lehkou myslí. Výtvarnice Kateřina Sidonová přidala k Houserovu panoptiku pestré snové obrázky a jejich společné kroužení jako by přímo vybízelo: Pojďte si chvíli hrát s námi!  

Nový román Petra Stančíka je inspirován skutečným příběhem válečného hrdiny, který zažil více vězení než lásek, slovo Vlast psal vždy s velkým písmenem a na sklonku života se vrátil z Ameriky potrestat dávný zločin tam, kde světská spravedlnost hanebně selhala. Pravomil na vlastní kůži prožívá klikaté dějiny minulého století — od pálení ptáčnicovice za první republiky, přes výslechy na gestapu, mrazivé peklo sovětského gulagu, krvavé boje na hřebenech Karpat a spiknutí proti komunistické diktatuře, až po dobývání uranu pro Stalinovy bomby. Jen aby nakonec došel k poznání, že vzít spravedlnost do vlastních rukou znamená ztratit srdce. Pravomil je strašidelně poetická kronika dvacátého věku lidstva, prosáknutá tématy zločinu a trestu, práva a nespravedlnosti anebo nejobecněji smyslu života.

Richard Erml je autorem žánrově nejednolitých knih. Než se stal i spisovatelem, pracoval jako dramaturg dokumentů, novinář či divadelní recenzent. Pro Ermlovy tituly je příznačná autobiografičnost. I současný rukopis má takové stopy, například v tom, že se odehrává v bezprostředním okolí autorova bydliště v Libni. Ovšem odvíjí se v nedaleké budoucnosti, což je v Ermlově tvorbě novum. Příští lidský svět je tu líčen jako temný, státoprávně, společensky i vztahově rozvrácený. Důležitou, nenásilně paralelní roli ve zdivočelém lidském světě sehrávají psi, přesněji smečka psů jedné z hlavních postav románu. V tomto kontextu jsou tedy patrné tři silné dominanty: člověk–pes–smrt. Navzdory líčenému zmaru, kterému sotva lze uniknout, je dobré si povšimnout Ermlova podání. Namísto objektivního vypravěče volí působivou ich-formu v podobě vícehlasu pěti postav či jakoby překlápěnou časovou linku. Vládne líčením jemných psychologických i brutálních dramatických scén — takže čtenář míří stržen textem k finální apokalypse. Citové pohnutí nad zkázou a na druhou stranu nad tím, co ještě zbylo, vyvolá až mučivou potřebu naděje, že budoucnost se bude ubírat jinou cestou.

Předseda České pirátské strany v knize mluví o svém dětství a dospívání, o poměrech, z nichž pochází, o své adolescentní nespoutanosti, průšvizích během středoškolského pobytu v USA, o divokém pití a hraní po hospodách… A také o tom, jak poznal svoji ženu Lydii a jak ho toto osudové setkání proměnilo. Pronikavé a vášnivé reflexe neuralgických témat naší současnosti jsou vyvažovány odlehčenými momentkami a lidsky křehkými místy a představují Bartoše jako komplexní osobnost, které nechybí nadhled a smysl pro humor.

Román Destrukce sleduje osudy učitele, který před složitostí světa utekl z města na venkov. Chce nalézt klid, řád a jistotu. Stát se součástí života společenství, kde má každý člověk své místo, každá otázka odpověď, kde je pravda jasná a nepochybná. Bezejmenný hrdina v bezejmenné vesnici se na počátku ocitá ve zdánlivě ideální situaci: dostává k dispozici dům a perspektivní místo učitele základní školy. Zbývá jen najít ženu a splynout s řádem tradičního světa.Že před světem nikam neuteče, mu dojde ve třídě dětí, kterým nedokáže s jistotou zodpovědět jediný dotaz. Netuší, co je má učit o světě, kterému sám nerozumí. Netuší, jak jim poskytnout jistotu, když jeho samého rozedírá permanentní úzkost. A stav vesnice mu na klidu nepřidá. Místo poklidného venkova odhaluje svět v rozvratu. Místo života nalézá smrt, místo čisté přírody uschlý les, mrtvé pole a vysychající studny. Zatímco hrdina sleduje environmentální katastrofu nejasného původu, skoro všichni okolo se dívají jinam a na jasné otázky poskytují pouze mlhavé odpovědi. Předstírají, že se nic neděje, a pokud se snad něco děje, tvrdí, že s tím nelze nic udělat.Učitel se snaží urputně zapadnout a věřit všemu, čemu věří ostatní. Je přesvědčen, že mu stále něco podstatného uniká. Něco, díky čemu ví všichni okolo něj, co mají dělat, čemu věřit a kam se dívat, zatímco hrdina ztrácí jistotu dokonce i v tom, v jakém pořadí jdou nohy za sebou. Naději upíná ke starostovi obce, řediteli továrny i nové přítelkyni. Jak si však učitel musí přiznat, jejich sebejistota nepramení z toho, že ví něco, co mu uniká, ale z popření světa a nakonec i života. Před definitivním zhroucením z nesmyslnosti světa učitele zachraňují spřízněné duše, jež nalézá i v této bohem prokleté pustině… Existenciální a environmentální román přináší naději, že život může mít smysl i uprostřed trosek a že smrt není náš největší problém na Zemi.

Soubor devíti komorních povídek. Časový oblouk klenoucí se jako duha od sovětské okupace naší země v roce 1968 přes pohřeb Václava Havla po covidovou současnost tvoří dějinné pozadí groteskně-melancholických příběhů. Ačkoli je život často fraška, občas – na zlomek vteřiny – probleskne vyprávěním paprsek něčeho, co nás možná přesahuje… Ale jisté to není. A jak by taky mohlo, když se nám možná „všechno jen zdálo a jenom sny tu nakonec zůstanou“.

Kniha je mozaikou zarámovanou jednou lokací a jedním stoletím. V krátkých kapitolách vedle objektivních dějin stojí osudy tamních rodin, jedinců i žijících pamětníků. Páteř tvoří trefné citace z dobových novin i literatury. Spolu s návratnými motivy a odkazy jde o kompozičně i myšlenkově sevřené dílo okořeněné autorovým vtipem, břitkostí či poetikou. Zrodil se překvapivě živý a citlivý portrét Kučerova rodiště i bydliště, v němž vskutku originálně vyvstávají dramatické dějiny dvojjazyčného a bikulturního města. V jeho osudu, místy mimořádně drsném, je nenápadně skryt i příběh jedné středoevropské země ve dvacátém století.

Robustní román literárního čaroděje oživuje otázky, jež si v různých obměnách kladou lidé již odedávna: Kolik ještě bude prolito slz a krve, než se přestaneme mrzačit a zabíjet? Naučíme se vůbec někdy čelit svým zvrhlým pudům? Kdy překročíme evoluční práh? Osvobodí nás technologie od bídy a nevědomosti? Jak to že za nás rozhodují jedinci, kteří více než rozumné bytosti připomínají porouchané roboty? Co se ještě musí stát, aby lidstvu a jeho dějinám přestalo sladce páchnout z úst!? "Jsme jako ostrovy. Jen malá část je vynořená nad hladinu jasného rozumu. Soucit a empatie jen vzácně rozsvítí naše hlavy… Dole jsme polozvířata." I když nás Kahudův Prám nechá bloudit mnoha labyrinty, vláčet kalným proudem a hnát se po slepé stopě, přesto tíhne k opatrné naději.

Kniha je mozaikou zarámovanou jednou lokací a jedním stoletím. V krátkých kapitolách vedle objektivních dějin stojí osudy tamních rodin, jedinců i žijících pamětníků. Páteř tvoří trefné citace z dobových novin i literatury. Spolu s návratnými motivy a odkazy jde o kompozičně i myšlenkově sevřené dílo okořeněné autorovým vtipem, břitkostí či poetikou. Zrodil se překvapivě živý a citlivý portrét Kučerova rodiště i bydliště, v němž vskutku originálně vyvstávají dramatické dějiny dvojjazyčného a bikulturního města. V jeho osudu, místy mimořádně drsném, je nenápadně skryt i příběh jedné středoevropské země ve dvacátém století.

Důmyslný derviš Sidi Hamet Ibn Enheli a voják Saavedra Kučerova kniha má dvě hlavní linky. V té první se autor odráží od skutečné události ze života spisovatele Miguela Cervantese, který v mládí strávil několik let v Alžíru coby zajatec pirátů, a možná právě tahle zkušenost mu umožnila stát se světovým spisovatelem. Ve druhé linii sledujeme příběh Sidiho Hameta — hrdiny vypůjčeného ze Cervantesova románu — potrhlého derviše, který se zbláznil z ustavičné četby knih slavných arabských cestopisců a ve společnosti kulhavé velbloudice a dítěte nalezeného v poušti putuje skutečnými i fiktivními zeměmi. Obě linie se protnou, když derviše Hameta a vojáka Saavedru spojí alžírské vězení. Největší lekce dona Quijota má aktuální rám — je to knížka o setkávání různých kultur, objevování nových světů, krajině měnící se v poušť a o síle představivosti. Jaké by to asi bylo, kdyby se don Quijote potkal s vypravěčkou Šahrazád?

„Škrtiči jsou má poslední povídková knížka — a tak je i mým rozloučením s příběhy. Proto jsem do ní zařadil taky dvě povídky, o nichž jsem přesvědčen, že jsou vůbec tím nejlepším, nejcennějším, ale i nejdůležitějším ze všeho, co jsem kdy dokázal napsat, Flétnu a Já lošaď.“Autor k těmto svým stálicím přidal i příběhy zcela nové. Texty v nenápadných nikách ukrývají rozmanité nápovědi, oříšky narážek i tajemství. Fantaskno se snoubí s realitou podobně jako emoce s etosem. Z vod literární galaxie vystupují bizarní motivy, ukrývající se monstra a netušené exempláře, které autor vyvádí na světlo v překvapivém rytmu vyprávění. A tak čtenář škrcený tempem příběhů se teprve na jejich konci může úlevně nadechnout, že všechno to napětí, vášně a strachy byly vlastně jen povídky. Nebo ne?