Filozofická fakulta UK v Praze strana 2 z 10

Kniha je překladem více než devadesáti lidových vyprávění z pozdního období korejského království Čoson (1392–1910), která jsou součástí sbírky Čchonggu jadam (Neoficiální historky ze Země zelených hor), sebrané a zapsané anonymními autory kolem poloviny 19. století. Z velké části se jedná o příběhy reálných postav na pozadí skutečných historických událostí, ale tento základ je dobarven vypravěčskou invencí, která příběhy prokládá nadpřirozenými jevy, snovými viděními a tajuplnými osudovými zvraty. Kulisu vyprávění tvoří tradiční společnost po staletí ovládaná strohou neokonfuciánskou morálkou, která prosazovala uměřenost, střídmost, mravní zásadovost a v osobních vztazích bezmeznou oddanost vůči rodičům a panovníkovi, úctu ke starším a věrnost jedinému muži. Příběhy samotné však odrážejí prozaičtější realitu, ve které obyčejní i urození lidé sní o získání bohatství, společenského postavení a prestiže, touží po zdraví, sexuálním uspokojení, dlouhém věku a početném potomstvu. Vyprávění též nepřímo naznačují dobový rozklad společenského a ekonomického řádu, konflikty mezi sociálními vrstvami a někdy ironickým tónem poukazují na úpadek tradičních hodnot. Ačkoliv se tedy nejedná o plnohodnotný historický pramen, může čtenář prostřednictvím těchto příběhů letmo nahlédnout do všedního života a myšlenkového světa lidí ve staré Koreji.

Sakrální stavební projekty vznikající v prostředí Českobratrské církve evangelické, největší protestantské církve v České republice, stojí doposud spíše stranou pozornosti odborné i laické veřejnosti, a to navzdory tomu, že mezi nimi najdeme množství pozoruhodných řešení, která se mohou stát cenným příspěvkem do diskuse o současnosti i budoucnosti církevních budov, stejně jako o aktuálních možnostech liturgického prostoru. Monografie ukazuje, že Českobratrská církev evangelická, obecně považovaná za striktního odpůrce vizuálních zobrazení a estetizace prostoru, disponuje množstvím výrazných architektonických a výtvarných prostorových řešení, která však v mnohých případech zůstávají skryta za zdmi navenek civilně působících staveb. Jejím cílem je tedy otevřít toto téma a prostřednictvím příběhů jednotlivých projektů, architektonických i teoretických vizí a případových studií přiblížit českobratrské interiérové realizace od roku 1989 do současnosti. Součástí knihy je ovšem i popis historického vývoje tohoto specifického stavebního typu a rozsáhlá obrazová příloha.

Roku 1410 se do šlechtické rodiny ve španělské Córdobě narodil Pero Tafur. O čtvrtstoletí později se jako mladý rytíř vydal na cestu, která vyplnila čtyři roky jeho života. Vzpomínky na svá putování sepsal jako zralý muž až kolem roku 1454 v díle Skutky a cesty (Andanças e viajes), které ve své době nemělo ve šlechtické literatuře svým rozsahem obdoby. Cestopis překvapí nejen barvitostí a šíří (vedle popisu orientálních krajů a poutního turismu ve středověkém Jeruzalémě stojí poznámky o německé pořádkumilovnosti nebo o českém kacířství), ale i bystrým postřehem a trefným pozorovatelským úsudkem. Toto zdání však může snadno klamat. Ačkoli jsou Skutky a cesty autentickým cestopisem, lze o díle s jistou nadsázkou říci, že se podobá spíše rytířskému románu, v němž je Pero Tafur současně hlavním hrdinou. To však není překvapením u muže, jenž nám ve svém cestopise vypráví například o tom, že pochází z rodu byzantských císařů. Skutky a cesty je možno číst jako autobiografické dílo i jako historický dokument své doby. Pero Tafur v něm zanechal obraz sebevědomého a odvážného rytíře, pevně ukotveného ve společenských souřadnicích pozdního středověku, ale prokázal také schopnosti talentovaného pisatele.

U příležitosti významného jubilea našeho předního překladatele, pedagoga a literárně-kulturního historika prof. Martina Hilského přináší tento svazek soubor analýz a zamyšlení k textům a tématům, jimž se prof. Hilský ve svém mimořádně bohatém díle věnoval s největší soustavností: dílu Williama Shakespeara, otázce překladu a anglo-saskému modernismu. Sestavil Ladislav Nagy a Martin Pokorný. Autoři a autorky textů: Zdeněk Beran Tomáš Jajtner Kateřina Kovářová Ladislav Nagy Petr Onufer Vladimír Papoušek Jiří Pelán Martin Pokorný Jitka Verdan Štollová

Knižní studie představuje báseň Podkoní a žák v kontextu literárního pole pozdního středověku. Autor báseň srovnává s ostatními dialogickými skladbami z konce 14. století, s poezií z doby husitských válek a s básněmi o smrti. Představuje staročeské dialogické básně z pohledu výzkumu středověké literární recepce (rukopisného kontextu a tiskařských publikačních portfolií) a literárněhistorické antropologie, přičemž dochované texty ukazuje v jejich vzájemných vztazích a pravděpodobných dobových funkcích a účincích. Pozornost věnuje nejprve básním tzv. Smilovy školy – autor popisuje zejména náboženské a sebereflexivní těžiště Nové rady a sleduje vztah lyriky a toxicity ve Sváru vody s vínem. Analyzuje také spory duše s tělem a Rozmlouvání člověka se Smrtí. V básních Hádání Prahy s Kutnou Horou a Václav, Havel a Tábor upozorňuje na rysy, jež je spojují se staršími básněmi, ale i na jejich útěšný a k sobě obrácený rozměr. V závěrečném výkladu Podkoního a žáka je toto srovnání využito k zodpovězení otázky funkcí a smyslu této básně. Autor snáší argumenty pro návrh čtení, jež vrací do hospodské hádky hlas, který v básni nezaznívá.

Sborník s bohatým fotografickým doprovodem je věnován památce profesora Břetislava Vachaly (1952-2020), dlouholetého pracovníka Českého egyptologického ústavu FF UK, zkušeného a světově uznávaného vědce a nadšeného popularizátora egyptologického bádání. Texty přibližují širší čtenářské veřejnosti poslední výsledky výzkumu v oboru egyptologie a egyptské archeologie. Témata příspěvků jsou zaměřená velice široce, stejně jako práce Břetislava Vachaly, jež zahrnovala překlady původních egyptských textu, archeologické výzkumy či studium nejrůznějších aspektu staroegyptské společnosti a kultury. První část knihy se věnuje počátkům egyptologie jako vědního oboru a vybraným aspektům staroegyptské kultury, náboženství a vědy. Ve druhé části jsou představeny české archeologické výzkumy a vybrané nálezy v egyptském Abúsíru a rovněž výsledky českých a slovenských výzkumů v oblasti dnešního Súdánu. Svazek vychází jako supplementum časopisu Pražské egyptologické studie.

Kniha se věnuje kritické analýze diskurzu (CDA) o Národním parku Šumava v letech 1991–2010. Toto velkoplošné chráněné území bylo zvláště v důsledku masivních rozpadů dospělých lesních porostů způsobených gradacemi lýkožrouta smrkového po dlouhou dobu předmětem velmi vyhrocené debaty, na níž pravidelně participovali rozliční aktéři včetně vrcholné politické reprezentace. Právě tato diskuse nabídla vhodný materiál pro provedení analýzy s cílem přispět nejen k odkrytí vazby mezi regionálními tématy a obecnými politikami, ale také k nahlédnutí do procesu tvorby populistické agendy. Dlouholetá debata o správě šumavských lesů představuje také optimální materiál k demonstraci leitmotivu CDA – popisu vztahu jazyka a moci. Během dvacetiletého trvání diskurzu o NPŠ se výchozí spor o způsob správy (horských) lesů transformoval ve vysoce exponovaný střet identit, který byl zajištěn zejména prosazením obrazu pevné koalice vědců a aktivistů, jež stanula proti přirozeným zájmům lidu reprezentovaného krajskými hejtmany, místními senátory, ale také například budoucím prezidentským kandidátem Milošem Zemanem. Základem pro vznik této diskurzní struktury přitom bylo dlouhodobé a univerzální reprodukování obrazu lesa jakožto přirozeně stabilního prostředí s výsostnou ekologickou hodnotou. Kniha představuje výsledky analýzy korpusu více než 7000 novinových článků a ukazuje, že diskurz nestojí někde na okraji a že slova neznamenají méně než činy.

Britský filosof Bernard Williams (1929-2003) je na poli morální filosofie znám především coby skeptik. V souladu s tím je jeho přínos nezřídka vnímán jako destruktivní pro etiku, přinejmenším ve smyslu teoretické disciplíny. Tato monografie si klade za cíl ukázat, že ačkoli mnohá jeho stanoviska skutečně vyjadřují pochyby o roli rozumu v kontextu našeho jednání, jeho pohnutkou není možnost etiky popřít. Williamsovi jde spíše o představení mezí rozumu v praktickém kontextu. Usiluje o takové pojetí etiky, které respektuje podmínky lidské existence, zejména určenost lidského života nahodilostí a nejistotou. Úlohou této etiky primárně není stanovit obecný význam správného a špatného, a ve světle toho hodnotit naše jednotlivé skutky, nýbrž přispět k utváření života hodného žití – etického života. Etika ve Williamsově pojetí tedy není věda, ale kultivovaný způsob tázání se po tom, co vlastně chceme a potažmo kým vůbec jsme.

Knižní studie se věnuje tématu kaligrafických inspirací v kontextu světových a českých dějin umění. Inspirace v oblasti čínské nebo japonské kaligrafie totiž výraznou měrou přispěly k rozvoji mezioborových přístupů, zejména v souvislosti s hledáním společných východisek malířské a básnické tvorby, ale také v prolínání výtvarného umění s hudební, taneční nebo filmovou oblastí. Kniha se věnuje charakteristice dvou jednotících prvků kaligrafie – motivu kruhu a spirály. Zkoumá především to, jak umění vyjadřuje ontologický význam tělesnosti a cirkularity těla prostřednictvím uvolnění malířského gesta, rozvíjení performativních projevů a fyzického propojení umělce s dílem. Další důležitou problematikou je periodické obnovování historického času, které se ukazuje být zásadní pro moderní i současné umělecké uvažování. Kruh jako symbol začátku – výchozí bod filozofického myšlení nebo vzniku uměleckého díla – v sobě zároveň obsahuje návaznost, cyklické opakování uměleckého, historického či sociopolitického kontextu.

Rytíř, kterého jeho milenka přesvědčí, že by byl ženám ve skutečnosti daleko milejší, kdyby se vykastroval. Poutník do Svaté země, který se rozhodne vzít vážně výrok, že jeho srdce patří jeho milé, a dotáhne ho až do brutálně naturalistického konce. Žena, jež diskutuje s vlastním ohanbím o tom, co že vlastně muže na ženách přitahuje, a odhodlá se věci přijít na kloub vskutku neobvyklým pokusem. Nevěrná manželka, která se v převleku za muže pokouší přemluvit svého manžela k homosexuálnímu spojení… Velmi produktivní (a v Čechách prakticky neznámý) žánr středohornoněmeckých veršovaných novel, kvetoucí mezi 13. a 15. stoletím, se podobných témat nebál, ba právě naopak. Jeho cílem nicméně nebylo vytvářet lacinou pornografii: v pozadí všech textů, do češtiny poprvé přeložených v této knize, stojí otázka vztahu mezi ideálem lásky muže a ženy, její přizemní realitou a v neposlední řadě i literárními konvencemi, které ideály i prožívanou realitu do značné míry utvářely a dodnes utváří. Přímočarost a odvaha, s níž byly středověké texty ochotny podobné otázky klást, však dohánějí jejich hrdiny do situací, jichž se moderní čtenář muže leckdy až zaleknout. Každý z pětice následujících textů tak představuje svébytný riskantní počin, který tu sofistikovaněji, tu přímočařeji testuje hranice jak společenské, tak literární konvence. Knihu vedle kontextových studií doprovází ojedinělý soubor bizarních středověkých obrazů, včetně těch obscénních. Představují nápadité přepracováním látky, která žila v ústní, písemné i výtvarné kultuře po celá dlouhá staletí.

Lidská kultura stvořila nekonečné množství utopických, antiutopických a dystopických představ. Nejvíce antiutopických a dystopických textů jako výrazu nedůvěry v utopie se objevilo ve 20. století. Fráze 2 + 2 = 5 z názvu knihy, která se obecně používá k označení absurdity, zdomácněla díky Francouzské revoluci v politickém diskurzu a George Orwell ji spojil s fikčními světy antiutopické a dystopické literatury. Tato kniha je teoretickým průvodcem po zmíněných žánrech. Zahrnuje historické zmapování dosavadních výzkumů, zasazení do kontextu vzniku žánrů, včetně analýzy proměny utopické literatury od Platóna po H. G. Wellse, podrobně popisuje vznik antiutopické literatury a její proměnu v dystopii. Velká část práce se zabývá specifickou sémiotickou analýzou antiutopické a dystopické literatury 20. a 21. století.

Souborná publikace s názvem Protřepat, nemíchat! Mezi literární vědou a kulturálními studii vznikla u příležitosti 60. narozenin literárního vědce, teoretika, historika popkultury a publicisty Petra A. Bílka. Její autoři vzešli zejména z členů tří univerzitních pracovišť, na nichž jubilant přednáší a vědecky působí Ústavu věd o umění a kultuře Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, jehož je ředitelem, Ústavu bohemistiky téže univerzity a Ústavu pro českou literaturu a komparatistiku Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který řídil v letech 2000-2009 a kde působí od roku 1986. Knihu, kterou uvádí povídka Sylvy Fischerové z literárního života, tvoří především texty odborné či esejistické povahy, jež se rozličným způsobem dotýkají těch oblastí Bílkova odborného zájmu, které lze v mnoha ohledech považovat v domácím prostředí za iniciační. Jde zvláště o poetiku, naratologii a kulturální studia. První oddíl Literatures Not Dead! se soustředí na témata spojená s oblastí literatury a umění. Druhý oddíl Tak daleko, tak blízko spojuje téma kulturálních studií, na jejichž institucionalizované univerzitní podobě se P. A. Bílek na Jihočeské univerzitě výrazně podílel. Závěrečný oddíl P. A. B. pak přináší dva texty z pera jubilantových blízkých spolupracovníků a kolegů, v nichž se jejich autoři zaměřují na určitý charakteristický rys Bílkova odborného stylu a postupu a též se pokoušejí o komplexnější uchopení jeho osobnosti.

Staroseverská literatura je českému čtenáři známa především díky textům s pohanskými náměty: mytologickým a hrdinským písním Starší Eddy, pohanským skaldským básním a ságám o dávnověku. Méně známo už je, že po své christianizaci v 10. až 12. století staří Seveřané vytvořili celou řadu literárních děl s křesťanskou tematikou. Z literárního hlediska se často jedná o podivuhodná díla, v nichž se střetávají a prolínají křesťanské a tradičně severské látky a motivy. Jejich roztříštěná forma je ale jen obrazem doby, v níž lidská mysl beznadějně kolísala mezi starým a novým, a v níž se křesťanské poselství lásky střetávalo se světem, v němž přežívaly drsné válečnické ideály slávy a msty. Kniha Jen pekla se bojím je vůbec prvním výběrem v českém překladu, který na rozmanitých textech demonstruje bohatství čtyř staletí staroseverské křesťanské literatury.

Oldřich Král (19302018) byl jedním z předních českých sinologů a zakladatelem pražské komparatistiky po roce 1989. Vystudoval sinologii a anglistiku, působil na Filozofické fakultě UK a v Orientálním ústavu. Po roce 1969 byl nucen z univerzity odejít a od sedmdesátých let byl zaměstnán ve Sbírce orientálních umění Národní galerie. Po listopadu 1989 se vrátil na Filozofickou fakultu, kde vedl Ústav Dálného východu a také založil Centrum komparatistiky, kde vyučoval až do své smrti. Královo rozsáhlé překladatelské dílo zahrnuje nejvýznamnější čínské klasické romány, filozofické spisy i texty věnované malířství. Vedle toho je autorem řady studií sinologických a komparatistických, v nichž čínskou kulturu uvádí do českého prostředí a srovnává ji s kulturou západní. Tato publikace, přichystaná k nedožitým devadesátinám autora, si klade za cíl představit jej jako literárního vědce a přináší široký výběr jeho česky psaných studií, vydávaných v časopisech, sbornících nebo v přeložených monografiích jako předmluvy čili roztroušených a těžko dohledatelných. Byl obratný stylista, a proto jsou do knihy zahrnuty také dva eseje o Cestě, tj. o kategorii, kterou považoval za klíčovou v čínské klasické kultuře a myšlení. Královy teoretické práce doplňují rozhovory, poskytnuté v posledních letech, v nichž hovoří o svém životě a aktuálním díle. Výbor otevírá předmluva prof. Miroslava Petříčka.

Jak číst texty žánru autobiografie, když v nich autoři na jednu stranu referují ke skutečným událostem, současně ale čtenáři prezentují svůj často idealizovaný obraz? Máme se zaměřit na historickou věrohodnost, výraz psychologie autora, nebo na vyprávění samotné? Klára Soukupová ve své monografii dokládá, že autobiografie je třeba interpretovat jakožto literární díla, jejichž podoba je z větší či menší míry ovlivňována tradicí žánru, soudobými vyprávěcími postupy i rétorikou. Na třech českých autobiografiích (Heda Margoliová-Kovályová: Na vlastní kůži, Ivan Klíma: Moje šílené století, Václav Černý: Paměti) autorka s odkazem na nejnovější poznatky teorie autobiografie představuje způsob analýzy konkrétních textů, jenž zohledňuje narativní tvar memoárů i jeho performativní povahu.

Publikace se zabývá rolí tlumočení v Keni prvních dvou desetiletích 21. století. Jedná se o první práci, která na tlumočení v této zemi i regionu nahlíží z ucelené perspektivy a bere tudíž v potaz aspekty všech podstatných oblastí, které nezkoumá izolovaně, ale naopak integrovaně. Jedná se především o konferenční a komunitní tlumočení, didaktiku tlumočení a podstatné faktory, které tlumočení a roli tlumočníka v místních podmínkách výrazně ovlivňují (multikulturní a multietnické prostředí, role náboženství, migrace, genderové role, kulturní rozdílnosti, společenská tabu aj.). Monografie vychází ze zkoumání akademických zdrojů, které byly k problematice dosud vydány, autentických písemností zkoumaných přímo v Keni a především z dat získaných z rozhovorů s respondenty výzkumu, kteří zahrnovali keňské akademiky i aktivní tlumočníky a překladatele, kteří v zemi dlouhodobě působí a místní podmínky dobře znají.