Druhé město strana 22 z 22

Po tragické smrti princezny Diany se ruší repríza rozverné historické revue s Helenkou Vondráčkovou a Heinrichem Himmlerem a na Kostce je vyhlášen smutek. V zámecké kapli vzniká pietní místo s kondolenční knihou a z oken visí černé prapory. Aristokratka Marie využívá příležitosti a odjíždí na hájovnu za Maxem, který ji žádá o ruku. Není ovšem jasné, jestli nejedná v pominutí smyslů. Následuje hororová cesta nočním lesem do nemocnice, kde se Max ocitne na jednotce intenzivní péče a vyděšená Marie přespí na interním oddělení. Neklidnou noc ovšem zažívá i truchlící Kostka. Na zámek dorazí několik osob, které rozpoutají vlnu zločinnosti. Podaří se Marii celou tu zašmodrchanou situaci rozplést? Navzdory názvu se čtenář v knize nedočká násilí ani krvavých scén, natož vraždy. Jediným utrpením jsou skřípnuté ploténky a ulámané umělé nehty. Tento titul je již čtvrtým ze série mimořádně úspěšných humoristických románů o „poslední aristokratce“.

Pasáže jsou devátou prózou Michala Ajvaze. A zároveň jako by to nebyl devátý titul, ale stále tatáž, nekonečná kniha s věčně plynoucím vyprávěním. Román je s předchozími osmi knihami propojen průchody. Jsou tu druhé světy, jejichž existenci obyvatelům světa prvního naznačují bizarní znamení; děje, které plynou nesvázané pragmatickou logikou naší civilizace; omamná cesta na jih; řetězení a vzájemné proplétání příběhů; a důležité jsou podivné předměty, svou netečností ovlivňující osudy postav - přičemž "náhoda je jen čarodějným zrcadlem, ve kterém se zjevuje naše skrytá tvář". Pasáže tohoto velkého příběhu se dají spatřit: třeba tak, že se člověk dlouho dívá oknem na větve stromů. Pak se před užaslým zrakem může zjevit obývací pokoj, v něm psací stůl s rozečteným románem. A v něm příběh o psaní románů, v nichž se píšou příběhy o inteligentních strojích vymýšlejících básně… Odkud se takové obrazy, taková slova berou? To je jedno z témat myšlení a psaní - možná nejlépe myšlení psaním - Michala Ajvaze. Není tu Velká Odpověď, transcendentní dotyk Božího prstu; v Ajvazově literárně-filozofickém vesmíru věci povstávají z nicoty, která je skutečným zřídlem umění či obecněji bytí.

Krvavý Žižkov je antologie, která má svého předchůdce — Krvavý Bronx (2020), úspěšnou knihu povídek o „vyloučené“ brněnské lokalitě. Jen tamní kulisy vystřídal pražský Žižkov počátku dvacátého století. Mordy, zločiny z vášně, sebevraždy z nešťastné lásky či prostého zoufalství, ale i pitoreskní výstřelky a jiné kuriozity však v příbězích zůstaly. Přihrávkou k psaní o lidech ze slepých skvrn se autorům staly strohé výstřižky z dobové „černé kroniky“, které zaručovaly šťavnatou zápletku, ale nikoli šťastný konec. Navzdory potemnělé tónině lze ale zakoušet i rozkoš: ze sumy stylů i zažehnutých fantazií, jimiž vládne čtrnáctka špičkových českých prozaiků zvučných jmen, jako jsou Jaroslav Rudiš, Aleš Palán, Petra Hůlová, nebo Pavla Horáková. Svou sbírkou morytátů naskicovali dějiny výjimečné pražské čtvrti, které se dodneška s nadsázkou říká „svobodná republika Žižkov“.

Krvavý Žižkov je antologie, která má svého předchůdce - Krvavý Bronx (2020), úspěšnou knihu povídek o "vyloučené" brněnské lokalitě. Jen tamní kulisy vystřídal pražský Žižkov počátku dvacátého století. Mordy, zločiny z vášně, sebevraždy z nešťastné lásky či prostého zoufalství, ale i pitoreskní výstřelky a jiné kuriozity však v příbězích zůstaly. Přihrávkou k psaní o lidech ze slepých skvrn se autorům staly strohé výstřižky z dobové "černé kroniky", které zaručovaly šťavnatou zápletku, ale nikoli šťastný konec. Navzdory potemnělé tónině lze ale zakoušet i rozkoš: ze sumy stylů i zažehnutých fantazií, jimiž vládne čtrnáctka špičkových českých prozaiků zvučných jmen, jako jsou Jaroslav Rudiš, Aleš Palán, Petra Hůlová, nebo Pavla Horáková. Svou sbírkou morytátů naskicovali dějiny výjimečné pražské čtvrti, které se dodneška s nadsázkou říká "svobodná republika Žižkov".