Filozofická fakulta UK v Praze strana 5 z 10

Kniha se zabývá velmi složitými československo-jugoslávskými vztahy bezprostředně před druhou světovou válkou a na jejím začátku. V této době už Československo jako nezávislý stát neexistovalo a Jugoslávie balancovala mezi zájmy silnějších států, především Německa a Velké Británie, aby uchránila své teritorium a zajistila svým občanům jakoukoliv budoucnost bez válečného konfliktu. Jugoslávský rezervovaný postoj k událostem v Protektorátu Čechy a Morava a navázání spíš formálních než přátelských a srdečných styků s novým slovenským státem, ale i přítomnost československé emigrace na jugoslávském území, tolerance jugoslávských orgánů vůči činnosti příslušníků české a slovenské menšiny proti Protektorátu, Slovensku a Německu a odmítavý jugoslávský postoj ke slovenskému státu představovaly pestrobarevný komplexní svět československo-jugoslávských vztahů v letech 1939–1941. Tato tematika dosud nebyla detailně zkoumána ani v České republice, ani v zahraničí.

Bibliografie literárních překladů z italštiny je rozdělena do dvou oddílů. První část obsahuje tištěné překlady italské prózy, poezie a divadelních her včetně libret, od prvotisků až po současnost (do r. 2015 včetně, částečně 2016). Zachycuje všechny přeložené spisovatele, které se podařilo zjistit, bez ohledu na jejich význam. Vyloučena byla pouze díla ryze odborná, např. technická, lékařská apod. V druhé části jsou zařazeny překlady netištěných divadelních her a oper uvedených v Čechách a na Slovensku od 18. století dodnes. Každá bibliografická pozice obsahuje základní data o autorovi, o originálu i překladu a jeho vydání, u titulů pouze inscenovaných i informace o provedení: jméno divadla a jeho sídlo, datum premiéry a jména dirigenta a režiséra. Kromě předmluvy a ediční poznámky je kniha opatřena rejstříkem překladatelů a autorů úvodů, doslovů a poznámek i rejstříkem chronologickým a českoitalskými seznamy divadel a vydavatelů uvedených pro úsporu místa zkratkami.

Tak jako profesionální sport rozšiřuje v posledních desetiletích sféru fanouškovské recepce mimo samotná utkání a svoji atraktivitu posiluje i propracovaným systémem přestupů a přesunů, v nichž aktéři pod drobnohledem mediální pozornosti aktivně mění dres, ale také jsou „odkládáni“ na transferovou listinu, vytvořila i moderní populární kultura celou řadu přestupových a přesunových mechanismů, jimiž samotná díla oživuje, nově rámuje, adaptuje a v důsledku pak oživuje dění na celém dobovém popkulturním poli. Tato monografie zkoumá formou případových studií jednotlivé mechanismy, s jejichž pomocí k těmto transferům či transponováním dochází. Nesnaží se postulovat univerzální vzorce, jež by tyto mechanismy vyjádřily v co nejobecnější podobě, protože takto se pohyby na poli populární kultury zjevně neodehrávají. Jde o mechanismy dílčí, projevující se na mikroúrovni jednotlivých žánrů, období či konkrétního média. Kniha tudíž neobjevuje jakési globálně kulturní strategie, ale spíše zkoumá repertoár taktických manévrů, jež vykazuje vzorek děl a jevů, lokalizovaných více či méně markantně v českém kulturním kontextu. Čtenáři tak kniha umožňuje nejen tradiční lineární čtení, ale i čtení výběrové. Stejně tak ponechává na čtenáři, zda ji bude číst spíše kvůli konkrétnímu materiálu, který jednotlivé studie analyzují, anebo kvůli obecnějším otázkám, jež tyto případové studie implikují či explicitně kladou.

Svazek obsahuje písemné verze příspěvků z 10. ročníku mezinárodní konference interFaces, která proběhla ve dnech 15. až 22. května 2015 na pražské Univerzitě Karlově. Mladí badatelé - studenti a doktorandi, kteří se zabývají bohemistikou, germanistikou či polonistikou - ze tří zemí a univerzit (Praha, německé Lipsko a polská Vratislav) se soustředili na otázky související s tématem vícejazyčnosti. Problematiku uchopili v řadě pozoruhodných detailních sond i obecněji zaměřených studií z oblasti jazykovědné, translatologické, literárněvědné a kulturologické. Velká část z nich vyzdvihuje především jazykové, literární a kulturní kontexty určené konferenčními jazyky - češtinou, němčinou a polštinou. Autoři zkoumají tímto prizmatem mimo jiné problematiku srovnávání gramatiky, lexika a frazeologie jazyků, úlohu grafické a vizuální složky jazyka, specifiku jazykových enkláv, kognitivnělingvistické rozdíly mezi jazyky, lingvodidaktické problémy při vyučování polštiny pro cizince; v oblasti překladů se zaměřují na úskalí převodu obecné češtiny, prostředků jazykové hry, neologismů či vícejazyčnosti, v literární a kulturní sféře se pak věnují především fungování dvou či více jazyků v dílech autorů působících na pomezí kultur, ale též otázkám identity a paměti regionů ovlivňovaných ve své historii několika etniky, kulturami a jazyky (Vratislav, Dolní Slezsko, řeka Odra). Nechybějí však ani práce zohledňující širší evropský i mimoevropský jazykový a kulturní kontext (předmětem pozornosti se stává i lužická srbština, španělština, mandarínská čínština).

Slovník, který držíte nyní v rukou, zpracovává českou terminologii v oblasti osvojování jazyka (zvláště druhého/cizího) a jeho vyučování, výzkumu v této oblasti, měření a hodnocení. Tato oblast aplikované lingvistiky se rozvíjí na českém území v posledních letech velmi rychle, česká terminologie je zatím ještě stále málo rozvinutá, neustálená a relativně silně závislá na terminologii cizí, především anglické; slovník chce přispět k jejímu dalšímu rozvoji a postupné stabilizaci. Naprostá většina hesel je zaměřena na cizí/druhý jazyk obecně, několik hesel se s ohledem na předpokládané čtenáře týká výuky češtiny jako cizího/druhého jazyka. Publikace je určena badatelům na poli pedagogicky orientované aplikované lingvistiky a didaktiky jazyka, vyučujícím i studentům v oborech, které sem spadají (zvl. didaktika vyučování cizích jazyků), i širší obci zájemců o tuto problematiku.

Kniha historika a slavisty Petra Kalety se zabývá otázkami politického života lužickosrbského etnika v době od vzniku NDR v roce 1949 až po sjednocení obou německých států v roce 1990. Jde o první monografii, která se souhrnně věnuje problematice lužickosrbských poslanců v období NDR. Publikace, jejíž významnou součástí jsou informace z materiálů nalezených v německých archivech, představuje účast Lužických Srbů v nejvyšších zákonodárných orgánech již od 19. století, stěžejním tématem knihy je však jejich zastoupení a působení ve východoněmecké lidové sněmovně (Volkskammer). Lužičtí Srbové zasedali během trvání NDR ve všech deseti lidových sněmovnách. Za celou tuto dobu bylo autorem zaznamenáno osmadvacet poslanců, u nichž alespoň jeden písemný pramen zmiňuje jejich lužickosrbský původ. Činnost lužickosrbských poslanců v lidové sněmovně je v práci rozdělena podle tří výrazných časových epoch. První z nich je spojena s působením předsedy lužickosrbské národní organizace Domowina Kurta Krjeňce, druhá s jeho následovníkem Jurijem Grósem (za jeho vedení se již funkce nazývala první tajemník Domowiny), třetí epochu pak představuje krátké tzv. převratové období v letech 1989/1990 (poslední lidová sněmovna zasedala v roce 1990). Práce se mimo jiné věnuje problematice předvolební agitace a propagandy nebo školské otázce v době NDR, která mj. značně ovlivnila odnárodňovací proces v srbské Lužici.

Životopisný portrét Egona Hostovského z pera jeho dcery, redaktorky a překladatelky Olgy Hostovské a spoluautorů skládá dohromady mozaiku životního příběhu významného českého romanopisce a přináší množství dosud nepublikovaných archivních fotografií. Spisovatel Egon Hostovský (1908 Hronov - 1973 Montclair, USA) pocházel z rodiny drobného židovského podnikatele. Studoval na filozofické fakultě v Praze, poté se živil jako nakladatelský redaktor a lektor. Po okupaci Československa emigroval do USA, domů se nakrátko vrátil v roce 1946, ale od roku 1950 zůstal v USA natrvalo. Působil mj. jako redaktor Svobodné Evropy a jako učitel, v závěru života se věnoval pouze literatuře. Jeho romány Sedmkrát v hlavní úloze (1942) a Úkryt (1943) patřily k prvním beletristickým reflexím druhé světové války. V nápaditě komponovaných poválečných dílech využíval postupů experimentální, ale např. i detektivní a špionážní prózy (Nezvěstný, 1955, Půlnoční pacient, 1958). Především jsou ale tyto prózy, počínaje románem Cizinec hledá byt (1947) přes vrcholné Všeobecné spiknutí (1961) po pozdní Tři noci (1964), kritickou reflexí traumat a odcizenosti moderního světa. Hostovského životní osudy, které formovala především zkušenost s dvojí totalitou a s ní spojené zásadní rozhodnutí o emigraci, jsou v mnohém jedinečné a unikátní, v mnohém se v nich však také dokonale odrážejí dějiny 20. století.

Kniha usiluje o dialog mezi současným afektivním obratem v humanitních vědách a zkoumáním filmové formy. Východisko tvoří model dvousměrného pohybu mezi melodramatickým excesem a afektovou teorií. Melodramatický (nad)žánr využívá určitý repertoár excesivních výrazových prostředků k vyjádření krajních emocionálních stavů či situací, zejména utrpení, které plyne z nedosažitelnosti objektu touhy. Tento melodramatický exces se typicky uplatňuje v momentech, kdy děj ustrne v symbolickém uspořádání a vše se soustředí na gesta a pózy ohromených postav. S daným druhem excesu pracují také četné experimentální filmy, které jej však skrze expresivní a performativní operace s prostorem, časem a tělesností proměňují natolik, až se stává afektivním. Pojem afekt, často vymezovaný jen abstraktně či negativně, lze potom chápat jako výsledek ozvláštnění emocionálních znaků, který vyjevuje, jakým způsobem se těla a objekty zasažené patosem mohou měnit, aniž by se ustálily v rozpoznatelných gestech či symbolech. Na základě specifických stylistických mechanismů tak afekt získává svébytnou estetickou variantu, totiž variantu melodramatickou. Rozbor konkrétních filmů Wernera Schroetera, Kennetha Angera či Carmela Beneho v kontextu spřízněné umělecké a experimentální tvorby ukazuje, jak tento dvousměrný model funguje a jaké podněty může přinést jak pro studium afektů, tak pro filmovou teorii.

Kniha je monografickou studií životní dráhy Émila Benvenista (1902-1977) skrze pojem smyslu (sens). Za použití metodologických postojů vyvinutých K. Koernerem se věnuje teoretickým východiskům Benvenistova myšlení v pařížské škole (A. Meillet a M. Bréal), pražské škole (R. Jakobson a V. Skalička) a kodaňské škole (texty z roku 1939). Následně se věnuje Benvenistovu konceptu lingvistiky promluvy (discours) a souvisejícím pojmům "sémiotika a sémantika", resp. "sémiotické a sémantické" (le/la sémiotique, sémantique), "vypovídání" (énonciation), "přivlastnění" (appropriation) a "hierarchie systémů" jako místa, kde se smysl rodí. Jsou rozlišeny dva významy pojmu smyslu a upozorňuje se na problémy vzniklé z jejich konfuze. Na základě zkoumání rukopisných a archivních zdrojů je dále zkoumán vliv L. Hjelmsleva, R. Jakobsona, J. L. Austina, Ch. S. Peirce a V. Skaličky na Émila Benvenista. Reflexe identity v čase ve francouzském myšlení je použita jako východisko pro studii podobností mezi myšlením É. Benvenista a J. Derridy, zejména vzhledem k pojmu écriture. Krátká studie Benvenistova významu pro "strukturální analýzu vyprávění" (R. Barthes, T. Todorov) ukazuje jeho význam v dějinách francouzského strukturalismu.

Kniha se zabývá proměnami muslimské pospolitosti (dnešních Bosňáků) v Bosně a Hercegovině za rakousko-uherské okupace mezi lety 1878 a 1918. V kontextu utváření moderních středoevropských a balkánských národů je blíže rozebrán politický, společenský a demografický vývoj komunity, včetně rozvoje spolkového života a náboženských, kulturních a vzdělávacích institucí. Retrospektivním pohledem stojí habsburská správa nejsevernější osmanské provincie na začátku dlouhého, ve své podstatě nejistého a nejednoznačného, ale nakonec přece jen úspěšného procesu národního sebeuvědomování slovanské muslimské komunity v Bosně a Hercegovině a takzvaném Sandžaku. Výklad je rozdělen do více analytických částí, které v hrubých rysech kopírují ustálený model studia národních hnutí v Evropě. Za stmelující teoretické východisko je bráno modernistické paradigma, které národní ideu spojuje se změnou společenských, hospodářských a politických okolností, nástupem modernity, opírající se o koncept jak konstruktivistický, tak instrumentalistický.