Druhé město strana 15 z 22

„Asi bych se měl hned na začátku představit,“ otevírá novou prózu Jiřího Kratochvila jeden z vypravěčů, jinoch Jonáš. Vězme, že Jonáš byl jako nemluvně nalezen za průtrže mračen v liduprázdné tramvaji, podobné břichu velryby v rozbouřeném moři. Do jeho osudu po letech vstoupí záhadný bezdomovec Charlie, muž „mnoha řemesel“, ovšem postižený ztrátou paměti. Charlie čím dál čiperněji pečuje o Jonášovu výchovu a vzdělání, jako by ho připravoval na cosi mimořádného. Okolnosti jsou nejasné, avšak oba hrdinové se v brněnských Černých Polích nesetkali náhodou… Kratochvilovo romaneto je další z jeho děl typických košatou imaginací, spletitými příběhy i nečekaným finále.

S Václavem Kahudou vstoupil do české literatury naprosto jedinečný styl. V krátkém čase vychrlil řadu knih, z nichž zejména Houština (1999) se stala událostí. Kahuda se hlásí ke svým vzorům — výsostným vypravěčům, jako je Bruno Schulz, Bohumil Hrabal či Günter Grass; podobně jako oni je mistrem ponorů na dno duše. A stejně jako oni mísí bravurně vysoké s nízkým, groteskní s tragickým, animální s duchovním. Po více než deseti letech se autor vrací s románem, který navazuje na zmíněnou Houštinu jak autobiografickým laděním, tak tělnatým, jazykově bohatým příběhem. Výchozí téma je však nové. Vypravěč se rozhodne přijít na kloub dávné rodinné události, kdy jeho dědečka, inženýra a nadaného konstruktéra v tehdejší ČKD, se německá tajná policie snažila přimět ke spolupráci. Po odmítnutí nabídek však nevysvětlitelně zemře. Vypravěčova pouť po archivech není odměněna jednoznačným závěrem. Spíše je počátkem temné exkurze do zákulisí mocenských aparátů, doplněné barokně pestrou mozaikou soukromých i globálně-ekonomických událostí, jež skládají pochmurný obraz naší doby.

Nemíním psát memoáry, ač už jsem v tom věku. Je mi to vzdálené, ba protivné, stejně jako psaní poezie, příliš osobní a příliš důvěrné. Dokážu jen parodie básní, a dokázal bych snad i parodii na své memoáry, ale ta je koneckonců rozptýlena v mých románech a povídkách. Kdysi jsem napsal zde přítomný dopis Ludvíku Vaculíkovi a v něm je jakýs digest mého životního příběhu, a dál jít nemíním. Ale vlastně všechny texty Blešího trhu, eseje, fejetony, recenze, sloupky i neidentifikovatelné útvary, jsou mým literárním anebo životním vyznáním. Portréty spisovatelů anebo recenze jejich knih mi totiž odedávna slouží jen jako záminka k autorským konfesím a stejně tak je to třeba i s brněnskou architekturou, která tu v mém podání umožní nahlédnout hluboko, přehluboko do mé duše. A v tomto smyslu je Bleší trh má knížka nejosobnější. Jiří Kratochvil

Pošetilost doktora vinnetouologie je novou příležitostí k setkání s poetikou v lecčem připomínající tvorbu Oty Pavla. Hlavními postavami příběhů jsou tři kamarádi ze studií. Smysl pro recesi, bezprostřednost, bezelstnost, věrnost sama sobě i touha dopídit se vertikály života, to jsou vlastnosti, které hrdiny spojují. A přestože zestárnou a osud je všelijak pomačká, jejich schopnost žasnout zubu času odolává... Tahle knížka o přátelství, o překonávání životní tíže, o dobru i zlu má jiskru takřka pohádkovou.

Můj tatínek byl opravdu fotbalista a později pracoval na vlečce, babička rozsvěcela výhybky na nádraží v Lysé nad Labem a maminka působila na očním oddělení, kde mi ošetřovala drobnější zranění ze skal... Skutečné lidi i skutečné události jsem si však domýšlel, aby zapadli do mé knihy, a mnohé jsem si úplně vymyslel, protože jsem nechtěl vytvořit deníkový záznam a také mi v tom bránila úcta k soukromí mých blízkých. Hlavním důvodem však bylo, že jsem chtěl vyprávět příběhy postav hledajících v životě to nejcennější: jeho hlubší smysl. Svou knihou bych rád vzdal hold každému, kdo tohleto úsilí nevzdává.  M. F. Kniha Steiner aneb Co jsme dělali (1. vydání Petrov, 2001) vyvolala při svém prvním vydání značný ohlas, a proto se — v nové podobě — znovu vrací ke čtenářům.

V dubnu 2003, po půlročním pobytu v Asii, odložil Lukáš Marvan roucho buddhistického mnicha a vrátil se ze srílanské džungle zpátky do Čech, aby zde znovu vplynul do každodennosti čtyřicátníka s jejími radostmi i starostmi. Konfrontoval tak zkušenost, kterou získal v asijských klášterech, s všední realitou západního člověka. Ovlivnilo meditační poznání prázdnoty a pomíjivé podstaty skutečnosti jeho zdejší život? Jak? V autobiografické knize reflektuje uznávaný básník a prozaik deset let svého života „po návratu“. Popisuje svou cestu k vnitřní svobodě a podává živé svědectví o úskalích, zkouškách, otřesech a pádech, jimiž procházel. Vypráví o nalézání moudrosti i odhalování vlastního stínu, vlastních limitů, slabostí a bolestí. Píše o míru, laskavosti k sobě, o nalezení „vnitřního učitele“ a smíření se s otcem. Vypovídá o proměně, o cestě „od sebe k druhému, od získávání k dávání“. Lukášův poetický jazyk a mozaikovitá posloupnost vyprávění dávají knize poutavou formu a umožňují vyniknout jeho postřehům i mnohdy provokujícím myšlenkám a otázkám. Záblesky svobody se tak jistě stanou cenným zdrojem inspirace pro všechny zájemce o sebepoznání a spiritualitu. Jan Benda, bývalý mnich Bandhukusala

Jak se stalo, že praotec Čech stanul na Řípu a Češka ve vedení Fondu národního majetku… Proč se Cyril a Metoděj těšili do sámošky… Jak se Kolibřík s Mazánkem snažili nezištně pomoci Karlu IV. s výstavbou hradu… Kdo dnes ví, že fotbalovým průkopníkem v Čechách byl Jan Hus, na jehož počest vznikl táborský tým FC Husité – a že už jeho zápasy komentoval nesmrtelný Pavel Čapek… Proč blaničtí rytíři nevyjeli, přestože Jan Hřebejk už natočil svůj nejhorší film… Jak moc Petr Čech závidí Františku Josefovi, že zůstal jedničkou až do smrti… Proč Olaf Ludwig obdivuje skupinu uprchlíků v čele s bratry Mašíny… A nakonec hořké svědectví o tom, že Václav Klaus při dělení Československa vůbec nestál o proslulé bratislavské televizní pondělky… Tuto rozvernou knižní kuriozitu bohatě ilustroval Jiří Franta.

„Fakt vám to ještě nedošlo? Už nás čeká jen dlouhý řetěz hloupých snů v tom našem už nikdy nekončícím kómatu,“ varuje nás autor ve finále prvního textu svého dalšího povídkového konvolutu. Jeho prostřednictvím opět chrlí na svou osudovou metropoli magmaticky žhavé, psychedelicky angažované, dojemné a temně komické laudatio. Jedno je však třeba zdůraznit: Kratochvilova perspektiva je sice intimně brněnská (ohmatává a očichává město svého srdce se zanícením milence!), zároveň však i nejširší možná, doslova kosmická. Jeho vypravěčský zoom je natolik pohyblivý, až vyvolává závrať: jako by autor se svrchovaným zaujetím pozoroval divadlo světa dalekohledem i lupou současně. Chvějivě živá vlákna bravurních narativních gest a nezaměnitelně vibrujícího jazyka tak dávají vzniknout realistickým dějinným flashbackům — a zároveň bezedně fantaskním trojrozměrným gobelínům, pro něž bychom v aktuální tuzemské literatuře jen těžko hledali přirovnání. Přesto své souputníky autor má… Na klopě prvního souboru Brněnských povídek (2007) bylo řečeno, že je „Borgesem české literatury“. Dodejme nyní, že třeba také pokrevním příbuzným Ladislava Klímy. Neboť i Kratochvilův vypravěčský „egodeismus“ je čímsi absolutní. Milan Ohnisko

Martin Fahrner je živým důkazem toho, že autor, jenž neustále nepublikuje, je mrtvý. Ale zároveň i důkazem toho, že když napíše knihu, která se čtenářům usadí v povědomí, není to tak docela pravda… To se Fahrnerovi povedlo hned „prvotinou“ Steiner aneb Co jsme dělali z roku 2001. Na ni o tři roky později navázal ještě útlou Pošetilostí doktora vinnetouologie, načež se na dlouhých deset let odmlčel. Nyní se vrací prózou, která zachycuje Evropu po pádu železné opony, Evropu otevřenou, Evropu, kde si už každý musí zavírat vrátka sám, bez bratříčka. Tímto světadílem v knize Martina Fahrnera putují kříženci „bezdomovců“ a těch, kdo z domova neustále utíkají. Přičemž autor nemá ambici stvořit velkou fresku o Evropě, kde by bylo „všechno“, ale chybělo by tomu to hlavní — lidský rozměr. Jako v předchozích knihách jde totiž Fahrnerovi především o lidi — má své postavy rád a fandí jim. To ale neznamená, že by jejich osudy idealizoval. O to víc jim pak musí držet palce, aby našly cestu… kam? Domů, do svého srdce… Nikdo jiný asi dnes v české literatuře neumí být vůči svým hrdinům tak empatický a zároveň natolik přesný v popisech současného života ve světě, v němž člověk může dělat téměř cokoliv, ale málokdy tím něco změní. Ondřej Horák

Mladá aristokratka Marie Kostková z Kostky opět řeší nezáviděníhodné problémy. „Nejchudší zámek v Čechách“ zůstává věrný svému označení, a tak tu hraběcí rodinka ani personál rozhodně nemají ustláno na růžích. Místo davů návštěvníků se na zámku kupí neproplacené faktury za vodu a hrozí, že záhy bude největší atrakcí každodenní koupel obyvatel zámku v kašně s dešťovkou. Chce to nějaký nápad… Skvělým řešením se zdá být projekt, v němž se mladá aristokratka Marie III. před zraky návštěvníků chystá, po vzoru svých předchůdkyň, předčasně zemřít. Smrt přitáhne senzacechtivé turisty, bulvární tisk jim udělá reklamu… a budou mít vyhráno. Jenomže všechno je opět jinak — projekt s aristokratkou v rakvi je mrtvý. A zabil ho kníže Schwarzenberg. Nikdy ale není tak zle, aby nemohlo být hůř. O tom nás s nevyčerpatelnou dávkou humoru přesvědčuje pokračování úspěšných knih Poslední aristokratka a Aristokratka ve varu.

Tato kniha je volným pokračováním mimořádně úspěšného, mnohokrát dotiskovaného bestselleru Hrdý Bud­žes. S přispěním divadelní dramatizace, opakovaně uváděné televizí, s Barborou Hrzánovou v hlavní roli, se stal Hrdý Budžes jednou z nejznámějších českých porevolučních próz. I Oněgin byl Rusák chytí za srdce jak každého, kdo má v živé paměti prapodivně popelavou dobu husákovské normalizace, tak čtenáře, kteří onen čas-nečas znají už jen zprostředkovaně. Helena Součková se přes kádrové překážky dostává na gymnázium. Přestože jí osud nerozdal právě příznivé karty, statečně usiluje vyznat se ve svém nitru i v pokryteckém světě kolem. Navzdory všem obtížím a zmatkům si dokáže trpělivě budovat bohatý vnitřní svět. Oněgin byl Rusák je tedy podobně jako Hrdý Budžes jednak autobiograficky laděným osobním příběhem, jednak tragikomickou mozaikou doby, která ani s odstupem času neztratila nic ze své obludnosti. Zparchantělý, prohnilý komunistický absurdistán ČSSR zde (spíše jakoby mimochodem, tím však přesvědčivěji) vystupuje ve vší své ubohosti a nahotě. Ireně Douskové se zkrátka opět podařilo napsat skvělý román, který má veškeré předpoklady strhnout široké čtenářské publikum.

Michal Ajvaz, jak bylo už vícekrát řečeno, píše stále jednu knihu. V roce 1989 se knížkou Vražda v hotelu Intercontinental představil jako výborný básník, později knihami Druhé město a Tyrkysový orel prokázal, že je výborný prozaik, a po přečtení ne-beletristických textů v Tajemství knihy vám nezbyde než se smířit s tím, že je také skvělý esejista. Většina textů z této knihy byla v minulosti, ve větších časových odstupech, již publikována, převážně v Literárních novinách. Teprve jejich soubor ovšem potvrzuje to, co už bylo řečeno výše: Michal Ajvaz píše stále jednu knihu — a ta kniha je velice dobrá.