Druhé město strana 15 z 26

Komiksové knihy bývají o hrdinech a tahle není výjimkou. Je o člověku, který svou odvahu projevil v nejtěžších okamžicích naší historie - v období protektorátu. Z té doby známe řadu slavných jmen - Kuttelwascher, Peřina, Gabčík, Kubiš, František, Balabán, Mašín,Morávek a další - která žijí v naší paměti jako ikony statečnosti. Vedlenich jsou ale také hrdinové méně známí. Třeba kaplan Vladimír Petřek, který nasadil život, aby poskytl úkryt v kryptě kostela nejhledanějším"zločincům" té doby - útočníkům na protektora Heydricha. Petřkovo hrdinství bylo zdánlivě obyčejné, přitom nanejvýš riskantní, těžko pochopitelné a ve svém étosu skoro až nadlidské. Podobnou odvahu projevily stovky bezejmenných žen a mužů, byť jejich příběhy v této knize nenajdete. Ať je tento komiks alespoň jejich letmou připomínkou.

Skvělý román. Je zcela jedno, kde jej otevřete, protože vždy narazíte na větu či odstavec, který vás přinutí k dlouhému zamyšlení. Vezměte Nabokovův vypravěčský talent (bez zhoubného přívažku jeho ega), přidejte Borgesův liberální pohled, swiftovskou satiru a máte před sebou dokonalý obraz Michala Ajvaze. (Chad W. Post, Three Percent) Zlatý věk vyniká neuvěřitelně elegantním stylem, rozmáchlou imaginací a řadou úchvatných obrazů, pro něž hledám v knihách, které jsem četl během posledních let, jen stěží srovnání. (Scott Esposito, Conversational Reading) Anglický překlad knihy Zlatý věk byl oceněn americkou prestižní společností Amazon jako nejlepší kniha v kategorii SF/F (science fiction, fantasy) za rok 2010. U nás vychází po deseti letech ve druhém vydání.

Děj autorovy čtvrté knihy se odehrává opět v současném Brně. Hlavní postavou je zkorumpovaný policista středních let, bezohledný manipulátor přezdívaný Náčelník. Osamělého antihrdinu z klidu parazitní existence vykolejí až setkání s mladou ženou, jíž je čím dál víc posedlý. Pozadí příběhutvoří přízrak z minulosti: Náčelníkův biologický otec, bývalý komunistický aparátčík. Ačkoli o existenci svého otce nemá Náčelník tušení, je stižen skrytou loajalitou ke svému předkovi a nevědomky přebírá jeho životní postoje. Postava otce je silně inspirována osudem skutečného estébáckého generála, jednoho z nejhorších zločinců minulého režimu.V minulosti vyprávěl Šimáček příběhy, jejichž konce byly nečekané, ale zároveň ústily v poznání, že „jinak to ani dopadnout nemohlo“. Stejně je tomu i tentokrát: Prvotřídní hajzl je příběh člověka, který „dohnal sám sebe“.

Své Voliéry odevzdala Zuzana Brabcová do nakladatelství Druhé město v květnu 2015, tedy jen několik týdnů před svou smrtí (20. srpna 2015). Próza není nijak rozsáhlá — má osmdesát stran. Podstatné však je, že ji autorka stihla nejen dokončit, ale i vycizelovat ve vrcholné literární kondici. V próze jde formálně o záznamy v zápisníku s názvem Synapse, přičemž časový rámec se počíná prosincem 2011 a posledním datem je únor 2015. Již po několika stránkách je však patrné, že jde o kvazideníkové zápisy, v nichž přítomný čas hraje roli málo podstatnou, ba dokonce vyvěrá jen občas a pak nadlouho mizí — podobně jako říčka Punkva. Namísto toho se text plní návraty do vzpomínek, sny, obrazy či motivickými refrény. Totéž se děje i s postavami: přítomné se proplétají s minulými, skutečné s fantaskními. Fabulované reálie a bohatá, místy až magická obraznost běží čím dál častěji v osvobozeném čase, takže ony výchozí deníkové skici povstávají k téměř románovým scenériím.

Děj autorovy čtvrté knihy se odehrává opět v současném Brně. Hlavní postavou je zkorumpovaný policista středních let, bezohledný manipulátor přezdívaný Náčelník. Osamělého antihrdinu z klidu parazitní existence vykolejí až setkání s mladou ženou, jíž je stále víc posedlý. Pozadí příběhu tvoří přízrak z minulosti: Náčelníkův biologický otec, bývalý komunistický aparátčík. Ačkoli o existenci svého otce nemá tušení, je stižen skrytou loajalitou ke svému předkovi a nevědomky přebírá jeho životní postoje. Postava otce je silně inspirována osudem skutečného estébáckého generála, jednoho z nejhorších zločinců minulého režimu. V minulosti vyprávěl Šimáček příběhy, jejichž konce byly nečekané, ale zároveň ústily v poznání, že jinak to ani dopadnout nemohlo. Stejně je tomu i tentokrát: Prvotřídní hajzl je příběh člověka, který dohnal sám sebe.

Vypravěč knihy slíbí manželce svého dávného přítele Štěpána, že se ve Stockholmu pokusí najít záhadný fialový flash disk, který Štěpána podivnou hrou náhody uvrhl do stavu duševní trýzně a který je zároveň jedinou věcí na světě, jež může jeho zoufalství utišit. Flash disk už ve Stockholmu není, vypravěč se vydává po jeho stopách dál a jeho pátrání se nakonec mění v cestu kolem světa: ze Švédska jej zavede do Norska a pak do Nizozemska, Irska, Francie, na východní a západní pobřeží Spojených států, do Japonska a Polska. Na své cestě se setkává s mnoha lidmi a poznává jejich osudy, naslouchá vyprávění o proměňující se soše a o jedlé mozaice, o součástkách ze záhadného stroje, o zrodu románu z jedné věty v knize zakoupené na trhu v Soulu a o hudební skladbě, která vznikla jako doprovod tance stínu na zdi, o tragickém konci francouzské oceánoložky, o literárním díle výstředního bavorského starosty, o cestě firmy Blue Pegasus na západ, o náboženství, které se zrodilo v internetu

V povídkovém souboru Ostrovy tematizuje Dora Kaprálová na intimních příbězích ohraničenost ostrovů. Ne topograficky, ale především ve všech smyslech ostrovanství, izolovanosti, ohraničenosti. Tucet povídek a příběhů opisují rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné enápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. V politice je láska a láska je v politice, zvlášť děje-li se to vše tady a teď, ve střední Evropě, která leží stále a stále víc na východě.

Tato próza patří do subtilnější, neautobiografické linie autorčiny tvorby. Pozoruhodný je už samotný syžet: poslední měsíce nemocného Jaroslava Haška na Lipnici. Medvědí tanec však není jenom jeho příběhem, ale také bohatě strukturovaným portrétem doby.Píše se rok 1922 a my se ocitáme ve venkovském světě, kam se Hašek uchýlil, aby dopsal své životní dílo. O Švejkovi sice padne pár zmínek, ale to je vše. Dousková nenapsala biografický román o spisovateli, který se dočkal světové slávy až po smrti. Daleko víc ji zajímá existenciální situace vyhasínání sil někoho, kdo se po celý život bohatýrsky bavil, provokoval, a ještě o tom uměl vtipně vyprávět a psát. V Lipnici se už proslulý chodec stěží doplouží s oteklýma nohama do hospody. Stále v něm přebývá dřívější skandalista, avšak lipnická komunita je už jeho poslední protivník. Silnou stránku románu představuje tísnivá atmosféra blížícího se konce: venku leje jako z konve, hučící komín marně vyhání podzimní lezavo. Hašek stále ještě píše pro přátele veršovánky, pro místní ochotníky skandalistní hru, ale uprostřed bezesné noci mívá jeho tvář výraz vyděšeného dítěte, jak si všimne jeho žena Šura, která se o umírajícího alkoholika stará…

Průzračné i křehké, jedovaté i poťouchlé výseky ze života filmařky, básnířky, cestovatelky, matky a citlivé pozorovatelky jsou deníkovými záznamy, které mají v české literatuře 20. století bohatou tradici. Ale na rozdíl od autorů cenzurovaných a zakazovaných obzírá dnes Kaprálová pestrobarevný, zmatený, rozpohybovaný, ale svobodný svět. Svižně těká mezi Berlínem, Strmilovem i Brnem a potkává místní i zaváté a sváté bytosti. Zájem o ně v jejich poklidné existenci či v osudových momentech vždy tryská v přesných větách. A ať už jde o „umírající tetu Zuzanu“ či o řezníka v berlínském krámku — k těsné důvěrnosti stačí jen pár detailů. Berlínský zápisník je čtení bez patosu, zato poetické i humorné, přičemž nikterak nepomíjí hloubku, složitost a také smutek světa, spjatý s živou dychtivostí po dalším setkání.

Operní pěvec a režisér Líbezný se stane aktérem mezinárodního byznysu a politiky. Na Nuselském mostě však spěje k činu, který má ukončit jeho trápení. Jedenáctiletý Afričan Odongo, jehož adoptovali na dálku bezdětní manželé Peter a Nikol, stojí tváří v tvář střelné zbrani v očekávání konce svého života. Všichni se stali kolečky ve špinavé hře, narýsované ve vysokých patrech bruselské byrokracie. Režisér Dejvického divadla Krobot se pod tíhou nedostatku financí uchýlí s celým souborem k pokoutnímu prodeji kuchyňského nádobí ve stylu „šmejdů“. Ne že by si za to on, Odongo, Peter či Nikol, stejně jako pěvec Líbezný nemohli sami… Všechny Hüblovy povídky mají dvojznačné hrdiny, napůl záporné, napůl kladné, a vždy nepříjemně a dotěrně blízké. Je to zneklidňující, drsné i zábavné čtení, protože Hübl disponuje originálním smyslem pro humor i nakažlivou chutí vymýšlet neotřelé situace a spojení.

Volné pokračování bestselleru Hrdý Budžes. I Oněgin byl Rusák chytí za srdce každého, kdo má v živé paměti prapodivně popelavou dobu husákovské normalizace, tak čtenáře, který onen čas znají už jen zprostředkovaně.

„Idiote! Každý touží po lásce, ne? Jenže někdo si to přizná jen ve snech…“ Tak shrnuje jedna postava této knihy pětici příběhů o láskách sněných i nesněných, a především o snílcích, kteří ten rozdíl nesnadno rozeznávají. Tragikomický hrdina povídky Nějaké nebe naplňuje svůj osud vztahem ve snu, zatímco jeho reálný život je sexuální laboratoří jiné ženy. Vypravěč Dírky splétá magický příběh v temné komoře svých představ. V dalším temném tunelu, tentokrát magnetické Rezonance, nahlédneme do útrob těla i duše bilancujícího hudebníka. Zbožný stařec v klíčovém příběhu Lůno je na sklonku života pokoušen smyslnou touhou, jež ho přivede až na práh zatracení. A v závěrečném Vybřežení se konečně vylije z břehů ta kalná řeka erotických tužeb, jež nás vtahuje do temných vírů pod splavem a napájí všechny příběhy této knihy. Svorníkem je ironický vypravěč i potulná profesionálka lásky Darja. Sám autor ovšem nabízí rozkoše nejen milostné, ale především literární, jež činí z četby románků sugestivní zážitek.

Kdo má rád prózy Jiřího Kratochvila, přijme ochotně fakt, že jedním z hrdinů a vypravěčů tohoto románu je králík. Umí mluvit, vzdělává se, filozofuje nad svými i lidskými situacemi a zastává názor, že zasahovat do nich není moudré, protože to k ničemu dobrému nevede. Nad králíkovými epizodami se mohou čtenáři těšit na neuvěřitelná překvapení, protože autorova fantazie je nedostižná. Navíc mate tím, že postavy i události při vstupu do děje vypadají, jako by pocházely ze skutečnosti kolem nás. Jenže Kratochvil naopak předpokládá, že „život krade z literatury“. V tom duchu si jej vysnívá a buduje. Žije však v reálném světě a dobře ví o jeho temných nejistotách. Napovídá tomu i záměrně kunderovský název románu.Milan Uhde

Inspektor Libor Lavabo řeší zdánlivě snadný případ dvanácti upálených nosorožic. Do pátrání se však postupně zaplétá tajný deník J. W. Goetha, boj spikleneckých společností Neptunia versus Plutonia o vládu nad světem i šílená nadpraporčice Marhanová. Poselství skryté v sérii obrazů černého jezera od Jana Preislera přivede Lavaba až do nitra vyhaslé sopky Komorní hůrka. A právě tam se skrývá nečekané rozluštění celé záhady.Název Nulorožec se vztahuje nejen na rohy uřezávané nosorožcům pytláky, ale i na „vynulovanou“ podstatu doby, v níž už není místo pro svobodnou imaginaci. Ovládat masy ohlupované konzumem a masovými médii je totiž mnohem snadnější, než řídit společnost „jedinečných jednorožců“.

Po bestselerech Hrdý Budžes (jenž se proslavil také jako činohra s vynikající Barborou Hrzánovou v hlavní roli) a Oněgin byl Rusák (v divadelní režii Jana Borny) přichází závěrečná část autorčiny volné trilogie Darda. Čas železnou oponou trhnul, takže žákyni a v téže h(n)usákovské realitě dospívající gymnazistku Helenu potkáváme jako vdanou ženu, matku dvou dětí. Ačkoli se dobové kulisy proměnily, žádná idyla se zase nekoná. Namísto krize normalizace je tu krize středního věku. A když už krize, tak pořádná. Přichází totiž jedna darda za druhou. Tento tragikomický příběh se odehrává v našem čase. Ani Dardě neschází zdánlivá lehkost vyprávění a autorčin slovní i situační humor. Nicméně nyní víc než kdy jindy platí, že při tom smíchu v ranách štípe sůl.

Pohnutkou pro společný manželský život bývá po letech už nikoli oboustranný úchvat, nýbrž hlavně zvyk. Dvojice z Ermlova románu se dokonale zná. Každý partnerův čin i každá partnerčina myšlenka se dají předvídat. Je to unavený a smutný tanec porozumění, ale jeho setrvalost v sobě skrývá i oporu. Třeba právě ve chvíli, kdy se spolu vydávají do Ladaku po stopách dávné cesty, kterou podstoupili v době mládí a zamilovanosti. Jejich cílem jako by bylo i opětovné setkání s moudrým učitelem, jenž by uměl i nyní osvětlit to, co prožívají… Prozaický zpěv o vyhaslé lásce však možná paradoxně vypovídá o její velikosti.Milan Uhde