Historický ústav Akademie věd ČR strana 2 z 8

Mezi toponymy, jmény objektů na zemském povrchu, které bývají kartograficky fixovány v mapách, tvoří specifickou kategorii ta, jež se vytvářela na základě osobních jmen. Předmětem výzkumu se z nich zpravidla stávala a stávají toponyma honorifikační, zvolená na oslavu významných osobností. Užívání a důvody k udělení se však v průběhu času měnily, stejně jako typy pojmenovávaných objektů; nicméně v každém případě zůstaly a zůstávají významným svědectvím (nejen) minulé doby. Studium honorifikačních toponym navíc dnes představuje styčný bod mezi řadou disciplín: historií, biografistikou, geografií či onomastikou. Předkládaná publikace tak i proto v řadě kapitol nabízí široké spektrum pohledů a možností, jak k dané problematice přistupovat.

Existuje jen málo osobností české minulosti, jež by byly v kolektivní paměti akceptovatelné napříč společenským a názorovým spektrem a které by se těšily veřejné pozornosti i úctě v nejrůznějších epochách jako panovník Karel IV. Kniha pod názvem Karel IV. stále živý – Odkaz státníka v historiografii a historické paměti přináší i proto jiný pohled na osobnost nejslavnějšího českého panovníka a císaře, než bývá obvyklé. Snaží se zachytit proměnu jeho „druhého života“ v historické paměti české společnosti, konkrétně od počátku novověku až na práh třetího tisíciletí. Publikace cílí jak na odbornou veřejnost, tak na širší čtenářské publikum, které hledá reflexi Karla IV. v politických, kulturních a mediálních diskursech, jež se vyhranily především v 19. a 20. století, a provázely ho obrazy v učebnicích či popkultuře těchto období. Analýza role a dynamiky proměn významu Karla IV. v moderních společenských kontextech představuje jeden z příkladů nových možností, jak uchopit tematiku vzpomínkové kultury či historické paměti. Zároveň nabízí možnost k dalšímu rozvoji badatelského zájmu nejen o druhý život „Otce vlasti“, ale také – v současné době k důležité reflexi národních a duchovních tradic v evropském rozměru.

Ve vztahu k tradici, k právě končícím či dávno minulým obdobím a jejich uměleckým postupům a konvencím, se definuje fakticky každý nastupující umělecký proud. Tradice v původním slova smyslu představuje to, co je předávané a přejímané. Je to korpus zvyklostí, konvencí a obyčejů. Velmi úzce souvisí s představou kánonu neboli určité normy a toho, co je dané a přijímané ve smyslu odsouhlaseného a prověřeného souboru pravidel. Kniha ilustruje pomocí konkrétních příkladů z oblasti výtvarného umění, architektury, filmu, literatury a dramatu, jakým způsobem se vztah k tradici, zahrnující její přijímání i odmítání, proměňoval v moderní době.

Pokračování válečné řady projektu Dokumenty československé zahraniční politiky zahrnuje období od 1. ledna do 31. července 1943 a přináší 249 dokumentů, které dokumentují přelomovou fázi druhé světové války a rozvíjení aktivit československého zahraničního odboje. Zachycuje široké spektrum problémů zahraničně- i vnitropolitických, hospodářských či sociálních, které souvisely s jednáním se Spojenci o finančních, vojenských, hospodářských či politických otázkách. Zabývá se také pokračujícím procesem uznání československé exilové vlády a klíčovou otázkou návštěvy prezidenta Edvarda Beneše ve Spojených státech amerických (a také v Kanadě), která se uskutečnila v květnu-červnu 1943. Neméně klíčovou byla v tomto období (stejně jako v obdobích předchozích) otázka vývoje československo-polských vztahů, které dospěly ke kritickému bodu po odhalení hrobů zavražděných polských důstojníků v Katyňském lese a přerušení polsko-sovětských vztahů.

Tématem publikace je netradiční uchopení určitých mentálních principů, které vyvolala první světová válka. Publikace se ve třech kapitolách napsaných klasickými historiky a historikem umění zabývá válkou v rámci jejího připomínaného výročí poněkud méně obvykle. Nehodnotí známá fakta a nesupluje výčet událostí, ale na třech tématech, kterými jsou zásobování, náboženství a výtvarné umění, obnažuje trhliny odvěkého ukotvení člověka v jeho navyklých rituálech. Většinu mužů mezi osmnáctým a padesátým rokem čekal odvod na bojiště. Na uvolněná místa nastoupily ženy. Osvobozeny z dosavadní nadvlády mužů byly nuceny bojovat o přežití své a svých rodin na domácí frontě nedostatku a hladu. Blízkost smrti zpochybnila víru v nevyhnutelné směřování k pokroku. Válečné mystérium fascinovalo mnohé umělce a to ještě dřív, než zazněly údery prvních houfnic. V jejich mysli byl konec starého světa zřetelně a varovně definován leckdy s překvapivým časovým náskokem. Autentická svědectví, dosud nepublikované dokumenty a vizuálně výtvarný koncept dosvědčují, že bez touhy po poznání očistného principu utrpení by na prahu Velké války nemohlo skončit 19. století.

Periodikum, které se specializuje na české a obecné dějiny raného novověku (16.-18. století).

Edice je výslednou publikacní projektu Grantové agentury ČR č. 409/09/0951 a představuje více jak 175 dokumentů z českých archivů, které ilustrují vývoj státní politiky vůči polské menšině na Těšínsku během prvních poválečných let. Jednalo se období, které má pro dějiny národnostních poměrů na Těšínsku velký význam. Vztahy mezi Čechy a Poláky byly v tomto regionu napjaté nejen kvůli událostem v nedávné minulosti, ale také kvůli sporům mezi ČSR a Polskem o Těšínsko, který se v roce 1945 znovu rozhořel. V současné době, kdy je tak trochu v módě studium poválečného odsunu sudetských Němců, se přitom zapomíná, že v podobné situaci jako sudetští Němci se nacházeli i Poláci na Těšínsku. I oni byli viněni z podílu na zániku předválečného Československa a česká společnost je chápala jako neloajální národnostní menšinu. Z řady důvodů však nebylo možné s Poláky zacházet stejně jako se sudetskými Němci, nepodařilo se realizovat ani plán odsunu části Poláků z Těšínska. Nedůvěru Československa k Polákům znásobovaly nároky Polska na Těšínsko, hodně zlé krve nadělaly rovněž následky nacistické národnostní politiky (otázka tzv. volkslist). Dodatkový protokol k československo-polské spojenecké smlouvě z března 1947 nakonec ale donutil československou stranu, aby Polákům poskytla jistá menšinová práva, avšak o návratu k stavu před druhou světovou válkou nemohlo být ani řeči. Postoj k polské menšině se na Těšínsku výrazným způsobem promítal rovněž do politického boje mezi komunisty a ostatními stranami Národní fronty – zvláště národními socialisty, kteří narozdíl od komunistů odmítali Polákům poskytnout jakákoli menšinová práva s odvoláním na jejich neloajalitu k ČSR na sklonku třicátých let. Avšak ani komunisté nehodlali překročit jistou mez a i oni se bránili poskytnutí příliš širokých menšinových práv Polákům na Těšínsku. Dokumenty pocházející jak z centrálních, tak i regionálních archivů jsou opatřeny poznámkovým aparátem a edici uvádí vstupní studie o česko-polských vztazích na Těšínsku těsně po druhé světové válce. Edice by měla sloužit nejen badatelům, kteří se zabývají problematikou historie polské menšiny na Těšínsku, ale také všem historikům zkoumajícím národnostní politiku poválečného Československa.