Filozofická fakulta UK v Praze

Kniha pojednává o vztahu mezi literárním psaním a ornamentem. Propojuje tak literárněteoretickou a literárněhistorickou problematiku s uměnovědnou, především vizuální oblastí. Ornament tu není nahlížen tradičně jako pouhá ozdoba, doplněk či nahodilý prvek libovolně připojený k nějakému pomyslnému celku, nýbrž jako figura umožňující zkoumání literárního psaní z hlediska jeho vizuality a pohybu. Tento přístup, pokoušející se o určité vizuální čtení literatury, je zde rozpracován a aplikován pod názvem „fyziognomie psaní“. Ta odkrývá prostor textu nikoli jako hierarchizovanou strukturu ustálených významů a jejich relací, nýbrž jako performanci, jejíž pohyb je stejně podstatný jako její sdělení. První část knihy, kde je vypracován pojem ornamentu na pozadí jeho estetické a filozofické reflexe, ukazuje paralely mezi zákonitostmi literárního psaní a vlastnostmi ornamentu, tak jak se projevují napříč dějinnými epochami a světovými kulturami, ať už jde o gotiku, rokoko, modernu či arabsko-islámskou kulturu. Část druhá představuje interpretace vybraných textů světové literatury 20. století (Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Hugo von Hofmannsthal, Samuel Beckett) a dvou ukázek schizofrenního psaní (Louis Wolfson a Blanche T.) z hlediska afinity literární řeči a konkrétních ornamentálních projevů. Inspirována svůdným i nebezpečným rytmem ornamentálních křivek ukazuje tato kniha psaní jako tvořivý pohyb řeči, jenž volně prochází mezi literaturou a vizualitou.

Kniha se zabývá vztahem člověka a životního prostředí z pohledu různých oborů zejména společenských věd. V šesti kapitolách se jednotliví autoři zamýšlejí z pohledů svých specializací (filozofie, kulturologie, etnografie, dějiny umění, regionalistika a environmentalistika) nad otázkou, zda ve společnosti dochází k posunu směrem k environmentální šetrnosti, respektování environmentálních hodnot, environmentální udržitelnosti a podobně. Stručně řečeno: dochází ke změnám směrem k environmentální společnosti? Název knihy odkazuje na konferenci Naše společná přítomnost: Měnící se společnost?, jež byla pořádána na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v březnu 2012. Vybrané konferenční příspěvky byly zpracovány do šesti kapitol, které tvoří tuto knihu. Šíře záběru dokládá, že problematika vztahu společnosti a životního prostředí již dávno není pouze doménou přírodovědných nebo technických oborů. Také společenské a humanitní vědy mají co říci nejen ke stavu společnosti, ale i k jejímu vztahu vůči životnímu prostředí.

Publikace se zabývá vybranými sociálněpsychologickými podmínkami na straně vyšetřované osoby, její motivací k účasti v trestním řízení, problematikou sugestibility a také úlohou duševních poruch v rámci interakce s vyšetřovatelem a prostředím vyšetřování. Další část je zacílena na podmínky na straně vyšetřovatele, přibližuje nároky na něj kladené a zdůrazňuje jeho roli při volbě tzv. výslechových technik. Zaměřuje se také na oblast výpovědi, na problémové situace v procesu jejího získávání a otázku lživé výpovědi, v rámci kapitoly je začleněna i problematika doznání. Pozornost je rovněž věnována výskytu sociálního tlaku ve vyšetřování. Samostatný oddíl pojednává o konkrétních technikách, včetně vybraných zjištění ohledně jejich použití v České republice. Publikaci uzavírá kapitola o analýze videozáznamů realizované v rámci psychologické konzultační činnosti v trestním řízení, která umožňuje mapovat komunikaci vyšetřovatele s vyšetřovanou osobou a poskytovat k ní zpětnou vazbu.

Pyramidy jsou ikonami starého Egypta. Aby na počátku období zvaného Stará říše vznikly, bylo zapotřebí souhry přírodních podmínek v nilském údolí a fungování přísně hierarchicky uspořádané společnosti, na jejímž vrcholu stál panovník – jediný bůh žijící na zemi. Od doby stavitelů pyramid uplynulo více než 4000 let a takovou propast je velmi obtížné překlenout. Generace egyptologů, k nimž patří i autor této knihy, se však o to svým bádáním snaží, a tak je možné zvědavost čtenářů alespoň částečně uspokojit. Kniha představuje formou mozaiky informací a bohatého fotografického doprovodu jak pyramidové komplexy, hrobky a chrámy, tak život a společenskokulturní vývoj staroegyptské společnosti, postavení panovníka, administrativní aparát, náboženské představy, život vysokých hodnostářů i obyčejných lidí. Stranou pozornosti nezůstává ani přírodní prostředí a jeho vliv na nilskou civilizaci.

Kašubština je malý západoslovanský jazyk, o němž přes jeho blízkost češtině v Čechách mnoho nevíme. Přitom jeho osud v moderní době významně ovlivnily velké politické změny, které známe i z naší historie. A právě na pozadí těchto změn jazyk ve 20. století vznikal. Tato kniha vysvětluje, jakým způsobem se kašubština vymaňovala ze silného německého vlivu a vstřebávala sílící vliv nového majoritního jazyka – polštiny, jakou cestou vyjádření vlastní jazykové identity se kašubští autoři v průběhu 20. století vydali, kam dospěli a kam mají namířeno.

Stručná mluvnice praindoevropštiny shrnuje současný stav poznání rekonstruovaného prajazyka indoevropské jazykové rodiny a jeho vývoj do dceřiných jazyků (se zřetelem k češtině a slovanským jazykům a dále klasickým jazykům: latině, řečtině a sanskrtu a k moderním germánským jazykům - angličtině a němčině.) Součástí je výklad o laryngální teorii, kentum satemové izoglose, hláskových zákonech, ablautu, derivaci, nominálních a verbálních kmenech a jejich funkci, systému času a aspektu a syntaxi prajazyka, a to i s četnými odkazy k češtině. K mluvnici je přičleněn etymologický slovníček praindoevropských kořenů v češtině s více jak sedmi sty hesly a vybraná, vesměs zahraniční literatura.

Letecké bombardování Německa spojeneckými silami v roce 1940 podnítilo nacistické představitele k obnovení projektu, jenž vešel do povědomí pod názvem Erweiterte Kinderlandverschickung („vysílání dětí na venkov“, KLV). Práce je věnována v českém prostředí takřka neznámému fenoménu z let druhé světové války, v jehož rámci německé úřady evakuovaly děti z průmyslových měst na západě a severozápadě Německa, ohrožených leteckým bombardováním. Velká část dětí přijížděla do Protektorátu Čechy a Morava, kde žila ve zvláštních výchovných zařízeních pod vedením Hitlerjugend. Kniha se snaží postihnout třemi různými úhly pohledu projekt, který zasáhl přibližně 2,3 milionu německých dětí. Politické pozadí realizace projektu na říšské a protektorátní úrovni doplňují témata z každodenního života, sociálně?historická sonda přibližující realitu výchovného zařízení a dětské válečné prožitky. Závěrečná analýza poválečných interpretací KLV vycházející z metodologie paměťových studií nahlíží problematiku KLV v kontextu německého vyrovnávání se s nacistickou minulostí. Oproti tradičním vyprávěním o Protektorátu Čechy a Morava usiluje kniha o zhodnocení odlišné válečné zkušenosti a modifikaci obrazu protektorátního období.

Konec první světové války přinesl podstatnou změnu politické mapy středoevropského prostoru. Československý stát, jehož definitivní hranice potvrdily mírové smlouvy, dostal do vínku složitou část dědictví svého předchůdce – rozmanité národnostní složení svých obyvatel. Přitom téměř jedna třetina z nich svůj nový domov odmítala a obtížně se s ním identifikovala; jednalo se především o Němce, Maďary a Poláky. Ještě před prvními řádnými parlamentními volbami byly na konci února 1920 přijaty národnostně „jednobarevným“ Revolučním Národním shromážděním základní zákony, především ústavní listina a jazykový zákon, na jejichž základě se Němci, Maďaři a Poláci stali příslušníky národnostních menšin, resp. státními občany jiného než československého jazyka. Zmíněné normy zaručovaly všem zástupcům národnostních minorit, které tvořily téměř 30 procent obyvatelstva, rozsáhlá práva potvrzená skutečností, že republika musela do svého právního řádu inkorporovat ustanovení tzv. menšinové smlouvy. Spory, zda tak učinila způsobem dostatečným, však přetrvávaly téměř po celou dobu existence první republiky. Monografie sleduje klíčové otázky a problémy, s nimiž se republika musela potýkat: začlenění menšin do fungování státu, přístup státní správy a samosprávy k zástupcům národnostních minorit, jejich vztah a identifikace s novým státem. Kniha analyzuje z různých aspektů otázku, nakolik úspěšně se nový a na rozdíl od monarchie nepoměrně menší stát vypořádal s postavením menšin na bázi budované moderní občanské společnosti s výraznými individuálními právy.

Středomoří bylo vždy dynamickým regionem, ve kterém docházelo k setkáváním nebo střetům náboženství, říší, národů či etnik. Přední čeští a slovenští historici, arabisté, islamologové a orientalisté v knize zkoumají, na území vymezeném Irákem a Granadou, dynamiku těchto dějů od středověku až po současnost. I když se jednalo o velmi rozsáhlé teritorium, lze zde vysledovat velké množství společných prvků. Především velký vliv nejvyšších elit a značnou podobnost jejich struktury, jednání a politického zapojení v rámci arabských států.

Jaghnóbština - jeden ze severovýchodních íránských jazyků - patří spolu s osetštinou k jediným dnes žijícím ze skupiny tzv. skythských jazyků.Jaghnóbskočeský slovník představuje vůbec první českou studii tohoto jazyka. Byl sestaven zejména ze zdrojů tištěných v ruštině a tádžičtině – základem byly publikované slovníky a slovníčky jaghnóbštiny připojené k různým vědeckým pracím – a dále z jaghnóbsko-tádžických slovníků publikovaných v posledních letech v Tádžikistánu.Slovník byl navíc rozšířen vytěžením korpusů publikovaných jaghnóbských textů a autorovým vlastním terénním výzkumem přímo v údolí Jaghnóbu a ve vesnicích Dúghóba-ji Bóló a Varzób-GES severně od tádžického hlavního města Dušanbe a ve vesnici Kůkteppa jižně od Jaghnóbského údolí. V rámci těchto výzkumů byly jednotlivé lexémy konzultovány s rodilými mluvčími a celý slovník byl obohacen o výrazy z živé řeči Jaghnóbců.Jednotlivá hesla kromě překladu často obsahují stručnou informaci o etymologii a zdroj nálezu. Přílohou slovníku je stručný přehled jaghnóbské gramatiky.

Mezinárodní kulturologický časopis Culturologia představuje platformu pro publikování odborných textů s cílem podpořit integrální studium kultury. Druhé monotematické číslo obsahuje studie věnované rozmanitým fasetám genderu. Autoři studií se věnují například rozboru ekofeminismu, války, Letních olympijských her v Londýně, genderových vztahů na Nové Guineji, venuší a dalších jevů.

Výzkumný tým Katedry psychologie FF UK realizoval v letech 2010-2012 výzkum zaměřený na psychosociální aspekty péče v českých porodnicích. Publikace přináší aktuální informace o spokojenosti žen s péčí v českých porodnicích na základě dat od reprezentativního souboru 1195 českých rodiček, které porodily v letech 2005-2012 ve zdravotnických zařízeních v ČR. Obsahuje výsledky hodnocení perinatální péče pro celou ČR, pro jednotlivé kraje a její součástí je i vyhodnocení některých vybraných porodnic. Porovnávány jsou fakultní a nefakultní nemocnice, malé a velké porodnice (podle hranice 500 a 800 porodů za rok) a různé skupiny zdravotníků (porodní asistentky a lékaři na porodnickém oddělení a zdravotníci pečující o rodičky a zdravotníci pečující o novorozence v rámci poporodní péče). Pozornost je věnována i rozdílům ve spokojenosti u prvorodiček a vícerodiček, žen po přirozeném porodu a po císařském řezu, žen s nižším a vyšším vzděláním, žen ubytovaných na nadstandardním a na běžném pokoji a žen, které porodnici hodnotily do dvou měsíců/jednoho roku po porodu a později.

Ve dnech 29. - 31. března 2006 proběhlo v Clam-Galasově paláci v Praze již třetí česko-německo-polské kolokvium z cyklu Korunní země v dějinách českého státu, tentokrát na téma Rezidence a správní sídla v zemích České koruny ve 14. - 17. století. Autoři dvaceti sedmi příspěvků vzešlých z tohoto mezinárodního setkání zkoumají rezidenční a správní sídla v několika rovinách: správně-politické, reprezentativní, kulturně-společenské a regionální. Vedle panovnických rezidencí je značná pozornost věnována také ostatním zeměpanským a správním sídlům. Při hledání odpovědí na otázky týkajících se jejich charakteru a funkce se zřetelně ukazují rozdíly mezi jednotlivými zemskými celky Koruny království českého. Dále je zkoumána intenzita vztahů jednotlivých významějších sídel k pražskému centru a míra vědomí sounáležitosti vedlejších zemí k České koruně. Různé metodické přístupy jednotlivých autorů ke zvoleným tématům poskytují celou škálu pohledů na diskutovanou otázku.Problematika vymezení a specifikace rezidencí je v historiografii intenzivně diskutována již od 70. let minulého století a v posledních dvou desetiletích se jí ve větší míře věnují také čeští historikové. I po letech práce však badatelé napříč historickou obcí narážejí na terminologické problémy, které pramení především z teritoriálně-politických odlišností závislých na posunu v čase. Rozdílné názory existují i na obsah a užívání samotného termínu "rezidence", což je patrné zejména v německé a francouzské literatuře, se stejným problémem se však potýkají i historiografie česká, polská a další.

Zrcadlová publikace kolektivu autorů věnující se fenoménu těla, smyslů a emocí v jazyce a v literatuře navazuje na obdobný projekt Obraz člověka v jazyce / Obraz člověka v literatuře (2010).

Monografie se zabývá vztahem britské metropole a novodobých olympijských her. Její úvodní část je věnována založení mezinárodního olympijského hnutí, prvním hrám moderní éry a sportu jako významnému společenskému fenoménu v Anglii (Velké Británii) v 18.– 20. století. Ve druhé části knihy autor čtenáře seznamuje s politickou a hospodářskou situací, v níž se Británie nacházela na přelomu 19. a 20. Století, a zároveň představuje Londýn, překotně se rozvíjející a dynamicky pulzující „multifunkční organismus“, v jehož „útrobách“ se roku 1908 konala první „britská“ olympiáda. A právě „příběh“ těchto her, složitých příprav, vynikající organizace a výjimečných sportovních výkonů tvoří poslední kapitolu tohoto oddílu. Ve třetí části monografie autor nabízí pohled na Británii po druhé světové válce, na její hlavní město těžce poznamenané šesti lety bojů a na druhé olympijské hry, jež se zde konaly (tzv. Games of Hope). Závěr knihy je analýzou proměn, jimiž olympijské hnutí prošlo v posledních desetiletích, a vývoje ostrovního státu a zejména Londýna, připravujícího se na olympiádu v roce 2012. Autor se soustředil na proměny architektonické tváře a infrastruktury moderního multikulturního velkoměsta, na výstavbu nových sportovišť a celých čtvrtí i na složité politické a socioekonomické problémy, jež musejí místní úřady řešit. Knihu doplňují desítky barevných autorských fotografií, které vystihují dnešní tvář města nad Temží.

Od roku 2002 působí každoročně v jižní části Uzbekistánu poblíž městečka Šerabádu mladý tým archeologů z Univerzity Karlovy v Praze a spolu s uzbeckými badateli pracuje na zaplňování bílých míst na pomyslné historické i skutečné archeologické mapě. Knížka, představuje stručný souhrn hlavních informací o této expedici, o její činnosti, výsledcích její práce, ale také vyprávění o všednodenních starostech a obtížích, jimž musejí členové výpravy v této odlehlé oblasti čelit.