Historický ústav Akademie věd ČR strana 8 z 8

K řadě oborů, které se dočkaly zpracování svého biografického slovníku, se touto knihou přidává i geografie. Autor (odborný pracovník oddělení biografických studií Historického ústavu AV ČR, v. v. i.) se soustředil na období 19. a první poloviny 20. století, kdy geografie jako věda v českých zemích vznikla a z oboru, jemuž se původně věnovali jen jednotlivci, se přeměnila ve standardní vědu, jejíž nejvýznamnější představitelé (Daneš, Dvorský aj.) se zařadili mezi špičku oboru i ve světovém měřítku. Práce obsahuje na 180 biografických medailonů, a to nejen geografů, ale i představitelů příbuzných oborů, do geografie zasahujících, či osob původem z českých zemí bez ohledu na národnost, které tak či onak zasáhly do poznání světa. K rámci je připojen krátký přehled vývoje geografie jako oboru a anglické resumé.

Monografie s tematickým zaměřním na regiony a regionalismus v historické geografii mapuje téma stále živější a aktuálnější. Hledání kořenů, identity a integrujících prvků člověka v krajině v minulosti a dnes spolu neoddělitelně souvisí. Jedná se o složitou, transdisciplinární problematiku, k níž se vyjadřují historikové, geografové, etnologové, sociologové, demografové a mnozí další odborníci. Kritéria a možné přístupy k charakteristice a pojetí regionů svědčí o mnohovrstevnaté tematice, dotýkající se současné Evropy (a škály jejích regionů včetně Euroregionů) i historických evropských zemí a států. Cílem monografie bylo ilustrovat šíři tématu, naznačit obecné i speciální otázky a teoretické úvahy propojit s regionálními sondami.Vědomí historické příslušnosti k vlastnímu regionu totiž bude i nadále hrát ve společnosti nezastupitelnou roli.

Publikace Dvory a rezidence ve středověku III. Všední a sváteční život na středověkých dvorech je již třetím zvláštním číslem (Supplementum) odborného vědeckého periodika Mediaevalia Historica Bohemica, které je tematicky zaměřeno na středověký panovnický/aristokratický dvůr. Jak napovídá podtitul Všední a sváteční život na středověkých dvorech věnuje se publikace každodennímu dění i slavnostním okamžikům provázejícím život dvorské společnosti. Kniha je sestavena ze studií tří desítek domácích i zahraničních badatelů, které jsou rozčleněny do pěti základních okruhů: 1) Dvorský ceremoniál a dvorská hierarchie, 2) Dvorské slavnosti, zábava a výdaje, 3) Prostor všední a sváteční, 4) Elita, vzdělanci, ženy a ti druzí, 5) Písemnictví a literatura. Čtenáři se tak nabízí plastický obraz středověké dvorské společnosti, jenž zahrnuje ceremoniální úkony a pravidla, organizaci a logistické zabezpečení všedního i svátečního dne, uspořádání vlastního prostoru dvora, konkrétní příklady ze života osob či skupin působících u dvora, a konečně také pohled na význam a funkci dvorské literatury. Badatelé z několika evropských zemí (České republiky, Slovenska, Lucemburska, Německa a Polska) postihují danou tématiku v širším časovém i prostorovém horizontu od karolinského dvora na přelomu osmého - devátého století až po dvůr Ludvíka Jagellonského v první čtvrtině století šestnáctého. V geografickém ohledu se příspěvky věnují českým zemím, Německu, Polsku, Rakousku i Uhrám, nechybí však rovněž studie z anglického a francouzského prostředí. Publikace je doplněna řadou černobílých i barevných fotografií.

Kniha je pokusem o co nejkomplexnější charakteristiku specifického pramene - štambuchů či alb amicorum - jako kulturně historického fenoménu raného novověku. Podává přehled dosavadního zpracování, informuje o vzniku památníků, přináší jejich typologii, sleduje vztah k tištěným knihám a přibližuje je jako prostředek sebeprezentace jak jejich držitelů, tak zapisovatelů. Charakterizuje také jejich obsahovou stránku, informuje o tzv. ženských památnících i dalším vývoji alb v 19. a 20. století.

Události v českých zemích v 15. století nadlouho změnily střední Evropu. Předcházel jim však dlouhodobý vývoj. Poukazuje se na mravní úpadek církve a nadměrný počet kleriků. Církevní prostředí se samo snažilo obrodit a zprávy o krizi se dochovaly převážně v církevních pramenech. K nim patří i seznamy kandidátů kněžského svěcení a jeho předstupňů. Jsou využívány při studiu církevních i obecných dějin, protože klérus patřil k nejlépe dokumentovaným složkám společnosti. Pramen Liber ordinationum cleri z let 1395-1416 je zřejmě seznamem osob, které se hlásily ke zkoušce před svěcením. Byl vydán Antonínem Podlahou v roce 1922. Systematické využití je však možné teprve s pomocí počítače. Autorka sestavila databázi záznamů v LOC. Jádro interpretace tvoří převedení jmen svěcenců, jejich otců a míst původu do srovnatelných tvarů. Většině míst bylo přiřazeno dnešní jméno a lokalizace. Původní metodika identifikuje osoby v různých záznamech. Databáze (na přiloženém CD) poskytuje bohatý zdroj informací. Objevila se řada nových pohledů na předhusitskou dobu a její aktéry. Převažují záznamy o kandidátech nižšího, akolytského svěcení. Počty záznamů i osob byly vyčísleny pro jednotlivé diecéze, arcijáhenství, kapituly i místa. Nepoměrně mnoho kandidátů se např. hlásilo ze Žatce nebo Mšena. Prodleva mezi akolytou a vyšším svěcením mohla být dlouhá. Rýsují se dvě typické varianty - pomalá (kolem sedmi let) a rychlá (do tří let). Mnoho akolytů se vyššího svěcení nikdy nedočkalo. Někteří o ně zřejmě přestali usilovat, ale zájemců bylo stále dost. Srovnání jmen svěcenců a jejich otců ukazuje trendy obliby českých světců. Častější jsou v generaci synů např. jména Prokop a Zikmund. Titul svěcení a univerzitní grad jsou zmíněny jen zřídkakdy. Systematicky jsou zpracovány záznamy o graduovaných svěcencích z nečeských diecézí a vůdčích osobnostech doby. Výsledky jsou srovnány s daty britských autorek (V. Davisové a J. A. Hoepner-Moranové) z londýnské a yorské diecéze. Předhusitské Čechy se od Anglie lišily zejména vyššími počty vysvěcených akolytů. Přístup ke svěcení na akolytu nebyl v Čechách nijak regulován. Počet kléru v Anglii byl vzhledem k počtu obyvatel mnohem vyšší než v Čechách. Anglická praxe prezentace titulů při svěcení se lišila od české. Ve starší době převažovalo soukromé majetkové zajištění, později byly tituly zprostředkovány řádovými institucemi. Možná právě tato praxe byla v Anglii účinným nástrojem k tlumení nespokojenosti chudých kleriků, na kterou se v Čechách nenašel lék.

Sborník je rozdělen do čtyř v zásadě chronologicky uspořádaných částí. Po kratičkém nástinu jubilantova životopisu tak celý sborník uvádí dvě krátké stati oddílu nazvaného příznačně „…věci nadčasové…“. Poté následují pasáže obsahující příspěvky chronologicky zařaditelné „…do Mnichova ´38“. Mezi šestnácti pracemi této části jsou např. studie R. Kvačka, J. Štaifa, Z. Kárníka, M. Hronského či I. Šedivého. „Od Mnichova ´38 po květen ´45“ je název třetího oddílu. Z celkem deseti přispěvatelů této části lze zmínit např. J. Kuklíka (sen.), J. Němečka, I. Kamence či J. Rychlíka. Poslední oddíl pak nese označení „Od května ´45...“ a obsahuje celkem dvanáct studií. Mezi jejich autory figurují např. J. Pernes, Z. Jirásek, M. Borák či S. Michálek. Závěrečné téměř tři desítky tiskových stran tvoří výběrová bibliografie jubilantova, kterou sestavila V. Horčáková. Sborník uzavírá seznam autorů a přispěvatelů sborníku. Tvoří jej více než čtyři desítky jmen specialistů z předních odborných pracovišť jak Českých zemí, tak kupř. Slovenské republiky. Svědčí o tom, že jubilantova osobnost se těší nejen značné profesionální autoritě a odborné prestiži, ale především velké lidské sympatii a vřelé kolegiální vážnosti.

Proměna zvlněné krajiny za novoměstskými hradbami v příměstskou obec a následně město se odvíjela především od zbourání pražského opevnění v 70. letech 19. století. Přitažlivost nezasídlené oblasti v těsné blízkosti Prahy rychle rostla. Obytný ráz vznikající zástavby nenarušovala železnice ani rozsáhlá průmyslová výroba, jako tomu bylo v Libni, Karlínu nebo na Smíchově. Stopy původního charakteru krajiny před vznikem Královských Vinohrad se již téměř nedochovaly, přesto je lze nalézt na mapách, plánech a v názvosloví veřejných prostranství.

V meziválečném období došlo téměř ve všech evropských státech k ofenzívě krajní politické pravice. Ve většině zemí se dostaly k moci autoritativní nebo diktátorské režimy. Československo 30. let bylo poslední parlamentní demokracií ve střední Evropě. Práce přináší podrobnější srovnání československé situace s osudy parlamentního systému v Německu a Rakouskou.