Filozofická fakulta UK v Praze strana 2 z 10

Publikace představuje přední humanitní fakultu socialistického Československa – Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, sídlící na pražském náměstí Krasnoarmějců – v době „normalizačního“ dvacetiletí. Nepřináší jen popis organizačních a politických struktur jedné konkrétní instituce, ale soustředí se především na jednání akademiků a studentů v tehdejších podmínkách a na jejich dilemata. Situaci na fakultě před rokem 1989 se snaží podat tak, aby nezanikla její spletitost a složitost. Zejména učitelé fakulty se potýkali s různými závazky, které si mnohdy konkurovaly: vedle politické loajality k režimu stála loajalita k oboru, vědě, katedře, kolegům a rovněž ke studentům, kterým chtěli předávat své znalosti. To přináší řadu otázek. Na jaké kompromisy musel humanitní intelektuál po roce 1968 přistoupit, aby mohl učit na vysoké škole? Jak porozumět tomu, že většina tehdejších učitelů vzpomíná na svou katedru jako na „ostrůvek pozitivní deviace“, ačkoli šlo o instituci plně loajální k normalizační KSČ? V jaké míře a jakými cestami se navzdory ideologizaci a politickým tlakům dařilo udržovat kvalitní úroveň humanitního vzdělání? Proč téměř všichni učitelé FF UK odsoudili Chartu 77? Co konkrétně pro vysokoškolského učitele znamenala spolupráce se Státní bezpečností? Kniha je završením výzkumu, který skupina mladých badatelů zahájila v roce 2007.

Koncem června 1948 se v Bukurešti sešli zástupci členských stran Informačního byra, aby jednali o situaci v Komunistické straně Jugoslávie. Výsledný dokument nazvaný Rezoluce o situaci v KSJ hrubě napadl jugoslávské vůdce a vyzval tzv. zdravé síly k jejich odstranění. Tím se rozhořela sovětsko-jugoslávská roztržka, během které jugoslávské vedení obstálo a svou zemi úspěšně vyvedlo ze sovětského mocenského orbitu. Rezoluce Informbyra vnesla ovšem rozkol do řad jugoslávských komunistů. Josip Broz Tito a jeho spolupracovníci však proti vzniku vnitrostranické opozice ihned tvrdě zasáhli a tzv. informbyrovce podrobili brutální represi. Centra opoziční činnosti se tak v létě roku 1948 začala organizovat za hranicemi. Kniha se zabývá složitými a rozmanitými osudy skupiny jugoslávské tzv. informbyrovské emigrace, která se ustavila v Praze. Zhruba sto padesát jugoslávských komunistů, mezi nimi např. Anton Rupnik, Josip Milunić či Teodor Balk, se prvních pět let v pražském exilu připravovalo na převzetí moci ve vlasti. Od druhé poloviny padesátých let pak emigranti řešili dilema, zda se vrátit domů či se trvale usadit v zahraničí, a s tím spojené otázky dalšího politického působení. Autor ozřejmuje jednu část dosud málo prozkoumané oblasti výzkumu diktatury KSČ, kterou byla podpora zahraničních komunistů. Na základě detailní analýzy československých a jugoslávských archivních dokumentů sleduje nejen činnost emigrace, ale též aspekty života cizinců v komunistickém Československu. Ukazuje také, jak významně tato v širším povědomí málo známá „imigrační vlna“ vstoupila do československého a českého veřejného života.

Běloruský psycholog L. S. Vygotskij (1896 až 1934) se do vědy zapsal tzv. kulturněhistorickou teorií, popisující lidskou psychiku jako zprostředkovanou kulturními nástroji. Na svou dobu byla Vygotského práce neobyčejně moderní, nicméně již za jeho života se stala terčem ideologické kritiky a po jeho smrti byla dokonce zakázána. Znovu začala jeho díla vycházet až na konci padesátých let. V sedmdesátých letech jej s nadšením objevil Západ a dnes jsou jeho myšlenky aktivně rozvíjeny v řadě oborů, zejména ve vývojové a pedagogické psychologii, ale např. i v mezikulturním výzkumu či kognitivní etologii. Kniha se snaží českému čtenáři nabídnout první ucelený pohled na Vygotského vědeckou práci. Soustředí se na kořeny a zdroje této práce, sleduje její vývoj a představuje hlavní body Vygotského koncepce s přednostním zaměřením na kulturněhistorickou teorii. Vygotského život a práci autorka zároveň propojuje s dramatickými historickými událostmi v Rusku od pádu carské monarchie po stalinský teror přelomu dvacátých a třicátých let.

Čeští a slovenští koreanisté se v Podobách Koreje věnují jednotlivým aspektům korejských dějin, kultury a jazyka, a snaží se tak postihnout to, co tvoří korejskou svébytnost a výjimečnost. Sinolog Oldřich Král poukazuje svým příspěvkem o vztahu historie a fikce v čínském románu na společné fundamenty literatury čínské i korejské. Miriam Löwensteinová se ptá po roli historika v jedné z nejstarších korejských kronik, Samguk jusa, a Vladimír Glomb analyzuje otázku korejské identity v tradičním konfuciánském vzdělávání. Marek Zemánek zkoumá střet buddhistických hodnot s moderními ideologiemi na příkladu Manhä Han Jonguna a Tomáš Horák představuje zásadní postavu buddhismu období Korjo, Mistra Činula. Korejská bohemistka Yu Sonbi pak nabízí pohled opačný, korejskou interpretaci Karla Čapka. Zdenka Klöslová sumarizuje informace o Korejcích a Koreji v Československém denníku, listu československých legionářů v Rusku. Právě kontakty legionářů a korejského národního hnutí jsou jednou ze zásadních kapitol překvapivě hlubokého vztahu mezi oběma zeměmi. Ten ilustruje i studie Jaroslava Olši jr., věnovaná postavě Maxe Taublese, prvního pražského rodáka na Korejském poloostrově, a práce Zuzany Vavrincové, popisující kontakty obou zemí v rámci již rozděleného poloostrova na příkladu československého působení v Dozorčí komisi neutrálních států. Doyen korejské bohemistiky Kwon Jaeil pak analyzuje specifické a také společné rysy předválečné literární avantgardy v obou zemích. Překotný vývoj moderního korejského jazyka a jeho jednotlivé aspekty popisují Blanka Ferklová ve své studii o korejských onomatopoiích a Vladislava Mazaná při zkoumání nejnovějších vývojových tendencí korejštiny. Jozef Genzor doplňuje lingvistickou sekci příspěvkem věnovaným ohroženým jazykům. Závěrečný text věnovaný tibetským onomastikám pochází z pera Josefa Kolmaše.

Práce Knihy podle norem se zabývá proměnou nakladatelské sféry po přijetí vydavatelského zákona v roce 1949 až do vzniku Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v roce 1953. Tehdy došlo k takové centralizaci řízení, jaká umožnila aplikovat na vydavatelskou činnost ideologické a výrobní normy, jejichž prostřednictvím prosazovala komunistická strana svůj zájem v oblasti vydávání knih a jejich distribuce. Na pozadí záznamů ze zasedání ediční rady uvedené instituce je pak v knize ukázáno, jak se systém řízení podle norem uplatňoval v nakladatelské praxi.

Knižní studie vymezuje na bezručovském materiálu a v chronologickém sledu etablování a proměny textologických konceptů a edičních postupů Oldřicha Králíka (1907–1975). Ústřední problematika je spojena s pojmy Králíkovy „stratigrafie“, synchronie a diachronie či genetické metody. Předpokladem Králíkova přístupu je časová atribuce, otázky datace Bezručova díla a jejich prostřednictvím problematika synchronie a diachronie tak tvoří osu výkladu práce. Práce se věnuje i konfrontaci textologických a edičních přístupů Oldřicha Králíka s koncepty jeho oponentů. V průběhu sporů si domácí textová kritika definovala předmět svého zájmu, snažila se určit své postavení mezi ostatními vědními disciplínami, především lingvistikou, filologií a literární vědou, ale i svůj poměr např. k historiografii. Došla též k formulacím základních pracovních postupů. Spory se odehrávaly nejen na domácím kolbišti, ale přerostly prostřednictvím Ediční a textologické komise při Mezinárodním komitétu slavistů i na půdu mezinárodní a jejich výsledky se promítly i do příručky tzv. praktické textologie Editor a text z roku 1971, která ovlivňuje domácí ediční praxi dodnes.

Překlad s filologickým komentářem je komentovaným překladem jednoho z nejdůležitějších textů staročínské filozofie. V předmluvě jsou vysvětlena autorova základní metodologická východiska, je pojednáno o struktuře textu a je podáno jeho krátké filozofické shrnutí. V hlavní části knihy, tj. v překladu s filologickým komentářem, je každá kapitola uvedena krátkou shrnující pasáží, kde se autor zamýšlí nad jejím možným poselstvím. Následuje staročínský originál s vyznačenými rýmovými stopami a jeho překlad do češtiny, který je založen na podrobném filologickém rozboru. Výsledek své jazykové analýzy autor transparentním způsobem předkládá v komentáři, kde je vysvětleno prakticky každé z 5000 slov staročínského textu. Přílohu této knihy tvoří slovník lexémů Laozi, v němž je materiál vzniklý jazykovou analýzou uspořádán do hesel a hnízd dle jednotlivých lexémů a jejich syntaktických funkcí. Slovník je prvním pokusem svého druhu o sledování identity staročínských lexémů na základě jejich syntaktických paradigmat.

Monografie Jazykové právo a slovanské jazyky je příspěvkem Mezinárodní komise pro spisovné slovanské jazyky pro jednání XV. Mezinárodního sjezdu slavistů v Minsku. Je publikační přípravou stejnojmenného tematického bloku, který komise na sjezdu organizuje.

Klasická korejština je určena zájemcům o diachronní zkoumání korejského jazyka a socio-lingvistickou situaci na Korejském poloostrově až do příchodu moderní doby. Jako taková by měla sloužit jak odborníkům a studentům koreanistiky či orientalistických oborů, tak i širšímu publiku se zájmem o vývoj korejského jazyka a klasické korejské texty. Kniha představuje základní rysy vývoje korejského jazyka, okolnosti vzniku korejského písma a gramatický systém klasické korejštiny. V části věnované klasickým textům zpracovává ukázky literatury psané v korejském písmu v rozmezí 15. až raného 20. století. V jednotlivých kapitolách jsou popsány základní žánry klasické korejské literatury (poezie, próza, oficiální dvorská literatura etc.) a četné materiály dokumentující vývoj korejského jazyka a používání korejského písma (učebnice, slovníky, korespondence). Ukázky textů jsou doprovázeny vzorovými překlady, gramatickou analýzou a historickým komentářem. Kniha poskytuje čtenáři náhled nikoli pouze na lingvistickou stránku věci, ale především na základní otázku role a významu korejského písma a literatury v tradiční korejské společnosti.

Předmětem knihy jsou aktivity československého vojska pohybujícího se v letech 1918–1920 po Trans-sibiřské magistrále, a to především ve vztahu k Číně. Protože východní úsek této magistrály prochází čínským územím, navázala Česká národní rada kontakty s pekingskou vládou již v polovině roku 1918. Z iniciativy ministra vojenství Milana Rastislava Štefánika pak byly na konci téhož roku ustanoveny tři polooficiální úřady, které reprezentovaly Československou republiku v Číně až do podpisu řádné „obchodní a přátelské smlouvy“ v únoru 1930. Zaměstnanci těchto úřadů byli vybíráni především z řad důstojníků československých legií. Bývalými legionáři obsazovalo ministerstvo zahraničí i většinu míst na oficiálních zastupitelských úřadech v Číně po roce 1930. Vliv přítomnosti československého vojska na čínském území na rozvoj československo-čínských bilaterálních vztahů tedy byl poměrně významný a nebyl dosud soustavněji zmapován.

Práce mapuje profesní uplatnění absolventů magisterského oboru překladatelství a tlumočnictví Ústavu translatologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (v dřívějších letech realizovaného na Katedře překladatelství a tlumočnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a na Universitě 17. listopadu). Navazuje na průzkum uplatnění absolventů uvedených ústavů uskutečněný v roce 1997 (Čeňková). Teoretická část práce pojednává o uplatnění z hlediska vzdělávací politiky i z hlediska translatologie. Popisuje také trendy v odvětví jazykových služeb a problémy trhu s překlady a tlumočením s důrazem na české prostředí. Empirická část představuje výsledky dotazníkového šetření zaměřeného na aktuální postavení absolventů oboru překladatelství a tlumočnictví z let 1967–2010 na pracovním trhu. Zaměřuje se na průběh jejich profesní dráhy, na jejich přechod na pracovní trh po ukončení studia a na některé aspekty práce překladatelů a tlumočníků na volné noze. Všímá si rovněž hodnocení studia a okrajově také vnímání překladatelské a tlumočnické profese u absolventů.

Řecko a Turecko patří mezi státy, jejichž historii významně poznamenala studená válka. Jejich geostrategická výjimečnost, ještě zvýrazněná výsledky světového konfliktu z let 1939–1945, zapříčinila, že „zápas“ mezi Spojenými státy a Sovětským svazem o vliv v těchto zemích přispěl ke změně americké zahraniční politiky vůči SSSR a k přijetí nového strategického konceptu, pro který se vžil název „strategie zadržování“ (strategy of containment). Důležitou událostí, jež vedla k větší angažovanosti Spojených států v oblasti východního Středomoří a Blízkého východu, byla již íránská krize roku 1946, mající za následek zintenzivnění amerického zájmu o dění v Řecku a Turecku. Když na začátku roku 1947 Velká Británie Spojeným státům oznámila, že nebude nadále podporovat vlády obou zemí čelících tlaku Sovětského svazu a jeho satelitů, stál Washington před rozhodnutím, zda dlouhodobý vliv Londýna v této části světa nahradí. Nakonec se Američané rozhodli, že Řecku a Turecku v rámci tzv. Trumanovy doktríny poskytnou pomoc, která výrazně dopomohla oběma státům udržet si svoji nezávislost. Autor ve své monografii analyzuje americkou zahraniční politiku vůči Řecku a Turecku v letech 1945–1953, jež zařazuje do širšího kontextu příčin vzniku studené války, i okolnosti vedoucí k formulaci a implementaci základního konceptu zahraniční a bezpečnostní politiky USA v době tohoto konfliktu – strategie zadržování. Práce vychází především ze studia nevydaných pramenů z amerických a britských archivů, z velkého počtu vydaných dokumentů a rozsáhlé odborné literatury.

Povědomí o tradici pražské utrakvistické univerzity a jejím pedagogickém, vědeckém a obecně kulturním a politickém působení od 15. do 17. století je v širší veřejnosti nevelké a rovněž v akademické obci se ještě dnes můžeme setkat s jistou distancí vůči "husitství", tj. české reformaci, jako by šlo o něco barbarského, bez vazby na evropskou a západní kulturu. Na krátkých životopisech několika vybraných osobností, spojených svým životem a dílem s pražskou Univerzitou Karlovou pozdního středověku a raného novověku, se pokoušíme ukázat, že i tehdy byla Praha jedním z center evropského intelektuálního kvasu.

Publikace zkoumá tzv. jednoslovné období osvojování jazyka dítětem, kterému zatím nebyla v češtině věnována větší pozornost. Sleduje, jaké prostředky dítě ve věku 12–18 měsíců užívá při komunikaci s blízkými dospělými a jak se repertoár těchto prostředků proměňuje. Zabývá se prvními signály gramatiky – spojováním prostředků různého druhu, prvními projevy ohýbání slov, vyjadřováním záporu –, ale také tím, jak se projevy dítěte zapojují do širšího kontextu dialogu a odkazů na texty různého typu. Práce vychází z autorčina dlouhodobého výzkumu komunikace česky hovořících dětí s blízkými dospělými v přirozeném prostředí.