Historický ústav Akademie věd ČR

Postila Petra Chelčického je jednou z nejznámějších postil českých dějin. Toto dílo obsahuje téměř 60 homilií, určených pro všechny neděle církevního roku a také pro několik dalších svátků. Bohužel se však nedochovalo v úplnosti a dnes ho známe ve dvou verzích. Starší z nich je obsažena v rukopisu z přelomu 15. a 16. století a obsahuje jenom počátek církevního roku. Mladší verze se nachází ve starých tiscích z let 1522 a 1532. Ačkoli obsahuje všechny homilie, každá z nich byla zkrácena zhruba na polovinu. Současná edice přináší obě verze. První svazek vyšel již v roce 2022, druhý nyní celou edici uzavírá. Tyto svazky jsou částí souborného vydání spisů Petra Chelčického.

Kolektivní monografie Aktuální otázky výzkumu dějin a kultury východní Evropy se v osmi kapitolách věnuje vybraným okruhům českých a slovenských bádání o dějinách a kultuře východní Evropy ve vztahu k českému, případně československému dějinnému prostoru. Připomíná jeho dlouholetou tradici, která ovšem vyžaduje kritické zhodnocení jak v metodologickém, tak tematickém smyslu. Zdůrazňuje, že je k němu nezbytné využít moderní, v zahraničí využívané historiografické metody. Přitom upozorňuje na význam české (a v meziválečné době československé) dějinné zkušenosti.

První díl (1945) poválečné řady (1945-1948) projektu Dokumenty československé zahraniční politiky přináší 236 dokumentů od května do prosince 1945, které dokumentují na bohatém pramenném materiálu z českých i zahraničních archivů (zejména velmocí) první kroky vedení osvobozeného Československa, zvláště citlivý vztah k velmocím, týkající se mj. otázky pobytu sovětských a amerických jednotek zde a přípravy a realizace jejich odchodu z osvobozené republiky, ale i hospodářských otázek, spojených s těžbou uranu, s pomocí UNRRA etc. Také se zabývá důsledky války, repatriací československých občanů, potrestáním válečných zločinců, diskusemi nad otázkami hranic československého státu, obnovou dopravních spojení i hospodářských vztahů. Stejně tak dokumentace sleduje diplomatický vývoj ve spojeneckém táboře, zejména pak proces vzniku Organizace spojených národů. Dokumenty jsou publikovány s obsáhlým poznámkovým aparátem, svazek přináší také seznam dokumentů, anglická regesta dokumentů a také jmenný rejstřík.

Druhá část projektu někdejších „tajných“ cirkulárních instrukcí a informací ministerstva za-hraničí z let komunistického období, z technických důvodů rozdělená do tří svazků, přináší kritické vydání příslušných dokumentů z let 1969–1980. Z chronologického hlediska jsou tedy publikovány dokumenty z celé první poloviny tzv. normalizace počínaje mocenským zvratem na jaře 1969 a konče koncem r. 1980. Vzhledem k množství příslušných instrukcí a informací jsou rozděleny do tří svazků. V prvním jsou publikovány dokumenty z let 1969–1972 (kdy ministerstvo řídil první federální ministr J. Marko a kdy byl tento úřad vystaven normalizační čistce), v dalších dokumenty z let 1973–1977, resp. 1977–1980. Poprvé jsou zde tedy zpřístupněny dokumenty z první poloviny doby, kdy ministerstvo řídil B. Chňoupek, jeden z mužů, kteří personifikovali navenek tehdejší Československo. I když paleta problémů, jež publikované dokumenty zachycují, je velmi pestrá, základní problematikou je participace československé diplomacie na přípravě konference o bezpečnosti a spolupráci v Helsinkách a problémy související s konáním prvních tzv. následných schůzek v Bělehradě a v Madridu. Menší, ale důležitou část tvoří dokumentace týkající se normalizace vztahů ČSSR se Spolko-vou republikou Německo a Rakouskem. Část dokumentace je také věnována neúspěšným rozhovorům o snížení stavu ozbrojených sil, probíhajícím ve Vídni. Součástí edice je podrobný poznámkový aparát a rejstřík, který bude – ke všem třem svazkům této podsérie – v pátém díle (II/3).

Druhá část projektu někdejších „tajných“ cirkulárních instrukcí a informací ministerstva za-hraničí z let komunistického období, z technických důvodů rozdělená do tří svazků, přináší kritické vydání příslušných dokumentů z let 1969–1980. Z chronologického hlediska jsou tedy publikovány dokumenty z celé první poloviny tzv. normalizace počínaje mocenským zvratem na jaře 1969 a konče koncem r. 1980. Vzhledem k množství příslušných instrukcí a informací jsou rozděleny do tří svazků. V prvním jsou publikovány dokumenty z let 1969–1972 (kdy ministerstvo řídil první federální ministr J. Marko a kdy byl tento úřad vystaven normalizační čistce), v dalších dokumenty z let 1973–1977, resp. 1977–1980. Poprvé jsou zde tedy zpřístupněny dokumenty z první poloviny doby, kdy ministerstvo řídil B. Chňoupek, jeden z mužů, kteří personifikovali navenek tehdejší Československo. I když paleta problémů, jež publikované dokumenty zachycují, je velmi pestrá, základní problematikou je participace československé diplomacie na přípravě konference o bezpečnosti a spolupráci v Helsinkách a problémy související s konáním prvních tzv. následných schůzek v Bělehradě a v Madridu. Menší, ale důležitou část tvoří dokumentace týkající se normalizace vztahů ČSSR se Spolko-vou republikou Německo a Rakouskem. Část dokumentace je také věnována neúspěšným rozhovorům o snížení stavu ozbrojených sil, probíhajícím ve Vídni. Součástí edice je podrobný poznámkový aparát a rejstřík, který bude – ke všem třem svazkům této podsérie – v pátém díle (II/3).

Publikace vznikla v rámci dlouhodobého výzkumu dějin knižní kultury jednoty bratrské, který probíhá v Historickém ústavu AV ČR. Její první část shrnuje některé konkrétní výsledky tohoto výzkumu (knihtisk v Litomyšli v první polovině 16. století a zdejší sbor jednoty bratrské, vznik a dějiny překladu Bible kralické, kancionálová tvorba jednoty bratrské), ve druhé části zachycuje většinu exponátů výstavy „In monte Oliveti. Litomyšl a knižní kultura jednoty bratrské v 16. století,“ kterou uspořádalo v létě 2019 Regionální muzeum v Litomyšli, po vzoru kritických výstavních katalogů.

Kniha je symbolickým poděkováním autorům, kteří se v naději, že jejich záznamy mohou posloužit nejen rodinným příslušníkům, ale i dalším čtenářům, pustili v polovině 90. let do sepisování vzpomínek na své dětství ve Vídni. Publikace není vyčerpávající syntetickou rekonstrukcí života české vídeňské komunity. Spíše je třeba ji pojímat jako jakýsi symbolický výlet zpět v čase, ve vzpomínkách do míst, která již dávno v hmatatelném světě neexistují, nebo alespoň ne v podobě, jaká je zde předestřena. Nechceme popisovat Vídeň tak, jak ji zná běžný turista. Vídeň plnou památek, nádherných kostelů, paláců a muzeí. Budeme ji popisovat tak, jak v ní žili prostí lidé, naši pamětníci, jejich rodiče, příbuzní a známí. Bude se tak jednat o pomyslný imaginativní výlet – provoněný vídeňskou kávou a pečenými kaštany, důvěrně známou chutí gugelhupfu a leberkäsu, se zvuky cinkající tramvaje č. 48, která se na horním konci Panikengasse stáčela na Herbstrasse. Za průvodce nám poslouží třiadvacet pamětníků zmizelého světa specifické „české Vídně“, zvláštního mikrosvěta uprostřed velkoměsta. A právě do takovéhoto prostředí relativně uzavřené komunity se postupně rodily ony „děti křtěné Dunajem”, jež prožily v meziválečné Vídni své dětství, případně časy dospívání. Jde ovšem o vzpomínky vzniklé po mnoha desetiletích strávených mimo Vídeň. Mnohé je již zastřené, mnohé zapomenuté. Musíme proto zpovědi vídeňských Čechů vnímat jako obraz toho, jak si na českou Vídeň pamatují. Nikoli na město, jaké objektivně bylo, ale takové, jaké zůstalo v žitých vzpomínkách. Jde často o obrazy velmi specifické, možná trochu naivní, ale o to více bezprostřední, upřímné a hlavně lidské.

Kniha sleduje proměny vnímání a interpretací profilových dějinných osobností (Přemysl Otakar II., Karel IV. a Jiří z Poděbrad, Jan Žižka, sv. Cyril a Metoděj, sv. Václav, rychtář Kubata) a fenoménů (vztah k monarchii, husitství, emancipace venkova, česko-německé vztahy, postoj české společnosti k církvi a jejím symbolům, rodinná paměť a její veřejné projevy) v české historické tradici od pozdního 18. století do první čtvrtiny 20. století. Text se zabývá především aktualizačním potenciálem těchto postav a fenoménů jako míst paměti v českém národně-emancipačním hnutí 19. století a v samotném procesu utváření moderního českého národa.

Tajemní kreolští baroni, zálesáci, pařížské poběhlice, kněžky voodoo kdo by takový svět chtěl vážně vědecky zkoumat? Tak uvedl Daniel Usner, jeden z předních znalců dějin Francouzské Louisiany, svou studii, která sama je svědectvím o ironické nadsázce. Historiků, kteří se tohoto úkolu podjali, je úctyhodné množství. Každý z nich si vzal za úkol potvrdit či vyvrátit klišé, která se kolem barvité louisianské kultury navrstvila a jež jsou často vyjadřována právě jen turistickými zkratkami soustředěnými na černošský jazz, africká kouzla, svátek mardi gras a Francouzskou čtvrť v New Orleans. Tato knížka přináší pohled na mocenské, politické, ekonomické a vojenské okolnosti, jež vedly francouzskou korunu k riskantnímu kroku založit v roce 1700 Louisianu kolonii, k jejíž správě neměla dost sil, a osvětluje vazby mezi jednotlivými částmi francouzského panství v Severní Americe za vlády Ludvíka XIV. Se začátky Louisiany je spojeno jméno Pierra LeMoyne d´Iberville, velitele prvních výprav, jehož zápisky zachycují dramatický průzkum mississippské delty a četná setkání s domorodými kmeny.

Vyhrocená, vypjatě dramatická a mnohdy se s evropským vývojem zcela míjející povaha českých dějin byla určována velmi často válkami a revolucemi. Revoluční a s ní propojené válečné zkušenosti se podílely zcela podstatně na formování a výkladu českých dějin. Cizí války, cizí zrady (o nás bez nás), zahraniční odboje, zásahy velmocí (včetně okupací) a domácí nekrvavé revoluce pak stvořily interpretační tradici dějinného vývoje sui generis. Především na tyto interpretace klíčových dějinných událostí se zaměřily texty Miloslava Bednáře, Petra Čorneje, Milana Hlavačky, Jiřího Hrbka, Jiřího Chotaše, Dietera Langewiescheho, Magdalény Pokorné, Petra Sommera, Jaroslava Šebka, Radomíra Vlčka a Josefa Zumra. Soustředily se hlavně na rozhodující epochy českých dějin: zrod českého státu, husitství, pobělohorskou dobu, revoluční rok 1848 a opětovné obnovení státní samostatnosti. V této souvislosti je možno konstatovat, že dějinný pohyb českých dějin a české státní ideje se potkával pokaždé s válkou a revolucí a že dovedl z výsledku těchto válek a revolucí významně těžit. Jistě nikoliv náhodou byly reflexe těchto spletitých dějinných situací nazývány současnými i pozdějšími interprety světovou revolucí či sociální a národní revolucí. Zasazením fenoménu války a revoluce do širšího dějinného, historiografického a teoretického rámce pak většinou napomůže k objasnění těchto zásadních dějinotvorných obratů.

Předmětem monografie je výklad o Rusku 18. století v politických a kulturně historických souvislostech. Důraz je položen na tradice, symboly a stereotypy. Rusko je popsáno jako geopolitický celek, navazující na moskevský caesaropapistický stát, ovšem s centrem v Sankt Petěrburgu. Jeho vybudování se stalo jedním z řady modernizačních, ale v běžném životě společnosti se jen málo projevujících kroků, jimiž se Rusko jako stát (impérium) přibližovalo vyspělejším zemím. Především v mocenském a vojenském smyslu. V návaznosti na tradici moskevského státu byl nejen za to odpovědný všemocný car. Jeho slovo bylo zákonem. I když ruské 18. století provázela sekularizace, víra, především ta, jež byla založená na křesťanské ortodoxii, tvořila pilíř každodennosti. Nikoli církev. Ta se stala institucí závislou na státu. Rozhodující ve všem byl car a jeho stát. Car se v lidovém stereotypu za vše a všechny modlil, nad vším bděl a obyvatele státu ochraňoval. Jen on prý nejlépe věděl, co je pro ně dobré. Pokud v daném okamžiku nebyl tento stav ideální, pak se tak mělo stát někdy v budoucnu. Zkrátka: Rusko spělo k lepším zítřkům. Alespoň ve vizích. Osmnácté století změnilo Rusko v pyramidální byrokratický stát, který naplňoval carova rozhodnutí a přání. Přetrvávaly tradice a stereotypy. Rusko však prošlo pozitivními změnami, např. ve vědě, umění a vzdělávání. Ještě více změn však připravovalo, aby v důsledku neochoty měnit zvyklosti zapadly. Život společnosti zůstával zkostnatělý. Rusko jako stát se sice modernizovalo, ale ve společnosti se výrazně rozevíraly sociální, ekonomické, právní i jiné nůžky mezi privilegovanými jednotlivci a širokými vrstvami. Mnohé z toho pramenilo z minulosti. Monografie se v neposlední řadě zamýšlí i nad tím, proč leccos přežilo do moderní doby.

Pokračování válečné řady projektu Dokumenty československé zahraniční politiky zahrnuje období od 1. srpna do 31. prosince 1943 a přináší 160 dokumentů, které dokumentují přelomovou fázi druhé světové války a rozvíjení aktivit československého exilového státního zřízení. Zachycuje široké spektrum problémů zahraničně- i vnitropolitických, hospodářských či sociálních, které souvisely s jednáním se Spojenci o finančních, vojenských, hospodářských či politických otázkách. Zabývá se finišujícím procesem uznání československé exilové vlády a klíčovou otázkou přípravy a uzavření československo-sovětské spojenecké smlouvy a návštěvou prezidenta Edvarda Beneše v Sovětském svazu na sklonku roku 1943.

Publikace předkládá edici vybraných vzpomínek na dobu první světové války. Jejím základem je Databáze dějin všedního dne Historického ústavu Akademie věd České republiky, přičemž téma první světové války vykrystalizovalo jako výsledek prvotních rešerší uskutečněných v rámci této databáze. Editoři se snažili výběrem postihnout texty různé jazykové a literární úrovně, autory různých sociálních či věkových skupin a v neposlední řadě také obsáhnout co možná maximální množství prostředí a situací, s nimiž se mohli čeští účastníci první světové války setkat. Edice tedy obsahuje válečné vzpomínky devíti autorů, kteří pocházeli z různorodého prostředí, sociálně, profesně i geograficky, jejich společným jmenovatelem však je to, že se snažili žít své životy v čase první světové války. Jejich výpovědi tak mají potenciál ukázat ony různé tváře Velké války, jakkoliv jistě ne všechny. Ego-dokumenty a obecně vzpomínkové prameny představují cenný a oblíbený historický pramen. Jejich obrovskou předností je skutečnost, že při jejich vhodném čtení a porozumění lze rozklíčovat a postihnout mnohem více, než jen historická fakta. Tím jsou míněny rozsáhlé galerie obrazů vnímání daných událostí, druhých i sebe sama v daném čase a prostoru, obecně vzato komplexního žitého světa. V těchto obrazech se zrcadlí nejen autorovy znalosti a životní zkušenosti, ale i hodnotové žebříčky a psychologické reakce na dané situace. Také pomáhají zdůvodnit nebo vysvětlit smysl individuálních lidských jednání. A v neposlední řadě paměti a vzpomínky v konečném důsledku tvoří drobné přítoky, jež nakonec spoluvytvářejí hlavní proud velkých dějin. Mnohost válečných prožitků a z nich vycházejících vzpomínek, ale i mnohost možností jejich čtení odráží jak výběr editovaných textů, tak samotný názvem knihy Tváře války.

Od samého počátku rebelie, jež se rozhořela v polovině roku 1618, považovali reprezentanti vzbouřených českých evangelických stavů strategicky položené a dobře opevněné České Budějovice za mocnou překážku prosazování svého politického programu. Byli si velmi dobře vědomi jednoznačné početní převahy stoupenců katolické církve mezi tamním obyvatelstvem a jejich naprosté dominance v lokálních mocenských strukturách. A tak už 25. června 1618 přistoupil čelný stavovský vojevůdce Jindřich Matyáš hrabě z Thurnu a Valsassiny k obléhání předního jihočeského královského města. Předcházela tomu jednání s budějovickými reprezentanty, která měla být podle Thurnových představ korunována otevřením městských bran. Místo toho však způsobila politický rozkol uvnitř ohrožené obce: mezi většinou měšťanů prosazující bezvýhradnou věrnost habsburské dynastii a konšelským sborem, v němž dočasně převážily kapitulantské hlasy. Během budějovické vnitroměstské konfrontace došlo k povážlivému otřesení autority vrcholného samosprávného orgánu, jehož členové však nebyli sesazeni z konšelských postů. Několika lokálním politikům se totiž podařilo městskou radu obratně převést do tábora jednoznačných odpůrců stavovské revolty. Následující komunikace Budějovických s exponenty vzbouřených stavů se vyznačovala ostražitým taktizováním, ze kterého jednoznačně profitovalo královské město. Obléhatelé se nechali vmanipulovat do sofistikované diplomatické hry, na jejímž pozadí promarnili reálné šance na zdolání městských hradeb. O výsledku kampaně tak bylo rozhodnuto dříve, než zápas o České Budějovice na podzim 1618 přešel do otevřených ozbrojených střetů. Předložená kritická edice přináší unikátní soubor dokumentů, které se vztahují převážně k období od června do září 1618. Tyto prameny dosud nebyly uceleně zpřístupněny a obsahově vytěženy, ačkoliv svým významem dalece přesahují lokální kontext českobudějovického dění. Zásadně přispívají k hlubšímu poznání počátků české války, jež odstartovala sérii konfliktů, pro které se posléze prosadilo označení třicetiletá válka. Představené písemnosti, mezi nimiž má exkluzivní místo korespondence Budějovických se samotným Jindřichem Matyášem Thurnem, vrhají nové světlo na dramatické události v prvních měsících po pražské defenestraci z 23. května 1618. Přispívají tak k hlubšímu poznání období, kdy se jižní Čechy staly exponovaným prostorem soupeření mezi rebely a stoupenci habsburské dynastie. Tyto události do značné míry předznamenaly neúspěch stavovského povstání a měly dalekosáhlé důsledky pro další běh evropských dějin.

Zpočátku vše nasvědčovalo tomu, že F. Bilovský (1876-1956), rodák z Držovic u Prostějova, který vystudoval v Praze právní nauky na české univerzitě (kde ho ovlivnil Albín Bráf), bude po celý život pracovat jako řadový soudce občansko-správních agend na severní Moravě. Ačkoliv měl plnou kvalifikaci, po necelých sedmi letech v roce 1906 soudcovské působení opustil a stal se konceptním úředníkem moravského zemského výboru v Brně s tím, že v této službě nakonec dosáhl titulu vrchního zemského rady. Jako podřízený a blízký spolupracovník Jana Vaci a hlavně Kuneše Sonntaga, zemských poslanců na program agrární strany a přísedících tohoto výboru, se staral především o české zemědělské školství, výzkum i dílčí otázky související se zákonodárnou činností. V době první světové války organizoval a vedl Zemský úřad pro zprostředkovávání práce v Brně (instituci, jíž až dosud nebyla věnována zasloužená pozornost), po válce se podílel na přestavbě velkorysého zemského zemědělského výzkumu, a když zemský výbor trvale opustil, nezamířil mezi právníky pražského Nejvyššího správního soudu, nýbrž po tři desítky let učil na nově vybudované Vysoké škole zemědělské (dnešní Mendelově univerzitě) v Brně, o jejíž vznik se zásadně přičinil K. Sonntag. Tam byl jmenován suplentem, honorovaným docentem a řádným profesorem právních nauk a zemědělské politiky (1922), řediteloval malému ústavu, byl zvolen jedenkrát rektorem i děkanem obou odborů učení a obstarával právní agendu obou velkých školních statků (Žabčice a Adamov-Křtiny). Jako známý představitel soudobé agrárně-politické vědy se uplatnil v období do počátku destruktivního procesu nastolenému únorem 1948. Zanechal publikace, které mají i dnes význam pro ty, kdo se budou zabývat historií zemědělství a družstevnictví. Monografie, jež je prvním zpracováním životních osudů Bilovského a která vychází z četných a dosud nevyužitých archivních pramenů, je doplněna několika textovými přílohami, jež se vztahují především k jeho všestranné činnosti.

Výzkum moderního rodinného podnikání má jednoznačné chronologické vymezení: začíná v první polovině 19. století a končí v případě německožidovských firem (například Petschkové) nacistickou okupací českých zemí, u německojazyčných firem (například Ringhofferové) s koncem druhé světové války, a v případě nacionálně českých a slovenských firem po únoru 1948. Předkládaná kolektivní monografie nabízí kromě definice a konceptualizace takto pojatého výzkumu o rodinném podnikání i na dvacet originálních podnikatelských biogramů.