Garamond strana 16 z 45

Doposud nikdy knižně nevydaní autobiografie Jindřicha Flussera líčí nejen drastické poměry a mezilidské vztahy v nacistických koncentračních táborech, v nichž měl budoucí lékař několikrát doslova "štěstí v neštěstí", ale uvádí také své četné úvahy o životě, osudu a "lidství". Vyprávění začíná transportem z Terezína na jaře 1944, odkud autor odjel spolu s rodiči a manželkou do "rodinného" tábora v Osvětimi. Díky vlastní prozřetelnosti se zde vyhnul zplynování, o kterém rozhodoval nechvalně proslulý doktor Mengele. A i poté vícekrát unikl smrti jen o vlásek. Kniha končí osvobozením tábora Buchenwald, ve kterém se Flusser setkává s Antonínem Kalinou, vyznamenaným zachráncem židovských dětí. Autor knihu sepsal po válce ve třetí osobě, když pro něj ještě byly vzpomínky příliš bolestivé, až později se rozhodl převést text do ich-formy, toho už se ale nedožil. Udělali to tedy za něj potomci, podobně jako doplnění poznámkami a vysvětlivkami. "Nevím ještě , že to tak bývá, že za svobodu se platí životem, že levněji není k mání. Nevím že jiní zaplatili i za mě že žiju na dluh, na úvěr. Budu mít kdy ho splatit a budu vědět jak?"

Kankán se svatozáří vyšel pouze jednou, a to roku 1969. Jedná se o biografický román o životě autorova otce. Jiří Mucha jako zkušený vypravěč poutavě líčí otcovy osudy od jeho narození do skromných poměrů rodiny ivančického soudního úředníka v roce 1860, přes jeho studia v Brně, Vídni a Mnichově až po pařížský vzestup, působení v Americe a závěr života v Čechách, kde tuto světovou secesní ikonu zastihla smrt na pokraji druhé světové války. Alfons Mucha, který se stal v průběhu času stejně jako ostatní umělečtí velikáni spíše mýtem, zde slovy svého syna, příležitostně doplněnými o citace z malířových vlastních zápisků a memoárů, získává lidský rozměr. Vedle života Alfonse Muchy se ovšem autorovi daří také výstižně líčit společensko-politické podmínky a kulturní kontext prostředí, ve kterém se Mucha právě pohyboval, ať už to byla rakousko-uherská Morava, nebo Paříž během přerodu na moderní metropoli. Společně s Muchou se setkáváme s řadou historicky známých osobností, jakými jsou např. Paul Gauguin, Sarah Bernhardt, August Strindberg, James McNeill Whistler či August Rodin. Dozvídáme se i spoustu úsměvných historek: jak se mu mikulovské dámy složily na kalhoty, když si ty svoje roztrhl a přestal navštěvovat společenské večery, jejichž byl oblíbeným účastníkem (jednotlivé kousky garderoby si ale musel vypůjčit od přátel ještě v Paříži, když byl pozván na své první představení Sary Bernhardtové), jak sháněl s Maroldem po celé Paříži mák na švestkové knedlíky s mákem, které si chtěli udělat na oslavu získání zakázky a jako vzpomínku na domovinu nebo jak si mezi sebou s ostatními českými malíři posílali jako trpěnou výpomoc Ženíška, který se nakonec dostal na prkna Folies Bergere – kde hrál žábu.

Kankán se svatozáří vyšel pouze jednou, a to roku 1969. Jedná se o biografický román o životě autorova otce. Jiří Mucha jako zkušený vypravěč poutavě líčí otcovy osudy od jeho narození do skromných poměrů rodiny ivančického soudního úředníka v roce 1860, přes jeho studia v Brně, Vídni a Mnichově až po pařížský vzestup, působení v Americe a závěr života v Čechách, kde tuto světovou secesní ikonu zastihla smrt na pokraji druhé světové války. Alfons Mucha, který se stal v průběhu času stejně jako ostatní umělečtí velikáni spíše mýtem, zde slovy svého syna, příležitostně doplněnými o citace z malířových vlastních zápisků a memoárů, získává lidský rozměr. Vedle života Alfonse Muchy se ovšem autorovi daří také výstižně líčit společensko-politické podmínky a kulturní kontext prostředí, ve kterém se Mucha právě pohyboval, ať už to byla rakousko-uherská Morava, nebo Paříž během přerodu na moderní metropoli. Společně s Muchou se setkáváme s řadou historicky známých osobností, jakými jsou např. Paul Gauguin, Sarah Bernhardt, August Strindberg, James McNeill Whistler či August Rodin. Dozvídáme se i spoustu úsměvných historek: jak se mu mikulovské dámy složily na kalhoty, když si ty svoje roztrhl a přestal navštěvovat společenské večery, jejichž byl oblíbeným účastníkem (jednotlivé kousky garderoby si ale musel vypůjčit od přátel ještě v Paříži, když byl pozván na své první představení Sary Bernhardtové), jak sháněl s Maroldem po celé Paříži mák na švestkové knedlíky s mákem, které si chtěli udělat na oslavu získání zakázky a jako vzpomínku na domovinu nebo jak si mezi sebou s ostatními českými malíři posílali jako trpěnou výpomoc Ženíška, který se nakonec dostal na prkna Folies Bergere – kde hrál žábu.

Náš oblíbený soudce je povolán do hlavního města Tchangů, aby vypovídal o svém posledním případu. Sotva se vydá na plavbu po Žluté řece, dostává nový služební příkaz: zajistit bezpečnost svědka netrpělivě očekávaného v Zakázaném městě. Je tu ale háček, soudce Ti vůbec neví, kdo z cestujících je ten Laj, kterého má chránit. Zatímco mu před očima ubíhá překrásná krajina severní Číny, množí se kolem mandarína vraždy a pokusy o zabití. Je to pro něj ta nejnebezpečnější plavba jeho kariéry v temné atmosféře, v níž se podezíravost mísí s legendární čínskou elegancí.

Červený pavilon Soudce Ti přebírá od náčelníka Lo ze sousedního okresu zdánlivě jasný případ sebevraždy akademika Li Liena a hned musí řešit vraždu kurtizány Podzimní luny a údajnou sebevraždu Tao Kunga, která se stala před třiceti lety. Všechny tyto případy mají společné to, že se staly v Červeném pavilonu a mají vypadat jako sebevraždy… Soudce Ti a vražedný zvon Soudce Ti je nově jmenován náčelníkem v Pu-jangu, kde usvědčí falešného opata a mnichy v chrámu Bezmezného milosrdenství, jejichž „zásluhou“ přicházely na svět nelegitimní děti. Při vyšetřování případu Liang versus Lin objeví soudce Ti pod obrovským zvonem několik let starou kostru a jen zázrakem se mu podaří zachránit si holý život. Strašidelný klášter Soudce Ti musí se svým pomocníkem Tao Kanem kvůli bouři přenocovat v taoistickém klášteře v horách Chan-jüanu a vyřeší zde tři záhadné případy. Případ balzamovaného opata, případ zbožné panny a případ nevraživého mnicha.

Bilingvilní vydání prózy známého autora pro pokročilé zájemce o angličtinu.

Milé ženy, tento příběh je o tom, jak moc jsem ráda, že jsem jednou z vás, a jak moc to nesnáším. Četla jsem tolik špatných příběhů, až si říkám, že psaní zvládne takřka kdokoli. Stačí pár uslintaných dialogů, výjimečná hrdinka neuvědomující si svou jedinečnost a sličný hrdina, který jako by ani o svém pekáči buchet na břiše nevěděl. Přihodíte tam pár cizích slov, detailních popisů zadku či duševní rozervanosti hrdinky a příběh je na světě. Potom jsou ale knihy, které vám budou donekonečna připomínat, jaká jste nula. Jsou stylisticky dokonalé a oduševnělé, zkrátka Vica Kerekes v literární verzi. A vy koukáte na ten zadek, zářivý úsměv a je vám jasné, že se svým špekem žádnou hitparádu neuděláte. A ten špek, alespoň si to myslím, je tenhle příběh. Musí existovat, abych se jej naučila tolerovat, nebo alespoň míň nenávidět. Abych jej dokázala brát jako přirozenost a součást ženství, o kterou ale málokterá z nás stojí. Takže sorry, ženy.

Po vyčerpávající noční směně odjíždí dr. Ejtan Green z Beerševské nemocnice a na opuštěné silnici srazí chodce. S hrůzou zjistí, že zraněný muž je eritrejský migrant bez šance na přežití, a z místa nehody uprchne. Jeho život se změní v okamžiku, kdy ho navštíví mladá černoška, jejíhož muže Ejtan zabil, a donutí ho poskytovat lékařskou péči migrantům z Afriky. Ejtanův osud se tak ocitne v rukou krásné ženy, která jej zároveň přitahuje i odpuzuje. Napínavý příběh o erotické přitažlivosti a odcizení jednoho člověka druhému odhaluje nejtemnější kouty izraelské společnosti i lidské duše.

Osud ctihodného soudce Ti vůbec nešetří! Právě když byl jmenován do důležité funkce, dostane příkaz k rozvodu se svojí drahou První paní a oženit se s princeznou z císařské rodiny. Paní Lin Er-ma, vyhnána od rodinného krbu, najde útočiště u divadla, kde ji obsazují do rolí... manželek soudců! To už je na soudce trochu moc, zvláště když ho nyní zaměstnává série vražd mladých žen, musí čelit nájemnému vrahovi s potetovaným čelem, snášet novou družku, zanícenou vyznavačku feng-šuej, špehovat alchymisty s jejich záhadnými kejklemi, přihlížet divadelním představením, v nichž se mu vysmívají, a chránit svou rodinu před úklady nelítostné císařovny Wu. Soudce Ti se za vlády Tchangů opět nenudí!

Česká ilustrátorka Brunhilda si jednou vyrazila do Marseille za píšící a v přístavu uleželou Bujabézou. Po dvouleté spolupráci na dálku vznikla originální knížka plná netradičních příběhů z Marseille i dalších míst v jižní Francii. Dozvíš se třeba o lidech, co mění Marseille k lepšímu, o klubu, kam chodí marseillští pankáči na karaoke anebo o nejpeprnějších historkách z muzea Středozemí Mucem, kde Bujabéza pracuje. A to není zdaleko všechno! Tak si sedni někam na sluníčko, dej si něco dobrého k pití (třeba pastis) a Chtěj Marsej, ne asi! Alternativní průvodce po Marseille a Provence chce ukázat, že Francie nejsou jen klišé jako navoněná levandule, Paříž a víno. Dvě stě stránek originálních textů, fotek a ilustrací představuje zemi i s jejími současnými problémy a s lidmi, co je chtějí řešit. Ale dojde i na turistiku a na srandy.

Lisabon, 70. léta dvacítého století: v duchu magického realismu ožívají velké postavy portugalských mořeplavců a kolonistů: Luis de Camoes, Vasco da Gamma, Pedro Alvarez Cabral a ostatní, dnes již zapomenutí hrdinové portugalské historie. Postavy mořeplavců bloudí po proměněném a jim neznámém Lisabonu a očekávají návrat lodí ze zámořských výprav a obnovení slávy kdysi mocného Portugalska. Nostalgická i kritcká připomínka kdysi slavné koloniální doby od jednoho z nejznámějších současných portugalských spisovatelů. Za kritické zpodobnění Portugalska jako koloniální mocnosti a nedotknutelných hrdinů-mořeplavců se v době vydání románu snesla na jeho hlavu vlna kritiky.

Může se zdát podivné, v těchto neklidných časech, kdy bychom měli hlavně přemýšlet o budoucnosti, že se zajímáme o vztahy mezi dvěma světy různého myšlení, které vznikly kdesi na Středním východě před více než třemi tisíci let. Nicméně není nic aktuálnějšího, důležitějšího a urgentnějšího pro porozumění našemu světu, pro porozumění jeho konfliktům a záměrům, pro zjištění cest, kterými se ubírá, než pochopení základů civilizace Okcidentu, dnes pokrývajícího téměř celou planetu, civilizace zároveň obdivované a nenáviděné, s níž je vedeno tolik bitev a která se tak usilovně brání. Tyto civilizační základy jsou hlavně židovské a řecké. Dialog mezi židovským a řeckým myšlením zakládá postupně systém hodnot, jakousi sociální utopii, oslavující jednotlivce, svobodu bytí a myšlení, rozum, bádání, shromažďování vědomostí, zdokonalování materiálního světa. Výsledkem židovsko-řeckého dialogu je odmítnutí fatality a vítězství lidské svobody nad svobodou bohů. V tomto dialogu začíná vláda rozumu, neoddělitelná od svobody. Židé vyznávají nekonečnost a naději, Řekové konečnost a tragédii rozumu, ale obě civilizace konvergují k základní ideji Okcidentu - jednota. Jednota Boha, jednota Člověka, jednota Druhého, jednota Příčin, jednota monoteismu, jednota Vědy, jednota Víry a jednota Pravdy. Přesto však je tento tak důležitý společný židovsko-křestanský původ naprosto nedoceněný. Civilizace Okcidentu sice připouští řecké příbuzenství, zanedbává však obvykle to, co dluží judaismu, a raději se hlásí pouze ke křesťanství. V této knize tedy předkládáme jakousi psychoanalýzu civilizace Okcidentu, která má odhalit její rodinná tajemství a vyrovnat se s nimi. Právě to je podmínkou jejího přežití.

Čtivě napsaná autobiografie Gena Deitche o neuvěřitelných osudových zvratech významného amerického filmaře, který spoluutvářel československé dějiny animovaného filmu. Gene Deitch, držitel Oskara za animovaný film z roku 1961, byl v roce 1959 vyslán proti své vůli do Prahy navázat kontakt s československými animátory. Vymínil si, že v komunistické zemi nezůstane více než 10 dní, ale osudové setkání s producentkou studia Bratři v triku Zdenkou Najmanovou protáhlo jeho pobyt v Praze až do dnešních dnů. Díky Deitchovým vazbám se v Československu vyráběly animované filmy, které se brzy proslavily po celém světě. Málokdo ví, že seriál Tom a Jerry nebo některé díly Pepka námořníka se vyráběly v Praze. Vtipný nadhled Gena Deitche na realitu komunistického Československa se vyhýbá zavedeným klišé, aniž by přitom realitu jakkoliv přikrášlovaly. Zajímavé je bezpochyby i líčení historek s významnými osobnostmi pražské Kampy a světa animovaného filmu Jiřím Trnkou, Jiřím Brdečkou nebo Janem Werichem. Významnou součástí knihy jsou i poprvé uveřejněné Trnkovy návrhy postav k animovanému filmu Hobit, který měl Deitch točit v Praze v době, kdy Tolkienovo dílo bylo ještě zcela neznámé.

Doktor Štein měl kdysi neodbytného pacienta Schneidera, který byl na kordy s plotýnkou. Doktor Štein je naučil spolu vycházet, ale pak si sám přerazil páteř a týdny ležel nehybně. Vděčný pacient, a ten je někdy horší než boží dopuštění, začal posílat doktoru Šteinovi každé pondělní ráno příděl vtipů, aby mu bránice trochu namasírovala pajšl. Nejprve poslal Schneider jeden vtip, ten o Goliášovi, pak víc a víc, až se to ustálilo na sedmi, jak jinak. I počet adresátů vzrostl na pětistovku. Někteří z nich se prý dokonce začali těšit v pondělí do práce. některé vtipy byly zaručené, jiné nové a neznámé, do češtiny přeložené poprvé. Schneider je posílal dlouhých a tučných sedm let, pondělí co pondělí bez přerušení, celých 365 pondělků v řadě. A tak vznikla největší sbírka vtipů na židovský způsob na světě.

V rozsáhlém filozofickém eseji Člověk revoltující, který znamenal definitivní rozkol autora s J.-P. Sartrem a levicovými intelektuály, si autor klade dodnes znepokojující otázky: Jak se bouřit, revoltovat, revolučně měnit svět, popírat cizí moc a autoritu, a nestát se přitom vrahem? Je možná nějaká čistá, rytířská forma revolty, která by se fatálně neposkvrnila revoluční krutostí a cynismem?

Pád (1956) je poslední velkou prózou Alberta Camuse, proslulého francouzského spisovatele a filozofa, názorově spjatého s existencialismem. Pokoutní advokát Clamence nepřispěje na pomoc tonoucí sebevražedkyni – a jako „člověk revolutující“ nemůže své provinění omluvit ani odpykat, protože nemá Boha ani v budoucnost, která by mu dala rozhřešení. „Mytický“ ráz předešlých románů nahradil Camus v Pádu dušezpytným ponorem, neboť si, jak sám napsal v Zápisníku, předsevzal postihnout „lež, což je rozpor mezi vnějším projevem a skrytým životem člověka“