Filozofická fakulta UK v Praze strana 4 z 10

Monografie Martina Beneše Úvod do teorie jazykové správnosti je pokusem vybudovat sociolingvistiku normativity jazyka. Vychází přitom ze specifické konceptualizace své předmětné oblasti, která počítá nejen s časoprostorovými, smysly vnímatelnými entitami jazykovými prostředky, ale též s nečasoprostorovými, smysly nevnímatelnými entitami sociálními inherentně normativními jazykovými pravidly, která distribuci těchto prostředků řídí. Úvodní část knihy tento přístup k vlastní předmětné oblasti vykládá a obhajuje, prostřední část se věnuje popisu a (jinde přehlíženým) vlastnostem takto nově nahlédnuté předmětné oblasti, závěrečná část pak na tomto pozadí rozebírá řadu problémů a otázek kolem klasické pojmové triády úzus norma kodifikace, se kterými se čeští lingvisté potýkali především v rámci teorie jazykové kultury zabývá se tu např. kritérii jazykové správnosti, vztahem kodifikace k reálnému užívání jazyka a jejími možnostmi ovlivnit jej, útvarovým členěním českého národního jazyka, jazykovými změnami (pronikáním nových prostředků do spisovného úzu) atp.

Ancrene Wisse neboli Průvodce pro poustevnice sepsal ve třináctém století neznámý autor jako duchovní příručku příkladného života pro tři urozené rekluzy, tedy poustevnice, které se v rozpuku mládí o vlastní vůli nadobro uzavřely před světem a uvnitř strohých zdí své poustevny trávily život v modlitbách a zbožném rozjímání. Příručka měla sestrám poskytovat duchovní potravu, oporu i útěchu, jedná se proto o dílo svěží a stylisticky vytříbené, které čtenáře naší doby paradoxně zaujme především množstvím vyloženě světských metafor. Věci důvěrně známé totiž měly rekluzám napomáhat dobírat se věcí duchovních. Široký tematický záběr textu i jeho cenné postřehy ke každodenní středověké přítomnosti nabízejí jedinečný vhled do života Anglie třináctého století a text právem řadí mezi nejlepší ukázky raně středověké anglické prózy.

Cílem této edice je demonstrovat stereotypní uvažování o češtině a němčině, vnímání jejich role ve společnosti a rovněž vztah jazyka a státní moci. Vybrali jsme 85 textů či jejich souborů z let 1880-1945, které byly vytvořeny Čechy i českými Němci, liberály, konzervativci i šovinisty, demokraty, nacisty i komunisty. Naší snahou bylo vytvořit co nejpestřejší mozaiku uvažování o jazyku z úst a per politiků, právníků, novinářů, umělců i lingvistů, která by provokativně ukázala kontinuitu vnímání jazyka jako fetiše, který zabránil konstruktivnímu česko-německému soužití.

První díl nesoucí název Hledání subsaharských identit v románové tvorbě je komentovanou antologií třinácti úryvků z románů napsaných jedenácti subsaharskými frankofonními autory mezi léty 1954 a 2009. Vybraná díla, odehrávající se v různých prostředích a odlišných obdobích, spojují témata hledání kořenů, kulturní alienace a vypořádávání se s koloniálním dědictvím. Autoři těchto románů jsou kritiky a literárními historiky považováni za klasiky subsaharských frankofonních literatur. Antologii předchází šest esejů, které vysvětlují na příkladech dalších děl subsaharských autorů stejného období stále aktuální problematické aspekty těchto literatur a zasazují je do historického kontextu. Jedná se především o koloniální politiku asimilace a její důsledky, užívání francouzského jazyka a opomíjení afrických jazyků na území bývalých kolonií či rozdíl mezi francouzským a frankofonním autorem.

Druhý díl s názvem Rozpravy o identitách ve frankofonním prostoru subsaharské Afriky je souborem jedenácti rozhovorů, a to se čtyřmi africkými autory, pěti univerzitními profesory a badateli v oblasti subsaharských literatur a dvěma nakladateli. Kladené otázky jsou si navzájem podobné, aby odpovědi čtenáři dovolily nahlédnout na probíraná témata z vícero úhlů pohledu. Rozhovory se týkají pozice subsaharského frankofonního autora v rámci světové a frankofonní literatury či jeho chápání francouzského jazyka, jenž je dosud neopominutelným aspektem subsaharských literatur. Dva dotazovaní přispěli eseji, které rozšiřují jejich odpovědi. První je historicko-faktografického charakteru a popisuje zrod subsaharských literatur, druhý je zaměřený na jejich proměny a etapy v moderním vývoji. Knihu uzavírá série tří esejů od afrikanisty Vladimíra Klímy o trojici významných kamerunských spisovatelů, kultuře Jorubů a ústní lidové slovesnosti.

Interdisciplinárně pojatá kniha je určena všem, kteří se zajímají o pozici a proměny vzdělávání a zvláště vzdělávání dospělých ve veřejných politikách během posledního období procesu globalizace, typického potýkáním se s různými podobami krize. Smysl, cíle, nástroje a výsledky vzdělávací politiky jsou analyzovány s důrazem na problematiku konfliktů, které přímo či nepřímo korespondují s konflikty o podobu všestranně pojímaného rozvoje v evropském a globálním kontextu. Pozornost je věnována hlavně aktivitám mezinárodních organizací (EU, OECD, UNESCO a Světová banka) a jejich pohledům na sociální, ekonomické, politické a environmentální souvislosti celoživotního vzdělávání a učení se. Výklad se rovněž soustředí na proměňující se možnosti státu a veřejnosti jako aktérů politiky a praxe učení se. Kromě autorů z České republiky do knihy přispěli odborníci z Dánska, Itálie, Německa a Portugalska.

Kniha Profesorská republika. Osobnosti FF UK v meziválečném Československu vznikla jako doprovodná publikace stejnojmenné výstavy uspořádané na podzim 2018 na FF UK u příležitosti 100. výročí obnovení české státnosti ve formě republikánského a demokratického Československa. Z pražského univerzitního prostředí vzešli T. G. Masaryk, první prezident republiky, i Edvard Beneš, ministr zahraničních věcí a Masarykův nástupce v prezidentském úřadě, pedagogové FF UK se během dynamického dvacetiletí první republiky (1918-1938) objevovali mezi politickými představiteli, diplomaty, státními úředníky a veřejnými intelektuály. Prostřednictvím biogramů jsou v knize představeny takřka tři desítky mužů a žen, přičemž na náš seznam je nutně výběrový a řada vynikajících jmen samozřejmě chybí. Záměrem bylo připomenout alespoň některé osobnosti, které svým životem a fakultním angažmá propojovaly první republiku s bývalým Rakouskem-Uherskem i Československem restituovaným po druhé světové válce, neboť tak mohla vyniknout často vytěsňovaná kontinuita zdejších intelektuálních tradic, z nichž vyrůstá naše společná česká a evropská identita i přináležitost k západnímu civilizačnímu okruhu.

Rytířské ságy patří mezi méně známé žánry staroseverské literatury. Tento termín je už od středověku souhrnným označením pro staroseverské verze několika skupin literárních textů, které původně vznikaly ve Francii. Kniha představuje oba hlavní typy těchto riddarasogur: primární, tj. adaptované překlady francouzských předloh, i vlastní volnější skandinávské zpracování na jejich motivy, tzv. sekundární ságy. České publikum tak poprvé dostává příležitost seznámit se nejen s vážně míněnými texty určenými pro norský královský dvůr, se ságami o rytířích krále Artuše či Karla Velikého, ale také s pozdějšími islandskými ságami, vyznačujícími se větší dávkou ironie a vlastním pojetím dvornosti. Pro překlad byly vybrány čtyři texty rytířské epiky z Norska a Islandu ze 13. a 14. století: Sága o Erexovi, Artušovu rytíři, oddíl "O runzivalské bitvě" ze Ságy o Karlu Velikém, Sága o Tristramovi a Ísoddě a Sága o Krásném Baringovi. Můžeme tak sledovat pomyslnou cestu severské epiky od berserků - válečníků severského boha Ódina - ke dvorným rytířům a zpět. Svazek otevírá novou ediční řadu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy s názvem Medium, která zpřístupňuje českým čtenářům široké rozpětí středověkých textů v kvalitních překladech.

Tato publikace se zejména na základě orálněhistorických rozhovorů snaží porozumět různým cestám, které dovedly zpovídané vědkyně a vědce k akademické dráze; mimo jiné hledá odpověď na otázku, co ovlivňovalo výběr oboru, v jakém budou působit, i jejich další kariérní postup. Zároveň se pokouší na základě stejných pramenů popsat a pochopit praktický vědecký provoz a jeho proměny v období od počátku tzv. normalizace do současnosti. V komparaci vzpomínek na dobu před a po roce 1989 kniha současně zachycuje nejvýraznější změny, které v dané oblasti nastaly s novým politickým uspořádáním a v jejichž obrysech do jisté míry žijeme dodnes. Autoři knihy se nově zaměřili na narátory a narátorky z oblastí, jako je strojní inženýrství, jaderná fyzika, geologie, genetika, termomechanika, chemie, fyzika, lékařství. Metodologická studie tedy zároveň reflektuje i možnosti a limity historického bádání v oblastech, které jsou tazatelům nesnadno dostupné. Jaký vliv to může mít na samotné vedení rozhovorů a jak tyto snahy zapadají do vývoje orální historie u nás i ve světě? I to je jedna z otázek reflektovaných v této knize. Studie jsou navíc doprovozeny devíti vybranými editovanými rozhovory s pamětníky či pamětnicemi.

Vladimír Svatoň ve své knize uvažuje o komparatistice jako o myšlení, které chce zachytit kontury širších kontextů, než jaké nabízí literatura jednotlivých národů. Důležitý je pro něho pojem předpokladové půdy jako principu, kterým je kontext scelen. Evropská civilizace je tak poznamenána permanentním rozporem mezi nadosobními zákony a soucitem s osudy lidského jedince. Vznik komparatistiky autor klade do počátků novověku, kdy si evropští myslitelé uvědomili, že jejich současnost vnímá tento rozpor jinak než antický svět. Vědomí o protikladu těchto epoch se stalo osou evropské filosofie dějin a později i historické poetiky: sloužilo jako východisko pro srovnání antické a novověké (především shakespearovské) tragédie nebo klasického eposu a moderního románu. Kapitoly o tragédii jsou věnovány problému katarze, v románovém žánru je zdůrazněna jeho skrytá mytologická osnova.

Kniha filozofa, literárního teoretika a překladatele Josefa Fulky interpretuje některé - zejména filosofické - texty, jež tím nebo oním způsobem tematizují otázku gesta a znakového jazyka. V úvodu se zabývá některými metodologickými nesnázemi, které takový projekt nevyhnutelně obnáší, především složitým vztahem mezi gestikulací a znakovým jazykem. Až do 19. století nebyly tyto oblasti nijak striktně oddělovány a teprve ve století dvacátém se začala lingvistika znakových jazyků vyvíjet samostatně. První dvě kapitoly tematizují dvě paradigmata chápání hluchoty a znakového jazyka v západním myšlení: první z nich lze označit jako paradigma privativní, v jehož rámci je hluchota chápána jako deficit, druhé paradigma nahlíží hluchotu jako určitý typ diference, tedy jako přítomnost jiných komunikačních kompetencí a jiného "stylu" vnímání. Třetí kapitola se věnuje jazykovým genealogiím, především Condillacovi a Rousseauovi. A konečně poslední kapitola je věnována filosofii M. Merleau-Pontyho a jeho pojetí vztahu řeči a gesta.

Kolektivní monografie věnovaná uplatnění představových schémat a stereotypů v perspektivě kognitivně a kulturně založené lingvistiky je společným projektem učitelů, doktorandů, studentů a absolventů bohemistiky a oboru Čeština v komunikaci neslyšících na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ve sledu kapitol poukazuje ke společné práci skupiny starších, mladších i velmi mladých kolegů: jde o výzkumy vzájemně sdílené, diskutované, často paralelně vedené, týkající se především češtiny a českého znakového jazyka.

Kniha se zabývá proměnami obsahu, forem a rolí českého spotřebního družstevnictví v letech 1945-1956. Tuto problematiku tematizuje do čtyř zkoumaných okruhů (územně-organizační struktura, role družstev v československé ekonomice, vztahy s komunistickou stranou, hospodářská činnost družstev). Ty tvoří předpoklad proměny spotřebních družstev z autonomních podnikatelských subjektů v podřízené články státem organizované distribuce. Autor publikace analyzuje tuto proměnu v jejích jednotlivých fázích a zasazuje ji do širšího kontextu sovětizace, vytváření systému centrálně plánované ekonomiky a celkového ekonomického, sociálního a politického vývoje Československa v uvedených letech.

Příručky literární vědy nám obvykle tvrdí, že vznik zábavné a populární literatury souvisí se vznikem moderní společnosti, kterou charakterizuje značné množství volného času, že její existenci umožnil až novodobý rozvoj gramotnosti a že je pro ni typický zejména konvenční, jednoduchý a nenápaditý literární tvar. Kniha, kterou držíte v ruce, se pokouší představit jiný pohled na věc. Jejím cílem je demonstrovat, že pojmy "populární literatura", "triviální literatura" či "brak" můžeme aplikovat také na literaturu starších dob. Předmětem zájmu jejích autorů jsou tak rozmanité artefakty jako staro-egyptský papyrus Turín, antické milostné romány, křesťanské hagiografie i pašijové divadlo, životy Ježíšovy a mariánské písně, byzantská parodie liturgického postupu, staroseverské povídky či lživé ságy, arabské maqámy i španělské slepecké romance. Nad těmito texty se ukazuje, že hranice braku a "vysoké" literatury nejsou zdaleka tak jednoznačné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Že zdánlivě "nízká" témata jako sex, násilí apod. se opakovaně kříží s těmi, která jsou používána v literatuře svrchovaně "umělecké" a vysoké. Že schematičnost nízké literatury se pojí se silným sklonem k variaci a vzájemné mezihry mezi konvencí a inovací jsou v ní často daleko rafinovanější, než jsou badatelé ochotni připustit. Že bývá nejednou podstatně nápaditější a subverzivnější než literatura kanonická. A že - konečně - její bizarnost, parodický nádech a neochota podřídit se pravidlům vysoké literatury nejsou tak efemérní a pomíjivé hodnoty, jak se často říká. Že se zkrátka s tím váchalovským literárním bejlím můžeme znamenitě bavit i dnes - tisíce let poté, co vzniklo.

Jméno literárního historika, překladatele a kritika Václava Černého je ve třicátých a čtyřicátých letech spojeno především s Kritickým měsíčníkem, který však nebyl jediným periodikem, ve kterém autor mohl soustavně a pravidelně otiskovat své kritické stati. V Lidových novinách dostal v letech 1936-1938 jako vedoucí kritické rubriky Literární pondělí prostor pro prezentaci svých stanovisek a soudů. Mezi texty otištěnými v Lidových novinách nenajdeme pouze recenze nebo kritické stati - Černý psal i informační poznámky o událostech v české i zahraniční kultuře (výstavy, divadelní hry, připravované knihy), glosoval literární a společenské dění, stručnými medailonky připomínal zapomenuté básníky. Především se ale zaměřoval na soudobou českou literaturu - vyhradil si všechna význačná domácí jména třicátých let. Reflektoval tak většinu dobové knižní produkce básnické (V. Holan, V. Nezval, V. Závada, F. Halas ad.) i prozaické (J. Čapek, E. Hostovský, I. Olbracht, J. Weil, J. Čep ad.). Paralelně s českou literaturou sledoval rovněž francouzské kulturní dění. Psal jak o tamních knižních novinkách, tak o jejich českých překladech, upozorňoval nejen na beletrii, ale také na odborné příspěvky v literárních revuích. V oblasti prózy cítil Václav Černý vyjádření dobové atmosféry především v cyklických románech, z nichž román-řeku Lidé dobré vůle Julese Romainse sledoval v Lidových novinách díl po dílu. Občanská válka ve Španělsku podnítila jeho úsilí o propagaci španělské kultury, opakovaně zmiňoval jména jako Antonio Machado, Federico García Lorca, José Ortega y Gasset či Miguel de Unamuno, ale také se vztahoval k nadčasovému odkazu Dona Quijota či básní Góngorových. Předkládané texty z Lidových novin tak nepřinášejí jen doklad Černého soustavného kritického zájmu, ale vytvářejí i plastickou zprávu o české a evropské literatuře třicátých let.

Kniha (Ne)štastná Ukrajina. Osobnosti Ukrajinské svobodné univerzity v Praze 1921-1945 vznikla na základě stejnojmenné výstavy uspořádané na FF UK u příležitosti rozporuplného 70. výročí přesunu této ukrajinské vzdělávací instituce z Prahy do Mnichova.Prostřednictvím biogramu jejích profesorů a docentů, často vynikajících ukrajinských vědců a intelektuálů, by chtěla pražské akademické obci, širší české veřejnosti a zdejší ukrajinské komunitě připomenout světla i stíny osudu ukrajinského exilu v turbulencích první poloviny 20. století a jeho přínos české i evropské vědě a kultuře. Budiž to v časech, kdy současná Ukrajina usiluje před očima Evropy o udržení demokracie a svobody, bojujíc nadto o svou státní samostatnost a mezinárodní svéprávnost, považováno za symbolické pootevření jedné z kapitol mnohovrstevnaté historie česko-ukrajinských vztahů.