Druhé město strana 21 z 22

Zbierka básní jedného z najvýznamnejších básnikov českého exilu.

Koncem devadesátých let vstoupil do české literatury autor, jehož styl je naprosto jedinečný - Václav Kahuda (narozen 1965 v Praze). V relativně krátkém čase vychrlil řadu knih, z nichž každá představovala velkou čtenářskou událost. Kahuda se hlásí ke svým vzorům - výsostným vypravěčům jako je Bruno Schulz, Bohumil Hrabal či Günter Grass; podobně jako oni je mistr hloubkových ponorů na dno duše. A stejně jako oni mísí s pozoruhodnou lehkostí vysoké s nízkým, groteskní s tragickým, animální s duchovním. Vrcholem jeho tvorby je autobiografický román Houština (nakl. Petrov, Brno, 1999), který je v kontextu české prózy naprosto ojedinělý. Poté se Václav Kahuda na deset let odmlčel, protože - jak sám uvádí - řekl vše, co potřeboval. Nyní se vrací na scénu románem, který na Houštinu formálně navazuje jak autobiografickým laděním, tak pro Kahudu typickým tělnatým, jazykově bohatým vyprávěním. Téma je však nové. V první kapitole se vypravěč rozhodne, že přijde na kloub dávné rodinné události ze čtyřicátých let, kdy jeho dědu, inženýra a nadaného konstruktéra v tehdejší ČKD, odvezli příslušníci německé tajné policie kamsi do Říše, kde se jej snažili přimět ke spolupráci. Když po několikáté odmítne, vrátí se v pořádku domů, druhý den ráno ve svém bytě však nevysvětlitelně zemře. Vypravěčova pouť po českých i německých archivech není odměněna jednoznačným vysvětlením. Otevírá však exkurzi do zákulisí funkce mocenských aparátů, doplněnou barokně pestrou mozaikou čistě soukromých i globálně-ekonomických událostí, skládajících dohromady nesnadný obraz naší současnosti.

Tohle je Reinerův Staněk, lékárník a básník ze Strakonic. Staněk, jak ho mám rád já. Vztek tváří tvář démonu, jenž ovládá naše životy, vede autora k občasné brutalitě. Pocit, že pouze zbytečně kroužíme okolo podstatného, dokud se nedotkneme erotického jád

Tři sourozenci středního věku (televizní publicistka, novinář regionálního listu a soudce) a mladá striptérka na společném lyžařském výletě, který jen díky náhodě neskončí vraždou — to je zápletka nového románu Michala Viewegha. Rafi novaná kompozice, rychlý dějový spád, slovní a situační humor a v neposlední řadě i autorova schopnost empatie jsou už tradiční zárukou čtivosti jeho knih. Tentokrát je k přednostem Vieweghova psaní nutno přičíst i nekompromisní ráznost, s níž v románu otvírá dveře „třinácté komnaty“ mužského světa. Dobovou kulisu románu tvoří autentické výroky bývalých i současných českých politiků a nejvyšších státních činitelů, které z této fi ktivní „pánské jízdy“ chtě nechtě dělají trpký příběh nás všech… Román pro muže je dvacátou knihou Michala Viewegha. Možná proto je nejen knihou o ženském zklamání ze světa řízeného přestárlými kluky, ale také bilancující, mnohdy až sebeironickou refl exí úspěšného spisovatelství. Román pro muže vychází v novém vydání spolu s uvedením stejnojmenného fi lmu, jemuž se stal předlohou.

Když autor pobýval v Alžíru, kde se chystal k vydání jeho román Největší lekce dona Quijota, napsal tam Alžírské arabesky. Nápaditě i zábavně v nich krouží na pomezí cestopisné reportáže, autofikce a beletrie, inspiraci našel také v orálním vypravěčství. K rozhovorům s tamními obyvateli přidává i mikropovídky a črty, písňové texty či úryvky z knih. Mozaiku spojuje téma jednoho města, v němž autor ohledává alžírskou společnost a kulturu. Představuje různá období, od pravěkých jeskynních maleb v pohoří Tassili, přes berberskou a arabskou tradici, éru osmanské a později francouzské nadvlády, až k formování alžírského „multikulturního“ národa. Spadají sem i dvě bolestné události 20. století — válka za nezávislost a válka občanská. Kučera si všímá i současných problémů: sociální a genderové nerovnosti, environmentálních otázek či vlivu náboženství, tedy témat, která rezonují také v českém prostředí. Díky pohledu zdálky zahlédneme v nečekaných souvislostech zblízka sami sebe.

Aristokraté jsou v ohrožení, ale situace Marie Kostkové z Kostky je mnohem těžší, protože denně potkává členy své bláznivé rodiny a k tomu několik střelených zaměstnanců „nejchudšího zámku v Čechách“, na němž největší událostí za posledních tři sta let byla svatba Helenky Vondráčkové. Otec je skrblík, americká maminka se chce podobat princezně Dianě, kastelán Josef nenávidí lidi, hospodyně paní Tichá kleje jako dlaždič a celý den nasává ořechovku přímo z lahve… a chvílemi příběh rozdrnčí i charakteristické ráčkování knížete Schwarzenberga. První pokračování Poslední aristokratky, nejúspěšnější humoristické knížky roku 2012, ověnčené Cenou Miloslava Švandrlíka, nabízí další porci komických situací, při nichž je hlasitý smích stoprocentně zaručen. Nové vydání Aristokratky ve varu vychází před očekávanou premiérou stejnojmenné filmové adaptace Jiřího Vejdělka, která bude uvedena na plátna kin v lednu 2024.

Letmý sníh vyniká vysoce kultivovaným, nápaditě hravým a přesným jazykem zprostředkujícím hned několik příběhů. Především je to příběh lásky doceněné až při jejím vymizení, příběh hledání či ztrácení vlastní totožnosti anebo příběh pátrající po smyslu našeho počínání. Při jejich vyprávění jsou originálně reflektovány všední i nevšední, zásadní i banální, každodenní i jedinečné otázky a problémy. Např. o existenci duše a jejím vztahu k tělu, o podstatě člověčí identity, o rozdílu mezi omylem a selháním, tvorem a bytostí, uměním a vědou. Nechybí ovšem ani zamyšlení nad tím, jestli je krtkovi v jeho kožíšku horko. Nebo zda se mravenci potí či jestli také mají duši. Vše je situováno převážně do nedávné Bratislavy, ale rovněž třeba do indiánských rezervací kmene Menominiů nebo na dávný uherský venkov. Letmý sníh přináší mimořádný čtenářský zážitek, který pobaví, inspiruje, hlavně však ohromí, možná až ochromí svou existenciální syrovostí a naléhavostí.

Letmý sníh vyniká vysoce kultivovaným, nápaditě hravým a přesným jazykem zprostředkujícím hned několik příběhů. Především je to příběh lásky doceněné až při jejím vymizení, příběh hledání či ztrácení vlastní totožnosti anebo příběh pátrající po smyslu našeho počínání. Při jejich vyprávění jsou originálně reflektovány všední i nevšední, zásadní i banální, každodenní i jedinečné otázky a problémy. Např. o existenci duše a jejím vztahu k tělu, o podstatě člověčí identity, o rozdílu mezi omylem a selháním, tvorem a bytostí, uměním a vědou. Nechybí ovšem ani zamyšlení nad tím, jestli je krtkovi v jeho kožíšku horko. Nebo zda se mravenci potí či jestli také mají duši. Vše je situováno převážně do nedávné Bratislavy, ale rovněž třeba do indiánských rezervací kmene Menominiů nebo na dávný uherský venkov.Letmý sníh přináší mimořádný čtenářský zážitek, který pobaví, inspiruje, hlavně však ohromí, možná až ochromí svou existenciální syrovostí a naléhavostí.

Štěstí. Co je to štěstí? Každý má svoji představu, jen málokomu se ji ovšem podaří naplnit: spokojený partnerský vztah, zdravé a nadané děti, výnosné zaměstnání, doživotní renta, výstavní vila… Jak a za jakou cenu ale dosáhnout štěstí v době českého stalinismu? Čemu všemu byl tehdy člověk vystaven a co všechno musel obětovat? Zvláště když šlo o dceru největšího kulaka na vesnici, studentku gymnázia Zoru Mlynářovou, jež by ráda žila skromně, nepovšimnuta okolím, avšak její „třídní původ“ nic takového nepřipouštěl? Uvědomělá učitelka, zatvrzelí spolužáci, domácnost střežená milicionáři — a k tomu bezhlavá láska k muži, jehož fotka se objeví na „tabuli cti“. Martin Fahrner nahlíží tíživá padesátá léta minulého století svěží optikou, jíž ovšem nezakrývá tragédii obětí režimu, který neměl slitování. V sugestivně napsané novele působí Zorčino vyprávění autenticky a je plné dějových zvratů. Mladá hrdinka sice prokáže kuráž, odolnost i vytrvalost, ale dosáhne v té zpropadené době až na vytoužené štěstí?

Román Femme fatale má dvě části: první je příběhem mimořádně úspěšné spisovatelky, která se po roce 1989 stane z člověka na okraji společnosti, málem houmlesáka, primadonou, ale mimořádný společenský úspěch ji postupně vede do etické propasti,katastrofy. Závěrečné kapitoly první části jsou blízké antické tragédii, která vše zničí, rozmetá. Druhá, katarzní část (stejně obsáhlá jak ta první) je vlastně obráceným zrcadlem první části, hrdinka v ní prochází snad peklem a očistcem a řečeno jinými slovy, možná černým tunelem, na jehož konci je snad světlo. První část je drsně realistická, druhá fantaskně imaginativní. Odehrává se v první polovině devadesátých let v Brně. Závěrečná kapitola první části pak v současnosti, v roce 2009.

Dva dlouholetí kamarádi a někdejší kolegové-učitelé se už pár let živí poněkud lukrativnějšími profesemi: jeden jako gigolo a druhý jako nájemný vrah. Aby si od svých náročných povolání na pár dní odpočali, vyrazí na řeku Sázavu. Jenomže muži jak známo nepřestávají pracovat ani na dovolené… Takový je náčrt filmového scénáře, pro nějž chce autor stůj co stůj získat otupělého producenta. Nabídne brutální scény? Nebo osudovou lásku? Lze snad s nadsázkou říct, že nová próza Michala Viewegha nabízí obojí: thriller i tragickou lovestory.

Pasáže jsou devátou prózou Michala Ajvaze. A zároveň jako by to nebyl devátý titul, ale stále tatáž, nekonečná kniha s věčně plynoucím vyprávěním. Román je s předchozími osmi knihami propojen průchody. Jsou tu druhé světy, jejichž existenci obyvatelům světa prvního naznačují bizarní znamení; děje, které plynou nesvázané pragmatickou logikou naší civilizace; omamná cesta na jih; řetězení a vzájemné proplétání příběhů; a důležité jsou podivné předměty, svou netečností ovlivňující osudy postav — přičemž „náhoda je jen čarodějným zrcadlem, ve kterém se zjevuje naše skrytá tvář“. Pasáže tohoto velkého příběhu se dají spatřit: třeba tak, že se člověk dlouho dívá oknem na větve stromů. Pak se před užaslým zrakem může zjevit obývací pokoj, v něm psací stůl s rozečteným románem. A v něm příběh o psaní románů, v nichž se píšou příběhy o inteligentních strojích vymýšlejících básně… Odkud se takové obrazy, taková slova berou? To je jedno z témat myšlení a psaní — možná nejlépe myšlení psaním — Michala Ajvaze. Není tu Velká Odpověď, transcendentní dotyk Božího prstu; v Ajvazově literárně-filozofickém vesmíru věci povstávají z nicoty, která je skutečným zřídlem umění či obecněji bytí.