Druhé město strana 22 z 26

Svou definitivně poslední knihu básní začal psát autor před šesti lety a vyjma obvyklých hiátů, způsobených tu alkoholovým abusem, ondy zas záchvaty nenávisti k fenoménu písma jako takového, jež považoval za hlavní příčinu úpadku lidské civilizace, na ní pracoval ještě v den své smrti 26. prosince 2006 v hotelovém pokoji v Sezimově Ústí. Po Stradického smrti čekaly rukopis pohnuté osudy. Nejprve ho zabavila policie, poté se stal předmětem tahanic při dědickém řízení. A nakonec málem shořel při požáru Průmyslového paláce v Praze. Autor byl zaživa tak náruživým mystifikátorem, že řada odborníků nevěřila v jeho existenci, a najdou se i tací, kteří ji zpochybňují dodnes.

"Před sedmi osmi lety jsem žil jako buddhistický mnich v cejlonských lesích. Odvedl jsem tam tvrdou práci na své mysli. Byly dny, kdy nahlížeje do tlamy šílenství jsem poznal, že přestože neexistuje cesta zpátky, není nutné zešílet. Pak jsem se vráti l do České republiky a postupně pochopil, že tu těžší část práce mám teprve před sebou. Básně z téhle sbírky ke mně za tu dobu nějak přišly samy, asi jako starý pes, který svého pána neopustí." Šestá sbírka bytostného básníka a prozaika, který dnes p racuje jako tiskový mluvčí Hasičského záchranného sboru...

Román Femme fatale má dvě části: první je příběhem mimořádně úspěšné spisovatelky, která se po roce 1989 stane z člověka na okraji společnosti, málem houmlesáka, primadonou, ale mimořádný společenský úspěch ji postupně vede do etické propasti,katastrofy. Závěrečné kapitoly první části jsou blízké antické tragédii, která vše zničí, rozmetá. Druhá, katarzní část (stejně obsáhlá jak ta první) je vlastně obráceným zrcadlem první části, hrdinka v ní prochází snad peklem a očistcem a řečeno jinými slovy, možná černým tunelem, na jehož konci je snad světlo. První část je drsně realistická, druhá fantaskně imaginativní. Odehrává se v první polovině devadesátých let v Brně. Závěrečná kapitola první části pak v současnosti, v roce 2009.

Krom toho, že autor je matematik a humanista, bedlivě sleduje dění u nás i ve světě, sbírá a třídí informace, a jakmile má všech pět pohromadě, spojuje je v limerik. V této půvabné knize jich má několik desítek. Za pomoci různých chlápků odněkud proletíme takřka celým světem, Rýmařov či Indonésii nevyjímaje. Co otec průkopník Edward Leary kdysi zasil, Ivan Petlan dnes osobitě zúrodňuje.

Milenci mladí aj oveľa starší, manželia a exmanželia, starí mládenci či vdovy, vášne priznané aj ukryté,ale napríklad aj zložitý vzťah syna a umierajúceho otca, jednoducho láska v najrôznejších podobách a odtieňoch - to je základná téma knihy najpopulárnejšieho českého spisovateľa Michala Viewegha. Šťastnú aj odvrátenú tvár lásky pozoruje Viewegh nie len s porozumením, ale aj s tradičným ironickým nadhľadom, takže občasný smútok či melanchóliu týchto krátkych poviedok takmer vždy "povinne" sprevádza humor slovný aj situačný.....

Soukromého detektiva Denise Pravdu, jehož pražská kancelář se specializuje především na sledování nevěrných partnerů, požádá jednoho dne o schůzku populární spisovatel Norbert Černý — tak začíná kniha Michala Viewegha, jednoho z nejčtenějších českých autorů. Případ nevěrné Kláry je nejen vtipně sebeironickou reflexí takzvaného úspěšného spisovatelství, ale především rafinovaně zkomponovaným příběhem o lásce, přátelství a žárlivosti. Román s detektivními prvky, plný překvapivých zvratů, tentokrát zavede čtenáře až do vzdálené Číny…

Prozaická prvotina Jana Němce Hra pro čtyři ruce obsahuje devět povídek. Na první pohled by se mohlo zdát, že pocházejí od různých autorů. Žádná se nepodobá jiné. Ten fakt ovšem nesvědčí o rozpadavém stylu, ale o Němcově nápaditosti. Prostředím je vězeňská cela, čichací místnost, nákupní centrum či interiér autobusu. Mění se vypravěči. Množí se úhly pohledu. Překvapuje originalita postav. A středobodem je láska málem milostná . Nad povídkami lze zažívat opojnou radost z vyprávění, náznaků i nečekaných point. Jejich síla neodvane s poslední přečtenou řádkou. Zkrátka: jde o knihu, jež výrazně posouvá představy o prozaickém debutu.

Po své prozaické prvotině Lázně se Martin Reiner po letech autorsky znovu vrací k próze. Kdyby se do knih vkládaly také jejich příběhy líčící cestu, jakou dílo prošlo od početí až k finále, v případě prózy Lucka, Maceška a já by to bylo čtení velmi objemné, vzrušující a dramatické: první a poslední verze jsou totiž od sebe vzdáleny o jeden vesmír. Kniha si hledala svou podobu několik let. Co však zaujme nejspíš jen literárního historika, nemusí vůbec zajímat čtenáře. Toho zajímá výsledek. A jaký je? Je to příběh o jemných a křehkých věcech: o otcovském vztahu dospělého mladíka k cizí holčičce, o jeho letitém hledání sexuální identity, o téměř detektivním pátrání po slavném exilovém básníkovi a jeho minulosti. Také o poezii, o bolestných prozřeních, odcizeních, ztrátách i o smrti. Tato kniha vskutku dozrála. Především v tom, jak umně se prolínají a násobí osudy postav jakoby z různých světů, když každá z nich by vydala na samostatnou novelu. Také v tom, jaká síla a působivost tryská z autorova básnivého jazyka. Myslím, že v tomto případě platí, že kniha Lucka, Maceška a já svou kvalitou přesáhla svého autora.

Kniha plná tíživých obrazů, prostých vší dekorativnosti a intelektuální hravosti. Příběh se obrací k mladým čtenářům, kteří si ještě nestačili osvojit zdravou míru netečnosti a s ní vyvážený pohled na svět, nutný pro hladké proplouvání životem. Dává jim najevo, že jejich citlivost k různým podobám bolesti, zoufalství, osamění a bídy je hodnota a ne slabost – a že jakákoli úleva, která otupí jejich smysly, zbaví je zneklidňujících myšlenek a tíži osobní odpovědnosti nahradí lehkostí vnější závislosti, znamená vzdát se toho, co nás dělá lidmi. Worms a jeho plán nové přírody je ztělesněním všech útěků z lidského údělu, jaké nabízejí sekty, totalitní společenství a drogy všeho druhu. Příběh ukazuje, že různá generální řešení a la Worms nás mohou zaujmout svou vnímavostí k tíživým stránkám naší existence nebo uchvátit charismatem svých tvůrců: ale v pozadí je vždy pustý podvod. Úzkost, která prostupuje knihu, nepřerůstá do beznaděje díky lidství jejích hrdinů, které prochází nástrahami příběhu bez triumfů, ale také bez úhony. Autor se nesnaží dosáhnout děsivosti a vynalézavé brutality klasických pohádek: svůj vzor vidí spíš v naléhavé tísnivosti některých příběhů H. Ch. Andersena a O. Wilda, kteří nezakrývali bídu a bezcitnost lidského světa a nehledali útěšná rozuzlení v zájmu dětského čtenáře. Literárně se autor necítí vázán rozšířenými představami o tom, jak se má mluvit k dětem a čím lze upoutat jejich zájem. Je přesvědčen, že literární vnímavost mladého čtenáře je mnohem bohatší a členitější než materiál, který se mu dnes nabízí, a pokouší se odkrýt a zaměstnat její nevyužité složky.

Prozaická prvotina Jana Němce Hra pro čtyři ruce obsahuje devět povídek. Na první pohled by se mohlo zdát, že pocházejí od různých autorů. Žádná se nepodobá jiné. Ten fakt ovšem nesvědčí o rozpadavém stylu, ale o Němcově nápaditosti. Prostředím je vězeňská cela, čichací místnost, nákupní centrum či interiér autobusu. Mění se vypravěči. Množí se úhly pohledu. Překvapuje originalita postav. A středobodem je láska málem milostná . Nad povídkami lze zažívat opojnou radost z vyprávění, náznaků i nečekaných point. Jejich síla neodvane s poslední přečtenou řádkou. Zkrátka: jde o knihu, jež výrazně posouvá představy o prozaickém debutu.

Po své prozaické prvotině Lázně se Martin Reiner po letech autorsky znovu vrací k próze. Kdyby se do knih vkládaly také jejich příběhy líčící cestu, jakou dílo prošlo od početí až k finále, v případě prózy Lucka, Maceška a já by to bylo čtení velmi objemné, vzrušující a dramatické: první a poslední verze jsou totiž od sebe vzdáleny o jeden vesmír. Kniha si hledala svou podobu několik let. Co však zaujme nejspíš jen literárního historika, nemusí vůbec zajímat čtenáře. Toho zajímá výsledek. A jaký je? Je to příběh o jemných a křehkých věcech: o otcovském vztahu dospělého mladíka k cizí holčičce, o jeho letitém hledání sexuální identity, o téměř detektivním pátrání po slavném exilovém básníkovi a jeho minulosti. Také o poezii, o bolestných prozřeních, odcizeních, ztrátách i o smrti. Tato kniha vskutku dozrála. Především v tom, jak umně se prolínají a násobí osudy postav jakoby z různých světů, když každá z nich by vydala na samostatnou novelu. Také v tom, jaká síla a působivost tryská z autorova básnivého jazyka. Myslím, že v tomto případě platí, že kniha Lucka, Maceška a já svou kvalitou přesáhla svého autora.

Prozaická prvotina Jana Němce Hra pro čtyři ruce obsahuje devět povídek. Na první pohled by se mohlo zdát, že pocházejí od různých autorů. Žádná se nepodobá jiné. Ten fakt ovšem nesvědčí o rozpadavém stylu, ale o Němcově nápaditosti. Prostředím je vězeňská cela, čichací místnost, nákupní centrum či interiér autobusu. Mění se vypravěči. Množí se úhly pohledu. Překvapuje originalita postav. A středobodem je láska málem milostná . Nad povídkami lze zažívat opojnou radost z vyprávění, náznaků i nečekaných point. Jejich síla neodvane s poslední přečtenou řádkou. Zkrátka: jde o knihu, jež výrazně posouvá představy o prozaickém debutu.

Příběh nového románu Jiřího Kratochvila se odehrává především v první polovině padesátých let v Brně. Hlavní postavou je brněnský architekt, Kamil Modráček, svou orientací blízký funkcionalismu, ale přinucený v první polovině padesátých let stavět social

Po své prozaické prvotině Lázně se Martin Reiner po letech autorsky znovu vrací k próze. Kdyby se do knih vkládaly také jejich příběhy líčící cestu, jakou dílo prošlo od početí až k finále, v případě prózy Lucka, Maceška a já by to bylo čtení velmi objemné, vzrušující a dramatické: první a poslední verze jsou totiž od sebe vzdáleny o jeden vesmír. Kniha si hledala svou podobu několik let. Co však zaujme nejspíš jen literárního historika, nemusí vůbec zajímat čtenáře. Toho zajímá výsledek. A jaký je? Je to příběh o jemných a křehkých věcech: o otcovském vztahu dospělého mladíka k cizí holčičce, o jeho letitém hledání sexuální identity, o téměř detektivním pátrání po slavném exilovém básníkovi a jeho minulosti. Také o poezii, o bolestných prozřeních, odcizeních, ztrátách i o smrti. Tato kniha vskutku dozrála. Především v tom, jak umně se prolínají a násobí osudy postav jakoby z různých světů, když každá z nich by vydala na samostatnou novelu. Také v tom, jaká síla a působivost tryská z autorova básnivého jazyka. Myslím, že v tomto případě platí, že kniha Lucka, Maceška a já svou kvalitou přesáhla svého autora.

Kominické lodě jsou souborem devíti prozaických textů, komponovaných jako jakési mikroromány. Ivan Wernisch se svérázným způsobem pokusil zkomprimovat na poměrně malou plochu narativní útvary, z nichž dokonce jeden každý sestává z jednotlivých, konkrétně

Ted Kooser (1939) je autorem dvanácti básnických knih a držitelem dlouhé řady ocenění. Za jeho umělecké krédo lze považovat následující citát: „Rád bych ukázal obyčejným lidem, lidem se středoškolským vzděláním, nebo nejvýš několika semestry vysoké, že mo