Filozofická fakulta UK v Praze strana 9 z 10

Klasická korejština je určena zájemcům o diachronní zkoumání korejského jazyka a socio-lingvistickou situaci na Korejském poloostrově až do příchodu moderní doby. Jako taková by měla sloužit jak odborníkům a studentům koreanistiky či orientalistických oborů, tak i širšímu publiku se zájmem o vývoj korejského jazyka a klasické korejské texty. Kniha představuje základní rysy vývoje korejského jazyka, okolnosti vzniku korejského písma a gramatický systém klasické korejštiny. V části věnované klasickým textům zpracovává ukázky literatury psané v korejském písmu v rozmezí 15. až raného 20. století. V jednotlivých kapitolách jsou popsány základní žánry klasické korejské literatury (poezie, próza, oficiální dvorská literatura etc.) a četné materiály dokumentující vývoj korejského jazyka a používání korejského písma (učebnice, slovníky, korespondence). Ukázky textů jsou doprovázeny vzorovými překlady, gramatickou analýzou a historickým komentářem. Kniha poskytuje čtenáři náhled nikoli pouze na lingvistickou stránku věci, ale především na základní otázku role a významu korejského písma a literatury v tradiční korejské společnosti.

Monografie Jazykové právo a slovanské jazyky je příspěvkem Mezinárodní komise pro spisovné slovanské jazyky pro jednání XV. Mezinárodního sjezdu slavistů v Minsku. Je publikační přípravou stejnojmenného tematického bloku, který komise na sjezdu organizuje.

Překlad s filologickým komentářem je komentovaným překladem jednoho z nejdůležitějších textů staročínské filozofie. V předmluvě jsou vysvětlena autorova základní metodologická východiska, je pojednáno o struktuře textu a je podáno jeho krátké filozofické shrnutí. V hlavní části knihy, tj. v překladu s filologickým komentářem, je každá kapitola uvedena krátkou shrnující pasáží, kde se autor zamýšlí nad jejím možným poselstvím. Následuje staročínský originál s vyznačenými rýmovými stopami a jeho překlad do češtiny, který je založen na podrobném filologickém rozboru. Výsledek své jazykové analýzy autor transparentním způsobem předkládá v komentáři, kde je vysvětleno prakticky každé z 5000 slov staročínského textu. Přílohu této knihy tvoří slovník lexémů Laozi, v němž je materiál vzniklý jazykovou analýzou uspořádán do hesel a hnízd dle jednotlivých lexémů a jejich syntaktických funkcí. Slovník je prvním pokusem svého druhu o sledování identity staročínských lexémů na základě jejich syntaktických paradigmat.

Knižní studie vymezuje na bezručovském materiálu a v chronologickém sledu etablování a proměny textologických konceptů a edičních postupů Oldřicha Králíka (1907–1975). Ústřední problematika je spojena s pojmy Králíkovy „stratigrafie“, synchronie a diachronie či genetické metody. Předpokladem Králíkova přístupu je časová atribuce, otázky datace Bezručova díla a jejich prostřednictvím problematika synchronie a diachronie tak tvoří osu výkladu práce. Práce se věnuje i konfrontaci textologických a edičních přístupů Oldřicha Králíka s koncepty jeho oponentů. V průběhu sporů si domácí textová kritika definovala předmět svého zájmu, snažila se určit své postavení mezi ostatními vědními disciplínami, především lingvistikou, filologií a literární vědou, ale i svůj poměr např. k historiografii. Došla též k formulacím základních pracovních postupů. Spory se odehrávaly nejen na domácím kolbišti, ale přerostly prostřednictvím Ediční a textologické komise při Mezinárodním komitétu slavistů i na půdu mezinárodní a jejich výsledky se promítly i do příručky tzv. praktické textologie Editor a text z roku 1971, která ovlivňuje domácí ediční praxi dodnes.

Práce Knihy podle norem se zabývá proměnou nakladatelské sféry po přijetí vydavatelského zákona v roce 1949 až do vzniku Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v roce 1953. Tehdy došlo k takové centralizaci řízení, jaká umožnila aplikovat na vydavatelskou činnost ideologické a výrobní normy, jejichž prostřednictvím prosazovala komunistická strana svůj zájem v oblasti vydávání knih a jejich distribuce. Na pozadí záznamů ze zasedání ediční rady uvedené instituce je pak v knize ukázáno, jak se systém řízení podle norem uplatňoval v nakladatelské praxi.

Čeští a slovenští koreanisté se v Podobách Koreje věnují jednotlivým aspektům korejských dějin, kultury a jazyka, a snaží se tak postihnout to, co tvoří korejskou svébytnost a výjimečnost. Sinolog Oldřich Král poukazuje svým příspěvkem o vztahu historie a fikce v čínském románu na společné fundamenty literatury čínské i korejské. Miriam Löwensteinová se ptá po roli historika v jedné z nejstarších korejských kronik, Samguk jusa, a Vladimír Glomb analyzuje otázku korejské identity v tradičním konfuciánském vzdělávání. Marek Zemánek zkoumá střet buddhistických hodnot s moderními ideologiemi na příkladu Manhä Han Jonguna a Tomáš Horák představuje zásadní postavu buddhismu období Korjo, Mistra Činula. Korejská bohemistka Yu Sonbi pak nabízí pohled opačný, korejskou interpretaci Karla Čapka. Zdenka Klöslová sumarizuje informace o Korejcích a Koreji v Československém denníku, listu československých legionářů v Rusku. Právě kontakty legionářů a korejského národního hnutí jsou jednou ze zásadních kapitol překvapivě hlubokého vztahu mezi oběma zeměmi. Ten ilustruje i studie Jaroslava Olši jr., věnovaná postavě Maxe Taublese, prvního pražského rodáka na Korejském poloostrově, a práce Zuzany Vavrincové, popisující kontakty obou zemí v rámci již rozděleného poloostrova na příkladu československého působení v Dozorčí komisi neutrálních států. Doyen korejské bohemistiky Kwon Jaeil pak analyzuje specifické a také společné rysy předválečné literární avantgardy v obou zemích. Překotný vývoj moderního korejského jazyka a jeho jednotlivé aspekty popisují Blanka Ferklová ve své studii o korejských onomatopoiích a Vladislava Mazaná při zkoumání nejnovějších vývojových tendencí korejštiny. Jozef Genzor doplňuje lingvistickou sekci příspěvkem věnovaným ohroženým jazykům. Závěrečný text věnovaný tibetským onomastikám pochází z pera Josefa Kolmaše.

Kniha pojednává o vztahu mezi literárním psaním a ornamentem. Propojuje tak literárněteoretickou a literárněhistorickou problematiku s uměnovědnou, především vizuální oblastí. Ornament tu není nahlížen tradičně jako pouhá ozdoba, doplněk či nahodilý prvek libovolně připojený k nějakému pomyslnému celku, nýbrž jako figura umožňující zkoumání literárního psaní z hlediska jeho vizuality a pohybu. Tento přístup, pokoušející se o určité vizuální čtení literatury, je zde rozpracován a aplikován pod názvem „fyziognomie psaní“. Ta odkrývá prostor textu nikoli jako hierarchizovanou strukturu ustálených významů a jejich relací, nýbrž jako performanci, jejíž pohyb je stejně podstatný jako její sdělení. První část knihy, kde je vypracován pojem ornamentu na pozadí jeho estetické a filozofické reflexe, ukazuje paralely mezi zákonitostmi literárního psaní a vlastnostmi ornamentu, tak jak se projevují napříč dějinnými epochami a světovými kulturami, ať už jde o gotiku, rokoko, modernu či arabsko-islámskou kulturu. Část druhá představuje interpretace vybraných textů světové literatury 20. století (Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Hugo von Hofmannsthal, Samuel Beckett) a dvou ukázek schizofrenního psaní (Louis Wolfson a Blanche T.) z hlediska afinity literární řeči a konkrétních ornamentálních projevů. Inspirována svůdným i nebezpečným rytmem ornamentálních křivek ukazuje tato kniha psaní jako tvořivý pohyb řeči, jenž volně prochází mezi literaturou a vizualitou.

Kniha se zabývá vztahem člověka a životního prostředí z pohledu různých oborů zejména společenských věd. V šesti kapitolách se jednotliví autoři zamýšlejí z pohledů svých specializací (filozofie, kulturologie, etnografie, dějiny umění, regionalistika a environmentalistika) nad otázkou, zda ve společnosti dochází k posunu směrem k environmentální šetrnosti, respektování environmentálních hodnot, environmentální udržitelnosti a podobně. Stručně řečeno: dochází ke změnám směrem k environmentální společnosti? Název knihy odkazuje na konferenci Naše společná přítomnost: Měnící se společnost?, jež byla pořádána na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v březnu 2012. Vybrané konferenční příspěvky byly zpracovány do šesti kapitol, které tvoří tuto knihu. Šíře záběru dokládá, že problematika vztahu společnosti a životního prostředí již dávno není pouze doménou přírodovědných nebo technických oborů. Také společenské a humanitní vědy mají co říci nejen ke stavu společnosti, ale i k jejímu vztahu vůči životnímu prostředí.

Běloruský psycholog L. S. Vygotskij (1896 až 1934) se do vědy zapsal tzv. kulturněhistorickou teorií, popisující lidskou psychiku jako zprostředkovanou kulturními nástroji. Na svou dobu byla Vygotského práce neobyčejně moderní, nicméně již za jeho života se stala terčem ideologické kritiky a po jeho smrti byla dokonce zakázána. Znovu začala jeho díla vycházet až na konci padesátých let. V sedmdesátých letech jej s nadšením objevil Západ a dnes jsou jeho myšlenky aktivně rozvíjeny v řadě oborů, zejména ve vývojové a pedagogické psychologii, ale např. i v mezikulturním výzkumu či kognitivní etologii. Kniha se snaží českému čtenáři nabídnout první ucelený pohled na Vygotského vědeckou práci. Soustředí se na kořeny a zdroje této práce, sleduje její vývoj a představuje hlavní body Vygotského koncepce s přednostním zaměřením na kulturněhistorickou teorii. Vygotského život a práci autorka zároveň propojuje s dramatickými historickými událostmi v Rusku od pádu carské monarchie po stalinský teror přelomu dvacátých a třicátých let.

Výzkumný tým Katedry psychologie FF UK realizoval v letech 2010-2012 výzkum zaměřený na psychosociální aspekty péče v českých porodnicích. Publikace přináší aktuální informace o spokojenosti žen s péčí v českých porodnicích na základě dat od reprezentativního souboru 1195 českých rodiček, které porodily v letech 2005-2012 ve zdravotnických zařízeních v ČR. Obsahuje výsledky hodnocení perinatální péče pro celou ČR, pro jednotlivé kraje a její součástí je i vyhodnocení některých vybraných porodnic. Porovnávány jsou fakultní a nefakultní nemocnice, malé a velké porodnice (podle hranice 500 a 800 porodů za rok) a různé skupiny zdravotníků (porodní asistentky a lékaři na porodnickém oddělení a zdravotníci pečující o rodičky a zdravotníci pečující o novorozence v rámci poporodní péče). Pozornost je věnována i rozdílům ve spokojenosti u prvorodiček a vícerodiček, žen po přirozeném porodu a po císařském řezu, žen s nižším a vyšším vzděláním, žen ubytovaných na nadstandardním a na běžném pokoji a žen, které porodnici hodnotily do dvou měsíců/jednoho roku po porodu a později.

Svazek obsahuje tři prózy významného spisovatele, publicisty, esejisty a literárního historika Karla Sabiny (1813-1877), totiž román o maršálovi Rudolfa II. Ruesswurm (1866), povídku Osudná kniha (1862) a novelu Hyacint (1862). Jejich spojnicí je především téma - ve všech případech se jedná o historické prózy, které se odehrávají v Čechách na přelomu 16. a 17. století. Spojuje je ale také fakt, že českému čtenáři zůstaly do dnešní doby takřka utajeny. Vycházely pouze na pokračování v dobových novinách a časopisech nebo jako přívazek ke knize jiného autora. Jejich společné vydání, opírající se o moderní ediční zásady, především akcentuje základ Sabinovy tvůrčí metody, která důsledně hledá oporu v historických faktech a dokumentech. Odhaluje však také dosud neznámou, čtenářsky atraktivní polohu Sabinova romantického vypravěčství a současně připomíná jeho schopnost zobrazit i v historické beletrii beznaděj moderní lidské existence.

První svazek celkem pětidílného kolektivního projektu, který pracuje s pojmem "totalita" v jeho širokém významu, jak s ním operují obory jako filozofie, dějiny umění či teorie literatury. Na materiálu umělecké kultury především českých zemí zkoumá v interdisciplinárním dialogu nejrozmanitější projevy "totálních" forem a rámců, které provázejí éru modernity. Jako organizující kritérium celé monografické řady slouží jednotlivá tematická těžiště - po prvním svazku s tématem Národ budou následovat Válka, Revoluce, Budoucnost a Každodennost. V centru pohledu se ocitnou zejména aspekty sociokulturní, důsledně propojené s analýzami konkrétních uměleckých či uměleckohistorických vztahů. Vzhledem k metodologickému a materiálovému založení jednotlivých příspěvků prvního svazku je monografie věnovaná tematickému těžišti Národ komponována do dvou částí, nazvaných Perspektivy (příspěvky zacílené spíše k mapování obecnějších problémů a souvislostí) a Sondy (materiálově pestré případové studie či studie zabývající se konkrétním dílčím historickým problémem).

Vzdělávání dospělých se v současné době stalo globálním fenoménem, patří k proklamovaným prioritám rozhodujících ekonomických a politických aktérů soudobého světa. Z oblasti, která byla od 19. století chápána především jako sféra snah o spravedlivější společnost a seberealizaci, se v posledních desetiletích stal předmět politik sledujících cíle ekonomického růstu a adaptace lidí na podmínky globálního kapitalismu. Publikace zkoumá, jakými cestami se tak stalo, ukazuje na sociální důsledky uvedených skutečností a zamýšlí se nad možností formulace alternativ aktuálně převládajících podob vzdělávání dospělých. Sociálně a kulturně kritický přístup uplatněný v publikaci není aplikován jen na vzdělávací politiku, ale i v širším kontextu veřejných politik (mj. sociální) a rozboru dalších oblastí, v nichž vzdělávání a učení se dospělých hrají významnou roli (např. pracovní život nebo občanství). Zachycen je rovněž problém ekonomizace vzdělávání a jeho role v ospravedlňování sociálních nerovností. Hlavní inspirací pro uplatněný přístup je kritická teorie společnosti.

Časopis se zaměřuje na vybraná témata aplikované lingvistiky, interdisciplinární oblasti popisu jazyka a metodologické otázky s tím spjaté.

Publikace představuje přední humanitní fakultu socialistického Československa – Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, sídlící na pražském náměstí Krasnoarmějců – v době „normalizačního“ dvacetiletí. Nepřináší jen popis organizačních a politických struktur jedné konkrétní instituce, ale soustředí se především na jednání akademiků a studentů v tehdejších podmínkách a na jejich dilemata. Situaci na fakultě před rokem 1989 se snaží podat tak, aby nezanikla její spletitost a složitost. Zejména učitelé fakulty se potýkali s různými závazky, které si mnohdy konkurovaly: vedle politické loajality k režimu stála loajalita k oboru, vědě, katedře, kolegům a rovněž ke studentům, kterým chtěli předávat své znalosti. To přináší řadu otázek. Na jaké kompromisy musel humanitní intelektuál po roce 1968 přistoupit, aby mohl učit na vysoké škole? Jak porozumět tomu, že většina tehdejších učitelů vzpomíná na svou katedru jako na „ostrůvek pozitivní deviace“, ačkoli šlo o instituci plně loajální k normalizační KSČ? V jaké míře a jakými cestami se navzdory ideologizaci a politickým tlakům dařilo udržovat kvalitní úroveň humanitního vzdělání? Proč téměř všichni učitelé FF UK odsoudili Chartu 77? Co konkrétně pro vysokoškolského učitele znamenala spolupráce se Státní bezpečností? Kniha je završením výzkumu, který skupina mladých badatelů zahájila v roce 2007.

Jaghnóbština - jeden ze severovýchodních íránských jazyků - patří spolu s osetštinou k jediným dnes žijícím ze skupiny tzv. skythských jazyků.Jaghnóbskočeský slovník představuje vůbec první českou studii tohoto jazyka. Byl sestaven zejména ze zdrojů tištěných v ruštině a tádžičtině – základem byly publikované slovníky a slovníčky jaghnóbštiny připojené k různým vědeckým pracím – a dále z jaghnóbsko-tádžických slovníků publikovaných v posledních letech v Tádžikistánu.Slovník byl navíc rozšířen vytěžením korpusů publikovaných jaghnóbských textů a autorovým vlastním terénním výzkumem přímo v údolí Jaghnóbu a ve vesnicích Dúghóba-ji Bóló a Varzób-GES severně od tádžického hlavního města Dušanbe a ve vesnici Kůkteppa jižně od Jaghnóbského údolí. V rámci těchto výzkumů byly jednotlivé lexémy konzultovány s rodilými mluvčími a celý slovník byl obohacen o výrazy z živé řeči Jaghnóbců.Jednotlivá hesla kromě překladu často obsahují stručnou informaci o etymologii a zdroj nálezu. Přílohou slovníku je stručný přehled jaghnóbské gramatiky.