Garamond strana 9 z 45

Neuvěřitelný příběh apačského stopaře ze speciálních jednotek americké armády a francouzského válečného fotografa. Přátelství, které vzešlo z pekla vietnamské džungle. Autor knihy Válečný reportér, fotograf Patrick Chauvel, vypráví příběh pozoruhodného přátelství s Apačem jménem Sky Eyes. Tento stopař speciálních amerických jednotek, z poloviny indián, z poloviny Skot, se stal pro osmnáctiletého válečného reportéra z Francie nejdříve přízrakem a později nerozlučným druhem. Poté, co oba přežili neřešitelné situace ve vietnamské džungli, pokračuje spirála jejich šíleného dobrodružství v Paříži a končí v Arizoně na území indiánů z kmene Čirikavů. „Jednou budeš vyprávět můj příběh,“ řekl ve Vietnamu Sky Eyes francouzskému fotografovi, a tak se po 35 letech i stalo.

Kniha Ester, Kniha Rút, Pláč Jeremiášův, Píseň písní, Kniha Kazatel Pět svátečních svitků tvoří součást třetí části Tanachu, kterým jsou Spisy. Svitky jsou čteny při židovských svátcích: Píseň písní se čte o Pesachu a na šabat chol ha-moed, Kniha Rút se čte o svátku Šavuot, Pláč Jeremijášův (Ejcha) se čte 9. avu, Kniha Kazatel o Sukotu a Kniha Ester o svátku Purim. Dvojjazyčné, hebrejsko-české vydání, vychází ve spolupráci s nakladatelstvím Jiří Blažek a v překladu vrchního zemského rabína Karola Efraima Sidona. Z hebrejštiny přeložil Karol Efraim Sidon

Kdo je tajemný zabiják s trojzubcem, který vraždí občany Pu-jangu? V tchangské Číně roku 669 soudce Ti spravuje vzkvétající město na Velkém císařském průplavu. Když krásná konkubína dovozce západních koberců zmizí ze svého příbytku, kde ve vší diskrétnosti přijímala milence, soudci Ti je hned jasné, že ji stihnul tragický osud. Na seznamu podezřelých figurují tři velmi různí muži, kteří se navzájem neznají. Soudce Ti doufá, že během cesty lodí odhalí v jednom z nich pachatele. To ale nepočítal s tím, že se nalodí i jeho Druhá paní, která se sama pouští do pátrání na vlastní pěst. Neochvějného vyšetřovatele, který zná lépe své zločince než vlastní domácnost, čeká plavba plná překvapení… Frédéric Lenormand (nar. 1964) je francouzský spisovatel historických a detektivních románů a literatury pro děti a mládež. Vystudoval ruský, anglický a italský jazyk a následně pokračoval ve studiu na Institutu politických studií v Paříži a na Sorbonně. Během devadesátých let získal za své historické romány a detektivky řadu různých ocenění, proto se začal literární dráze věnovat naplno. Vedle série detektivních případů z období Francouzské revoluce se rozhodl psát nové příběhy čínského soudce Ti a stal se tak pokračovatelem slavného Roberta van Gulika.

„Tak už leť!“ volá chlapec odkojený marvelovskými filmy na Spidermana stojícího na střeše čtyřpatrové budovy, zatímco jeho otec ne sebevraha křičí: „Nedělejte to!“ Bezdětný pár soustřeďuje své nezměrné rodičovské city do jednoho adoptovaného štěněte. Osamělý miliardář se rozhodne skupovat cizí narozeniny. Dystopická verze Ameriky se ocitá ve válce s Mexikem a Trumpova vláda ve svém třetím funkčním období láká náctileté Američany do armády pomocí videohry. Etgar Keret je v kontextu celosvětové literatury vskutku jedinečný úkaz. Ve dvaadvaceti povídkách jednoho z nejoblíbenějších izraelských autorů současnosti, jenž nepřestává hýřit bizarními nápady, jdou ruku v ruce nejvšednější situace s fantaskními představami a srdceryvné chvilky s cynickým humorem. Postavy se potýkají se záludnostmi rodičovství a války, s omamnými látkami a dorty, pamětí a láskou. Jejich osudy se nikdy neubírají očekávanou cestou a nepřestávají překvapovat, bavit a dojímat. Etgar Keret (1967) se narodil v Ramat Gan a nyní žije v Tel Avivu, kde přednáší na filmové fakultě místní univerzity. Proslul především svými postmoderními povídkami, píše ale i komiksy a filmové scénáře. Jeho krátký film Královna červené srdce (Malka Lev Adom, 1996) vyhrál několik festivalových cen ve světě i domácího izraelského Oscara. Je nositelem francouzského rytířského Řádu umění a literatury a za své knihy byl oceněn několika literárními cenami, včetně Sapirovy ceny právě za sbírku povídek Tak už leť. V češtině dosud vyšly sbírky Létající Santini, Najednou někdo klepe na dveře a Sedm dobrých let.

Mladá žena Vigdis Adelais původem z prosperující křesťanské rodiny se zamiluje do Davida Todrose, syna rabína a studenta ješivy. Jejich životní příběh je o to složitější, že se odehrává v katolické Francii jedenáctého století. V touze po společné budoucnosti se Vigdis se vzdává svého pohodlného života a pár prchá z města s pronásledovateli v patách. Na jihu Francie se formuje první křížová výprava a z příběhu zakázané lásky se stává putování napříč kontinenty. Na základě dvou fragmentů z Káhirské genízy – archivu uchovávajícího více než tři sta tisíc rukopisů a dokumentů uložených v horní komoře synagogy ve Staré Káhiře – vytvořil Stefan Hertmans pozoruhodné dílo, v němž s téměř tisíciletým odstupem zrekonstruoval tragický příběh milenců, jimž hvězdy nepřály. Hertmans umně proplétá fakta s fikcí a se stylistickou vynalézavostí barvitě líčí středověkou společnost.

V druhém díle Krutých příběhů sladké Francie se opět vracíme do země středověkých vesniček, gotických katedrál, levandulových polí a skvělé gastronomie. Kniha poutavým a zábavným způsobem vypráví příběhy a dramatické osudy, které se odehrály v jihofrancouzské Provenci nebo na rozeklaných útesech bretonského pobřeží. V tomto druhém díle krutých příběhů z francouzské minulosti i současnosti se například dozvíme, jak to bylo se záhadnou bestií, která zardousila v Gévaudanu několik desítek lidí, co si měl počít král, pokud mu hrozila impotence, jaký osud postihl nevěrné francouzské princezny a je-li pravda, že Vilém dobyvatel přivázal manželku k oslímu ocasu a nechal ji vláčet ulicemi města. Kniha zcela určitě potěší všechny, kdo mají rádi Francii, chtějí si oživit své vzpomínky nebo se plánují do této krásné země vydat.

Ernst Hanfstaengl, navzdory dvoumetrovému vzrůstu přezdívaný Putzi („prcek“), se ve 20. letech stal Hitlerovým pianistou a důvěrníkem. Jeho život je dalším neuvěřitelným příběhem, který napsala druhá světová válka. Narodil se americké matce a německému otci roku 1887 v Mnichově, poté žil v bohémském New Yorku, kde obchodoval s uměním a ve volném času se věnoval hudbě. O deset let později se seznámil s Hitlerem, finančně ho významně podporoval a hrál mu na piano Wagnera, kdykoli si to Hitler přál. Výstřední muž se širokými kulturními obzory vzbuzoval žárlivost nacistů, zejména Goebbelsa a Goringa, ve skutečnosti snil o spojenectví Německa se Spojenými státy. Hitler ho jmenoval v roce 1933 vedoucím říšského oddělení pro zahraniční tisk, ale po čtyřech letech Hanfstaengl upadl v nemilost a v obavě o život byl nucen z Německa uprchnout. Přes Švýcarsko se dostal do Anglie, odkud ho vyhnal Churchill, a pak do Spojených států, kde se stal hlavním Rooseveltovým zdrojem informací o Hitlerovi. Ernsta Hanfstaengla považovali jedni za neškodného šaška, druzí za zrádce a jednoho z architektů zla. Putzi byl po válce omilostněn a zemřel v roce 1975 v Mnichově.

Když tajemník Švédské akademie udílel Patricku Modianovi Nobelovu cenu za literaturu, nazval ho Marcelem Proustem naší doby. Modiano se ve své tvorbě věnuje tématům paměti, ztráty, identity a hledání a všechna jeho díla jsou variací na stejnou zkušenost: jeho vlastní. Rodokmen je vzácnou příležitostí odhrnout závoj fikce a nahlédnout příběh pro všchny milovníky Paříže, jenž stojí na počátku těch ostatních. V těchto poutavých pamětech Modiano vypráví o svérázném životě svých rodičů za německé okupace, o svém dětství v domácnosti plné cirkusových umělců a gangsterů poválečné Paříže i o dospívání, kdy pro něj bylo zásadní seznámení s matčiným přítelem Raymondem Queneauem. I když Modiano přiznává, že na paměť se nedá vždy spolehnout, s bolestnou jasností si vybavuje nejpalčivější momenty svého mládí, včetně smrti svého desetiletého bratra. Modianovy vzpomínky na prvních jedenadvacet let jeho života v Paříži jsou opravdovým darem pro čtenáře jeho románů, k nimž nabízejí jedinečný klíč. Patrick Modiano (nar. 1945), přední francouzský prozaik a držitel Nobelovy ceny za literaturu i prestižní francouzské Goncourtovy ceny. Jeho romány se zpravidla odehrávají v Paříži a vyprávějí o lidských osudech poznamenaných historickými událostmi (zabývá se především německou okupací a antisemitismem, ale také obdobím 50. a 60. let ve Francii či událostmi během Alžírské války). Pro jedinečný rytmus a minimalistický styl se jeho dílům ve Francii přezdívá petite musique („malá hudba“). V českém překladu zatím vyšly jeho romány Rodný list, Ulice temných krámků, Takoví hodní hoši, Mládí, Dora Bruderová a román pro děti Katka Krátkozraká.

Kapitoly rabiho Eliezera (Pirke derabi Eliezer), zvané též Barajta rabiho Eliezera, patří mezi nejpozoruhodnější díla v midrašické tradici a jeden z nejčastěji citovaných midrašů v rabínské a midrašické literatuře (cituje ho často např. Raši nebo Nachmanides). Autor zůstává v anonymitě a jednotlivé proslovy klade do úst legendárním nebo imaginárním rabínům. Za místo vzniku se považuje Itálie, někteří historici podle odkazů na islám umisťují vznik Kapitol do Palestiny, podle jiných by se dalo usuzovat i na byzantský původ. V židovské tradici se za zdroj textu sepsaného v 8.-9. století považuje učení rabína Eliezera ben Hyrkana. Předmětem Kapitol jsou první dvě knihy Mojžíšovy (Genesis a Exodus) a svitek Ester. Autor se ponejvíce inspiroval Mišnou, Jeruzalémským Talmudem a starými midraši (Midraš Raba), ale i pobiblickou a apokryfní literaturou. Midraš vykládá a tvůrčím způsobem rozvíjí, komentuje a často mysticky interpretuje Tóru a rozehrává spletitou hru nových významů.

Sága o svatém Óláfovi (Óláfs saga helga) z pera islandského autora 13. století Snorriho Sturlusona je nejznámější královskou ságou a nejslavnější z dochovaných staroseverských biografií norského krále Óláfa Haraldssona (ca 995 - 29. 7. 1030), ve své době známého také jako Óláf Tlustý. Po smrti získal přízvisko Óláf Svatý a stal se nejvýznamnějším norským světcem a patronem Norska. Snorri Sturluson na jeho životním příběhu mistrně ukazuje přerod mocichtivého dobyvačného vikinga v pokorného světce a zároveň detailně přibližuje historické události začátku 11. století. Sága tvoří nejdůležitější součást souboru královských ság Heimskringla ("Okrsek zemský") a vychází nyní v odborně zredigovaném překladu Ladislava Hegera. Snorri Sturluson byl nejvýraznější postavou islandské politiky a literatury první poloviny třináctého století, posledního období samostatného islandského státu a zároveň doby vrcholného rozkvětu islandského písemnictví. V letech 1215-18 a 1222-31 zastával nejvyšší úřad v zemi, byl zákonopravcem altingu. Účastnil se bojů o vládu nad Islandem, vedoucích ke ztrátě nezávislosti na norském králi, a coby básník a učenec dovršil nejlepší tradice islandské literatury. Krom Heimskringly je mu připisováno autorství Ságy o Egilovi a tzv. prozaické či Snorriho Eddy. Ze staroislandštiny přeložil Ladislav Heger.

Pauline Bebe, jedna z prvních evropských rabínek, podává ve formě odpovědí na sedmdesát otázek základní informace o liberálním judaismu. Liberální či reformní hnutí v židovské víře je moderní alternativou k ortodoxnímu a konzervativnímu judaismu, k němuž se hlásí čím dále více židovských i nežidovských věřících . Od svých počátků v Německu v 18, století přes rozvoj reformního hnutí zejména v USA až po dnešek se liberální judaismus neustále vyvíjí a snaží se úvést do souladu židovskou víru a současný svět. Pauline Bebe se věnuje hlavním zásadám hnutí, požadavkům na věřícího, snahu liberálního hnutí o rovnoprávnost pohlaví až po obřady a liberální náboženskou praxi. Pauline Bebe, jedna z prvních rabínek v kontinentální Evropě, studovala angličtinu a hebrejštinu a rabínkou byla ordinována v Londýně v roce 1990. Dnes působí jako rabínka židovské liberální komunity v Paříži. Co je to liberální judaismus? Je její třetí knihou, v roce 2001 vyšlel Slovník o ženách a judaismu a kniha o ženách v judaismu s názvem Žena (Iša). Z francouzštiny přeložil Petr Himmel.

V loveckých stanicích severovýchodního Grónska se uprostřed drsné přírody a trudné samoty nadmíru daří podivínům všeho druhu. Lovci v čele s urostlým Madsem Madsenem, výřečným Bjorkenem z Bjorkenova hradu či věčně podřimujícím Valfredem projevují obdivuhodnou otrlost tváří v tvář hladovým ledním medvědům a běsnícím živlům, neskryjí ale ani křehkou citlivost vůči zdánlivě všedním prožitkům a mlhavým vzpomínkám na ženy. Ve svérázné komunitě s vlastními pravidly osamělí lovci nacházejí vzájemné pochopení, hravý humor i pevná přátelství. Vtipné, drsné, ale i roztomilé příběhy v překladu Roberta Novotného jsou prvním českým výborem grónských povídek dánského spisovatele a námořníka Jorna Riela. Polární země je plná života a proměnlivosti. Neexistují tu žádné překážky kromě těch ze strany živlů, žádní poručníci kromě přírody a žádné zákony kromě těch, na kterých se jeden s druhým dohodnou. Lidé tam nejsou jiní, ale vzhledem k okolnostem možná jsou trochu šťastnější. Dánský spisovatel Jorn Riel (nar. 1931) strávil většinu života na cestách. S diplomem z kodaňské Námořní akademie v kapse se vydal nejdříve do Grónska, kde zaznamenával realistické i fantastické historky místních lovců a rybářů o životě v dánských loveckých stanicích. V kontextu současné dánské literatury je jedním z nejnadanějších vypravěčů. Jeho román For morgendagen (Před zítřkem) se v Kanadě dočkal filmové adaptace a jeho povídky z Grónska v jsou překládány do mnoha jazyků. V roce 2010 získal za svoji tvorbu Velkou cenu Dánské akademie.

Sylvain Tesson se tentokrát vydal s fotografem Vincentem Munierem na náhorní plošiny Tibetu po stopách téměř mytické šelmy: sněžného levharta. Dojmy z výpravy za extrémně plachým, samotářským zvířetem v knize vztahuje ke zkušenostem se ztrátou milovaných žen, jejichž přízrak ve vzácné šelmě spatřuje, a prokládá úvahami o vztazích mezi přírodou a člověkem. „Tessone! Už šest let stopuju jednu šelmu,“ povídá Munier. „Ukrývá se v tibetských horách. Letos v zimě se tam vracím, pojeď se mnou.“ „Která šelma to je?“ „Sněžný levhart. Nádherný přízrak!“ „Myslel jsem, že ta vyhynula.“ „To ona jen chce, abychom jí věřili.“

Vtipný příběh o ženě, která v harému krále Šalamouna soupeří s ostatními konkubínami o místo v loži slavného krále. Vzhledem k tomu, že jako jediná žena u Šalomounova dvora uměla číst a psát, způsobilo, že po několika humorných i napínavých peripetiích tuto inteligentní ženu král pověřil, aby v příbězích sepsala dosavadní dějiny lidstva. V jejím podání je řada biblických pasáží vyprávěna s neodolatelným humorem a ironickým nadhledem, ale vlastně bez jakéhokoliv zásadního zkreslení nebo posunu významu. Šalomounova intelektuálka sepisuje své vyprávění od počátků lidstva, ale hlavním obdobím, které má popsat, je doba krále Šalomouna a jeho otce, krále Davida. Své texty pak předkládá Šalomounovy redaktorskému posouzení, s nímž nad leckterou formulací živě diskutuje v obhajobě svých autorských postupů.

Populárně-naučná monografie o posledním Rožmberkovi popisuje život posledního rožmberského vládce jihočeského dominia. O Vokovi panuje řada legend a mýtů, které ho popisují jako prostopášníka a flamendra, k čemuž přispělo i populární filmové zpracování. Autor však vylíčil jeho osud a postoje jako komplikovanější, než by se z tohoto obrazu mohlo na první dojem zdát.

Výborně napsaná, sugestivní výpověď francouzské klavíristky, která strávila jedenáct měsíců v „dívčím orchestru“ v koncentračním táboře Osvětim. Pod vedením rakouské houslistky Almy Rosé, neteře Gustava Mahlera, hrály vězeňkyně u bran tábora přicházejícím a odcházejícím pracovním četám nebo na koncertech pro dozorce a SS. Ve své knize tak popisuje jednu z mnoha absurdit táborového života s plným vědomím skutečnosti, že byl její osud shodou okolností snesitelnější než pro ostatní vězenkyně, zmiňuje rovněž černý humor, žárlivost a napětí mezi členkami souboru. Fania Fénelonová, vl. jménem Goldsteinová (1919–1983), francouzská hudebnice, zpěvačka a spisovatelka, jejíž rodiče pocházeli z Ruska. Vystudovala konzervatoř v Paříži a posléze se živila kromě hry na klavír i zpíváním v barech. Po okupaci Francie se zapojila do odbojového hnutí, záhy však byla deportována do koncentračního tábora Osvětim. Osvobození se dožila v táboře Bergen-Belsen, a přestože nakažena tyfem,zpívala ještě ten den vojákům na vlnách BBC. Své zážitky z pobytu v Osvětimi sepsala v 70. letech 20. století. O pár let později byl natočen film Playing for Time, ke kterému napsal scénář spisovatel Arthur Miller.