Garamond strana 16 z 46

Jeden z nejosobitějších brazilských romanopisců současnosti nabízí hořce ironický obraz naší doby. Velké nedorozumění způsobí, že se muž nazývaný student čínštiny ocitne v policejní cele, místo toho, aby odletěl na plánovanou cestu do Číny. Student je typickým představitelem současné informační společnosti: vděčný čtenář internetových zpráv a blogů, který si sám o sobě myslí, že má encyklopedické znalosti a na všechno názor. Přitom jen přejímá myšlenky, kterým nerozumí. Žije mezi realitou a virtuálním světem v jakémsi paranoidním prostoru s pocitem ohrožení. Zmatek ve studentově hlavě je jen jednou z podob nedorozumění, s nímž se potýkají všechny postavy románu, jak policejní komisař, zapletený do historky o domnělém otcovství, tak jeho kolegyně, která propadla evangelikálnímu hnutí. A hlavně učitelka čínštiny, která se pokouší vrátit do své země, aby si mohla zopakovat zničené dětství. Každá z postav má svoji verzi skutečnosti a ve chvílích, kdy se jejich pohled na věc střetne, nabývá román na hloubce, ale také jiskří osobitým až drsným humorem. Dochází přitom k celé řadě reprodukcí v různých významech lidé reprodukují cizí myšlenky, reprodukce uměleckých děl nahrazují originály, zatímco někteří zoufale usilují o reprodukci umělou, jiní se reprodukovat odmítají, a ač se to na první pohled nezdá, originality kolem nás ubývá. Na to všechno poukazuje román, jehož četba nabízí hodnotnou zábavu, podněty k zamyšlení i spoustu kuriózních informací.

Soubor tří příběhů na téma světových náboženství (křesťanství, judaismu, islámu) se stal prvním Schmittovým bestsellerem a patří do stále se rozmnožujícího Cyklu o Neviditelném (pokud člověk nemá lásku, stává se neviditelným), který k letošnímu roku čítá už osm románů, jejichž ústředním tématem je duchovno, víra a kontrast mezi náboženstvími. V příběhu Oskar a růžová paní, který se u nás proslavil díky několika divadelním adaptacím, vedou Oskar a jeho ošetřovatelka kouzelný dialog o hodnotách lidského života. V části Pan Ibrahim a květy Koránu se ujímá osiřelého židovského dítěte Arab z krámku na rohu a podnikne s ním cestu do své země, aby mu ukázal „květy Koránu“. V Noemově dítěti je hrdinou příběhu katolický kněz otec Pemza, který ukrývá židovské děti za války. Zatímco jeho oblíbenec Josef musí chodit s ostatními na mši do kostela, otec Pemza se učí hebrejsky a sbírá předměty patřící do dědictví národa, který stál před vyhlazením.

Zita Pallavicini, dědička starých šlechtických rodů rakousko-uherské monarchie, popisuje ve své knize historii své české i uherské rodiny, složitosti života aristokracie, své lásky i slabosti se stejnou vášní a provokativní upřímností, s jakou žije i svůj život. Vyskytují se v ní přitažlivé a velkolepé postavy jako její maminka, nádherná excentrická česká hraběnka s tragickým osudem, nebo naivně poctivý dědeček, který si nechal pomaďarštit příjmení z Pallaviciniho na Pálinkáse, aby ho pak po padesátém šestém stejně popravili. V knize hovoří o rudé hraběnce Katince Andrássy i své velké lásce, knížeti Karlu Schwarzenbergovi. Zita Pallavicini nepropírá záležitosti jiných, vypráví o své vlastní anorexii, o depresi i pokusu o sebevraždu. Ačkoli jí život poskytl vše, co patří k idyle dívčího románu, ve skutečnosti zažívala osamělost, zklamání a nezřídka i materiální nouzi. Přestože prožila řadu pozoruhodných vztahů a vždy toužila po skutečných citech, jichž se jí často nedostalo, skutečný smysl daly jejímu životu dvě nádherné děti.

Doposud nikdy knižně nevydaní autobiografie Jindřicha Flussera líčí nejen drastické poměry a mezilidské vztahy v nacistických koncentračních táborech, v nichž měl budoucí lékař několikrát doslova "štěstí v neštěstí", ale uvádí také své četné úvahy o životě, osudu a "lidství". Vyprávění začíná transportem z Terezína na jaře 1944, odkud autor odjel spolu s rodiči a manželkou do "rodinného" tábora v Osvětimi. Díky vlastní prozřetelnosti se zde vyhnul zplynování, o kterém rozhodoval nechvalně proslulý doktor Mengele. A i poté vícekrát unikl smrti jen o vlásek. Kniha končí osvobozením tábora Buchenwald, ve kterém se Flusser setkává s Antonínem Kalinou, vyznamenaným zachráncem židovských dětí. Autor knihu sepsal po válce ve třetí osobě, když pro něj ještě byly vzpomínky příliš bolestivé, až později se rozhodl převést text do ich-formy, toho už se ale nedožil. Udělali to tedy za něj potomci, podobně jako doplnění poznámkami a vysvětlivkami. "Nevím ještě , že to tak bývá, že za svobodu se platí životem, že levněji není k mání. Nevím že jiní zaplatili i za mě že žiju na dluh, na úvěr. Budu mít kdy ho splatit a budu vědět jak?"

Kankán se svatozáří vyšel pouze jednou, a to roku 1969. Jedná se o biografický román o životě autorova otce. Jiří Mucha jako zkušený vypravěč poutavě líčí otcovy osudy od jeho narození do skromných poměrů rodiny ivančického soudního úředníka v roce 1860, přes jeho studia v Brně, Vídni a Mnichově až po pařížský vzestup, působení v Americe a závěr života v Čechách, kde tuto světovou secesní ikonu zastihla smrt na pokraji druhé světové války. Alfons Mucha, který se stal v průběhu času stejně jako ostatní umělečtí velikáni spíše mýtem, zde slovy svého syna, příležitostně doplněnými o citace z malířových vlastních zápisků a memoárů, získává lidský rozměr. Vedle života Alfonse Muchy se ovšem autorovi daří také výstižně líčit společensko-politické podmínky a kulturní kontext prostředí, ve kterém se Mucha právě pohyboval, ať už to byla rakousko-uherská Morava, nebo Paříž během přerodu na moderní metropoli. Společně s Muchou se setkáváme s řadou historicky známých osobností, jakými jsou např. Paul Gauguin, Sarah Bernhardt, August Strindberg, James McNeill Whistler či August Rodin. Dozvídáme se i spoustu úsměvných historek: jak se mu mikulovské dámy složily na kalhoty, když si ty svoje roztrhl a přestal navštěvovat společenské večery, jejichž byl oblíbeným účastníkem (jednotlivé kousky garderoby si ale musel vypůjčit od přátel ještě v Paříži, když byl pozván na své první představení Sary Bernhardtové), jak sháněl s Maroldem po celé Paříži mák na švestkové knedlíky s mákem, které si chtěli udělat na oslavu získání zakázky a jako vzpomínku na domovinu nebo jak si mezi sebou s ostatními českými malíři posílali jako trpěnou výpomoc Ženíška, který se nakonec dostal na prkna Folies Bergere – kde hrál žábu.

Kankán se svatozáří vyšel pouze jednou, a to roku 1969. Jedná se o biografický román o životě autorova otce. Jiří Mucha jako zkušený vypravěč poutavě líčí otcovy osudy od jeho narození do skromných poměrů rodiny ivančického soudního úředníka v roce 1860, přes jeho studia v Brně, Vídni a Mnichově až po pařížský vzestup, působení v Americe a závěr života v Čechách, kde tuto světovou secesní ikonu zastihla smrt na pokraji druhé světové války. Alfons Mucha, který se stal v průběhu času stejně jako ostatní umělečtí velikáni spíše mýtem, zde slovy svého syna, příležitostně doplněnými o citace z malířových vlastních zápisků a memoárů, získává lidský rozměr. Vedle života Alfonse Muchy se ovšem autorovi daří také výstižně líčit společensko-politické podmínky a kulturní kontext prostředí, ve kterém se Mucha právě pohyboval, ať už to byla rakousko-uherská Morava, nebo Paříž během přerodu na moderní metropoli. Společně s Muchou se setkáváme s řadou historicky známých osobností, jakými jsou např. Paul Gauguin, Sarah Bernhardt, August Strindberg, James McNeill Whistler či August Rodin. Dozvídáme se i spoustu úsměvných historek: jak se mu mikulovské dámy složily na kalhoty, když si ty svoje roztrhl a přestal navštěvovat společenské večery, jejichž byl oblíbeným účastníkem (jednotlivé kousky garderoby si ale musel vypůjčit od přátel ještě v Paříži, když byl pozván na své první představení Sary Bernhardtové), jak sháněl s Maroldem po celé Paříži mák na švestkové knedlíky s mákem, které si chtěli udělat na oslavu získání zakázky a jako vzpomínku na domovinu nebo jak si mezi sebou s ostatními českými malíři posílali jako trpěnou výpomoc Ženíška, který se nakonec dostal na prkna Folies Bergere – kde hrál žábu.

Náš oblíbený soudce je povolán do hlavního města Tchangů, aby vypovídal o svém posledním případu. Sotva se vydá na plavbu po Žluté řece, dostává nový služební příkaz: zajistit bezpečnost svědka netrpělivě očekávaného v Zakázaném městě. Je tu ale háček, soudce Ti vůbec neví, kdo z cestujících je ten Laj, kterého má chránit. Zatímco mu před očima ubíhá překrásná krajina severní Číny, množí se kolem mandarína vraždy a pokusy o zabití. Je to pro něj ta nejnebezpečnější plavba jeho kariéry v temné atmosféře, v níž se podezíravost mísí s legendární čínskou elegancí.

Červený pavilon Soudce Ti přebírá od náčelníka Lo ze sousedního okresu zdánlivě jasný případ sebevraždy akademika Li Liena a hned musí řešit vraždu kurtizány Podzimní luny a údajnou sebevraždu Tao Kunga, která se stala před třiceti lety. Všechny tyto případy mají společné to, že se staly v Červeném pavilonu a mají vypadat jako sebevraždy… Soudce Ti a vražedný zvon Soudce Ti je nově jmenován náčelníkem v Pu-jangu, kde usvědčí falešného opata a mnichy v chrámu Bezmezného milosrdenství, jejichž „zásluhou“ přicházely na svět nelegitimní děti. Při vyšetřování případu Liang versus Lin objeví soudce Ti pod obrovským zvonem několik let starou kostru a jen zázrakem se mu podaří zachránit si holý život. Strašidelný klášter Soudce Ti musí se svým pomocníkem Tao Kanem kvůli bouři přenocovat v taoistickém klášteře v horách Chan-jüanu a vyřeší zde tři záhadné případy. Případ balzamovaného opata, případ zbožné panny a případ nevraživého mnicha.

1949: Josef Mengele přijíždí do Argentiny. V přestrojení a pod různými pseudonymy se snaží „anděl smrti“ z Osvětimi skrýt v Buenos Aires a začít zde nový život. Perónova Argentina je k bývalým nacistům pohostinná a zdá se, že celý svět chce na zločiny druhé světové války zapomenout. Honba za válečnými zločinci ale znovu nabírá na síle a Mengele je nucen uprchnout do Paraguaye a posléze do Brazílie. Jak to, že se agentům, kteří nacisty stopovali, nepodařilo Mengeleho dopadnout? Které tajné služby mu pomáhaly? Zmizení Josefa Mengeleho, kniha na pomezí literatury faktu a fikce, se noří do temných vod, v nichž vystupují agenti Mossadu, bývalí nacisté, loutkoví diktátoři a nastrčené ženy, fanatismus, peníze, strach a výčitky svědomí.

Bilingvilní vydání prózy známého autora pro pokročilé zájemce o angličtinu.

Milé ženy, tento příběh je o tom, jak moc jsem ráda, že jsem jednou z vás, a jak moc to nesnáším. Četla jsem tolik špatných příběhů, až si říkám, že psaní zvládne takřka kdokoli. Stačí pár uslintaných dialogů, výjimečná hrdinka neuvědomující si svou jedinečnost a sličný hrdina, který jako by ani o svém pekáči buchet na břiše nevěděl. Přihodíte tam pár cizích slov, detailních popisů zadku či duševní rozervanosti hrdinky a příběh je na světě. Potom jsou ale knihy, které vám budou donekonečna připomínat, jaká jste nula. Jsou stylisticky dokonalé a oduševnělé, zkrátka Vica Kerekes v literární verzi. A vy koukáte na ten zadek, zářivý úsměv a je vám jasné, že se svým špekem žádnou hitparádu neuděláte. A ten špek, alespoň si to myslím, je tenhle příběh. Musí existovat, abych se jej naučila tolerovat, nebo alespoň míň nenávidět. Abych jej dokázala brát jako přirozenost a součást ženství, o kterou ale málokterá z nás stojí. Takže sorry, ženy.

Po vyčerpávající noční směně odjíždí dr. Ejtan Green z Beerševské nemocnice a na opuštěné silnici srazí chodce. S hrůzou zjistí, že zraněný muž je eritrejský migrant bez šance na přežití, a z místa nehody uprchne. Jeho život se změní v okamžiku, kdy ho navštíví mladá černoška, jejíhož muže Ejtan zabil, a donutí ho poskytovat lékařskou péči migrantům z Afriky. Ejtanův osud se tak ocitne v rukou krásné ženy, která jej zároveň přitahuje i odpuzuje. Napínavý příběh o erotické přitažlivosti a odcizení jednoho člověka druhému odhaluje nejtemnější kouty izraelské společnosti i lidské duše.

Osud ctihodného soudce Ti vůbec nešetří! Právě když byl jmenován do důležité funkce, dostane příkaz k rozvodu se svojí drahou První paní a oženit se s princeznou z císařské rodiny. Paní Lin Er-ma, vyhnána od rodinného krbu, najde útočiště u divadla, kde ji obsazují do rolí... manželek soudců! To už je na soudce trochu moc, zvláště když ho nyní zaměstnává série vražd mladých žen, musí čelit nájemnému vrahovi s potetovaným čelem, snášet novou družku, zanícenou vyznavačku feng-šuej, špehovat alchymisty s jejich záhadnými kejklemi, přihlížet divadelním představením, v nichž se mu vysmívají, a chránit svou rodinu před úklady nelítostné císařovny Wu. Soudce Ti se za vlády Tchangů opět nenudí!

Lisabon, 70. léta dvacítého století: v duchu magického realismu ožívají velké postavy portugalských mořeplavců a kolonistů: Luis de Camoes, Vasco da Gamma, Pedro Alvarez Cabral a ostatní, dnes již zapomenutí hrdinové portugalské historie. Postavy mořeplavců bloudí po proměněném a jim neznámém Lisabonu a očekávají návrat lodí ze zámořských výprav a obnovení slávy kdysi mocného Portugalska. Nostalgická i kritcká připomínka kdysi slavné koloniální doby od jednoho z nejznámějších současných portugalských spisovatelů. Za kritické zpodobnění Portugalska jako koloniální mocnosti a nedotknutelných hrdinů-mořeplavců se v době vydání románu snesla na jeho hlavu vlna kritiky.

Může se zdát podivné, v těchto neklidných časech, kdy bychom měli hlavně přemýšlet o budoucnosti, že se zajímáme o vztahy mezi dvěma světy různého myšlení, které vznikly kdesi na Středním východě před více než třemi tisíci let. Nicméně není nic aktuálnějšího, důležitějšího a urgentnějšího pro porozumění našemu světu, pro porozumění jeho konfliktům a záměrům, pro zjištění cest, kterými se ubírá, než pochopení základů civilizace Okcidentu, dnes pokrývajícího téměř celou planetu, civilizace zároveň obdivované a nenáviděné, s níž je vedeno tolik bitev a která se tak usilovně brání. Tyto civilizační základy jsou hlavně židovské a řecké. Dialog mezi židovským a řeckým myšlením zakládá postupně systém hodnot, jakousi sociální utopii, oslavující jednotlivce, svobodu bytí a myšlení, rozum, bádání, shromažďování vědomostí, zdokonalování materiálního světa. Výsledkem židovsko-řeckého dialogu je odmítnutí fatality a vítězství lidské svobody nad svobodou bohů. V tomto dialogu začíná vláda rozumu, neoddělitelná od svobody. Židé vyznávají nekonečnost a naději, Řekové konečnost a tragédii rozumu, ale obě civilizace konvergují k základní ideji Okcidentu - jednota. Jednota Boha, jednota Člověka, jednota Druhého, jednota Příčin, jednota monoteismu, jednota Vědy, jednota Víry a jednota Pravdy. Přesto však je tento tak důležitý společný židovsko-křestanský původ naprosto nedoceněný. Civilizace Okcidentu sice připouští řecké příbuzenství, zanedbává však obvykle to, co dluží judaismu, a raději se hlásí pouze ke křesťanství. V této knize tedy předkládáme jakousi psychoanalýzu civilizace Okcidentu, která má odhalit její rodinná tajemství a vyrovnat se s nimi. Právě to je podmínkou jejího přežití.

Doktor Štein měl kdysi neodbytného pacienta Schneidera, který byl na kordy s plotýnkou. Doktor Štein je naučil spolu vycházet, ale pak si sám přerazil páteř a týdny ležel nehybně. Vděčný pacient, a ten je někdy horší než boží dopuštění, začal posílat doktoru Šteinovi každé pondělní ráno příděl vtipů, aby mu bránice trochu namasírovala pajšl. Nejprve poslal Schneider jeden vtip, ten o Goliášovi, pak víc a víc, až se to ustálilo na sedmi, jak jinak. I počet adresátů vzrostl na pětistovku. Někteří z nich se prý dokonce začali těšit v pondělí do práce. některé vtipy byly zaručené, jiné nové a neznámé, do češtiny přeložené poprvé. Schneider je posílal dlouhých a tučných sedm let, pondělí co pondělí bez přerušení, celých 365 pondělků v řadě. A tak vznikla největší sbírka vtipů na židovský způsob na světě.