Filozofická fakulta UK v Praze strana 3 z 10

Cesta bílým terorem je autobiografie Kang -i Sun Chang (*1944), profesorky čínské literatury na Yaleově univerzitě a světoznámé sinoložky. Zaznamenává autorčino dětství a dospívání na Tchaj-wanu během tzv. bílého teroru (1947-1987) a také její emigraci do Spojených států amerických, kam ji postupně následovala celá rodina. Jádro vyprávění leží v období deseti let mezi roky 1950-1960, kdy byl autorčin otec Paul Sun z politických důvodů ve vězení. Kniha v sobě pojí v evropském prostředí málo známá historická fakta o raném politickém vývoji Čínské republiky na Tchaj -wanu a zároveň živý a poutavý popis životního zápasu jedné rodiny ve specifické době. Čtenáři může přinést nejen hlubší porozumění historickým okolnostem poválečné doby, které charakteristickým způsobem formovaly Tchaj -wan jakožto nezávislý stát, ale také rozšířit jeho pochopení osudu celé Číny v druhé polovině 20. století. Vzhledem k lehkému vyprávěcímu stylu však Cesta bílým terorem nepřipraví čtenáře ani o čistě literárně estetický zážitek.

Oslabování role literárního autora v interpretaci je příznačné pro velké množství literárně-teoretických proudů 20. století. Literární teoretici se vymezovali vůči představě autora jako biografickými fakty určeného tvůrce, jehož niterné prožitky se otiskují do literárních textů a kterého může čtenář skrze tyto otisky zpětně odhalit v jeho pravdě. Asi nejradikálnější podobu tohoto odmítnutí představuje Smrt autora Rolanda Barthese, na kterou později navazuje Michel Foucault s přednáškou Co je autor?. Kniha Anny Schubertové toto úplné vyřazení autora z interpretace literárního textu kriticky rekapituluje a navrhuje alternativní model interpretace založený na teoriích identity Judith Butlerové, Pierra Bourdieua a interpretační metodě Jérôma Meizoze. Pokud identitu autora chápeme jako bytostně otevřenou, dynamickou a utvářenou interakcí s druhými, může poukaz k autorovi naše čtení spíše otevřít a obohatit než omezit a uzavřít. Tento způsob čtení je v závěrečné části uplatněn při analýze vybraných textů obsahujících sebeprezentace čtyř autorů druhé poloviny 20. století: Bohumila Hrabala, Libuše Moníkové, Milana Kundery a Věry Linhartové.

Monografie sleduje polemiky v české literatuře na přelomu 19. a 20. století jako svébytný žánr. Zaměřuje se na různorodé případy a typy polemik od poloviny osmdesátých let 19. století do desátých, resp. dvacátých let 20. století: diskuse o národní literatuře v letech 18861888, možnosti a proměny pojmu literární revoluce v polemikách na konci 19. století, polemiku o dílo a osobnost Jana Nerudy jako jeden z konceptů pořádání veřejného prostoru v letech 18921893. Dále přibližuje koncepční hledání modernistické (symbolistní) umělecké syntézy v devadesátých letech 19. století, programové i osobní polemické střety mezi F. X. Šaldou a okruhem časopisu Moderní revue v letech 18931925, spory o význam díla Vítězslava Hálka, resp. o nové pojetí literatury a umění v letech 18941895. Stranou nezůstává ani polemické i politické pozadí vzniku a působnosti manifestu Česká moderna odrážející se v korespondenci J. S. Machara a T. G. Masaryka v letech 18941896, Masarykovo angažmá v rámci tzv. hilsneriády v letech 18991901, rozsáhlý spor o směřování a význam generace devadesátých let v roce 1900 (tzv. pseudonymovou polemiku), proměny ohlasu tvorby a osobnosti K. H. Máchy, ale např. také obraz otevření Obecního domu v roce 1912 v časopisech jako výraz dobové umělecké diskuse. Kniha podává syntetizující obraz o těchto polemikách jako o žánru se zvláštní pamětí, působícím prostřednictvím textů různorodého založení, jako o fenoménu na pomezí diskurzivních praktik, oborů a společenských kontextů. Podobně jako se pohybuje na žánrovém pomezí, překračuje polemika pole literatury (umění) a prolíná se se sférami mimouměleckými. Je rovněž prostorem neoddělitelného prostupování a konfrontací osobního a věcného, soukromého a veřejného.

Příběhy o svatých představují jeden podstatných prvků evropské duchovní kultury. Tzv. zemští patroni pak tvořili mezi světci speciální kategorii, která propojovala univerzální křesťanská témata s konkrétním regionem a hrála značnou roli při vytváření etnických a národních identit. Jednotlivé narativy nebyly nikdy zcela stabilní a i během raného novověku mutovaly, byly přejímány, upravovány, přetvářeny a znovu recipovány. Pro poznání této tematiky je proto důležité věnovat pozornost pokud možno co největšímu množství variant a zpracování. Předkládaná publikace se pokouší přinést co nejširší přehled hagiografických textů pojednávajících o českých patronech, jež byly publikovány tiskem mezi dobou římské (katolické) reformace a nástupem osvícenství. Je určena jako badatelská příručka pro církevní a literární historiky, etnology, religionisty a folkloristy i další odborníky a zájemce.

Kolektivní monografie Růže je rosa e rose est růže, věnovaná významnému romanistovi a překladateli Jiřímu Pelánovi, je soustředěna k tématu překladu jako stěžejního kulturního fenoménu. Narážka na proslulý verš Gertrudy Steinové v názvu knihy odkazuje na hlavní jazyková pole bádání a překladů Jiřího Pelána. Jubilejní pocta této mimořádné osobnosti evropského formátu, oceněné význačnými cenami v České republice, ve Francii a v Itálii, byla výchozím impulsem ke spolupráci pětadvaceti filologů působících na Akademii věd České republiky a pěti českých a třech zahraničních univerzitách. Mezioborový záběr odborníků na literatury různých evropských zemí, na filosofii i na lingvistiku a propojení zahraničních literatur a literatury české dává knize komparativní rozměr. Monografie se skládá ze tří částí, Překlad, Převod a Interpretace, a struktura kapitol postupuje od kritiky překladu a případových studií v první části, přes šířeji pojatý význam překladu v dějinách kulturní recepce v prostředním oddílu, po nejobecnější rovinu hermeneutického významu překladu, resp. převodu coby kulturního transferu. Ten je v závěrečné části nahlížen prismatem kontextualizace a výkladu textů či zájmem o adaptaci literárních topoi, a otevírá tak i metodologické otázky literárněhistorického výzkumu. Časově vytvářejí jednotlivá témata dlouhý oblouk, jenž se pne od pozdní antiky, přes středověk, Danta, renesanci, klasicismus, devatenácté století až po století jednadvacáté. Tento široký historický záběr podtrhuje nesporný význam literárního překladu jako nástroje dialogu mezi epochami, jazyky a kulturami s poukazem na jeho dynamickou roli prostředkující duchovní obnovu v evropské dimenzi.

Originální monografie se detailně věnuje tématu, které se teprve v posledních letech dostává do hledáčku historiků umění a architektury dějinám kulturních domů. Éra jejich výstavby se počátkem devadesátých let 20. století víceméně uzavřela a význam i existence tohoto stavebního typu v podstatě přestaly být aktuální. Možná i díky tomu jim však můžeme lépe porozumět či z odstupu obdivovat jejich dosud opomíjené architektonické vlastnosti. Významná architektonická i urbanistická role nebo ideologický obsah zajistily kulturním domům v rámci poválečné architektury výjimečné postavení. Přesto zájem o ně roste teprve poslední dobou. Postupně totiž mizí předpojatost vůči reliktům režimu a ony doslova lákají badatele, před nimiž stojí nelehký úkol zasadit toto téma do nepřehledného a vrstevnatého kontextu, který je komplikován neustálou proměnlivostí společenských i ekonomických požadavků doby. Právě proto monografie Lukáše Veverky sleduje vznik tohoto fenoménu již od počátku 20. století přes první republiku až po kapitoly o době poválečné, které jsou stěžejní. Nalezneme v nich nejen charakteristiku období se zaměřením na klíčové realizace, ale také zpracování společenské i legislativní situace, ve které domy vznikaly. Poznatky uvedené v této práci vycházejí z dobové literatury, archivních rešerší a autorovy znalosti většiny lokalit.

Publikace se zabývá formováním programově slovenské výtvarné moderny v období první Československé republiky (19181938) v kontextu oficiální ideologie čechoslovakismu a ve vztahu k českému výtvarnému umění. Pro mnohé umělce, teoretiky a historiky umění na území Slovenska, kteří jako součást inteligence cítili povinnost v nově zformovaném státě vytvářet a potvrzovat národní identitu prostřednictvím umění, bylo hledání slovenskosti v umění zásadní. Toto hledání bylo ovlivněno charakterem česko-slovenských kulturních vztahů, vzájemnými nedorozuměními a stereotypy. Podoby slovenského modernismu se utvářely v úzké vazbě na českou modernu a zároveň jako rezistence vůči ní. V tomto smyslu můžeme zdůrazňování slovenskosti ve výtvarném umění, a to i důrazem na námět, považovat za snahu nesplynout umělecky s proudem české moderny. Tato studie tak sleduje, jakým způsobem se konstruuje národní identita prostřednictvím výtvarného umění a jakou roli při tom sehrává širší kulturní a politické pozadí uměleckého provozu.

Rudolf Dvořák byl prvním profesorem orientalistiky na české univerzitě, kde přednášel orientální jazyky (arabštinu, perštinu, turečtinu, hebrejštinu, starou etiopštinu a čínštinu) a čínskou filozofii, a stál rovněž u zrodu české egyptologie a asyriologie. Byl aktivním členem akademické obce, zastával funkci děkana i rektora, zapojil se do činnosti českých vědeckých společností a stal se mezinárodně respektovaným vědcem. Věnoval se i osvětě, přednášel a psal pro veřejnost, významně se podílel na vzniku Ottova slovníku naučného, překládal orientální poezii a byl vlivným popularizátorem Orientu, zejména Číny. Přes svou významnou roli v historii české univerzity a vzdělanosti je ovšem dnes Rudolf Dvořák v podstatě zapomenut. Kniha si proto klade za cíl tuto významnou postavu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy připomenout a při té příležitosti se zamyslet nad pojetím a smyslem orientalistiky v Dvořákově době, jeho vztahem k Orientu a představami o sepětí vědecké práce orientalisty s potřebami českého národa.

Neokonfucián Jokoi Šónan je historiky považován za jednoho z nejvýraznějších vzdělanců závěrečné fáze doby Tokugawa, kdy dochází k rychlému vyzrávání vnitřní společenské a politické krize. Ve Třech otázkách správy země z roku 1860, jejichž překlad je součástí knihy, se obšírně vyjadřuje ke třem stěžejním dobovým tématům, a to sociálně-hospodářské situaci, zahraniční hrozbě a etické rovině. Šónan své dílo napsal na základě poměrů v relativně odlehlém, ale důležitém lénu Fukui, avšak reformní výzvy v něm obsažené byly implicitně určené nápravě poměrů v celé zemi. Důkladným rozborem vazalských vztahů mezi řadovými samuraji a knížaty v době Tokugawa a zasvěceným překladem japonského textu přispívá tato publikace k přesnějšímu a plastičtějšímu chápání mentality samurajských intelektuálů. Naznačuje přitom, jak dynamická byla politická scéna pod příkrovem domněle zkostnatělé institucionální struktury Japonska coby zaostalé orientální země.

Ačkoliv je dnes již přesný obsah komplikovaného systému dohod mezi Velkou Británií a Francií z dubna 1904 polozapomenut, označení Srdečná dohoda se používá i nadále. Entente Cordiale tvořily tři hlavni dokumenty, jež byly základem koloniálního vyrovnání mezi oběma velmocemi. Šlo o konvenci o Novem Foundlandu, střední a Západní Africe, deklaraci o Siamu, Madagaskaru a Nových Hebridech, a v neposlední řadě o deklaraci o Maroku a Egyptě, která byla jádrem celé entente a jejíž součástí bylo pět tajných dodatkových článků, k jejichž zveřejněni došlo až o několik let později. První česká monografie věnovaná tomuto dokumentu analyzuje problematiku geneze britsko-francouzských vztahů v údobí od krize ve Fašodě k podpisu Srdečné dohody. Jejím cílem je představit faktory, které v poměrně krátkém čase umožnily odstranit dlouhotrvající vzájemné neshody mezi Paříží a Londýnem a dospět k podpisu dohody, která se posléze stala jedním z milníků při formování spojeneckých bloků, jež se roku 1914 střetly v první světové válce. Pozornost je věnována rovněž aktérům, kteří se na obou zúčastněných stranách o dosažení britsko-francouzské dohody zasloužili.

Kniha sleduje náboženský vývoj Plzně za první republiky (1918-1938), tj. vývoj katolické církve, Církve českobratrské evangelické, Církve československé a bezvěreckého hnutí. Cílem je představit jednotlivé náboženské subjekty, ukázat jejich vzájemnou interakci a schopnost ovlivňovat okolní společnost. Vliv náboženství je sledován v celé společnosti, od komunální politiky přes školství až po regionální identitu, a na pozadí složitých společenských procesů (demografických, hospodářských, kulturních, politických a sociálních), včetně způsobilosti náboženských organizací adekvátně odpovědět na nové výzvy, s nimiž tyto procesy přicházely. Zjištěné regionální údaje jsou porovnávány s podobnými urbánními oblastmi a se zbytkem země. Náboženský vývoj Plzně nevypovídá jen o městě samotném, ale též o prvorepublikovém Československu jako takovém.

Doprovodná publikace stejnojmenné výstavy uspořádané v listopadu 2019 na Filozofické fakultě UK. Právě tato fakulta prošla od roku 1918 bouřlivou transformací reagující na vzdělávací potřeby a rostoucí sebevědomí mladého československého státu. Nejviditelnějším projevem byla programová internacionalizace pedagogického sboru, a to nejen v rámci filologických oboru. Na fakultě tak vedle českých profesorů, docentů a lektorů bylo v letech 1918–1938 možné navštěvovat přednášky vedené Francouzem, Italem, Nemcem, Slovincem, Rusem, Ukrajincem, Bělorusem, Židem, Španělem, Polákem i Polkou, Rumunem, Arménem, Chorvatem, Bulharem, Dánem, Švédem, Angličanem i Skotem, Lotyškou, Turkem či Arabem. Několik vybraných osudů zahraničních osobností, oněch „našich cizinců“ působících na FF UK v dynamickém období 1918–1938–1948, nám může být připomenutím, že odvážná a tvůrčí otevřenost vůči jinakosti náleží k dobré tradici naší akademické obce, neboť existencionálně spočívá v samotných kořenech evropské a západní civilizace.

Kolektivní monografie vznikla k osmdesátým narozeninám Rudolfa Chmela, zakladatelské osobnosti slovakistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Přední odborník v literární slovakistice a hungaristice, je neodmyslitelně svázán s hledáním odpovědi na otázku co je střední Evropa na mnoha úrovních svého profesního života: nejen jako pedagog, literární vědec, publicista, ale také jako politik a diplomat. Příspěvky vypovídají o bytostném středoevropanství jubilanta, který byl doma nejen ve slovenském a českém publikačním prostoru, ale i v dalších středoevropských prostředích. Do knížky přispěli přátelé, kolegové, bývalí i současní studenti či doktorandi pražské slovakistiky a středoevropských studií. Texty jsou členěny do čtyř kapitol. První část přináší pozdravné příspěvky, reminiscence a úvahy bývalých studentů a doktorandů, z nichž vystupují obrazy osobnosti jubilanta. V dalších dvou kapitolách Střední Evropa historická a politická a Střední Evropa lingvo-literární a kulturní jsou soustředěny studie tematicky korespondující se zájmy Rudolfa Chmela a v mnoha ohledech inspirované jeho pracemi a názory. V závěrečné části je umístěn text, který propojuje čtvrt století působení Rudolfa Chmela na pražské slovakistice s časem a světem jeho osobního formování v podtatranském Svitu.

Publikace se zabývá dějinami tlumočení v Namibii zvláště v období německé koloniální správy (18841915). Jedná se o první práci, která poskytuje systematický souhrn historie tlumočení v kontextu formování německého koloniálního panství. Monografie, která vychází z namibijských a německých archiválií, nejprve podává souhrn jazykové a kulturní situace v kolonizované Namibii s ohledem na komunikační obtíže spojené s rozdílnou segmentací reality v africkém a evropském prostředí. Ačkoliv koloniální správa zamýšlela poskytnout oběma stranám dostatečné jazykové vzdělání, daný cíl se ukázal jako příliš ambiciózní, a proto bylo nutné využít služeb tlumočníků. Následuje analytický rozbor tří klíčových oblastí, v nichž se tlumočení uplatňovalo nejhojněji práva, náboženství a diplomacie. Největší pozornost je přitom věnována představení role, statusu, pracovních podmínek a kompetencí tlumočníků. Výklad stručně sleduje též problematiku překladu a vývoj tlumočení po zániku kolonie až do současnosti.

V předkládaném svazku autorky a autoři navazují na knihu Horizonty kognitivně-kulturní lingvistiky. Schémata a stereotypy v mluvených a znakových jazycích (2017). Kolektiv (částečně proměněný) tentokrát exponuje trojí téma: metaforu, stereotyp a kulturní rozrůzněnost jazyků jako obrazů světa. Vedle češtiny se mezi zkoumanými jazyky (jako specifickými interpretacemi skutečnosti) objevují i slovenština, japonština či biblická hebrejština, částečně též latina, němčina nebo angličtina; ukázána je i kulturní zvláštnost českého znakového jazyka - jako jazyka radikálně jiného, realizujícího se ne v modu mluveném a psaném, ale vizuálně-motorickém; a přece i v tomto případě je patrné, že jde o jazyk založený - obecně řečeno - na stereotypizaci a metaforizaci. Autoři knihy tedy vstupují na takto vyznačeném poli opět do dialogu; předkládají návrhy, jak stereotypizované a metaforizované náhledy na skutečnost implikované v jazyce a textech zkoumat, jak je odhalovat, jak o nich zjednat adekvátní představu.

Výbor Tanec mezi hroby představuje čínskou povídku 20. a 30. let 20. století. Povídky vznikaly v době, která byla v mnoha ohledech přelomová. Čínská společnost procházela hlubokou proměnou, stará pravidla a tradiční zvyky se střetávaly s novými idejemi a představami. Také literatura tohoto období byla do značné míry odpovědí na nástup modernity. Rozmanitost takové reakce dobře reprezentují dva svébytné literární proudy, povídky z venkovského prostředí a povídky tematizující prostředí velkoměsta. Tyto povídky, z nichž žádná nebyla dosud přeložena do češtiny (některé jsou dokonce prvním překladem do cizího jazyka vůbec), zobrazují zcela odlišné světy. Povídky z venkovského prostředí, kde staré jen neochotně ustupuje novému, tvoří první polovinu výboru. Vznikaly převážně během 20. let a zaměřovaly se na širokou paletu aspektů tradiční venkovské společnosti. O něco později vznikaly povídky zacílené na svět města. Druhou část antologie takto tvoří povídky ztvárňující překotně se modernizující společnost dobové Šanghaje v její kráse i ošklivosti.