Historický ústav Akademie věd ČR strana 7 z 8

Vláda zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v českých zemích, byť jen osmiměsíční, byla, je a zřejmě nadále zůstane nejfrekventovanějším tématem jak protektorátních dějin, tak českého domácího a československého zahraničního protinacistického odboje. Zůstane ale i jedinečnou součástí evropské rezistence za druhé světové války, neboť Heydrichova smrt 4. června 1942 znamenala nečekaný klín do zásadních vojenských úspěchů wehrmachtu na všech světových stranách. Heydrichův překvapivý konec na prahu Nové Evropy, budované nacisty za pomoci árijské nadřazenosti a genocidních zločinů proti lidskosti, vedl nacistické předáky k procitnutí i k obavám, jež je však zároveň inspirovaly k dalším násilnostem. Vykonavatelé atentátu však věřili, že otevírají cestu k následování, cestu vedoucí k porážce nacistického systému. Kniha nepředkládá jen fakta, ale především otevírá vztahové souvislosti, odehrávající se současně a zároveň si uchovávající svou autonomnost. Vybízí i k poznání a hodnocení vlády za Heydricha a rovněž po jeho smrti za posledních téměř osmdesát let. Tím jasně prokazuje, že první i druhá heydrichiáda zůstávají živou podstatou českých (československých) a evropských dějin.

V knize autor analyzuje vzpomínky pachatelů a svědků válečných zločinů. Výsledky historických a kriminalistických studií útoku na Reinharda Heydricha v květnu 1942 nezodpověděly otázky desítky let trvajících sociálních, právních i transnacionálních rozepří ve střední Evropě. Pátrání po účastnících stanných soudů bylo zahájeno ihned po osvobození Československa v květnu roku 1945. Mnoho zločinců nikdy nebylo postaveno před soud, přestože jejich činy, identita i poválečný život byly známy policii na obou stranách železné opony. Jak hodnotili svoji minulost ti, kteří dostihli parašutisty, odvlekli stovky Čechů na popraviště a srovnali se zemí dvě české vesnice? Lze chování nacistů pochopit nebo dokonce vysvětlit v souvislostech nacistické vyhlazovací politiky? A co vlastně představuje hojně užívaný výraz „překonání minulosti“? Na tyto a další otázky hledá Vojtěch Kyncl odpovědi v mezioborovém studiu historie, práva a sociální psychologie.

Historický atlas města obsahuje úvodní textovou část (urbanisticko-historický vývoj města), mapovou část a výběrovou bibliografii. Nejobsáhlejší barevná mapová část zahrnuje na více než 40 listech staré mapy a plány města od 18. století v plynulé řadě do současnosti (územní plány), reprodukce vedut a vyobrazení města a jeho částí, od 17. století opět do současnosti (pro novější období včetně fotografií, pohlednic a pětice leteckých snímků města); všechny publikované položky jsou opatřeny popisky a zpravidla i komentáři. Bibliografie obsahující řádově 400 položek k dějinám města.

Jednotlivá hesla této encyklopedie, jejichž rozsah podle povahy tématu kolísá od stručných charakteristik po rozsáhlé specializované studie, jsou zaměřena na události, instituce a procesy, které formovaly život společnosti v jejích nejrůznějších polohách.

V 19. a v první polovině 20. století probíhaly významné změny ve veřejném životě i v domácím prostředí, měnily se konzumní zvyklosti i organizace výroby, novoty ovlivňovaly potřeby většiny obyvatel. Prosazovaly se postupně v závislosti na době, místě, komunikačních podmínkách i řadě dalších vlivů. Rozdíly v životě jednotlivců se neprojevovaly jen při srovnání vzdálených regionů, ale i uvnitř jedné země, mezi městy a venkovem, metropolemi a perifériemi, různými etnickými skupinami, promítal se do nich věk a významně i skutečnost, zda se jednalo o muže nebo ženu. Způsob, jakým se ženy vyrovnávaly s proměnami doby, odhalují přesvědčivě jejich životní osudy. Pro tuto monografii byly vybrány portréty jedenácti ženských osobností z různých prostředí – od propagátorky tělesné výchovy přes literátku, političku, univerzitní docentku až po nositelku Nobelovy ceny. Soubor životopisů, na němž se podílelo celkem deset odborníků z předních vědeckých pracovišť v České republice, sestavili do monografické podoby a společným úvodem i závěrem zarámovali pracovníci oddělení biografických studií Historického ústavu AV ČR – doc. PhDr. Pavla Vošahlíková, DrSc., a RNDr. Jiří Martínek.

Kolektivní monografie přináší v 15 dílčích studiích historický přehled vývoje vztahů Čechů s národy a zeměmi jihovýchodní Evropy od středověku až do současnosti. Podává důkaz o tom, že k jihovýchodu Evropy poutaly Čechy v minulosti – stejně jako je tomu i v dnešní době – četné kulturní, ekonomické a politické vazby, a že tudíž tato oblast představuje významnou součást českého „dějinného prostoru“. V rámci české historiografie je předkládaná práce prvním pokusem o komplexní zachycení nejenom tradičně reflektovaných kontaktů Čechů se slovanskými zeměmi sledovaného regionu (Slovinskem, Chorvatskem, Bosnou a Hercegovinou, Srbskem, Černou Horou, Makedonií, Bulharskem), ale i vztahů s jeho neslovanskými státy (Rumunskem, Moldavskem, Albánií, Kosovem, Řeckem, Kyprem a Tureckem), tzn. s jihovýchodní Evropou jako celkem, který je sice po stránce etnické, jazykové i kulturní velmi různorodý, avšak z důvodu řady společných rysů představuje specifický areál utvářený podobnými historickými osudy. Publikované texty jednak shrnují a na základě nové odborné literatury mnohdy i podstatně rozšiřují poznatky o starších obdobích bilaterálních kontaktů, jednak poměrně detailně mapují vývoj těchto vztahů a jejich proměny v posledních dvou desetiletích (1989–2010), což jsou skutečnosti u nás většinou ještě odborně neprezentované. Důležitým rysem předkládané práce je, že se v ní autoři snažili zachytit vedle vzájemných styků politických a hospodářských ve zvýšené míře také kontakty kulturní, sehrávající v dějinách česko-balkánských vztahů často klíčovou roli, a to v celém jejich širokém spektru: od vazeb mezi jednotlivými národními literaturami přes vlivy v oblasti hudby, výtvarného umění, architektury, divadla a filmu až po projevy vzájemné spolupráce ve vědě a školství. Monografie může posloužit několika skupinám uživatelů: V prvé řadě je určena historikům, kterým chce předložit zajímavá fakta o odborně někdy dosti opomíjeném regionu jihovýchodní Evropy a jeho mnohostranných kontaktech s českým prostředím. (Čtenáře knihy bezesporu překvapí, kolik Čechů v průběhu staletí svými rozličnými aktivitami přispělo ke kulturnímu a hospodářskému povznesení jihovýchodoevropského regionu, případně se publicistickou či vědeckou činností podílelo na šíření informací o něm doma i ve světě.) Užitečná by měla být také vysokoškolským studentům slavistických a balkanistických oborů, a to nejen jako učební text, ale i jako inspirace pro jejich vlastní výzkumnou činnost. Zajímavá může být také pro pracovníky českých zastupitelských a kulturních institucí působících v zemích jihovýchodní Evropy. („Chytrá diplomacie“ dokáže využít tradic vzájemných kulturních a hospodářských kontaktů k snazšímu prosazování současných ekonomických a politických zájmů.) Podnětná fakta mohou z knihy získat i novináři a publicisté a přirozeně též všichni další zájemci z řad široké veřejnosti.

Sborník obsahuje práce kolegů a přátel prof. Noemi Rejchrtové z Evagelické teologické fakulty UK, Historického ústavu AV ČR a dalších pracovišť, historiků a teologů. Úvodní studie přibližují životopis a vědecké dílo oslavenkyně, je zde publikována i úplná bibliografie prací prof. Rejchrtové. Vlastní vědecké studie jednotlivých autorů se dotýkají mnoha témat od starozákonního období až po soudobé dějiny. Převažují však práce zaměřené na dějiny české reformace, od jejich počátků v reformním smýšlení 14. století. Některé studie zaujímají nové pohledy na život a dílo Milíče z Kroměříže, Jana Husa, Jakoubka ze Stříbra či Petra Chelčického. Následuje několik vhledů do života pohusitských Čech, tři stati jsou věnovány osobnosti Jana A. Komenského. Poslední oddíl sborníku tvoří příspěvky zabývající se dozvuky české reformace až do současnosti.

Předkládaná kniha se zaměřuje na vychovatele šlechty z českých zemí v letech 1500-1620. Kromě úvodu a závěru je práce rozdělena na osm kapitol. První se zabývá terminologií užívanou pro vychovatele v raném novověku stejně jako i v době moderní. Na způsob jejich výběru a kritéria, která se při něm uplatňovala, se zaměřuje následující kapitola. Dále je sledována náplň, průběh a délka vychovatelské služby. Geografické, jazykově-národnostní, konfesijní i sociální skladbě šlechtických preceptorů či hofmistrů je věnována pátá kapitola. Dále je analyzován jejich vzdělanostní profil (studia preuniverzitní i vysokoškolská). Na následné kariéry sledovaných osob se soustředí sedmá kapitola, osmá se pak zabývá jejich vlastní literární činností. Závěr práce načrtá některé z jejích hlavních tezí a možnosti dalšího výzkumu. Nedílnou součást monografie tvoří též přílohy. Nejobsáhlejší z nich přináší biogramy 365 v pramenech podchycených vychovatelů české a moravské šlechty.