Filozofická fakulta UK v Praze strana 10 z 10

Od roku 2002 působí každoročně v jižní části Uzbekistánu poblíž městečka Šerabádu mladý tým archeologů z Univerzity Karlovy v Praze a spolu s uzbeckými badateli pracuje na zaplňování bílých míst na pomyslné historické i skutečné archeologické mapě. Knížka, představuje stručný souhrn hlavních informací o této expedici, o její činnosti, výsledcích její práce, ale také vyprávění o všednodenních starostech a obtížích, jimž musejí členové výpravy v této odlehlé oblasti čelit.

Mezinárodní kulturologický časopis Culturologia představuje platformu pro publikování odborných textů s cílem podpořit integrální studium kultury. Druhé monotematické číslo obsahuje studie věnované rozmanitým fasetám genderu. Autoři studií se věnují například rozboru ekofeminismu, války, Letních olympijských her v Londýně, genderových vztahů na Nové Guineji, venuší a dalších jevů.

Středomoří bylo vždy dynamickým regionem, ve kterém docházelo k setkáváním nebo střetům náboženství, říší, národů či etnik. Přední čeští a slovenští historici, arabisté, islamologové a orientalisté v knize zkoumají, na území vymezeném Irákem a Granadou, dynamiku těchto dějů od středověku až po současnost. I když se jednalo o velmi rozsáhlé teritorium, lze zde vysledovat velké množství společných prvků. Především velký vliv nejvyšších elit a značnou podobnost jejich struktury, jednání a politického zapojení v rámci arabských států.

Konec první světové války přinesl podstatnou změnu politické mapy středoevropského prostoru. Československý stát, jehož definitivní hranice potvrdily mírové smlouvy, dostal do vínku složitou část dědictví svého předchůdce – rozmanité národnostní složení svých obyvatel. Přitom téměř jedna třetina z nich svůj nový domov odmítala a obtížně se s ním identifikovala; jednalo se především o Němce, Maďary a Poláky. Ještě před prvními řádnými parlamentními volbami byly na konci února 1920 přijaty národnostně „jednobarevným“ Revolučním Národním shromážděním základní zákony, především ústavní listina a jazykový zákon, na jejichž základě se Němci, Maďaři a Poláci stali příslušníky národnostních menšin, resp. státními občany jiného než československého jazyka. Zmíněné normy zaručovaly všem zástupcům národnostních minorit, které tvořily téměř 30 procent obyvatelstva, rozsáhlá práva potvrzená skutečností, že republika musela do svého právního řádu inkorporovat ustanovení tzv. menšinové smlouvy. Spory, zda tak učinila způsobem dostatečným, však přetrvávaly téměř po celou dobu existence první republiky. Monografie sleduje klíčové otázky a problémy, s nimiž se republika musela potýkat: začlenění menšin do fungování státu, přístup státní správy a samosprávy k zástupcům národnostních minorit, jejich vztah a identifikace s novým státem. Kniha analyzuje z různých aspektů otázku, nakolik úspěšně se nový a na rozdíl od monarchie nepoměrně menší stát vypořádal s postavením menšin na bázi budované moderní občanské společnosti s výraznými individuálními právy.

Letecké bombardování Německa spojeneckými silami v roce 1940 podnítilo nacistické představitele k obnovení projektu, jenž vešel do povědomí pod názvem Erweiterte Kinderlandverschickung („vysílání dětí na venkov“, KLV). Práce je věnována v českém prostředí takřka neznámému fenoménu z let druhé světové války, v jehož rámci německé úřady evakuovaly děti z průmyslových měst na západě a severozápadě Německa, ohrožených leteckým bombardováním. Velká část dětí přijížděla do Protektorátu Čechy a Morava, kde žila ve zvláštních výchovných zařízeních pod vedením Hitlerjugend. Kniha se snaží postihnout třemi různými úhly pohledu projekt, který zasáhl přibližně 2,3 milionu německých dětí. Politické pozadí realizace projektu na říšské a protektorátní úrovni doplňují témata z každodenního života, sociálně?historická sonda přibližující realitu výchovného zařízení a dětské válečné prožitky. Závěrečná analýza poválečných interpretací KLV vycházející z metodologie paměťových studií nahlíží problematiku KLV v kontextu německého vyrovnávání se s nacistickou minulostí. Oproti tradičním vyprávěním o Protektorátu Čechy a Morava usiluje kniha o zhodnocení odlišné válečné zkušenosti a modifikaci obrazu protektorátního období.

Kašubština je malý západoslovanský jazyk, o němž přes jeho blízkost češtině v Čechách mnoho nevíme. Přitom jeho osud v moderní době významně ovlivnily velké politické změny, které známe i z naší historie. A právě na pozadí těchto změn jazyk ve 20. století vznikal. Tato kniha vysvětluje, jakým způsobem se kašubština vymaňovala ze silného německého vlivu a vstřebávala sílící vliv nového majoritního jazyka – polštiny, jakou cestou vyjádření vlastní jazykové identity se kašubští autoři v průběhu 20. století vydali, kam dospěli a kam mají namířeno.

Stručná mluvnice praindoevropštiny shrnuje současný stav poznání rekonstruovaného prajazyka indoevropské jazykové rodiny a jeho vývoj do dceřiných jazyků (se zřetelem k češtině a slovanským jazykům a dále klasickým jazykům: latině, řečtině a sanskrtu a k moderním germánským jazykům - angličtině a němčině.) Součástí je výklad o laryngální teorii, kentum satemové izoglose, hláskových zákonech, ablautu, derivaci, nominálních a verbálních kmenech a jejich funkci, systému času a aspektu a syntaxi prajazyka, a to i s četnými odkazy k češtině. K mluvnici je přičleněn etymologický slovníček praindoevropských kořenů v češtině s více jak sedmi sty hesly a vybraná, vesměs zahraniční literatura.

Publikace se zabývá vybranými sociálněpsychologickými podmínkami na straně vyšetřované osoby, její motivací k účasti v trestním řízení, problematikou sugestibility a také úlohou duševních poruch v rámci interakce s vyšetřovatelem a prostředím vyšetřování. Další část je zacílena na podmínky na straně vyšetřovatele, přibližuje nároky na něj kladené a zdůrazňuje jeho roli při volbě tzv. výslechových technik. Zaměřuje se také na oblast výpovědi, na problémové situace v procesu jejího získávání a otázku lživé výpovědi, v rámci kapitoly je začleněna i problematika doznání. Pozornost je rovněž věnována výskytu sociálního tlaku ve vyšetřování. Samostatný oddíl pojednává o konkrétních technikách, včetně vybraných zjištění ohledně jejich použití v České republice. Publikaci uzavírá kapitola o analýze videozáznamů realizované v rámci psychologické konzultační činnosti v trestním řízení, která umožňuje mapovat komunikaci vyšetřovatele s vyšetřovanou osobou a poskytovat k ní zpětnou vazbu.

Monografie se zabývá vztahem britské metropole a novodobých olympijských her. Její úvodní část je věnována založení mezinárodního olympijského hnutí, prvním hrám moderní éry a sportu jako významnému společenskému fenoménu v Anglii (Velké Británii) v 18.– 20. století. Ve druhé části knihy autor čtenáře seznamuje s politickou a hospodářskou situací, v níž se Británie nacházela na přelomu 19. a 20. Století, a zároveň představuje Londýn, překotně se rozvíjející a dynamicky pulzující „multifunkční organismus“, v jehož „útrobách“ se roku 1908 konala první „britská“ olympiáda. A právě „příběh“ těchto her, složitých příprav, vynikající organizace a výjimečných sportovních výkonů tvoří poslední kapitolu tohoto oddílu. Ve třetí části monografie autor nabízí pohled na Británii po druhé světové válce, na její hlavní město těžce poznamenané šesti lety bojů a na druhé olympijské hry, jež se zde konaly (tzv. Games of Hope). Závěr knihy je analýzou proměn, jimiž olympijské hnutí prošlo v posledních desetiletích, a vývoje ostrovního státu a zejména Londýna, připravujícího se na olympiádu v roce 2012. Autor se soustředil na proměny architektonické tváře a infrastruktury moderního multikulturního velkoměsta, na výstavbu nových sportovišť a celých čtvrtí i na složité politické a socioekonomické problémy, jež musejí místní úřady řešit. Knihu doplňují desítky barevných autorských fotografií, které vystihují dnešní tvář města nad Temží.

Monografie se zabývá vztahem britské metropole a novodobých olympijských her. Její úvodní část je věnována založení mezinárodního olympijského hnutí, prvním hrám moderní éry a sportu jako významnému společenskému fenoménu v Anglii (Velké Británii) v 18.– 20. století. Ve druhé části knihy autor čtenáře seznamuje s politickou a hospodářskou situací, v níž se Británie nacházela na přelomu 19. a 20. Století, a zároveň představuje Londýn, překotně se rozvíjející a dynamicky pulzující „multifunkční organismus“, v jehož „útrobách“ se roku 1908 konala první „britská“ olympiáda. A právě „příběh“ těchto her, složitých příprav, vynikající organizace a výjimečných sportovních výkonů tvoří poslední kapitolu tohoto oddílu. Ve třetí části monografie autor nabízí pohled na Británii po druhé světové válce, na její hlavní město těžce poznamenané šesti lety bojů a na druhé olympijské hry, jež se zde konaly (tzv. Games of Hope). Závěr knihy je analýzou proměn, jimiž olympijské hnutí prošlo v posledních desetiletích, a vývoje ostrovního státu a zejména Londýna, připravujícího se na olympiádu v roce 2012. Autor se soustředil na proměny architektonické tváře a infrastruktury moderního multikulturního velkoměsta, na výstavbu nových sportovišť a celých čtvrtí i na složité politické a socioekonomické problémy, jež musejí místní úřady řešit. Knihu doplňují desítky barevných autorských fotografií, které vystihují dnešní tvář města nad Temží.

Pyramidy jsou ikonami starého Egypta. Aby na počátku období zvaného Stará říše vznikly, bylo zapotřebí souhry přírodních podmínek v nilském údolí a fungování přísně hierarchicky uspořádané společnosti, na jejímž vrcholu stál panovník – jediný bůh žijící na zemi. Od doby stavitelů pyramid uplynulo více než 4000 let a takovou propast je velmi obtížné překlenout. Generace egyptologů, k nimž patří i autor této knihy, se však o to svým bádáním snaží, a tak je možné zvědavost čtenářů alespoň částečně uspokojit. Kniha představuje formou mozaiky informací a bohatého fotografického doprovodu jak pyramidové komplexy, hrobky a chrámy, tak život a společenskokulturní vývoj staroegyptské společnosti, postavení panovníka, administrativní aparát, náboženské představy, život vysokých hodnostářů i obyčejných lidí. Stranou pozornosti nezůstává ani přírodní prostředí a jeho vliv na nilskou civilizaci.

Monografie se zabývá doposud málo prozkoumanou problematikou přístupu Jugoslávie k dění v Československu v letech 1968–1969. V širších souvislostech detailně analyzuje nejen bilaterální kontakty mezi Prahou a Bělehradem, ale i tehdejší vazby Titova režimu a Sovětského svazu. Spolupráce s Moskvou totiž výrazně ovlivňovala poměr Jugoslávie k pražskému jaru.Výklad, chronologicky ohraničený lednem 1968 a zářím 1969, se podrobně věnuje vývoji přístupu jednotlivých proudů působících v rámci jugoslávské mocenské elity k reformám prováděným v polednovém Československu. Všímá si vlivu obrodného procesu na dění v Jugoslávii. Obšírně se také zabývá aktivitou několika vysokých československých státních činitelů (mj. Jiřího Hájka a Oty Šika), kteří se bezprostředně po 21. srpnu pokoušeli v Bělehradu vytvořit zárodečné jádro exilu.

Monografie se zabývá doposud málo prozkoumanou problematikou přístupu Jugoslávie k dění v Československu v letech 1968–1969. V širších souvislostech detailně analyzuje nejen bilaterální kontakty mezi Prahou a Bělehradem, ale i tehdejší vazby Titova režimu a Sovětského svazu. Spolupráce s Moskvou totiž výrazně ovlivňovala poměr Jugoslávie k pražskému jaru.Výklad, chronologicky ohraničený lednem 1968 a zářím 1969, se podrobně věnuje vývoji přístupu jednotlivých proudů působících v rámci jugoslávské mocenské elity k reformám prováděným v polednovém Československu. Všímá si vlivu obrodného procesu na dění v Jugoslávii. Obšírně se také zabývá aktivitou několika vysokých československých státních činitelů (mj. Jiřího Hájka a Oty Šika), kteří se bezprostředně po 21. srpnu pokoušeli v Bělehradu vytvořit zárodečné jádro exilu.

Ve dnech 29. - 31. března 2006 proběhlo v Clam-Galasově paláci v Praze již třetí česko-německo-polské kolokvium z cyklu Korunní země v dějinách českého státu, tentokrát na téma Rezidence a správní sídla v zemích České koruny ve 14. - 17. století. Autoři dvaceti sedmi příspěvků vzešlých z tohoto mezinárodního setkání zkoumají rezidenční a správní sídla v několika rovinách: správně-politické, reprezentativní, kulturně-společenské a regionální. Vedle panovnických rezidencí je značná pozornost věnována také ostatním zeměpanským a správním sídlům. Při hledání odpovědí na otázky týkajících se jejich charakteru a funkce se zřetelně ukazují rozdíly mezi jednotlivými zemskými celky Koruny království českého. Dále je zkoumána intenzita vztahů jednotlivých významějších sídel k pražskému centru a míra vědomí sounáležitosti vedlejších zemí k České koruně. Různé metodické přístupy jednotlivých autorů ke zvoleným tématům poskytují celou škálu pohledů na diskutovanou otázku.Problematika vymezení a specifikace rezidencí je v historiografii intenzivně diskutována již od 70. let minulého století a v posledních dvou desetiletích se jí ve větší míře věnují také čeští historikové. I po letech práce však badatelé napříč historickou obcí narážejí na terminologické problémy, které pramení především z teritoriálně-politických odlišností závislých na posunu v čase. Rozdílné názory existují i na obsah a užívání samotného termínu "rezidence", což je patrné zejména v německé a francouzské literatuře, se stejným problémem se však potýkají i historiografie česká, polská a další.

Svazek obsahuje písemné verze příspěvků z 10. ročníku mezinárodní konference interFaces, která proběhla ve dnech 15. až 22. května 2015 na pražské Univerzitě Karlově. Mladí badatelé - studenti a doktorandi, kteří se zabývají bohemistikou, germanistikou či polonistikou - ze tří zemí a univerzit (Praha, německé Lipsko a polská Vratislav) se soustředili na otázky související s tématem vícejazyčnosti. Problematiku uchopili v řadě pozoruhodných detailních sond i obecněji zaměřených studií z oblasti jazykovědné, translatologické, literárněvědné a kulturologické. Velká část z nich vyzdvihuje především jazykové, literární a kulturní kontexty určené konferenčními jazyky - češtinou, němčinou a polštinou. Autoři zkoumají tímto prizmatem mimo jiné problematiku srovnávání gramatiky, lexika a frazeologie jazyků, úlohu grafické a vizuální složky jazyka, specifiku jazykových enkláv, kognitivnělingvistické rozdíly mezi jazyky, lingvodidaktické problémy při vyučování polštiny pro cizince; v oblasti překladů se zaměřují na úskalí převodu obecné češtiny, prostředků jazykové hry, neologismů či vícejazyčnosti, v literární a kulturní sféře se pak věnují především fungování dvou či více jazyků v dílech autorů působících na pomezí kultur, ale též otázkám identity a paměti regionů ovlivňovaných ve své historii několika etniky, kulturami a jazyky (Vratislav, Dolní Slezsko, řeka Odra). Nechybějí však ani práce zohledňující širší evropský i mimoevropský jazykový a kulturní kontext (předmětem pozornosti se stává i lužická srbština, španělština, mandarínská čínština).