Druhé město strana 13 z 26

Někdejší nouzová kolonie a dnes unikátní brněnská čtvrť Kamenná kolonie slaví stovku. Brněnský spisovatel Martin Reiner ve spolupráci s architektem Radimem Horákem a dalšími příznivci legendární Kamenky připravili ke kulatým narozeninám jedinečnou knihu o historii místa, v níž se prolínají velké dějiny s malými příběhy lidí, kteří po několik generací vdechují život místu odsouzenému od samého počátku k zániku. Kamenka je provizorium, které trvá už sto let – a je v čím dál lepší kondici. Předválečná chudoba, válečné strádání, padesátá léta, která paradoxně právě pro Kamenku znamenala dobré časy. Počátek 70. let, kdy se zdálo, že příběh nouzové kolonie definitivně končí… a pak už to, jak známe Kamenku dodnes: mladí umělci, kteří si během normalizace našli svůj klidný kout, kde se dalo žít tak nezávisle, jak si jen bylo možné představit, a umožnili Kamence přežít. Kamenná kolonie bývala vždycky tak trochu stát ve státě a její hrdý neodvislý génius loci zde sídlí dodnes. Přesvědčte se o tom v knize plné dobových fotografií a unikátních svědectví lidí, kteří psali zdejší dějiny.

Kniha je mozaikou zarámovanou jednou lokací a jedním stoletím. V krátkých kapitolách vedle objektivních dějin stojí osudy tamních rodin, jedinců i žijících pamětníků. Páteř tvoří trefné citace z dobových novin i literatury. Spolu s návratnými motivy a odkazy jde o kompozičně i myšlenkově sevřené dílo okořeněné autorovým vtipem, břitkostí či poetikou. Zrodil se překvapivě živý a citlivý portrét Kučerova rodiště i bydliště, v němž vskutku originálně vyvstávají dramatické dějiny dvojjazyčného a bikulturního města. V jeho osudu, místy mimořádně drsném, je nenápadně skryt i příběh jedné středoevropské země ve dvacátém století.

„Škrtiči jsou má poslední povídková knížka — a tak je i mým rozloučením s příběhy. Proto jsem do ní zařadil taky dvě povídky, o nichž jsem přesvědčen, že jsou vůbec tím nejlepším, nejcennějším, ale i nejdůležitějším ze všeho, co jsem kdy dokázal napsat, Flétnu a Já lošaď.“Autor k těmto svým stálicím přidal i příběhy zcela nové. Texty v nenápadných nikách ukrývají rozmanité nápovědi, oříšky narážek i tajemství. Fantaskno se snoubí s realitou podobně jako emoce s etosem. Z vod literární galaxie vystupují bizarní motivy, ukrývající se monstra a netušené exempláře, které autor vyvádí na světlo v překvapivém rytmu vyprávění. A tak čtenář škrcený tempem příběhů se teprve na jejich konci může úlevně nadechnout, že všechno to napětí, vášně a strachy byly vlastně jen povídky. Nebo ne?

Chcete se zasmát, zastydět a zavzpomínat? Prvními roky husákovské normalizace, tak jak se v řadě komických i méně veselých příhod a situací promítala do života dětí i dospělých z jednoho okresního města, nás v této knize provází bystrá, leč přiměřeně naivní žákyně druhé třídy ZDŠ v Ničíně Helenka Součková. Po mimořádném ohlasu vychází kniha v novém vydání a zároveň byla úspěšně uvedena jako divadelní hra.

Sbírka Smrad škvařeného fousu je nesporným vyvrcholením dosavadní autorovy básnické tvorby. Dosahuje v ní - tu veršem volným, tu vázaným, vždy však na nejmenší možné ploše - oproštěnosti takřka zenové. Rafinovaná hra na insitní poezii se drží za ruku s komičností, která prosakuje drobnými milostnými gesty stejně jako úvahami o posledních věcech. Lásku i smrt obrábí Palla s péčí bytostného básníka, jehož lyrické já na stará kolena dospělo k prozření: "i kdybych se nenarodil / stejně mi to nepomůže". Výsledný dojem výmluvně dotvářejí mnohé ilustrace, které dle autora "nic neilustrují a vznikly ve tmě při zavřených očích".

Potkat místa jako jelena na cestách je vzácné, ale podaří-li se to, otevře se nám jemný svět. Jak chodec-básník jde, ožívá před ním sama krajina i krajina vzpomínek. Vyjeví v drobnokresbě, a přesto jasným básnickým gestem, že je důležité se zastavit, abychom cosi dohledali, a než se vydáme dál, pochopili smysl svého spočinutí. Je to kniha o putování - do sebe, s rozhlížením se a upamatováním. Chodec je stále na cestě. Má-li toto být metafora celého opusu, pak hovoří především o "pochopení" krajiny, sebe i druhých v ní. Je to sbírka momentek a výjevů, které už často zarostly travou, a chodec k nim musí sejít z cesty. V posledku je to kniha pozorovatele, který nám otevírá fascinující scenerie Jizerských hor i krásu lidských příběhů, života zvířat a též trav.

Román Destrukce sleduje osudy učitele, který před složitostí světa utekl z města na venkov. Chce nalézt klid, řád a jistotu. Stát se součástí života společenství, kde má každý člověk své místo, každá otázka odpověď, kde je pravda jasná a nepochybná. Bezejmenný hrdina v bezejmenné vesnici se na počátku ocitá ve zdánlivě ideální situaci: dostává k dispozici dům a perspektivní místo učitele základní školy. Zbývá jen najít ženu a splynout s řádem tradičního světa. Že před světem nikam neuteče, mu dojde ve třídě dětí, kterým nedokáže s jistotou zodpovědět jediný dotaz. Netuší, co je má učit o světě, kterému sám nerozumí. Netuší, jak jim poskytnout jistotu, když jeho samého rozedírá permanentní úzkost. A stav vesnice mu na klidu nepřidá. Místo poklidného venkova odhaluje svět v rozvratu. Místo života nalézá smrt, místo čisté přírody uschlý les, mrtvé pole a vysychající studny. Zatímco hrdina sleduje environmentální katastrofu nejasného původu, skoro všichni okolo se dívají jinam a na jasné otázky poskytují pouze mlhavé odpovědi. Předstírají, že se nic neděje, a pokud se snad něco děje, tvrdí, že s tím nelze nic udělat. Učitel se snaží urputně zapadnout a věřit všemu, čemu věří ostatní. Je přesvědčen, že mu stále něco podstatného uniká. Něco, díky čemu ví všichni okolo něj, co mají dělat, čemu věřit a kam se dívat, zatímco hrdina ztrácí jistotu dokonce i v tom, v jakém pořadí jdou nohy za sebou. Naději upíná ke starostovi obce, řediteli továrny i nové přítelkyni. Jak si však učitel musí přiznat, jejich sebejistota nepramení z toho, že ví něco, co mu uniká, ale z popření světa a nakonec i života. Před definitivním zhroucením z nesmyslnosti světa učitele zachraňují spřízněné duše, jež nalézá i v této bohem prokleté pustině Existenciální a environmentální román přináší naději, že život může mít smysl i uprostřed trosek a že smrt není náš největší problém na Zemi.

Předseda České pirátské strany v knize mluví o svém dětství a dospívání, o poměrech, z nichž pochází, o své adolescentní nespoutanosti, průšvizích během středoškolského pobytu v USA, o divokém pití a hraní po hospodách… A také o tom, jak poznal svoji ženu Lydii a jak ho toto osudové setkání proměnilo. Pronikavé a vášnivé reflexe neuralgických témat naší současnosti jsou vyvažovány odlehčenými momentkami a lidsky křehkými místy a představují Bartoše jako komplexní osobnost, které nechybí nadhled a smysl pro humor.

Osamělý hrdina knihy narazí v antikvariátu na knížku psanou neznámým písmem a přinese si ji domů. Tím začíná dlouhé hledání neznámého města, z něhož kniha pochází a jež žije v podivné symbióze s Prahou, na jejích okrajích a na rubu známých prostorů. Vypravěč prochází Prahou za noci, kdy druhé město ožívá, setkává se s jeho obyvateli, svádí boje s jeho zvířaty, uniká před zbraněmi obránců druhého města, sleduje jeho slavnosti a debatuje s jeho kněžími. Přitom se stále snaží porozumět smyslu města, které se před ním rýsuje, a proniknout do jeho středu, který před ním uniká. Druhé město se dostává ke čtenářům znovu po dvanácti letech, tentokrát zrevidované autorem, navíc s tajuplnými ilustracemi Pavla Čecha.

Richard Erml je autorem žánrově nejednolitých knih. Než se stal i spisovatelem, pracoval jako dramaturg dokumentů, novinář či divadelní recenzent. Pro Ermlovy tituly je příznačná autobiografičnost. I současný rukopis má takové stopy, například v tom, že se odehrává v bezprostředním okolí autorova bydliště v Libni. Ovšem odvíjí se v nedaleké budoucnosti, což je v Ermlově tvorbě novum. Příští lidský svět je tu líčen jako temný, státoprávně, společensky i vztahově rozvrácený. Důležitou, nenásilně paralelní roli ve zdivočelém lidském světě sehrávají psi, přesněji smečka psů jedné z hlavních postav románu. V tomto kontextu jsou tedy patrné tři silné dominanty: člověk–pes–smrt. Navzdory líčenému zmaru, kterému sotva lze uniknout, je dobré si povšimnout Ermlova podání. Namísto objektivního vypravěče volí působivou ich-formu v podobě vícehlasu pěti postav či jakoby překlápěnou časovou linku. Vládne líčením jemných psychologických i brutálních dramatických scén — takže čtenář míří stržen textem k finální apokalypse. Citové pohnutí nad zkázou a na druhou stranu nad tím, co ještě zbylo, vyvolá až mučivou potřebu naděje, že budoucnost se bude ubírat jinou cestou.

Nový román Petra Stančíka je inspirován skutečným příběhem válečného hrdiny, který zažil více vězení než lásek, slovo Vlast psal vždy s velkým písmenem a na sklonku života se vrátil z Ameriky potrestat dávný zločin tam, kde světská spravedlnost hanebně selhala. Pravomil na vlastní kůži prožívá klikaté dějiny minulého století — od pálení ptáčnicovice za první republiky, přes výslechy na gestapu, mrazivé peklo sovětského gulagu, krvavé boje na hřebenech Karpat a spiknutí proti komunistické diktatuře, až po dobývání uranu pro Stalinovy bomby. Jen aby nakonec došel k poznání, že vzít spravedlnost do vlastních rukou znamená ztratit srdce. Pravomil je strašidelně poetická kronika dvacátého věku lidstva, prosáknutá tématy zločinu a trestu, práva a nespravedlnosti anebo nejobecněji smyslu života.

Nový román nositele ceny Magnesia Litera inspirovaný skutečným příběhem válečného hrdiny, který se na sklonku života vrací do vlasti, aby vykonal spravedlnost. Pravomil na vlastní kůži prožívá klikaté dějiny 20. století od prvních lásek za první republiky přes výslechy na gestapu, mrazivé peklo sovětského gulagu, krvavé boje na frontě a dobývání uranu pro Stalinovy bomby, aby nakonec došel k poznání, že vzít spravedlnost do vlastních rukou znamená ztratit srdce.

Pavel Houser (nar. 1972) je autorem několika knih odborných či populárně vědeckých (Černobílá cesta — šachové povídky a studie, 2014, Zvrhlá věda, 2016), ovšem na pole čisté beletrie se vydal poprvé. Svůj habitus vědce nezapřel, fakta jsou i v této knize pomyslnou basou, která tvrdí muziku. Nad nimi se ale vznáší duch odpoutaný a mimořádně hravý. Alternativní „dějiny“ pražských čtvrtí a ulic, často vyvěrající z etymologie názvů a jmen, jsou psány v duchu nejlepších tradic černé grotesky a celý ten dekadentní bedekr je rozhodně dost praštěný na to, abyste jím propluli s lehkou myslí. Výtvarnice Kateřina Sidonová přidala k Houserovu panoptiku pestré snové obrázky a jejich společné kroužení jako by přímo vybízelo: Pojďte si chvíli hrát s námi!