Filozofická fakulta UK v Praze strana 9 z 10

Rytíř, kterého jeho milenka přesvědčí, že by byl ženám ve skutečnosti daleko milejší, kdyby se vykastroval. Poutník do Svaté země, který se rozhodne vzít vážně výrok, že jeho srdce patří jeho milé, a dotáhne ho až do brutálně naturalistického konce. Žena, jež diskutuje s vlastním ohanbím o tom, co že vlastně muže na ženách přitahuje, a odhodlá se věci přijít na kloub vskutku neobvyklým pokusem. Nevěrná manželka, která se v převleku za muže pokouší přemluvit svého manžela k homosexuálnímu spojení… Velmi produktivní (a v Čechách prakticky neznámý) žánr středohornoněmeckých veršovaných novel, kvetoucí mezi 13. a 15. stoletím, se podobných témat nebál, ba právě naopak. Jeho cílem nicméně nebylo vytvářet lacinou pornografii: v pozadí všech textů, do češtiny poprvé přeložených v této knize, stojí otázka vztahu mezi ideálem lásky muže a ženy, její přizemní realitou a v neposlední řadě i literárními konvencemi, které ideály i prožívanou realitu do značné míry utvářely a dodnes utváří. Přímočarost a odvaha, s níž byly středověké texty ochotny podobné otázky klást, však dohánějí jejich hrdiny do situací, jichž se moderní čtenář muže leckdy až zaleknout. Každý z pětice následujících textů tak představuje svébytný riskantní počin, který tu sofistikovaněji, tu přímočařeji testuje hranice jak společenské, tak literární konvence. Knihu vedle kontextových studií doprovází ojedinělý soubor bizarních středověkých obrazů, včetně těch obscénních. Představují nápadité přepracováním látky, která žila v ústní, písemné i výtvarné kultuře po celá dlouhá staletí.

Knižní studie se věnuje tématu kaligrafických inspirací v kontextu světových a českých dějin umění. Inspirace v oblasti čínské nebo japonské kaligrafie totiž výraznou měrou přispěly k rozvoji mezioborových přístupů, zejména v souvislosti s hledáním společných východisek malířské a básnické tvorby, ale také v prolínání výtvarného umění s hudební, taneční nebo filmovou oblastí. Kniha se věnuje charakteristice dvou jednotících prvků kaligrafie – motivu kruhu a spirály. Zkoumá především to, jak umění vyjadřuje ontologický význam tělesnosti a cirkularity těla prostřednictvím uvolnění malířského gesta, rozvíjení performativních projevů a fyzického propojení umělce s dílem. Další důležitou problematikou je periodické obnovování historického času, které se ukazuje být zásadní pro moderní i současné umělecké uvažování. Kruh jako symbol začátku – výchozí bod filozofického myšlení nebo vzniku uměleckého díla – v sobě zároveň obsahuje návaznost, cyklické opakování uměleckého, historického či sociopolitického kontextu.

Britský filosof Bernard Williams (1929-2003) je na poli morální filosofie znám především coby skeptik. V souladu s tím je jeho přínos nezřídka vnímán jako destruktivní pro etiku, přinejmenším ve smyslu teoretické disciplíny. Tato monografie si klade za cíl ukázat, že ačkoli mnohá jeho stanoviska skutečně vyjadřují pochyby o roli rozumu v kontextu našeho jednání, jeho pohnutkou není možnost etiky popřít. Williamsovi jde spíše o představení mezí rozumu v praktickém kontextu. Usiluje o takové pojetí etiky, které respektuje podmínky lidské existence, zejména určenost lidského života nahodilostí a nejistotou. Úlohou této etiky primárně není stanovit obecný význam správného a špatného, a ve světle toho hodnotit naše jednotlivé skutky, nýbrž přispět k utváření života hodného žití – etického života. Etika ve Williamsově pojetí tedy není věda, ale kultivovaný způsob tázání se po tom, co vlastně chceme a potažmo kým vůbec jsme.

Sborník s bohatým fotografickým doprovodem je věnován památce profesora Břetislava Vachaly (1952-2020), dlouholetého pracovníka Českého egyptologického ústavu FF UK, zkušeného a světově uznávaného vědce a nadšeného popularizátora egyptologického bádání. Texty přibližují širší čtenářské veřejnosti poslední výsledky výzkumu v oboru egyptologie a egyptské archeologie. Témata příspěvků jsou zaměřená velice široce, stejně jako práce Břetislava Vachaly, jež zahrnovala překlady původních egyptských textu, archeologické výzkumy či studium nejrůznějších aspektu staroegyptské společnosti a kultury. První část knihy se věnuje počátkům egyptologie jako vědního oboru a vybraným aspektům staroegyptské kultury, náboženství a vědy. Ve druhé části jsou představeny české archeologické výzkumy a vybrané nálezy v egyptském Abúsíru a rovněž výsledky českých a slovenských výzkumů v oblasti dnešního Súdánu. Svazek vychází jako supplementum časopisu Pražské egyptologické studie.

Knižní studie představuje báseň Podkoní a žák v kontextu literárního pole pozdního středověku. Autor báseň srovnává s ostatními dialogickými skladbami z konce 14. století, s poezií z doby husitských válek a s básněmi o smrti. Představuje staročeské dialogické básně z pohledu výzkumu středověké literární recepce (rukopisného kontextu a tiskařských publikačních portfolií) a literárněhistorické antropologie, přičemž dochované texty ukazuje v jejich vzájemných vztazích a pravděpodobných dobových funkcích a účincích. Pozornost věnuje nejprve básním tzv. Smilovy školy – autor popisuje zejména náboženské a sebereflexivní těžiště Nové rady a sleduje vztah lyriky a toxicity ve Sváru vody s vínem. Analyzuje také spory duše s tělem a Rozmlouvání člověka se Smrtí. V básních Hádání Prahy s Kutnou Horou a Václav, Havel a Tábor upozorňuje na rysy, jež je spojují se staršími básněmi, ale i na jejich útěšný a k sobě obrácený rozměr. V závěrečném výkladu Podkoního a žáka je toto srovnání využito k zodpovězení otázky funkcí a smyslu této básně. Autor snáší argumenty pro návrh čtení, jež vrací do hospodské hádky hlas, který v básni nezaznívá.

U příležitosti významného jubilea našeho předního překladatele, pedagoga a literárně-kulturního historika prof. Martina Hilského přináší tento svazek soubor analýz a zamyšlení k textům a tématům, jimž se prof. Hilský ve svém mimořádně bohatém díle věnoval s největší soustavností: dílu Williama Shakespeara, otázce překladu a anglo-saskému modernismu. Sestavil Ladislav Nagy a Martin Pokorný. Autoři a autorky textů: Zdeněk Beran Tomáš Jajtner Kateřina Kovářová Ladislav Nagy Petr Onufer Vladimír Papoušek Jiří Pelán Martin Pokorný Jitka Verdan Štollová

Roku 1410 se do šlechtické rodiny ve španělské Córdobě narodil Pero Tafur. O čtvrtstoletí později se jako mladý rytíř vydal na cestu, která vyplnila čtyři roky jeho života. Vzpomínky na svá putování sepsal jako zralý muž až kolem roku 1454 v díle Skutky a cesty (Andanças e viajes), které ve své době nemělo ve šlechtické literatuře svým rozsahem obdoby. Cestopis překvapí nejen barvitostí a šíří (vedle popisu orientálních krajů a poutního turismu ve středověkém Jeruzalémě stojí poznámky o německé pořádkumilovnosti nebo o českém kacířství), ale i bystrým postřehem a trefným pozorovatelským úsudkem. Toto zdání však může snadno klamat. Ačkoli jsou Skutky a cesty autentickým cestopisem, lze o díle s jistou nadsázkou říci, že se podobá spíše rytířskému románu, v němž je Pero Tafur současně hlavním hrdinou. To však není překvapením u muže, jenž nám ve svém cestopise vypráví například o tom, že pochází z rodu byzantských císařů. Skutky a cesty je možno číst jako autobiografické dílo i jako historický dokument své doby. Pero Tafur v něm zanechal obraz sebevědomého a odvážného rytíře, pevně ukotveného ve společenských souřadnicích pozdního středověku, ale prokázal také schopnosti talentovaného pisatele.

Sakrální stavební projekty vznikající v prostředí Českobratrské církve evangelické, největší protestantské církve v České republice, stojí doposud spíše stranou pozornosti odborné i laické veřejnosti, a to navzdory tomu, že mezi nimi najdeme množství pozoruhodných řešení, která se mohou stát cenným příspěvkem do diskuse o současnosti i budoucnosti církevních budov, stejně jako o aktuálních možnostech liturgického prostoru. Monografie ukazuje, že Českobratrská církev evangelická, obecně považovaná za striktního odpůrce vizuálních zobrazení a estetizace prostoru, disponuje množstvím výrazných architektonických a výtvarných prostorových řešení, která však v mnohých případech zůstávají skryta za zdmi navenek civilně působících staveb. Jejím cílem je tedy otevřít toto téma a prostřednictvím příběhů jednotlivých projektů, architektonických i teoretických vizí a případových studií přiblížit českobratrské interiérové realizace od roku 1989 do současnosti. Součástí knihy je ovšem i popis historického vývoje tohoto specifického stavebního typu a rozsáhlá obrazová příloha.

Kniha je překladem více než devadesáti lidových vyprávění z pozdního období korejského království Čoson (1392–1910), která jsou součástí sbírky Čchonggu jadam (Neoficiální historky ze Země zelených hor), sebrané a zapsané anonymními autory kolem poloviny 19. století. Z velké části se jedná o příběhy reálných postav na pozadí skutečných historických událostí, ale tento základ je dobarven vypravěčskou invencí, která příběhy prokládá nadpřirozenými jevy, snovými viděními a tajuplnými osudovými zvraty. Kulisu vyprávění tvoří tradiční společnost po staletí ovládaná strohou neokonfuciánskou morálkou, která prosazovala uměřenost, střídmost, mravní zásadovost a v osobních vztazích bezmeznou oddanost vůči rodičům a panovníkovi, úctu ke starším a věrnost jedinému muži. Příběhy samotné však odrážejí prozaičtější realitu, ve které obyčejní i urození lidé sní o získání bohatství, společenského postavení a prestiže, touží po zdraví, sexuálním uspokojení, dlouhém věku a početném potomstvu. Vyprávění též nepřímo naznačují dobový rozklad společenského a ekonomického řádu, konflikty mezi sociálními vrstvami a někdy ironickým tónem poukazují na úpadek tradičních hodnot. Ačkoliv se tedy nejedná o plnohodnotný historický pramen, může čtenář prostřednictvím těchto příběhů letmo nahlédnout do všedního života a myšlenkového světa lidí ve staré Koreji.

V Příbězích od řeky Chu lan che se čínská prozaička Siao Chung (1911–1942) vrací do času dětství, které prožila v městečku Chu lan v severovýchodní Číně. Siao Chung zemřela ve věku pouhých jednatřiceti let, za svůj krátký život však stihla napsat řadu pozoruhodných děl, a její tvorba představuje jeden z vrcholů moderní čínské literatury první poloviny 20. století. Příběhy od řeky Chu lan che jsou podmanivým návratem do světa dětství, který již podlehl působení času, bolestnou vzpomínkou na lidi, kteří již nejsou. Vnímavý a okouzlený pohled dítěte je jen jedním z mnoha hlasů, kterým spisovatelka ve své lyrické próze dává zaznít. Ke stěžejním prvkům díla mimo jiné patří všudypřítomné motivy osamocenosti, bezcitnosti, nemoci a smrti. Literární časoprostor spisovatelčina dětství je nadán řadou významů a konotací. Vyprávění využívá symboliku vertikálního a horizontálního členění prostoru, opozici blízkého a vzdáleného, známého a neznámého, vnitřního a vnějšího. Plynutí času je určováno střídáním světla a tmy, dne a noci, sledem ročních dob. Podoby a tváře světa jsou modelovány subjektivním vnímáním a prožíváním dětské hrdinky. Výsostně literární obraz světa nahlíženého očima dítěte v neposlední řadě nabízí mimořádně zajímavý exkurz do světa tradičních čínských obyčejů, svátků, lidových zábav a náboženských praktik.

Jak dnes v češtině užíváme přechodník? Jaké jsou jeho formální, sémantické a stylové rysy ve srovnání s jinými jazyky? Liší se frekvence a typy užití přechodníku v českých překladových a nepřekladových (původních) textech, např. vlivem interference z jazyků, které obdobné tvary používají hojněji (francouzština, polština)? Autorka zkoumá tyto otázky za pomoci rozsáhlých paralelních (překladových), referenčních a srovnatelných korpusů, přičemž zasazuje český přechodník do širšího rámce kategorie konverba. Kvantitativní translatologická analýza beletristických textů vydaných po roce 1990 ukazuje, že přechodníkem se ekvivalentní tvary překládají jen velmi zřídka, tj. projevy interference jsou vzácné (výjimkou jsou některé texty žánru fantasy). Přechodník je v překladech naopak statisticky významně méně častý než v původních českých textech, a to nezávisle na zdrojovém jazyku (dochází tedy k tzv. normalizaci). Výsledky dotazníkového šetření mezi překladateli a jazykovými redaktory naznačují, že nižší frekvence přechodníku v překladech může být do značné míry způsobena zásahy jazykových redaktorů a jejich pojetím stylové normy přechodníku, ale také vlivem autocenzury u překladatelů a obecně představami o očekávání čtenářů.