Filozofická fakulta UK v Praze strana 4 z 10

Moravské rukopisné kancionály 17. a 18. století jsou odborné veřejnosti téměř neznámé a jejich písně nikdy nebyly edičně zpřístupněny, přestože mohou byt pozoruhodným pramenem pro poznání barokní literatury, hudby, lidové zbožnosti a iluminačního umění. Značnou část repertoáru přejímají rukopisné zpěvníky ze starší, tištěné produkce, ale mnoho písní se dochovalo pouze v rukopisné podobě a díky orálnímu předávání z generace na generaci. Antologie Růže chuti přerozkošné vybírá z tohoto rukopisného repertoáru celkem čtyřicet písní s mariánskou a eucharistickou tematikou. Text písní je kriticky upraven s ohledem na specifika barokní češtiny a rukopisné produkce. Přibližně polovina textů se dochovala spolu s notací, antologie ji přináší v moderním přepisu. Texty jsou opatřeny vysvětlujícím komentářem, textově a hudebně kritickým aparátem. Úvodní studie objasňuje úlohu rukopisné hymnografie v dějinách českého písemnictví, podává přehled všech známých moravských rukopisných kancionálů a blíže osvětluje písně zařazené do antologie.

Řešení globálních výzev dnešního světa, ať už politických, environmentálních, nebo finančních, staví před ekonomickou vědu požadavek na uvažování v širších souvislostech. Tím máme na mysli sociální, environmentální, ale i filozofický nebo etický kontext ekonomického myšlení, včetně jeho teoretických předpokladů a praktických důsledků. Cílem knihy Ekonomika v souvislostech je tento velmi důležitý kontext načrtnout a podívat se na ekonomické jevy z mnoha pohledů. I proto jsou mezi autory knihy nejen zástupci ekonomie, ale i geografie, filozofie, sociologie, kulturologie nebo environmentalistiky. Teoretické zakotvení autorů vytváří oblouk, klenoucí se od neoklasické přes environmentální až po ekologickou ekonomii. V sedmi kapitolách jsou čtenářům představeny různorodé pohledy na problematiku životního prostředí, práce, fair trade, ekonomického růstu a nerůstu a etických souvislostí ekonomiky. Název monografie odkazuje ke čtvrtému ročníku tradiční konference Naše společná přítomnost, který se s podtitulem Ekonomický růst v souvislostech konal v roce 2014 na Ekonomické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Kniha je určena širšímu publiku především z řad akademiků a studentů společenských a humanitních věd a chce přispět k potřebné diskuzi o souvislostech ekonomického rozvoje.

Knihu tvoří šestapadesát esejů věnovaných konkrétním básnickým textům a autorům od starověku až po současnost, které výběrově zachycují různé lokality a typy míst v poezii. Každá báseň někde je a jednotlivé texty nabízejí odpovědi na otázku kde. Autorský kolektiv, koordinovaný Josefem Hrdličkou a složený ze studentů literární komparatistiky, filozofie a příbuzných oborů na Univerzitě Karlově, ukazuje, že spojení mezi poezií a místem je velmi podnětnou oblastí v myšlení o literatuře. Do širokého kontextu tohoto mnohovrstevnatého vztahu básní a míst uvádí souhrnná studie, jádro publikace představují eseje, které komentují a odhalují díla slavných autorů, jako jsou Walt Whitman, Ovidius, Vítězslav Nezval nebo Friedrich Hölderlin, ale i tvorbu básníků méně známých nebo pro český kontext nově objevovaných a překládaných. Texty původně vznikly pro cyklus Důvěrná sdělení na stanici Český rozhlas Vltava a publikaci doprovází CD se záznamy vybraných pořadů. Čtenář tedy může porovnávat jejich psanou podobu s rozhlasovým ztvárněním. Uspořádání i zpracování antologie poskytuje inspirativní pohled na vybrané kapitoly světové i české poezie.

Text o myšlení nabízí tři různé, byť vzájemně související interpretace toho, jak lze a nelze myslet, které vycházejí z podrobného čtení Bernhardovy novely Chůze a románů Staří Mistři a Mýcení. Thomas Bernhard nikde přesně neříká, co znamená myslet. Přitom o myšlení, o rozumnosti a nerozumnosti a o dalších činnostech, které jsou s myšlením spojeny (pozorování, umění, pohyb), neustále mluví. A když o nich právě nemluví, užívá jich způsobem odpovídajícím tomu, jak o nich mluví jinde. Pohybuje se obratně na hranici myšlení a šílenství, přesnosti a rozplizlosti, pravdy a pojmového mlžení. První interpretace poukazuje na to, že pravdu nelze úplně dosáhnout kladením si otázek, protože ty nikdy nekončí. Lidské poznání je omezené a neschopnost tuto omezenost přijmout končí pomatením. Druhá interpretace se věnuje popisu pozorování. Pozorovat znamená přejímat detaily cizích postojů a myšlenek, a tudíž se vlastnímu myšlení vyhýbat. Třetí interpretace se týká postavy vypravěče a zacházení s časovostí. O myšlení se podle této interpretace v románech nic neříká: je potřeba myslet, ne o tom mluvit. Myšlení je pohybem mezi myšlením a nemyšlením, proto je uměním. Postavou, která je s tímto myšlením spjatá, je čtenář sám.

Předkládaná kniha představuje třetí výstup výzkumného projektu, který – vycházeje z umění a kultury především českých zemí, ovšem na pozadí důsledně reflektovaných souvislostí zejména evropského umění a kultury 19. a 20. století – zkoumá rozmanité projevy „totálních“ forem a rámců, které provázejí éru modernity v její „dlouhé“ perspektivě, tedy napříč 19. a 20. stoletím. Jádro výzkumného, interdisciplinárně založeného týmu tvoří zejména historici a teoretici slovesného, filmového, hudebního a divadelního umění z různorodých ústavů a kateder Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Jako organizující kritéria této monografické řady slouží iniciační tematická těžiště – po prvním svazku s tématem Národ (2013) následovalo téma Válka (2014). Těžištěm současného svazku je téma Revoluce (2015), poté bude autorský tým konfrontován s tématem Každodennost (2016). Všechna tato témata představují formativní rámce. Národ byl v prvním ze svazků řady chápán jako do značné míry normativní společenství, jehož příslušníky spojuje celá řada fenoménů jako jazyk, kultura, dějiny, výchova. Válka, stěžejní téma druhého svazku, byla vnímána jako extrémní situace, v níž státy upravují pravidla dosavadního řádu, omezují občany a silně jim zasahují do života, ovlivňují jej. Zvláště velké válečné konflikty ve 20. století měly charakter totální války s potenciálem završit epochu a připravit půdu pro nástup epochy nové. Revoluce – téma přítomného svazku – je chápána jako dějinný zlom ve vývoji společnosti; přichází s otázkou konfliktu starého a nového a má stejně jako válka rozměr situační. V centru našeho zkoumání každodennosti se ocitnou zejména sociokulturní aspekty, důsledně propojené analýzami konkrétních uměleckých či uměleckohistorických vztahů. Témata každodennosti, všednosti, nabyla ve světle současných debat o konfliktech (náboženské, válečné, politické, privátní povahy) nové aktuálnosti. Společným jmenovatelem příspěvků proto budou právě reflexe paradoxu vyplývajícího ze střetu mezi různorodými umělecky zpracovanými projevy každodennosti v jejich střetu s totalitními kulturněpolitickými postupy.

Kniha filmového historika Ivana Klimeše sleduje formování postoje státu ke kinematografii po dobu pěti desetiletí od vynálezu filmu, a to v rovině politické, hospodářské i kulturní. Časové ohraničení je na spodní hranici symbolicky dáno rokem 1895, kdy byl veřejnosti v Paříži představen kinematograf bratrů Lumierových a kdy v Praze na Národopisné výstavě českoslovanské čekal na návštěvníky Edisonův kinetoskop. Horní hranici pak tvoří sotva zpochybnitelný přelom, který v dějinách českých zemí, jakož i v dějinách české kinematografie představuje rok 1945. Právě v tomto roce totiž specifickým způsobem kulminuje autorem stopovaný příběh média a státu, příběh o to pozoruhodnější, že ve sledovaném období stihly české země náležet do čtyř různých státních útvarů, vždy s jinými hranicemi. Hlavními tématy knihy jsou otázky regulace oboru (i jejího očekávání ze strany veřejnosti), využití média v politických zápasech i k reprezentaci státu, otázka letitého zápasu o plnou a veřejnou akceptaci filmového média jako kulturního fenoménu, ale i třeba otázka filmového média jako zvláštní „rezonanční desky“, která zesiluje a zrcadlí politické, hospodářské, sociální i kulturní problémy doby. Struktura knihy je založena na principu střídání "panoramatických" rekonstrukcí vývoje kinematografie jako kulturní formy a společenské instituce s mikrohistorickými exkurzy do dílčích, ale pro vývoj filmu symptomatických fenoménů a praktik. Kniha Ivana Klimeše je příkladem sebevědomého dialogu domácího badatele s progresivními tendencemi ve světové filmové historiografii posledních třiceti let. Text je na vysoké jazykové úrovni, napsaný čtivým a čistým slohem, důsledně zdrojovaný, doplňují jej pečlivě vybrané a komentované tabulky s kvantitativními údaji a přílohy s edicemi klíčových historických pramenů.

Kolektivní monografie v širokém historickém a geografickém kontextu analyzuje soudobé dějiny, aktuální politickou, hospodářskou, národnostní a sociální situaci a perspektivy vývoje šesti balkánských států: Albánie, Bosny a Hercegoviny, Černé Hory, Chorvatska, Kosova, Makedonie a Srbska. Autoři při přípravě knihy vycházeli z obsáhlé analýzy příslušných sbírek dokumentů, statistik, memoárové produkce, relevantní sekundární literatury i dlouhodobého monitorování tisku a dalších médií. Kniha je výsledkem více než pětileté kolektivní badatelské práce, autorský tým tvořili historici působící na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a na Ministerstvu zahraničních věcí České republiky, kteří se historií i vývojem aktuální situace na Balkáně dlouhodobě zabývají. Většina z nich v posledních dvou desetiletích publikovala významné monografie i syntézy věnované dějinám jihovýchodní Evropy.

Publikace je druhým ze tří plánovaných výstupů projektu "Vytvoření a ověření systému evaluace veřejných kulturních služeb" Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI). Záměrem projektu je navrhnout a v praxi ověřit systém, spočívající v sadě nástrojů a postupů zjišťování a vyhodnocování přínosů podpory kulturních aktivit pro města a jejich obyvatele. Hlavním tématem publikace je analýza a evaluace veřejných kulturních služeb. Jejím cílem je poskytnout lidem, kteří se o tuto problematiku zajímají, ucelený přehled nejdůležitějších výsledků případových studiích prováděných ve třech městech, v Českém Krumlově, v Blatné a ve Velkém Meziříčí. Publikace se zabývá třemi problémovými okruhy: za prvé, problematikou stavu a možností zlepšování kulturních služeb, za druhé problematikou kulturního potenciálu a jeho využívání a za třetí problematikou rozhodování o podpoře kultury a role, kterou v něm hrají očekávané přínosy. Přestože publikace obsahuje především výsledky týkající se tří uvedených měst, může být zajímavá pro všechny, kteří se zabývají kulturou i v jiných městech, a také pro odbornou veřejnost. Jednak proto, že získané poznatky reprezentují univerzální vzorce postojů i praktického chování aktérů kulturních služeb rozšířené v celé České republice. A jednak proto, že názorně ukazují, jaké informace o kulturních službách lze získávat a jak je využívat při rozhodování o jejich podpoře.

Co je vlastně Západ? Jsme my, Češi, skutečně jeho součástí? A pokud ano, proč? Jaká je budoucnost Evropy? Existuje ještě Střední Evropa? Jak se stavět k Východu? Je pro nás Rusko hrozbou nebo výzvou? I takové a podobné otázky si klade naše kniha, přičemž nenabízí žádné definitivní odpovědi, nýbrž se především snaží být inspirativní, provokativní a dialogická, jak je ostatně naší evropské a obecně západní civilizaci vlastní. Evropská a západní identita byla a je principiálně dialogická, nehotová - evropanství a západnictví národů se stále znovu rodí z krizí, otázek, odvahy a víry. Snad muže někomu otázka, vetknutá do názvu naší knihy, znít pateticky a sebestředně. Proč jsme Západ? Inu, proto, že se nemíníme vzdát kritického myšlení, pochybujeme sami o sobě, abychom vždy znovu pokračovali v onom dobrodružství, jež se rodí z pravdivého sebe-vědomí svobodných jedinců a národů.

Publikace představuje andragogiku jako multiparadigmatickou a neustále se rozvíjející disciplínu. Kniha komplexním a přesto srozumitelným způsobem systematizuje vybrané oblasti andragogické teorie i praxe vzdělávání dospělých a reflektuje historický vývoj i aktuální stav celého oboru. Jednotlivé kapitoly nabízejí mnohostranný pohled na tradiční andragogická témata se snahou o širší společenské a politické přesahy. Text zkoumá vznik a konstituování andragogiky jako samostatné a integrované vědní disciplíny v globálním i národním kontextu a předkládá informace o jejích klíčových poznatcích. Specifická pozornost je věnována i historickému vývoji edukace dospělých v českých zemích a kritické analýze aktuální situace. Reflektována je rovněž problematika konceptu celoživotního učení a jeho proměna v kontextu aktuálních trendů společenského vývoje.

Dlouholetý knižní projekt s názvem Kultura a totalita završuje po svazcích Národ (2013), Válka (2014) a Revoluce (2015) poslední díl s tématem Každodennost. Všechna témata představují pro autory formativní rámce, které umožňují nahlížet pojem „totality“ nejen jako historický a politický fenomén, ale také jako filozofický a estetický model. V centru zkoumání každodennosti se ocitají zejména sociokulturní hlediska, důsledně propojená s analýzami konkrétních uměleckých či uměleckohistorických vztahů. Témata každodennosti, všednosti nabyla ve světle současných debat o konfliktech (náboženské, válečné, politické, privátní povahy) nové aktuálnosti. Společným jmenovatelem kapitol této knihy je proto reflexe paradoxu vyplývajícího ze střetu mezi různorodými umělecky zpracovanými projevy každodennosti (všednosti, „obyčejného života“ jako projevu reálného životaběhu, nebo naopak jako ideální představy/snu/touhy o tomto „každodenním“ životě v nezvyklé, mezní situaci) a jejich destrukcí (re-konstrukcí/naplněním/vytěsněním) v různorodých konfliktech. Časové a problémové rozložení témat pokrývá širokou škálu zejména domácího kulturního prostoru 19. a 20. století, tedy v perspektivě tzv. „dlouhé moderny“, a to v oblasti historických, literárněhistorických, jazykovědných, teatrologických, muzikologických, filmových a dalších disciplín. Autoři usilovali o to, aby každodennost v knize nevystupovala v podobě nehistoricky, dekontextualizovaně založeného studia různorodých forem a podob každodenního života, ale aby byla nahlížena v konkrétních historických souvislostech a s vědomím příčin a důsledků, bez nichž nelze fenomény totality a totalitarismu vnímat a snažit se jim porozumět.