Garamond strana 15 z 45

Vypravěče románu, spisovatele a profesora budapešťské univerzity, navštíví starý chasid ze Sighetu přeživší holokaust, který tvrdí, že se setkal s Franzem Kafkou v Osvětimi. Vyprávění akademika zaujme. Začne pátrat po okolnostech kafkovy smrti v sanatoriu a dochází k překvapivým zjištěním. Co když Kafka v roce 1924 opravdu nezemřel? Co když nepodlehl tuberkulóze a dál vedl utajený, spokojený život s Dorou Diamantovou v Berlíně? Vypravěč se vydává pátrat po Kafkových stopách do Prahy, Oxfordu, Berlína a Tel Avivu a příběh se ho postupně zmocňuje jako posedlost, s níž se vyrovnává sepisováním Kafkova posmmrtného života. Vypravěč po Kafkových stopách opravdu dojde k cíli, ale není však jisté, jestli tam nalezl klid, nebo zůstal v zajetí své vlastní kafkovské existence.

Na zpáteční cestě z poutní cesty ke chrámu Vznešeného vrcholu se soudce Ti a jeho První paní dozvědí, že v kraji, kterým právě procházejí, rozsévá hrůzu obávaný vrah, nazývaný Sekáč hlav. Jsou proto rádi, že nalézají útočiště u bohatého obchodníka, jehož okolním zrakům vzdálený dům stojí na kraji lotosového pole. Jejich klid netrvá však dlouho. Při snídani v pavilónu objeví v jezírku tělo jejich hosta bez hlavy. Slušné vychování jim nedovolí vzdálit se v takové chvíli z domu. Soudce Ti je zaměstnán sepisováním kondolencí a První paní přípravou smutečního obřadu. S pomocí věrného pobočníka Tiao Tchaje využijí času stráveného v domě, aby vyřešili záhadnou vraždu, navzdory neochotě rodiny a překážkám zločinců a neochoty místního podprefekta.

V židovské čtvrti belgických Antverp žije největší komunita ortodoxních Židů po New Yorku a Jeruzalémě. Jejich štrajmly, pejzy, černé kabáty a bílé podkolenky upomínají, že sem kdysi přišli z východní Evropy. Proniknout do jejich zákulisí, tajů a tradic je pro lidi zvenčí těžké, ne-li nemožné. Novinářce a spisovatelce Margot Vanderstraeten se to podařilo. Za léta, kdy v moderně ortodoxní židovské rodině jako studentka doučovala děti, si vybudovala pevné přátelství s rodinou Schneiderů, a nakoukla do světa, jehož čas, směr i rytmus i v moderní době udává 613 židovských přikázaní. Díky jejímu čtivému vyprávění se tak dozvíme, proč židovské ženy v Antverpách nosí na hlavách paruky, že každá věřící židovská rodina má dvě separátní kuchyně a jak jsou důležité dohazovačky sňatků. Podíváme se jejíma očima i do ortodoxních komunit v New Yorku a Jeruzalémě, kde autorka některé židovské přátele nadále navštěvuje poté, co odešli z Antverp. V Belgii a Nizozemsku figuroval Mazl tov mezi 10 nejprodávanějšími tituly roku 2017, deník De Standaard jej vyhlásil za nejlepší non-fiction roku a belgická královna Mathilde tento autobiografický román označila za jednu z nejdůležitějších knih.

Islandská rodová sága o Grettim, složená ve 12. nebo na začátku 13. století, podává obraz rodového zřízení, které v 10. století zavedli na Islandu norští vystěhovalci: nesváry mezi jednotlivými rody podléhají zákonu krevní msty, mírněného jen stěží rodovými sněmy. Hrdinou ságy je příslušník jednoho z předních rodů, nepřemožitelný Gretti. Jeho odsouzení k vyhnanství je těžkou křivdou, k níž dochází pro křivé nařčení ze strany těch, kterým pomohl v jejich nouzi. I jako psanec však vykonává jeden hrdinský čin za druhým, nad svými soky totiž vyniká silou, rozumem i vtipem. Nad zběsilými válečníky berserky, ohrožujícími majetek i čest lidí, vítězí s nevídanou duševní převahou. Gretti nevysvobozuje lidi jen z moci lidských zlosynů, ale i z moci zloduchů záhrobí a mýtů. Fantaskní prvky a humor, se kterým jsou Grettiho dobrodružství líčena, oživují typicky lakonický styl ság, který svým ornamentálním charakterem souzní s dobovým vikingským uměním.

Apollinairovy Kaligramy jsou obrazové básně, verše zapsané do obrazů, které mají znázorňovat. Mnoho básní by bez výtvarného uspořádání bylo pro čtenáře nepochopitelných. K tomuto ojedinělému pokusu o zapsání poezie vedlo Apollinaira jeho kubistické a futorologické přesvědčení, které hlásal v předválečné Paříži v kruhu umělců, i jeho úzké přátelství s Pablem Picassem. Apollinairova hra s překvapivými obrazy a souvislostmi v mnohém ovlivnila poezii 20. století. Poprvé vyšly Kaligramy až po Apollinairově smrti v roce 1918 a obsahují 80 básní, rozdělených do 6 oddílů. Přestože ovlivnily mnoho českých básníků, nebyly Kaligramy nikdy přeloženy do češtiny v původním grafickém zobrazení celé. Existuje pár básní přepsaných do obrazů zejména od Jiřího Konůpka, ale nikdo se nepokusil o obtížné převedení překladu do obrazců u celé sbírky. Autorem prvního českého překladu Kaligramů je básník, překladatel a pedagog Petr Šrůta. Guillaume Apollinaire (1880–1918), francouzský básník polského původu byl jedním ze zakladatelů moderní poezie 20. století. Jeho básnické sbírky Pásmo a Alkoholy ovlivnily řadu českých básníků od Čapka po Nezvala. V zákopech první světové války byl raněn do hlavy a krátce po jejím skončení zemřel na epidemii španělské chřipky.

Kniha Svět modliteb rabína Elieho Munka je do dnešní doby považována za nejlepší komentář k židovským modlitbám, který byl napsán v jiném jazyce než hebrejštině. Zároveň hluboce náboženský a filosofický komentář k denním i svátečním modlitbám pomáhá k porozumění a plnému pochopení textu modliteb. Součástí knihy a Munkových komentářů jsou i části modlitební knihy-siduru, které uvádíme poprvé knižně v překladu rabína Karola Sidona. Kniha je rozdělena do dvou částí, na Denní a Sváteční modlitby, a obsahuje kromě velkých částí samotného siduru i komentáře k jednotlivým výrazům v modlitbách a obsáhlý, v českém prostředí ojedinělý, heslář ke zdrojům, z nichž Elie Munk čerpal. Elie Munk (1900–1981), francouzský ortodoxní rabín německého původu, se narodil v Paříži v rodině rabínů. Vystudoval filosofii na berlínské univerzitě a ve svých 28 letech dokončil své nejvýznamnější dílo Svět modliteb. Před válkou odešel do Paříže, kde se stal rabínem synagogy v rue Cadet. Poté uprchl do Švýcarska, ale po válce se vrátil zpět do synagogy v rue Cadet. V roce 1973 se přestěhoval za svojí rodinou do Spojených států, kde také zemřel. Je pochován v Jeruzalémě na Olivetské hoře. Jeho dalším významným dílem je komentář k Pěti knihám Mojžíšovým s názvem Hlas Tóry.

Vzpomínky na Léta Páně 1962 – 1975, jak si to pamatuji já, Beatrice Landovská, narozená v září 1962 v Praze v Dejvicích, v porodnici na Roosweltově ulici. Dětství jsem prožila v nedalekých Vokovicích, se svým otcem Pavlem Landovským, narozeným v září 1936 v Německém Brodě, s matkou Helenou Landovskou (rozenou Albertovou) v září 1941 v Praze, a se svou o rok a půl mladší sestrou Andreou Landovskou, narozenou v dubnu 1964 v Přerově. Vše se odehrálo v Praze, v Pardubicích a v Kytlici jakož i na dalších místech Čech a Moravy, s výjimkou jediné cesty do Bulharska v roce 1970. Bez skrupulí, věcně, ale s humorem popisuje Beatrice Landovská své dětství, strávené v Praze Vokovicích ve společnosti bohémských rodičů, herce Pavla Landovského a scénografky a dramatičky Heleny Landovské. Vedle nezapomenutelných rodinných příběhů nechybějí ani historky, v nichž se objevují známé osobnosti, nejlepší rodinný přítel Pavel Juráček, Václav Havel, Ludvík Vaculík a všichni herci Činoherního klubu 60. a 70. let. Existuje dětství? Existuje jenom to, co si pamatujeme. A až odejde naše paměť, nebude existovat ani to. Staneme-li se dospělými, máme zodpovědnost za své dětství už jenom my.

Tato kniha je určena všem, kteří mají rádi Itálii, navštívili ji, chtějí na ni vzpomínat, či se na cestu na Apeninský poloostrov teprve chystají. Stojí slavná dolce vita opravdu za to? Lze vidět Neapol a nezemřít při tom? Proč si Sicilané navlékají o Velikonocích masky, co všechno je třeba překonat, když se Ital rozhodne oženit, a jak vyzrát na italského úředníka? Vraždy a hříchy papežů, manželské trampoty slavné Lucrezie Borgii, Casanovův útěk z vězení a zmizení Mussoliniho mrtvoly. Na stránkách knihy ožívají příběhy ze života slavných umělců Michelangela, Donatella, Rossiniho či Brunelleschiho. Složité zákruty italského života, příběhy italské historie, gastronomie a kultury. Jsou drsné, zábavné i tajemné a vyprávějí o minulosti i současnosti této krásné země. Kniha představuje Benátky, Florencii, Řím a mnoho dalších známých i méně proslulých italských měst prostřednictvím dramatických osudů a příběhů, které se v nich odehrály. Zábavné a zajímavostmi nabité čtení, které nebudete chtít odložit!

Jeden dům na poklidném předměstí, tři nájemníci, tři zpovědi, které se čtou se zatajeným dechem. Příběhy, jež se vzájemně proplétají a odhalují tajemství a lži, bez nichž by rodiny snad ani nemohly existovat. Tři patra, to jsou i tři freudovská patra lidské duše, id, ego a superego, na jejichž základě je román vystavěn. Eškol Nevo přináší tři neotřelé příběhy a dokazuje, že je skvělým vypravěčem, který dovede vystavit světlu ta nejtemnější zákoutí lidské duše. Tři patra jsou poutavým románem, jenž své hrdiny znovu a znovu vhání do pastí morálky a společenských konvencí a nutí čtenáře klást si otázku: Co bych na jejich místě dělal já? Děj románu předního izraelského spisovatele Eškola Neva se odehrává v současném Tel Avivu, ale témata, která přináší, jsou obecně lidská a blízká čtenářům napříč kontinenty. Román líčí příběhy tří různých obyvatel domu stojícího na poklidném předměstí a je rozdělen do pater, v nichž hlavní hrdinové bydlí. V prvním patře vede (zdánlivý) monolog Arnon, který se líčí jako vzorný a ochranitelský otec dvou malých dcer, ale postupně z jeho vyprávění vyplývá, že projevovaná starost je spíše špatně maskovanou majetnickostí a že vinu a trest posuzuje dvojím metrem. O patro výš si vezme slovo Chani, tentokrát prostřednictvím dopisu, který je pro ni formou terapie: už osm let je zavřená doma, po druhé mateřské se do práce nevrátila a manžel je doma zřídka. Najednou se ovšem za dveřmi zjeví jeho odcizený bratr a Chanina rutina dohánějící ji k šílenství je zlomena. Ve třetím patře nahrává soudkyně na penzi Dvora vzkazy na záznamník svému nedávno zesnulému manželovi podniká věci, které dřív dělat nemohla, a na jedné z demonstrací se seznamuje s mužem, jenž ji donutí vyrovnat se s těžkým tajemstvím z její minulosti. Co se stane, když je spořádaný člověk žijící celkem všední život vystaven nějaké mimořádné události? Jsou rozhodnutí postav a jejich důsledky už nezvratné, nebo vždy existuje cesta zpátky? A chtějí se hrdinové tou cestou vůbec vydat?

Jeden dům na poklidném předměstí, tři nájemníci, tři zpovědi, které se čtou se zatajeným dechem. Příběhy, jež se vzájemně proplétají a odhalují tajemství a lži, bez nichž by rodiny snad ani nemohly existovat. Tři patra, to jsou i tři freudovská patra lidské duše, id, ego a superego, na jejichž základě je román vystavěn. Eškol Nevo přináší tři neotřelé příběhy a dokazuje, že je skvělým vypravěčem, který dovede vystavit světlu ta nejtemnější zákoutí lidské duše. Tři patra jsou poutavým románem, jenž své hrdiny znovu a znovu vhání do pastí morálky a společenských konvencí a nutí čtenáře klást si otázku: Co bych na jejich místě dělal já? Děj románu předního izraelského spisovatele Eškola Neva se odehrává v současném Tel Avivu, ale témata, která přináší, jsou obecně lidská a blízká čtenářům napříč kontinenty. Román líčí příběhy tří různých obyvatel domu stojícího na poklidném předměstí a je rozdělen do pater, v nichž hlavní hrdinové bydlí. V prvním patře vede (zdánlivý) monolog Arnon, který se líčí jako vzorný a ochranitelský otec dvou malých dcer, ale postupně z jeho vyprávění vyplývá, že projevovaná starost je spíše špatně maskovanou majetnickostí a že vinu a trest posuzuje dvojím metrem. O patro výš si vezme slovo Chani, tentokrát prostřednictvím dopisu, který je pro ni formou terapie: už osm let je zavřená doma, po druhé mateřské se do práce nevrátila a manžel je doma zřídka. Najednou se ovšem za dveřmi zjeví jeho odcizený bratr a Chanina rutina dohánějící ji k šílenství je zlomena. Ve třetím patře nahrává soudkyně na penzi Dvora vzkazy na záznamník svému nedávno zesnulému manželovi podniká věci, které dřív dělat nemohla, a na jedné z demonstrací se seznamuje s mužem, jenž ji donutí vyrovnat se s těžkým tajemstvím z její minulosti. Co se stane, když je spořádaný člověk žijící celkem všední život vystaven nějaké mimořádné události? Jsou rozhodnutí postav a jejich důsledky už nezvratné, nebo vždy existuje cesta zpátky? A chtějí se hrdinové tou cestou vůbec vydat?

V Čchang-anu je hlad a nouze, dodávky potravin váznou, obyvatel je příliš, a tak císařovna a dvůr sáhnou po prostém řešení: odsunout půl milionu duší do Luo-jangu. Vyhlásí losování jmen rodin, které budou vypovězeny, ale účelově ho zfalšují, protože se císařovna chce zbavit příbuzných svého zesnulého manžela. Tomu odpovídá i průběh strastiplné cesty, které se z vlastní vůle zúčastní i soudce Ti: někdo chce totiž jednoho po druhém zahubit tchangské prince. Zároveň se konvoje účastní - bez soudcova vědomí - i jeho nejmladší dcera, Malý poklad, která se zamilovala do vojáka-tanečníka, jehož jméno je na seznamu exulantů. K průvodu se přidá i první žena soudce Ti, paní Lin, protože chce nezdárnou dcerku najít a přivést k rozumu. Cesta je obtížná a navíc je v zájmu nejvyšších míst, aby do Luo-jangu dorazilo co nejméně osob. Proč, to se dozvíme až v závěru.

Francouzský spisovatel Sylvain Tesson (*1972) se na půl roku uchýlil na samotu ruské Sibiře a tam, v zimě klesající až k minus třiceti stupňům Celsia, v tichu přerušovaném pouze praskajícím ledem Bajkalu a ve společnosti literárních klasiků a vodky rozjímá nad svým životem, moderní lidskou společností a naší společnou budoucností. Poutavé vyprávění čtenáře vytrhne z každodenního shonu moderní civilizace, přenese do klidu drsné Sibiře a donutí přemýšlet. "Poměrně brzy jsem si uvědomil, že změnit svět tak nějak nebude v mých silách. Slíbil jsem si tedy, že se na nějaký čas uchýlím o samotě do chaty. V sibiřských lesích. Daleko od všeho, na břehu Bajkalského jezera, jsem si obstaral dřevěnou izbu. Tam, pět dní chůze k nejbližší vesnici, jsem se ztracen v nezměrné přírodě snažil být šest měsíců šťastný. Myslím, že jsem to dokázal. K životu stačí dva psi, kamna na dřevo a okno s výhledem na jezero. Co když svoboda spočívá v panství nad časem? Co když se štěstí zakládá na možnosti být sám, mít svůj prostor a ticho - na všem, co se budoucím generacím nebude dostávat? Dokud budou stát chaty v hloubi lesů, nic nebude dočista ztraceno."

Prvotina uznávaného argentinského autora se pohybuje na pomezí povídek a románu. Kapitoly sice spojují některé postavy, situace a motivy, ovšem čtenář často nepozná, která postava je fiktivní a která reálná, do kterého z těchto světů jednotlivé osoby patří a jak spolu souvisí. A tak se například osamělí gaučové prohánějí argentinskou pampou, kuchařský učeň chystá pomstu v luxusní restauraci, hrdina ztraceného románu srazí ve spěchu J. L. Borgese a partyzán na útěku si vychutnává pařížský croissant. Příběhů je ještě mnoho a stejně tak rozmanitá je podoba vyprávění. Roztříštěnost románu souvisí se skrytými úvahami o roli spisovatele a jeho vztahu ke skutečnosti, o paměti a historii a zejména o autorově vlasti v 70. a 80. letech 20. století.

Jeden z nejosobitějších brazilských romanopisců současnosti nabízí hořce ironický obraz naší doby. Velké nedorozumění způsobí, že se muž nazývaný student čínštiny ocitne v policejní cele, místo toho, aby odletěl na plánovanou cestu do Číny. Student je typickým představitelem současné informační společnosti: vděčný čtenář internetových zpráv a blogů, který si sám o sobě myslí, že má encyklopedické znalosti a na všechno názor. Přitom jen přejímá myšlenky, kterým nerozumí. Žije mezi realitou a virtuálním světem v jakémsi paranoidním prostoru s pocitem ohrožení. Zmatek ve studentově hlavě je jen jednou z podob nedorozumění, s nímž se potýkají všechny postavy románu, jak policejní komisař, zapletený do historky o domnělém otcovství, tak jeho kolegyně, která propadla evangelikálnímu hnutí. A hlavně učitelka čínštiny, která se pokouší vrátit do své země, aby si mohla zopakovat zničené dětství. Každá z postav má svoji verzi skutečnosti a ve chvílích, kdy se jejich pohled na věc střetne, nabývá román na hloubce, ale také jiskří osobitým až drsným humorem. Dochází přitom k celé řadě reprodukcí v různých významech lidé reprodukují cizí myšlenky, reprodukce uměleckých děl nahrazují originály, zatímco někteří zoufale usilují o reprodukci umělou, jiní se reprodukovat odmítají, a ač se to na první pohled nezdá, originality kolem nás ubývá. Na to všechno poukazuje román, jehož četba nabízí hodnotnou zábavu, podněty k zamyšlení i spoustu kuriózních informací.

Soubor tří příběhů na téma světových náboženství (křesťanství, judaismu, islámu) se stal prvním Schmittovým bestsellerem a patří do stále se rozmnožujícího Cyklu o Neviditelném (pokud člověk nemá lásku, stává se neviditelným), který k letošnímu roku čítá už osm románů, jejichž ústředním tématem je duchovno, víra a kontrast mezi náboženstvími. V příběhu Oskar a růžová paní, který se u nás proslavil díky několika divadelním adaptacím, vedou Oskar a jeho ošetřovatelka kouzelný dialog o hodnotách lidského života. V části Pan Ibrahim a květy Koránu se ujímá osiřelého židovského dítěte Arab z krámku na rohu a podnikne s ním cestu do své země, aby mu ukázal „květy Koránu“. V Noemově dítěti je hrdinou příběhu katolický kněz otec Pemza, který ukrývá židovské děti za války. Zatímco jeho oblíbenec Josef musí chodit s ostatními na mši do kostela, otec Pemza se učí hebrejsky a sbírá předměty patřící do dědictví národa, který stál před vyhlazením.

Zita Pallavicini, dědička starých šlechtických rodů rakousko-uherské monarchie, popisuje ve své knize historii své české i uherské rodiny, složitosti života aristokracie, své lásky i slabosti se stejnou vášní a provokativní upřímností, s jakou žije i svůj život. Vyskytují se v ní přitažlivé a velkolepé postavy jako její maminka, nádherná excentrická česká hraběnka s tragickým osudem, nebo naivně poctivý dědeček, který si nechal pomaďarštit příjmení z Pallaviciniho na Pálinkáse, aby ho pak po padesátém šestém stejně popravili. V knize hovoří o rudé hraběnce Katince Andrássy i své velké lásce, knížeti Karlu Schwarzenbergovi. Zita Pallavicini nepropírá záležitosti jiných, vypráví o své vlastní anorexii, o depresi i pokusu o sebevraždu. Ačkoli jí život poskytl vše, co patří k idyle dívčího románu, ve skutečnosti zažívala osamělost, zklamání a nezřídka i materiální nouzi. Přestože prožila řadu pozoruhodných vztahů a vždy toužila po skutečných citech, jichž se jí často nedostalo, skutečný smysl daly jejímu životu dvě nádherné děti.