Filozofická fakulta UK v Praze strana 8 z 10

Kolektivní monografie Růže je rosa e rose est růže, věnovaná významnému romanistovi a překladateli Jiřímu Pelánovi, je soustředěna k tématu překladu jako stěžejního kulturního fenoménu. Narážka na proslulý verš Gertrudy Steinové v názvu knihy odkazuje na hlavní jazyková pole bádání a překladů Jiřího Pelána. Jubilejní pocta této mimořádné osobnosti evropského formátu, oceněné význačnými cenami v České republice, ve Francii a v Itálii, byla výchozím impulsem ke spolupráci pětadvaceti filologů působících na Akademii věd České republiky a pěti českých a třech zahraničních univerzitách. Mezioborový záběr odborníků na literatury různých evropských zemí, na filosofii i na lingvistiku a propojení zahraničních literatur a literatury české dává knize komparativní rozměr. Monografie se skládá ze tří částí, Překlad, Převod a Interpretace, a struktura kapitol postupuje od kritiky překladu a případových studií v první části, přes šířeji pojatý význam překladu v dějinách kulturní recepce v prostředním oddílu, po nejobecnější rovinu hermeneutického významu překladu, resp. převodu coby kulturního transferu. Ten je v závěrečné části nahlížen prismatem kontextualizace a výkladu textů či zájmem o adaptaci literárních topoi, a otevírá tak i metodologické otázky literárněhistorického výzkumu. Časově vytvářejí jednotlivá témata dlouhý oblouk, jenž se pne od pozdní antiky, přes středověk, Danta, renesanci, klasicismus, devatenácté století až po století jednadvacáté. Tento široký historický záběr podtrhuje nesporný význam literárního překladu jako nástroje dialogu mezi epochami, jazyky a kulturami s poukazem na jeho dynamickou roli prostředkující duchovní obnovu v evropské dimenzi.

Příběhy o svatých představují jeden podstatných prvků evropské duchovní kultury. Tzv. zemští patroni pak tvořili mezi světci speciální kategorii, která propojovala univerzální křesťanská témata s konkrétním regionem a hrála značnou roli při vytváření etnických a národních identit. Jednotlivé narativy nebyly nikdy zcela stabilní a i během raného novověku mutovaly, byly přejímány, upravovány, přetvářeny a znovu recipovány. Pro poznání této tematiky je proto důležité věnovat pozornost pokud možno co největšímu množství variant a zpracování. Předkládaná publikace se pokouší přinést co nejširší přehled hagiografických textů pojednávajících o českých patronech, jež byly publikovány tiskem mezi dobou římské (katolické) reformace a nástupem osvícenství. Je určena jako badatelská příručka pro církevní a literární historiky, etnology, religionisty a folkloristy i další odborníky a zájemce.

Monografie sleduje polemiky v české literatuře na přelomu 19. a 20. století jako svébytný žánr. Zaměřuje se na různorodé případy a typy polemik od poloviny osmdesátých let 19. století do desátých, resp. dvacátých let 20. století: diskuse o národní literatuře v letech 18861888, možnosti a proměny pojmu literární revoluce v polemikách na konci 19. století, polemiku o dílo a osobnost Jana Nerudy jako jeden z konceptů pořádání veřejného prostoru v letech 18921893. Dále přibližuje koncepční hledání modernistické (symbolistní) umělecké syntézy v devadesátých letech 19. století, programové i osobní polemické střety mezi F. X. Šaldou a okruhem časopisu Moderní revue v letech 18931925, spory o význam díla Vítězslava Hálka, resp. o nové pojetí literatury a umění v letech 18941895. Stranou nezůstává ani polemické i politické pozadí vzniku a působnosti manifestu Česká moderna odrážející se v korespondenci J. S. Machara a T. G. Masaryka v letech 18941896, Masarykovo angažmá v rámci tzv. hilsneriády v letech 18991901, rozsáhlý spor o směřování a význam generace devadesátých let v roce 1900 (tzv. pseudonymovou polemiku), proměny ohlasu tvorby a osobnosti K. H. Máchy, ale např. také obraz otevření Obecního domu v roce 1912 v časopisech jako výraz dobové umělecké diskuse. Kniha podává syntetizující obraz o těchto polemikách jako o žánru se zvláštní pamětí, působícím prostřednictvím textů různorodého založení, jako o fenoménu na pomezí diskurzivních praktik, oborů a společenských kontextů. Podobně jako se pohybuje na žánrovém pomezí, překračuje polemika pole literatury (umění) a prolíná se se sférami mimouměleckými. Je rovněž prostorem neoddělitelného prostupování a konfrontací osobního a věcného, soukromého a veřejného.

Cesta bílým terorem je autobiografie Kang -i Sun Chang (*1944), profesorky čínské literatury na Yaleově univerzitě a světoznámé sinoložky. Zaznamenává autorčino dětství a dospívání na Tchaj-wanu během tzv. bílého teroru (1947-1987) a také její emigraci do Spojených států amerických, kam ji postupně následovala celá rodina. Jádro vyprávění leží v období deseti let mezi roky 1950-1960, kdy byl autorčin otec Paul Sun z politických důvodů ve vězení. Kniha v sobě pojí v evropském prostředí málo známá historická fakta o raném politickém vývoji Čínské republiky na Tchaj -wanu a zároveň živý a poutavý popis životního zápasu jedné rodiny ve specifické době. Čtenáři může přinést nejen hlubší porozumění historickým okolnostem poválečné doby, které charakteristickým způsobem formovaly Tchaj -wan jakožto nezávislý stát, ale také rozšířit jeho pochopení osudu celé Číny v druhé polovině 20. století. Vzhledem k lehkému vyprávěcímu stylu však Cesta bílým terorem nepřipraví čtenáře ani o čistě literárně estetický zážitek.

Oslabování role literárního autora v interpretaci je příznačné pro velké množství literárně-teoretických proudů 20. století. Literární teoretici se vymezovali vůči představě autora jako biografickými fakty určeného tvůrce, jehož niterné prožitky se otiskují do literárních textů a kterého může čtenář skrze tyto otisky zpětně odhalit v jeho pravdě. Asi nejradikálnější podobu tohoto odmítnutí představuje Smrt autora Rolanda Barthese, na kterou později navazuje Michel Foucault s přednáškou Co je autor?. Kniha Anny Schubertové toto úplné vyřazení autora z interpretace literárního textu kriticky rekapituluje a navrhuje alternativní model interpretace založený na teoriích identity Judith Butlerové, Pierra Bourdieua a interpretační metodě Jérôma Meizoze. Pokud identitu autora chápeme jako bytostně otevřenou, dynamickou a utvářenou interakcí s druhými, může poukaz k autorovi naše čtení spíše otevřít a obohatit než omezit a uzavřít. Tento způsob čtení je v závěrečné části uplatněn při analýze vybraných textů obsahujících sebeprezentace čtyř autorů druhé poloviny 20. století: Bohumila Hrabala, Libuše Moníkové, Milana Kundery a Věry Linhartové.

Publikace se zabývá rolí tlumočení v Keni prvních dvou desetiletích 21. století. Jedná se o první práci, která na tlumočení v této zemi i regionu nahlíží z ucelené perspektivy a bere tudíž v potaz aspekty všech podstatných oblastí, které nezkoumá izolovaně, ale naopak integrovaně. Jedná se především o konferenční a komunitní tlumočení, didaktiku tlumočení a podstatné faktory, které tlumočení a roli tlumočníka v místních podmínkách výrazně ovlivňují (multikulturní a multietnické prostředí, role náboženství, migrace, genderové role, kulturní rozdílnosti, společenská tabu aj.). Monografie vychází ze zkoumání akademických zdrojů, které byly k problematice dosud vydány, autentických písemností zkoumaných přímo v Keni a především z dat získaných z rozhovorů s respondenty výzkumu, kteří zahrnovali keňské akademiky i aktivní tlumočníky a překladatele, kteří v zemi dlouhodobě působí a místní podmínky dobře znají.

Kniha se zabývá vztahy Československa a Jugoslávie v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, kdy v nich vládnoucí socialistické režimy vstoupily do období tzv. pozdního socialismu. Kromě politické roviny kniha sleduje, jak se kontakty mezi oběma socialistickými federacemi odvíjely v širší společenské a kulturní perspektivě. Věnuje se tak fenoménům jako jsou cestování, turismus, pracovní migrace a kulturní výměna. Prostřednictvím analýzy mnohovrstevných vztahů autoři zkoumají vzájemnou reflexi na úrovni vládnoucích elit i širších společenských struktur. Kniha názorně ukazuje, nakolik pro oba socialistické režimy, československý reálný socialismus i jugoslávský samosprávný socialismus, bylo vzájemné srovnávání, vymezování a poměřování vlastních výkonů důležitým nástrojem při formování a znovupotvrzování jejich identity.

Oldřich Král (19302018) byl jedním z předních českých sinologů a zakladatelem pražské komparatistiky po roce 1989. Vystudoval sinologii a anglistiku, působil na Filozofické fakultě UK a v Orientálním ústavu. Po roce 1969 byl nucen z univerzity odejít a od sedmdesátých let byl zaměstnán ve Sbírce orientálních umění Národní galerie. Po listopadu 1989 se vrátil na Filozofickou fakultu, kde vedl Ústav Dálného východu a také založil Centrum komparatistiky, kde vyučoval až do své smrti. Královo rozsáhlé překladatelské dílo zahrnuje nejvýznamnější čínské klasické romány, filozofické spisy i texty věnované malířství. Vedle toho je autorem řady studií sinologických a komparatistických, v nichž čínskou kulturu uvádí do českého prostředí a srovnává ji s kulturou západní. Tato publikace, přichystaná k nedožitým devadesátinám autora, si klade za cíl představit jej jako literárního vědce a přináší široký výběr jeho česky psaných studií, vydávaných v časopisech, sbornících nebo v přeložených monografiích jako předmluvy čili roztroušených a těžko dohledatelných. Byl obratný stylista, a proto jsou do knihy zahrnuty také dva eseje o Cestě, tj. o kategorii, kterou považoval za klíčovou v čínské klasické kultuře a myšlení. Královy teoretické práce doplňují rozhovory, poskytnuté v posledních letech, v nichž hovoří o svém životě a aktuálním díle. Výbor otevírá předmluva prof. Miroslava Petříčka.

Kniha mapuje dějiny české egyptologie zejména prostřednictvím fotografií, které v průběhu svého působení v Egyptě pořídili fotografové Československého, respektive Českého egyptologického ústavu FF UK. Publikace je strukturovaná do tří oddílů, které přibližují každé desetiletí z prvních 30 let existence ústavu. Fotografie zachycují český výzkum, život na venkově, Káhiru, cesty za památkami nebo cesty z Prahy do Egypta a zpět. Bohatý obrazový obsah je navíc doplněn textem, který vypráví příběh české egyptologie nejen z pohledu výzkumu a slavných objevů, ale také z hlediska běžného provozu a peripetií, které obor a jeho představitele v průběhu let potkaly.

Souborná publikace s názvem Protřepat, nemíchat! Mezi literární vědou a kulturálními studii vznikla u příležitosti 60. narozenin literárního vědce, teoretika, historika popkultury a publicisty Petra A. Bílka. Její autoři vzešli zejména z členů tří univerzitních pracovišť, na nichž jubilant přednáší a vědecky působí Ústavu věd o umění a kultuře Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, jehož je ředitelem, Ústavu bohemistiky téže univerzity a Ústavu pro českou literaturu a komparatistiku Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který řídil v letech 2000-2009 a kde působí od roku 1986. Knihu, kterou uvádí povídka Sylvy Fischerové z literárního života, tvoří především texty odborné či esejistické povahy, jež se rozličným způsobem dotýkají těch oblastí Bílkova odborného zájmu, které lze v mnoha ohledech považovat v domácím prostředí za iniciační. Jde zvláště o poetiku, naratologii a kulturální studia. První oddíl Literatures Not Dead! se soustředí na témata spojená s oblastí literatury a umění. Druhý oddíl Tak daleko, tak blízko spojuje téma kulturálních studií, na jejichž institucionalizované univerzitní podobě se P. A. Bílek na Jihočeské univerzitě výrazně podílel. Závěrečný oddíl P. A. B. pak přináší dva texty z pera jubilantových blízkých spolupracovníků a kolegů, v nichž se jejich autoři zaměřují na určitý charakteristický rys Bílkova odborného stylu a postupu a též se pokoušejí o komplexnější uchopení jeho osobnosti.

Lidská kultura stvořila nekonečné množství utopických, antiutopických a dystopických představ. Nejvíce antiutopických a dystopických textů jako výrazu nedůvěry v utopie se objevilo ve 20. století. Fráze 2 + 2 = 5 z názvu knihy, která se obecně používá k označení absurdity, zdomácněla díky Francouzské revoluci v politickém diskurzu a George Orwell ji spojil s fikčními světy antiutopické a dystopické literatury. Tato kniha je teoretickým průvodcem po zmíněných žánrech. Zahrnuje historické zmapování dosavadních výzkumů, zasazení do kontextu vzniku žánrů, včetně analýzy proměny utopické literatury od Platóna po H. G. Wellse, podrobně popisuje vznik antiutopické literatury a její proměnu v dystopii. Velká část práce se zabývá specifickou sémiotickou analýzou antiutopické a dystopické literatury 20. a 21. století.