Filozofická fakulta UK v Praze

Když 4. května 1980 zemřel v lublaňské nemocnici Josip Broz Tito, ztratila socialistická Jugoslávie nejen svého zcela nesporného, ale i dosud jediného vůdce. Moc v zemi převzala skupina funkcionářů, kteří se v duchu kolektivního vedení snažili důsledně bdít nad odkazem zesnulého „otce zakladatele“, udržovat stabilitu v rámci mnohonárodnostní federace a zároveň rozvíjet vizi dalšího budování samosprávného socialismu. Monografie na základě studia především archivních pramenů představuje myšlenkový svět příslušníků této vládnoucí garnitury. Sleduje jejich přípravy na blížící se Titův odchod, stejně jako jejich první kroky a zkoušky, kterým čelili během prvních dvou let post-titovského období. Skrze tzv. aktérskou perspektivu se mimo jiné snaží ukázat, že Titovi nástupci byli daleko mnohovrstevnatěji uvažující a jednající politici, než se dosud převážně uvádělo. Tímto způsobem chce kniha přispět k odlišnému pohledu na jugoslávskou realitu z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, která sice vykazovala známky prohlubující se krize a celé řady dalších problémů, rozhodně ale nebyla jen prostým „tancem nad propastí“.

Ságu o jómských vikinzích badatelé poměrně jednohlasně považují za jednu z nejdříve zapsaných ság a její zápis datují do doby kolem roku 1200. Hlavním záměrem této knihy je vyplnit velkou mezeru na českém knižním trhu a konečně přinést překlad této staroseverské ságy o „největším městě Slovanů“ u ústí Odry, v němž skoro sto let žili i vikingové. Druhým je představit veškerý dostupný materiál spojený s tradicí tohoto Wolinu/Jómsborgu a nechat nahlédnout do procesu vzniku severských ság, a to jak ve smyslu vývoje ság jako žánru, tak ve smyslu vzniku konkrétní ságy. Pomocí různých dochovaných pramenů proto autorka v úvodu a závěrečné studii poukazuje na motivace vývoje vyprávění a hledá záblesky toho, jak kontext postupně proměňoval příběh o událostech 10. století – o norsko dánské rivalitě, nájezdech otonské říše na Dánsko, o střetech zájmů Dánska, Polska a Saska v ústí Odry či o procesu centralizace Norska a Dánska. Rozehrává fascinující materiál, který jedna z prvních zapsaných ság nabízí, a představuje na něm různé přístupy, jež současné bádání k analýze staroseverské literatury využívá.

Václav Majer (22. 1. 1904 Pochvalov – 26. 1. 1972 Cheverly, Maryland, USA) je známý především z krátkého poválečného období let 1945–1948, tedy takzvané třetí republiky, kdy byl hlavním představitelem „pravicového“ křídla v sociálnědemokratické straně. Kniha se však neomezuje pouze na tuto vrcholnou etapu Majerova politického angažmá, nýbrž sleduje celou jeho kariéru, která započala zkraje dvacátých let na Lounsku a uzavřela se o padesát let později na předměstí Washingtonu. Během půlstoletí zastával Václav Majer různé posty, od regionálního stranického funkcionáře přes ministra až po předsedu exilové sociální demokracie. Kromě analýzy jeho veřejných aktivit a proměn jeho vztahů s ostatními individuálními i kolektivními politickými aktéry publikace rovněž přináší pohled na formování a působení jednoho proudu v sociální demokracii. Proudu, o němž je s ohledem na jeho obezřetný přístup ke KSČ možné hovořit jako o sociálnědemokratické pravici.

Kniha představuje zejména skrze fotografie posledních více než 30 let činnosti Českého egyptologického ústavu. Je rozdělena na jednotlivá desetiletí, přičemž každé přináší vhled do několika tematických kategorií. Těmi jsou "výzkum" zachycující práci českých egyptologů v Egyptě a Praze, "Káhira" ukazující proměňující se hlavní město, "venkov" zaměřený na oblasti mimo velká města a obvykle přiléhající ke zkoumaným lokalitám a cesty, kde se čtenář dozví více o různých typech specificky zaměřených expedic. Fotografie jsou doprovázeny texty, které nastiňují vývoj české egyptologie v každém z desetiletí a zároveň skrze kratší kapitoly vnášejí více světla do určitých témat, jež fotografie do dějinného příběhu vnášejí.

Vyplenění Říma vojsky ve službách císaře Karla V., k němuž došlo v květnu roku 1527 v rámci takzvaných italských válek, představuje jednu z nejbolestnějších ran, které Věčné město během své dlouhé historie utrpělo. Jakým způsobem však tuto událost, která na většině míst tehdejší katolické Evropy vyvolala zděšení a odsudky, vnímali lidé, kteří stáli na císařské straně? Považovali ji za spravedlivý trest, který Bůh seslal na papeže a další vysoké představitele římskokatolické církve, nebo byli tím, co španělští, italští a němečtí vojáci ve službách císaře Karla V. spáchali, rovněž zděšeni? K první skupině patřil španělský humanista a císařský sekretář Alfonso de Valdés (1490–1532), muž, který ve svých spisech dokázal pružně reagovat na dynamický vývoj událostí dvacátých let 16. století a jehož dílo nabízí unikátní vhled do myšlení jednoho ze zastánců císařského univerzalismu. Ústřední součást předkládané knihy představuje Valdésův dialog nazvaný Rozprava o událostech, jež se odehrály v Římě, na jehož stránkách se jeho autor pokusil vysvětlit destrukci Říma z pohledu zastánce císařské politiky. Toto literární dílo doplňuje překlad několika Valdésových latinsky psaných dopisů, jejichž prostřednictvím je možné nahlédnout, jakým způsobem humanisté počátku dvacátých let 16. století interpretovali nejen rozličné problémy, které dle jejich mínění tehdejší církev postihovaly, ale i v té době vznikající reformační hnutí.

Kniha nabízí ucelený pohled na proměny veřejné péče o chudé a sociálně-politických opatření v habsburské říši a Československu od poloviny 18. století do poloviny 20. století, včetně vlivu politických režimů během druhé světové války. Naznačuje vývoj sociální ochrany od křesťanského milosrdenství ke komunální a státní politice, přičemž upozorňuje na důležité shody i rozdíly mezi územím Slovenska a českými zeměmi. Autoři a autorky zkoumají různé formy tradiční sociální pomoci, jako je církevní charita, filantropie šlechty a měšťanské dobročinné spolky i svépomocná a odborová sdružení, a ukazují, jak státní moc postupně vstupovala do této oblasti, přičemž prvořadou motivací nebyla pomoc v nouzi, ale ochrana bezpečnosti většinové společnosti. Zatímco většina dosavadních prací mapovala milníky směřující k tzv. sociálnímu státu (welfare state), příklad českých zemí a Slovenska ukazuje, že stát zůstával až do poloviny 20. století v úloze regulátora pestré škály vedle sebe fungujících forem sociální pomoci s převahou nestátního sektoru. Pozornost se v této knize soustřeďuje právě na tento kombinovaný model sociální ochrany, který může být v mnohém inspirativní i pro současnost.

Kniha se zabývá estetickými úvahami Karla Heinricha Heydenreicha (1764-1801), vlivného německého filosofa pozdního osvícenství, se záměrem ukázat, jak se v jeho pojetí estetika - ve středoevropském prostoru tradičně ukotvená filosofická disciplína - na konci osmdesátých let 18. století vyrovnávala s novými výzvami souvisejícími s nástupem transcendentální filosofie Immanuela Kanta. Kromě analýzy různorodých strategií, pomocí nichž Heydenreich aplikoval vybrané premisy Kantovy Kritiky čistého rozumu (1781) a Kritiky praktického rozumu (1786) na teorii krásy a umění, hledá práce odpověď na otázku, do jaké míry a zda vůbec je možné tyto úvahy považovat (jak na to opakovaně, avšak bez pádných argumentů, poukazovala dosavadní literatura) za předzvěst, ba dokonce za srovnatelnou alternativu Kantovy vlastní estetické teorie v Kritice soudnosti (1790).

Sborník textů pro Martina Nejedlého Pokusy opustit lidskou perspektivu mají v humanitních vědách a zejména v literární, kulturní a historické antropologii dlouhou tradici. Medievistika v pojetí historika Martina Nejedlého je charakteristická napětím mezi pozorováním okrajového a ústředního, mezi zaměřením na touhy lidské a nelidské, rostlinné i zvířecí. Příspěvky jeho francouzských a českých kolegyň a kolegů v tomto sborníku k jeho šedesátým narozeninám narušují hranici mezi středověkým a moderním i historickým a fikčním a zaměřují se na mimo-lidské aktérky a aktéry, charakteristické pro Nejedlého dílo. Přispěvatelé: Vojtěch Bažant, Jan Biederman, Marie Bláhová, Jan Dienstbier, Estelle Doudet, Stéphane Durand, Olivier Chaline, Matouš Jaluška, Jakub Jauernig, Olivier Marin, Arthur Perodeau, Jakub Rákosník, Anne Reltgen-Tallon, Nicolas Richard, Bertrand Schnerb, Pavel Soukup, Věra Soukupová, Jaroslav Svátek, Martin Šorm, Laurent Vissiere, Václav Žůrek

Kniha Josefa Vojvodíka přináší nový a originální pohled na českou poezii především druhé poloviny 20. století, zvláště na poezii několika básníků, kterou čte a interpretuje jako poezii „výjimečného stavu“. S tímto pojmem, známým z „politické teologie“ Carla Schmitta, však autor pracuje v širším kontextu jako s metaforou tvůrčího aktu a samotného básnictví. Autor zároveň ukazuje, že poezie je také jedinečným zdrojem a médiem poznání. Básníci, jejichž poezií se Josef Vojvodík zabývá, takovou extrémní zkušeností různými způsoby prošli: ať již šlo o setkání se schizofrenním symptomem (v případě Zbyňka Havlíčka, klinického psychologa v psychiatrických léčebnách), o zkušenost z odboje a věznění za německé okupace (Robert Konečný), traumatizující zkušenost dlouholetých politických vězňů komunistického režimu (Josef Kostohryz a Václav Renč) nebo o politickou situaci vynuceného exilu (Ivan Diviš). Prostřednictvím podrobných, do hloubky jdoucích analýz autor ukazuje, že „výjimečný stav“ jako literární fenomén zahrnuje celé spektrum topoi a myšlenkových figur, spojených s dialektikou výjimky a normality. Velkým přínosem je autorova rekonstrukce kulturně filozofických, mytologických a poetologických kontextů jednotlivých básní. Tím zároveň dokládá, že skutečné básnické umění, velká a silná poezie, není ničím životu odvráceným, ale přesně naopak – že je mimořádným pojítkem mezi člověkem a skutečností světa.

De institutione musica (O základech hudby) Anicia Manlia Torquata Severina Boethia (cca 480–524) je se svými více než sto šedesáti rukopisnými výskyty suverénně nejrozšířenější hudebně-teoretickou prací evropského středověku. Dosud byla českým čtenářům přístupná pouze coby krátký úryvek ve výboru Boethius – Poslední Říman (1981). Zájemci o hlubší studium Boethiova traktátu tak byli odkázáni buď na latinský originál, nebo na překlady do němčiny, angličtiny, italštiny či francouzštiny. Kniha, kterou nyní držíte v rukou, je tedy první kompletní překlad do českého jazyka. Její základ tvoří text dr. Antonína Burdy (1902–1982), jejž ovšem radikálně přepracoval a upravil dr. Michal Ctibor (*1990). Současně také přibyla nová předmluva, poznámkový aparát a výkladový slovníček nejdůležitějších pojmů. Bližší seznámení s Boethiovým textem je užitečné ze dvou hlavních pohledů. Jednak představuje shrnutí antické hudební teorie, ale také umožňuje hlouběji nahlédnout do disciplíny zvané musica, která tvořila pevnou součást výuky kvadrivia na artistických (filozofických) fakultách, mnohde až na práh novověku. A právě tento aspekt by mohl být pro většinu čtenářů novým a překvapivým.

Co tvoří středověká cestopisná vyprávění? Jaké stylizace, masky a motivy používají vypravěči cestopisů? Kdo a jak četl, opisoval a upravoval rukopisně dochované cestopisné příběhy? Jaké místo v evropském kontextu mají tato vyprávění vytvořená v českých zemích? Kniha popisuje literární nástroje a motivy formující cestopisné příběhy, věnuje se rukopisným tradicím a sleduje cesty, jimiž se rukopisy ubíraly do písařských dílen a knihoven. Namísto čtení cestopisů jako zdroje informací o dobové cestovatelské praxi se soustředí na významy spojené s díly samotnými, na jejich literární struktury a na materiální podoby, v nichž se tyto texty dochovaly. Kniha se odklání od dřívějšího důrazu na cestopisná vyprávění, která vznikla v prostoru středověkých českých zemí, a ukazuje lokální tvorbu jako součást celoevropsky rozšířené latinské a překladové literatury.

Silná podpora Komunistické strany Československa po druhé světové válce měla své kořeny již v předválečném období. Za první Československé republiky totiž KSČ patřila mezi nejpočetnější komunistické strany na světě a ve volbách dokázala pravidelně oslovovat mnoho radikálně naladěných obyvatel země. Její dobovou sílu podtrhuje skutečnost, že ve volbách v roce 1925 skončila dokonce druhá, jen o pouhých pět desetin procenta. I v souvislosti s nárůstem rozličných antisystémových hnutí v dnešní Evropě se tato kritická edice ptá po způsobu, jakým se komunistická strana snažila skrze tištěná média komunikovat se svými voliči. Vymezuje přitom devět tematických okruhů (sociální otázka, stát, válka, národnostní otázka, náboženství, mládež, ženy ve straně, kultura/volný čas a sovětská utopie), přičemž každý z těchto okruhů je představen v úvodní studii, kde jsou vývoj a podoby propagace KSČ charakterizovány zejména pomocí vybraných dobových článků. Vzhledem k faktu, že KSČ byla jedinou stranou, která ve svých řadách sdružovala zástupce všech národností v zemi, klade tato publikace velký důraz také na zastoupení menšinového komunistického tisku. Edice je doplněna rozsáhlou studií o soudobé ediční praxi a celkovém vývoji meziválečného tisku KSČ. Jako celek tedy kniha přispívá k pochopení toho, proč v prvorepublikovém Československu existovala silná podpora takto radikální politiky.

Knižní studie se zaměřuje na vztah myšlení Friedricha Nietzscheho a Ladislava Klímy. Kriticky se staví k charakteristice Klímy jako „českého Nietzscheho“, a to jednak v konfrontaci s dřívějšími výklady zkoumaného vztahu, zejména s pojetím slavisty Urse Heftricha, jednak srovnáním textů, v nichž oba filozofové vykazují největší podobnosti (Nietzschovy knihy Antikrist, Genealogie morálky a Ecce homo s pasážemi Klímova Velkého romanu a autobiografickými texty). Klíma v tomto srovnání vystupuje jako nezávislý myslitel, především s ohledem na jeho smysl pro nízké, nauku o kontradikcionismu a (neo)kynismu. Nejpodstatnější doklad Klímovy svébytnosti však spočívá v hledání smyslu jeho myšlení pro dnešek, jež není odvoditelné z Nietzscheho. Zde autor argumentuje mimo jiné Klímovým neotřelým filozofickým stylem.

Období pozdního socialismu představuje v posledních letech v dějepisectví zemí bývalé Jugoslávie téma primárního zájmu. Pozornost historiků budí rozličné aspekty „druhého poločasu“ titoistické éry, v nichž lze hledat jak kořeny pozdějšího zániku socialistické federace, tak i vývojové tendence, které tento stát činily ve své době ve světovém kontextu perspektivním. Tato kolektivní monografie přináší studie, které poukazují na tematický záběr bádání o socialistické Jugoslávii. Jednotlivé příspěvky se zaměřují na politické, národnostní, kulturní, náboženské a další aspekty vývoje tohoto státu během posledního čtvrtstoletí jeho existence. Cílem této knihy je nastínit současné trendy v historiografii pozdního socialismu ve státech někdejší Jugoslávie a odborné veřejnosti ukázat na možnou tematickou i interpretační inspiraci při výzkumu tohoto období v Československu. Tato kniha vychází u příležitosti významného životního jubilea Jana Pelikána, předního odborníka na dějiny jihovýchodní Evropy a dlouholetého pedagoga pražské filozofické fakulty. Autoři studií, historici střední a mladší generace působící vesměs v postjugoslávských zemích, se k Janu Pelikánovi hlásí jako ke svému učiteli, jehož práce ovlivnily jejich vlastní výzkum, který jim byl osobně nápomocen v jejich profesní dráze nebo se kterým měli příležitost přímo spolupracovat.

Jak dnes v češtině užíváme přechodník? Jaké jsou jeho formální, sémantické a stylové rysy ve srovnání s jinými jazyky? Liší se frekvence a typy užití přechodníku v českých překladových a nepřekladových (původních) textech, např. vlivem interference z jazyků, které obdobné tvary používají hojněji (francouzština, polština)? Autorka zkoumá tyto otázky za pomoci rozsáhlých paralelních (překladových), referenčních a srovnatelných korpusů, přičemž zasazuje český přechodník do širšího rámce kategorie konverba. Kvantitativní translatologická analýza beletristických textů vydaných po roce 1990 ukazuje, že přechodníkem se ekvivalentní tvary překládají jen velmi zřídka, tj. projevy interference jsou vzácné (výjimkou jsou některé texty žánru fantasy). Přechodník je v překladech naopak statisticky významně méně častý než v původních českých textech, a to nezávisle na zdrojovém jazyku (dochází tedy k tzv. normalizaci). Výsledky dotazníkového šetření mezi překladateli a jazykovými redaktory naznačují, že nižší frekvence přechodníku v překladech může být do značné míry způsobena zásahy jazykových redaktorů a jejich pojetím stylové normy přechodníku, ale také vlivem autocenzury u překladatelů a obecně představami o očekávání čtenářů.

V Příbězích od řeky Chu lan che se čínská prozaička Siao Chung (1911–1942) vrací do času dětství, které prožila v městečku Chu lan v severovýchodní Číně. Siao Chung zemřela ve věku pouhých jednatřiceti let, za svůj krátký život však stihla napsat řadu pozoruhodných děl, a její tvorba představuje jeden z vrcholů moderní čínské literatury první poloviny 20. století. Příběhy od řeky Chu lan che jsou podmanivým návratem do světa dětství, který již podlehl působení času, bolestnou vzpomínkou na lidi, kteří již nejsou. Vnímavý a okouzlený pohled dítěte je jen jedním z mnoha hlasů, kterým spisovatelka ve své lyrické próze dává zaznít. Ke stěžejním prvkům díla mimo jiné patří všudypřítomné motivy osamocenosti, bezcitnosti, nemoci a smrti. Literární časoprostor spisovatelčina dětství je nadán řadou významů a konotací. Vyprávění využívá symboliku vertikálního a horizontálního členění prostoru, opozici blízkého a vzdáleného, známého a neznámého, vnitřního a vnějšího. Plynutí času je určováno střídáním světla a tmy, dne a noci, sledem ročních dob. Podoby a tváře světa jsou modelovány subjektivním vnímáním a prožíváním dětské hrdinky. Výsostně literární obraz světa nahlíženého očima dítěte v neposlední řadě nabízí mimořádně zajímavý exkurz do světa tradičních čínských obyčejů, svátků, lidových zábav a náboženských praktik.