Filozofická fakulta UK v Praze strana 6 z 10

Kniha se zabývá vztahy Československa a Jugoslávie v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, kdy v nich vládnoucí socialistické režimy vstoupily do období tzv. pozdního socialismu. Kromě politické roviny kniha sleduje, jak se kontakty mezi oběma socialistickými federacemi odvíjely v širší společenské a kulturní perspektivě. Věnuje se tak fenoménům jako jsou cestování, turismus, pracovní migrace a kulturní výměna. Prostřednictvím analýzy mnohovrstevných vztahů autoři zkoumají vzájemnou reflexi na úrovni vládnoucích elit i širších společenských struktur. Kniha názorně ukazuje, nakolik pro oba socialistické režimy, československý reálný socialismus i jugoslávský samosprávný socialismus, bylo vzájemné srovnávání, vymezování a poměřování vlastních výkonů důležitým nástrojem při formování a znovupotvrzování jejich identity.

Ve druhé polovině 19. století docházelo v rámci národních snah k revidování barokních hodnot. České novobaroko zastupuje v sochařství expresivní stylovou tendenci, která odrážela tento nacionálně motivovaný zájem a zároveň se stala aktuální reakcí na změnu estetického vkusu konce století. Pro svá historizující rezidua bylo ovšem novobaroko kritizováno, a to nejen soudobými glosátory, ale také ze stran modernistů sdružených kolem Spolku výtvarného umění Mánes. Knižní studie s rozsáhlou obrazovou přílohou souhrnně zpracovává téma novobarokního sochařství, od jeho společensko-kulturních předpokladů přes úspěch barokního revivalu a dobové diskuse o malebnosti v průběhu pražské asanace až po jeho transformaci do moderní artikulace hmoty ve 20. století. Dosud málo probádané a variabilní novobaroko, ovlivňující tvorbu mnohých autorů (J. V. Myslbek, F. Bílek, V. Amort, Q. Kocián, S. Sucharda), pomáhá doplnit ideové i stylové návaznosti několika po sobě jdoucích generací českých sochařů.

Kniha literárněvědných esejů zabývajících se tématem "věcí" a "věcnosti" ve světové a české poezii od antiky po současnost. Představuje nejvýznamnější básnická díla a postupy, jimiž básníci ve své tvorbě věci evokují. Nejrůznější věci nás obklopují po celý život, i když je často ani nevnímáme. Také proto je Jiří Wolker nazval mlčenlivými soudruhy. Podobně je tomu s věcmi v básních: v poezii jsou přítomné od jejích počátků, ne vždy jim však věnujeme velkou pozornost. Předkládaná kniha se snaží mapovat tuto přítomnost věcí v básních od antiky a slavného Achilleova štítu v Homérově Iliadě přes čínskou poezii a básně německého osvícenství, básníky jako R. M. Rilke, Francis Ponge nebo W. C. Williams, kteří podstatně ovlivnili obraz věcí v básních během 20. a 21. století, až po koncept hyperobjektů u Paula Muldoona. Kniha se věnuje také polským či ruským autorům a připomíná toto téma v české básnické tradici od programových básní Jiřího Wolkera až po český poválečný surrealismus. Detailně představuje strategie a postupy, jimiž básníci věci evokují, ať už jde o antickou ekfrasis, moderní pojetí popisu, objektivní lyriku nebo vizuální básně

Kolektivní monografie je členěna do tří tematických bloků. V prvním oddíle nazvaném Theologia et Philosophia je zaraženo šest studií, a sice tři teologické (S. Hlaváč, L. Nosek, B. J. Štivar), zaměřené na nejstarší dějiny františkánství, a následně tři filosofické k tématům souvisejícím s první i druhou scholastikou (L. Lička, P. Dvořák, T. Machula). Druhý oddíl knihy, pojmenovaný Ars et Memoria, reflektuje široký kontext františkánského umění a memoriální kultury, ať už jde o vztah liturgie a architektury (K. Mezihoráková), nejstarší dějiny českého františkánství (M. Ollé, J. Pařez), problematiku klášterních knihoven (M. Hradilová), nebo otázky prosopografické (P. Kotau), ikonografické (M. Opatrná), případně věnované řádovým vizitacím (P. M. Matějka) a poutnictví (Magdalena Štěrbová). Třetí a poslední oddíl kolektivní monografie je uvozen názvem Missio et Controversia, neboť mapuje dějiny františkánských misií do Svaté země (P. Hlaváček) a Číny (V. Liščák), stejně jako františkánskou reakci na evropské reformace (O. Halama, P. M. Matějka, P. Hlaváček) nebo kontroverze uvnitř samotné františkánské řeholní rodiny (M. Brčák). Výsledkem našeho snažení je mnohovrstevnatá kniha, která uchopuje dějiny františkánství v kontextu teologickém, filosofickém, uměnovědném a ikonografickém či architektonickém, a zároveň představuje příspěvek k problematice obecných náboženských a intelektuálních dějin středověku a raného novověku.

Kniha zachycuje dynamiku tzv. předjaří, pražského jara a rané fáze normalizace prostřednictvím studia proměn jednoho z klíčových mocenských instrumentů režimů sovětského typu - systému nomenklatury vládnoucí komunistické strany. Autor sleduje dobové debaty západní sovětologie a pracuje s tezí, podle níž modernizace souvisí s pluralizací. Modernizační tlaky (mj. diskurz vědeckotechnické revoluce) v šedesátých letech vedly k opětovnému promýšlení způsobu jmenování lidí do vysokých pozic v politickém systému, hospodářství a společenských organizacích. Práce popisuje rozvolnění rigidity kádrové politiky v období před lednem 1968 a její zhroucení vlivem demokratizace během pražského jara. Prezentace poznatků z archivního výzkumu pak poodhaluje proces ?restaurace? předlednového systému počátkem normalizace.

Zájem československé zahraniční politiky o země třetího světa nabýval od poloviny padesátých let 20. století rozmanitých podob. Jednou z nich bylo poskytování stipendií pro studium na zdejších vysokých školách zahraničním studentům. Tento trend narůstal a vyústil v roce 1961 v založení vysoké školy pro cizince - University 17. listopadu. Československá společnost byla díky ní prvně konfrontována s větším množstvím etnicky a kulturně odlišných lidí. Idea této univerzity byla založena na optimistickém předpokladu, že nynější studenti jsou budoucí součástí nově se rodících elit, které zaujmou důležité a vlivné posty v dekolonizovaném světě. Očekávání se ale z různých důvodů nenaplňovala, zájem československé zahraniční politiky o země třetího světa opadal, a univerzita byla proto v roce 1974 zrušena. Přestože fungovala relativně krátkou dobu, zanechala v československém vysokoškolském prostředí výraznou stopu - tu představuje především vznik samostatného studijního oboru překladatelství a tlumočnictví (translatologie).

Cantigas de Santa Maria čili Písně o Panně Marii byly sepsány galicijsky na kastilském královském dvoře ve druhé polovině 13. století jako soubor vyprávění o zázracích vykonaných titulní světicí. Mezi sbírkami mariánských miráklů z oné doby jsou nejobsáhlejší a jedinečně působí i v jiných ohledech. Záznamy zázraků z celé Evropy a blízkého okolí jsou tu zhudebněny do podoby písní s refrénem a vloženy do úst krále Alfonse X., toužícího po tom, aby se stal trobadorem opěvujícím Matku Boží. Vedle soupisu příběhů, které se ve vrcholném a stárnoucím středověku vyprávěly latinsky i v různých národních jazycích (včetně češtiny), tak nabízejí rovněž vhled do jednoho velmi svérázného panovnického projektu. Překlad byl pořízen podle tzv. rukopisu To, který patrně zachycuje nejranější fázi Alfonsovy hagiografické aktivity. Král na začátku slibuje, že publiku předloží sto písní o Marii, nakonec však vypráví dál a dál zázraků totiž neustále přibývá a světice je mocnější než všichni pořadatelé knih.

"Když se Harry Potter zamiluje do Voldemorta" či "Snape a Potter v posteli, Sherlock a Watson v poutech. Proč ženy píší homosexuální romance?" - to jsou jen dva z poněkud senzacechtivých článků na téma fanfikce, fanouškovské povídky, které se v posledních letech objevily v médiích. Specifický typ fanfikcí, tzv. slash, pojednávající o homosexuálních vztazích obvykle původně nehomosexuálních nebo v tomto ohledu nevyhraněných postav z původních děl, představuje ovšem jen jeden z aspektů mnohotvárného fenoménu fanouškovského psaní. Tato kniha tento aspekt neopomíjí - je pro ni jedním z důvodů, proč ustavuje fanfikci jako nový druh ženské literatury; jejím cílem je ovšem hlavně definovat fanfikci jako literární formu, popsat její historii a žánrovou typologii. Dále se věnuje erotice ve fanfikci a zpětnému vlivu fanouškovských děl na díla původní. K analýze byly použity v prvé řadě české texty a kniha obsahuje jednu kapitolu věnovanou specifikům česky psaných fanfikcí.

Kniha se zabývá proměnami muslimské pospolitosti (dnešních Bosňáků) v Bosně a Hercegovině za rakousko-uherské okupace mezi lety 1878 a 1918. V kontextu utváření moderních středoevropských a balkánských národů je blíže rozebrán politický, společenský a demografický vývoj komunity, včetně rozvoje spolkového života a náboženských, kulturních a vzdělávacích institucí. Retrospektivním pohledem stojí habsburská správa nejsevernější osmanské provincie na začátku dlouhého, ve své podstatě nejistého a nejednoznačného, ale nakonec přece jen úspěšného procesu národního sebeuvědomování slovanské muslimské komunity v Bosně a Hercegovině a takzvaném Sandžaku. Výklad je rozdělen do více analytických částí, které v hrubých rysech kopírují ustálený model studia národních hnutí v Evropě. Za stmelující teoretické východisko je bráno modernistické paradigma, které národní ideu spojuje se změnou společenských, hospodářských a politických okolností, nástupem modernity, opírající se o koncept jak konstruktivistický, tak instrumentalistický.

Kniha je monografickou studií životní dráhy Émila Benvenista (1902-1977) skrze pojem smyslu (sens). Za použití metodologických postojů vyvinutých K. Koernerem se věnuje teoretickým východiskům Benvenistova myšlení v pařížské škole (A. Meillet a M. Bréal), pražské škole (R. Jakobson a V. Skalička) a kodaňské škole (texty z roku 1939). Následně se věnuje Benvenistovu konceptu lingvistiky promluvy (discours) a souvisejícím pojmům "sémiotika a sémantika", resp. "sémiotické a sémantické" (le/la sémiotique, sémantique), "vypovídání" (énonciation), "přivlastnění" (appropriation) a "hierarchie systémů" jako místa, kde se smysl rodí. Jsou rozlišeny dva významy pojmu smyslu a upozorňuje se na problémy vzniklé z jejich konfuze. Na základě zkoumání rukopisných a archivních zdrojů je dále zkoumán vliv L. Hjelmsleva, R. Jakobsona, J. L. Austina, Ch. S. Peirce a V. Skaličky na Émila Benvenista. Reflexe identity v čase ve francouzském myšlení je použita jako východisko pro studii podobností mezi myšlením É. Benvenista a J. Derridy, zejména vzhledem k pojmu écriture. Krátká studie Benvenistova významu pro "strukturální analýzu vyprávění" (R. Barthes, T. Todorov) ukazuje jeho význam v dějinách francouzského strukturalismu.

Kniha usiluje o dialog mezi současným afektivním obratem v humanitních vědách a zkoumáním filmové formy. Východisko tvoří model dvousměrného pohybu mezi melodramatickým excesem a afektovou teorií. Melodramatický (nad)žánr využívá určitý repertoár excesivních výrazových prostředků k vyjádření krajních emocionálních stavů či situací, zejména utrpení, které plyne z nedosažitelnosti objektu touhy. Tento melodramatický exces se typicky uplatňuje v momentech, kdy děj ustrne v symbolickém uspořádání a vše se soustředí na gesta a pózy ohromených postav. S daným druhem excesu pracují také četné experimentální filmy, které jej však skrze expresivní a performativní operace s prostorem, časem a tělesností proměňují natolik, až se stává afektivním. Pojem afekt, často vymezovaný jen abstraktně či negativně, lze potom chápat jako výsledek ozvláštnění emocionálních znaků, který vyjevuje, jakým způsobem se těla a objekty zasažené patosem mohou měnit, aniž by se ustálily v rozpoznatelných gestech či symbolech. Na základě specifických stylistických mechanismů tak afekt získává svébytnou estetickou variantu, totiž variantu melodramatickou. Rozbor konkrétních filmů Wernera Schroetera, Kennetha Angera či Carmela Beneho v kontextu spřízněné umělecké a experimentální tvorby ukazuje, jak tento dvousměrný model funguje a jaké podněty může přinést jak pro studium afektů, tak pro filmovou teorii.

Životopisný portrét Egona Hostovského z pera jeho dcery, redaktorky a překladatelky Olgy Hostovské a spoluautorů skládá dohromady mozaiku životního příběhu významného českého romanopisce a přináší množství dosud nepublikovaných archivních fotografií. Spisovatel Egon Hostovský (1908 Hronov - 1973 Montclair, USA) pocházel z rodiny drobného židovského podnikatele. Studoval na filozofické fakultě v Praze, poté se živil jako nakladatelský redaktor a lektor. Po okupaci Československa emigroval do USA, domů se nakrátko vrátil v roce 1946, ale od roku 1950 zůstal v USA natrvalo. Působil mj. jako redaktor Svobodné Evropy a jako učitel, v závěru života se věnoval pouze literatuře. Jeho romány Sedmkrát v hlavní úloze (1942) a Úkryt (1943) patřily k prvním beletristickým reflexím druhé světové války. V nápaditě komponovaných poválečných dílech využíval postupů experimentální, ale např. i detektivní a špionážní prózy (Nezvěstný, 1955, Půlnoční pacient, 1958). Především jsou ale tyto prózy, počínaje románem Cizinec hledá byt (1947) přes vrcholné Všeobecné spiknutí (1961) po pozdní Tři noci (1964), kritickou reflexí traumat a odcizenosti moderního světa. Hostovského životní osudy, které formovala především zkušenost s dvojí totalitou a s ní spojené zásadní rozhodnutí o emigraci, jsou v mnohém jedinečné a unikátní, v mnohém se v nich však také dokonale odrážejí dějiny 20. století.

Kniha historika a slavisty Petra Kalety se zabývá otázkami politického života lužickosrbského etnika v době od vzniku NDR v roce 1949 až po sjednocení obou německých států v roce 1990. Jde o první monografii, která se souhrnně věnuje problematice lužickosrbských poslanců v období NDR. Publikace, jejíž významnou součástí jsou informace z materiálů nalezených v německých archivech, představuje účast Lužických Srbů v nejvyšších zákonodárných orgánech již od 19. století, stěžejním tématem knihy je však jejich zastoupení a působení ve východoněmecké lidové sněmovně (Volkskammer). Lužičtí Srbové zasedali během trvání NDR ve všech deseti lidových sněmovnách. Za celou tuto dobu bylo autorem zaznamenáno osmadvacet poslanců, u nichž alespoň jeden písemný pramen zmiňuje jejich lužickosrbský původ. Činnost lužickosrbských poslanců v lidové sněmovně je v práci rozdělena podle tří výrazných časových epoch. První z nich je spojena s působením předsedy lužickosrbské národní organizace Domowina Kurta Krjeňce, druhá s jeho následovníkem Jurijem Grósem (za jeho vedení se již funkce nazývala první tajemník Domowiny), třetí epochu pak představuje krátké tzv. převratové období v letech 1989/1990 (poslední lidová sněmovna zasedala v roce 1990). Práce se mimo jiné věnuje problematice předvolební agitace a propagandy nebo školské otázce v době NDR, která mj. značně ovlivnila odnárodňovací proces v srbské Lužici.

Slovník, který držíte nyní v rukou, zpracovává českou terminologii v oblasti osvojování jazyka (zvláště druhého/cizího) a jeho vyučování, výzkumu v této oblasti, měření a hodnocení. Tato oblast aplikované lingvistiky se rozvíjí na českém území v posledních letech velmi rychle, česká terminologie je zatím ještě stále málo rozvinutá, neustálená a relativně silně závislá na terminologii cizí, především anglické; slovník chce přispět k jejímu dalšímu rozvoji a postupné stabilizaci. Naprostá většina hesel je zaměřena na cizí/druhý jazyk obecně, několik hesel se s ohledem na předpokládané čtenáře týká výuky češtiny jako cizího/druhého jazyka. Publikace je určena badatelům na poli pedagogicky orientované aplikované lingvistiky a didaktiky jazyka, vyučujícím i studentům v oborech, které sem spadají (zvl. didaktika vyučování cizích jazyků), i širší obci zájemců o tuto problematiku.

Tak jako profesionální sport rozšiřuje v posledních desetiletích sféru fanouškovské recepce mimo samotná utkání a svoji atraktivitu posiluje i propracovaným systémem přestupů a přesunů, v nichž aktéři pod drobnohledem mediální pozornosti aktivně mění dres, ale také jsou „odkládáni“ na transferovou listinu, vytvořila i moderní populární kultura celou řadu přestupových a přesunových mechanismů, jimiž samotná díla oživuje, nově rámuje, adaptuje a v důsledku pak oživuje dění na celém dobovém popkulturním poli. Tato monografie zkoumá formou případových studií jednotlivé mechanismy, s jejichž pomocí k těmto transferům či transponováním dochází. Nesnaží se postulovat univerzální vzorce, jež by tyto mechanismy vyjádřily v co nejobecnější podobě, protože takto se pohyby na poli populární kultury zjevně neodehrávají. Jde o mechanismy dílčí, projevující se na mikroúrovni jednotlivých žánrů, období či konkrétního média. Kniha tudíž neobjevuje jakési globálně kulturní strategie, ale spíše zkoumá repertoár taktických manévrů, jež vykazuje vzorek děl a jevů, lokalizovaných více či méně markantně v českém kulturním kontextu. Čtenáři tak kniha umožňuje nejen tradiční lineární čtení, ale i čtení výběrové. Stejně tak ponechává na čtenáři, zda ji bude číst spíše kvůli konkrétnímu materiálu, který jednotlivé studie analyzují, anebo kvůli obecnějším otázkám, jež tyto případové studie implikují či explicitně kladou.

Bibliografie literárních překladů z italštiny je rozdělena do dvou oddílů. První část obsahuje tištěné překlady italské prózy, poezie a divadelních her včetně libret, od prvotisků až po současnost (do r. 2015 včetně, částečně 2016). Zachycuje všechny přeložené spisovatele, které se podařilo zjistit, bez ohledu na jejich význam. Vyloučena byla pouze díla ryze odborná, např. technická, lékařská apod. V druhé části jsou zařazeny překlady netištěných divadelních her a oper uvedených v Čechách a na Slovensku od 18. století dodnes. Každá bibliografická pozice obsahuje základní data o autorovi, o originálu i překladu a jeho vydání, u titulů pouze inscenovaných i informace o provedení: jméno divadla a jeho sídlo, datum premiéry a jména dirigenta a režiséra. Kromě předmluvy a ediční poznámky je kniha opatřena rejstříkem překladatelů a autorů úvodů, doslovů a poznámek i rejstříkem chronologickým a českoitalskými seznamy divadel a vydavatelů uvedených pro úsporu místa zkratkami.