Historický ústav Akademie věd ČR

Je ústředním historickým časopisem, založeným roku 1895, zveřejňujícím významné výsledky bádání o českých a světových dějinách, materiálové studie, diskuse, recenze i zprávy a přehledy o domácí i zahraniční historiografické produkci.

První Československá republika se uchovala jako stabilní demokratický stát po celé dvacetiletí své existence. Pevné zakotvení demokratických principů vládnutí bylo podmíněno řadou historických i kulturních faktorů, nejvýznamnější roli však sehrálo chování několika masových českých politických stran, které se dokázaly v okamžicích zhroucení habsburské říše chopit ini-ciativy a vytvořit funkční parlamentní systém. Žádná z nich neměla dostatek sil, aby na sebe strhla rozhodující moc, bylo proto nezbytné uzavírat pro získání dostatečné demokratické většiny koalice. Podmínkou přitom bylo, že se strany dovedou povznést nad partikulární stranické zájmy a zohlední obecné potřeby společnosti nového státu. Nejméně čtyři roky trvalo, než dospěly k vyváženému stanovisku mezi konsenzem o obecných otázkách a kompromisy ve sféře stranických požadavků. V letech 1918-1922 se tak vystřídalo několik vládních formací, než se stabilizovala celonárodní koalice českých, resp. československých stran, která pak tvořila pevnou oporu parlamentního politického systému garantujícího všem občanům širokou škálu demokratických práv a svobod. Doc. PhDr. Josef Harna, CSc., dlouholetý vedoucí vědecky pracovník Historického ústavu A V ČR se zaměřením na vývoj politického systému a dějiny politických stran v Československu ve 20. století.

Události v českých zemích v 15. století nadlouho změnily střední Evropu. Předcházel jim však dlouhodobý vývoj. Poukazuje se na mravní úpadek církve a nadměrný počet kleriků. Církevní prostředí se samo snažilo obrodit a zprávy o krizi se dochovaly převážně v církevních pramenech. K nim patří i seznamy kandidátů kněžského svěcení a jeho předstupňů. Jsou využívány při studiu církevních i obecných dějin, protože klérus patřil k nejlépe dokumentovaným složkám společnosti. Pramen Liber ordinationum cleri z let 1395-1416 je zřejmě seznamem osob, které se hlásily ke zkoušce před svěcením. Byl vydán Antonínem Podlahou v roce 1922. Systematické využití je však možné teprve s pomocí počítače. Autorka sestavila databázi záznamů v LOC. Jádro interpretace tvoří převedení jmen svěcenců, jejich otců a míst původu do srovnatelných tvarů. Většině míst bylo přiřazeno dnešní jméno a lokalizace. Původní metodika identifikuje osoby v různých záznamech. Databáze (na přiloženém CD) poskytuje bohatý zdroj informací. Objevila se řada nových pohledů na předhusitskou dobu a její aktéry. Převažují záznamy o kandidátech nižšího, akolytského svěcení. Počty záznamů i osob byly vyčísleny pro jednotlivé diecéze, arcijáhenství, kapituly i místa. Nepoměrně mnoho kandidátů se např. hlásilo ze Žatce nebo Mšena. Prodleva mezi akolytou a vyšším svěcením mohla být dlouhá. Rýsují se dvě typické varianty - pomalá (kolem sedmi let) a rychlá (do tří let). Mnoho akolytů se vyššího svěcení nikdy nedočkalo. Někteří o ně zřejmě přestali usilovat, ale zájemců bylo stále dost. Srovnání jmen svěcenců a jejich otců ukazuje trendy obliby českých světců. Častější jsou v generaci synů např. jména Prokop a Zikmund. Titul svěcení a univerzitní grad jsou zmíněny jen zřídkakdy. Systematicky jsou zpracovány záznamy o graduovaných svěcencích z nečeských diecézí a vůdčích osobnostech doby. Výsledky jsou srovnány s daty britských autorek (V. Davisové a J. A. Hoepner-Moranové) z londýnské a yorské diecéze. Předhusitské Čechy se od Anglie lišily zejména vyššími počty vysvěcených akolytů. Přístup ke svěcení na akolytu nebyl v Čechách nijak regulován. Počet kléru v Anglii byl vzhledem k počtu obyvatel mnohem vyšší než v Čechách. Anglická praxe prezentace titulů při svěcení se lišila od české. Ve starší době převažovalo soukromé majetkové zajištění, později byly tituly zprostředkovány řádovými institucemi. Možná právě tato praxe byla v Anglii účinným nástrojem k tlumení nespokojenosti chudých kleriků, na kterou se v Čechách nenašel lék.

V meziválečném období došlo téměř ve všech evropských státech k ofenzívě krajní politické pravice. Ve většině zemí se dostaly k moci autoritativní nebo diktátorské režimy. Československo 30. let bylo poslední parlamentní demokracií ve střední Evropě. Práce přináší podrobnější srovnání československé situace s osudy parlamentního systému v Německu a Rakouskou.

Publikace Dvory a rezidence ve středověku III. Všední a sváteční život na středověkých dvorech je již třetím zvláštním číslem (Supplementum) odborného vědeckého periodika Mediaevalia Historica Bohemica, které je tematicky zaměřeno na středověký panovnický/aristokratický dvůr. Jak napovídá podtitul Všední a sváteční život na středověkých dvorech věnuje se publikace každodennímu dění i slavnostním okamžikům provázejícím život dvorské společnosti. Kniha je sestavena ze studií tří desítek domácích i zahraničních badatelů, které jsou rozčleněny do pěti základních okruhů: 1) Dvorský ceremoniál a dvorská hierarchie, 2) Dvorské slavnosti, zábava a výdaje, 3) Prostor všední a sváteční, 4) Elita, vzdělanci, ženy a ti druzí, 5) Písemnictví a literatura. Čtenáři se tak nabízí plastický obraz středověké dvorské společnosti, jenž zahrnuje ceremoniální úkony a pravidla, organizaci a logistické zabezpečení všedního i svátečního dne, uspořádání vlastního prostoru dvora, konkrétní příklady ze života osob či skupin působících u dvora, a konečně také pohled na význam a funkci dvorské literatury. Badatelé z několika evropských zemí (České republiky, Slovenska, Lucemburska, Německa a Polska) postihují danou tématiku v širším časovém i prostorovém horizontu od karolinského dvora na přelomu osmého - devátého století až po dvůr Ludvíka Jagellonského v první čtvrtině století šestnáctého. V geografickém ohledu se příspěvky věnují českým zemím, Německu, Polsku, Rakousku i Uhrám, nechybí však rovněž studie z anglického a francouzského prostředí. Publikace je doplněna řadou černobílých i barevných fotografií.

Státní úřednictvo představuje fenomén, který se zrodil v době osvícenství. Jeho velká chvíle však přišla až později, v rakousko-uherské éře panování císaře Františka Josefa I. Teprve tehdy úředník nastoupil svoji cestu ke slávě – vytvořil specifickou, vlivnou a privilegovanou společenskou vrstvu, získal rozsáhlé pravomoci a začal rozhodovat prakticky o všem, co se kolem něj dělo. Zaujal pozici, která, s jistým omezením, vlastně trvá až dodnes. Postava úředníka Jeho Veličenstva se již dávno odebrala do minulosti a s ní i doba, ve které žil. Osudy Jana Černého, jenž na přelomu 19. a 20. století nastoupil službu u okresního hejtmanství – onoho věrného obrazu habsburské říše v malém – pomohly zmizelý svět c. k. kanceláří znovu připomenout. Práce je první ucelenou monografií z pera českého historika, která se dotýká státního úřednictva na našem území před vznikem Československa a krátce po něm. Z formálního hlediska se jedná o analýzu úřednického prostředí s prvky monografie. Role průvodce po světě úřednictva „se zhostil“ Jan Černý (1874-1959), pozdější dvojnásobný ministerský předseda za první republiky. Jednotlivé etapy Černého služby u moravské politické správy na počátku minulého století byly reflektovány tak, aby vyvozené závěry vykazovaly obecnější povahu a aby byly, pokud možno, aplikovatelné na státní úřednictvo jako celek. Práce je rozdělena do kapitol, část se věnuje úřednictvu obecně, jako specifické skupině obyvatelstva, jeho počtu, národnostní struktuře, předpokladům pro vstup do státních služeb, další je věnována genezi správního systému a kompetenční sféře jeho složek, ostatní jsou dány jednotlivými služebními přiděleními Jana Černého. Výklad je doplněn o mimoslužební sféru, o oblast dějin každodennosti. Součástí práce je i rozbor dosavadních badatelských výsledků na poli dějin c. k. úřednictva, přehled využitých a využitelných pramenů a literatury.

Kniha se z různých úhlů pohledu zabývá dějinami českých zemí a Československa i jejich mezinárodními souvislostmi v průběhu 19. a 20. století. Sleduje zejména některé významné otázky politického, sociálního, hospodářského a kulturního vývoje českých zemí a později Československa. Odpovídající pozornost věnuje také mezinárodním souvislostem českého a později československého vývoje, zejména v souvislosti s převratnými politicko-mocenskými a státoprávními procesy, které způsobila nejdříve první a potom druhá světová válka. Jako celek se snaží podrobněji přiblížit a zřetelněji poznat některé dlouhodobé tendence kulturně-civilizačních a integračně-globalizačních tendencí v moderních dějinách Evropy a jejich projevy v českém i československém prostředí

Další číslo periodika Historica. Historical Sciences in the Czech Republic.

Kolektivní monografie přináší v 15 dílčích studiích historický přehled vývoje vztahů Čechů s národy a zeměmi jihovýchodní Evropy od středověku až do současnosti. Podává důkaz o tom, že k jihovýchodu Evropy poutaly Čechy v minulosti – stejně jako je tomu i v dnešní době – četné kulturní, ekonomické a politické vazby, a že tudíž tato oblast představuje významnou součást českého „dějinného prostoru“. V rámci české historiografie je předkládaná práce prvním pokusem o komplexní zachycení nejenom tradičně reflektovaných kontaktů Čechů se slovanskými zeměmi sledovaného regionu (Slovinskem, Chorvatskem, Bosnou a Hercegovinou, Srbskem, Černou Horou, Makedonií, Bulharskem), ale i vztahů s jeho neslovanskými státy (Rumunskem, Moldavskem, Albánií, Kosovem, Řeckem, Kyprem a Tureckem), tzn. s jihovýchodní Evropou jako celkem, který je sice po stránce etnické, jazykové i kulturní velmi různorodý, avšak z důvodu řady společných rysů představuje specifický areál utvářený podobnými historickými osudy. Publikované texty jednak shrnují a na základě nové odborné literatury mnohdy i podstatně rozšiřují poznatky o starších obdobích bilaterálních kontaktů, jednak poměrně detailně mapují vývoj těchto vztahů a jejich proměny v posledních dvou desetiletích (1989–2010), což jsou skutečnosti u nás většinou ještě odborně neprezentované. Důležitým rysem předkládané práce je, že se v ní autoři snažili zachytit vedle vzájemných styků politických a hospodářských ve zvýšené míře také kontakty kulturní, sehrávající v dějinách česko-balkánských vztahů často klíčovou roli, a to v celém jejich širokém spektru: od vazeb mezi jednotlivými národními literaturami přes vlivy v oblasti hudby, výtvarného umění, architektury, divadla a filmu až po projevy vzájemné spolupráce ve vědě a školství. Monografie může posloužit několika skupinám uživatelů: V prvé řadě je určena historikům, kterým chce předložit zajímavá fakta o odborně někdy dosti opomíjeném regionu jihovýchodní Evropy a jeho mnohostranných kontaktech s českým prostředím. (Čtenáře knihy bezesporu překvapí, kolik Čechů v průběhu staletí svými rozličnými aktivitami přispělo ke kulturnímu a hospodářskému povznesení jihovýchodoevropského regionu, případně se publicistickou či vědeckou činností podílelo na šíření informací o něm doma i ve světě.) Užitečná by měla být také vysokoškolským studentům slavistických a balkanistických oborů, a to nejen jako učební text, ale i jako inspirace pro jejich vlastní výzkumnou činnost. Zajímavá může být také pro pracovníky českých zastupitelských a kulturních institucí působících v zemích jihovýchodní Evropy. („Chytrá diplomacie“ dokáže využít tradic vzájemných kulturních a hospodářských kontaktů k snazšímu prosazování současných ekonomických a politických zájmů.) Podnětná fakta mohou z knihy získat i novináři a publicisté a přirozeně též všichni další zájemci z řad široké veřejnosti.

V pořadí již šestý svazek Edice politických programů zahrnuje základní ideové a programové materiály menších politických stran, které v českém prostředí vznikaly v procesu diferenciace politického stranictví na přelomu 19. a 20. stol. V duchu filozoficky chápaného pokroku stály tyto stany v opozici proti politice vídeňských vlád, ale kriticky se stavěly i vůči konzervativní politice tehdy vedoucí české politické strany Národní strany svobodomyslné. V krátké době tak vzniklo několik politických subjektů, které vycházely jednak z politického realismu Masarykova pojetí, jednak z radikálního pokrokového hnutí české mládeže počátku 90. let 19. století. Jejich přítomnost nesporně usnadnila české společnosti po roce 1918 plynulý přechod k parlamentní demokracii první Československé republiky.

První část, „Československo v evropské politice 1933–1948“, se zabývá postavením Československa v Evropě a také komparací jeho role s ostatními menšími evropskými státy. Ve druhé části, „Mocenské a ideové transformace v Československu 1933–1948“, jsou zkoumány proměny politického a ideového spektra jednotlivých národních prostředí v 30. letech, během 2. světové války i po ní až do etablování komunistického totalitního systému v roce 1948. Ve třetí části „Československo ve světovém hospodářství před a po druhé světové válce“ je zkoumáno místo československé meziválečné ekonomiky v Evropě a její výkonnost, válečný systém řízeného nacistického hospodářství v Protektorátu Čechy a Morava a poválečná hospodářský rekonstrukce v obnovenén Československu 1945-48.

Cílem této edice je zpřístupnění významného pramene pro studium vnitřního života jezuitských řádových komunit, tzv. konsvetudinářů (Consuetidunes). Těchto pramenů se dochovalo poměrně velké množství a navíc velmi se liší forma i obsah jednotlivých textů, proto se ediční projekt pokouší představit některé typické zástupce. Nabízí tak relativně reprezentativní a přitom homogenní vzorek konsvetudinářů pro celé provincie (svazky I. a II.), a také podrobnější svody pro jednotlivé koleje české provincie (svazek III.). Předkládaný I. svazek je vedle jmenného a věcného rejstříku opatřen též doprovodnou studií. Text publikace je latinský a český, úvod český a anglický, resumé v angličtině.

Malá, ale odbojná a nezávislá Černá Hora, jež se vyznačovala v Evropě ojedinělým kmenovým uspořádáním společnosti a patriarchálním způsobem života, v 19. století fascinovala celou řadu českých spisovatelů, malířů, novinářů, vědců i prvních turistů, kteří tehdy začínali objevovat Balkánský poloostrov. Černohorci byli v českých zemích po celá desetiletí s nadšením oslavováni jako nárůdek slovanských junáků, odolávající v nepřístupných horách nad Jaderským mořem statečně turecké nadvládě. Romantický obraz Černohorců hrál významnou roli v dobové slovanské ideologii, přispíval k vytváření českých postojů vůči "orientální" islámské civilizaci a nepřímo odhaloval také notorickou představu o nedostatku některých "černohorských" hodnot v české společnosti, zejména hrdinství a bojovnosti. Autor sleduje obrazy Černé Hory a Černohorců od prvních zmínek v českém vlasteneckém tisku ve 30. letech 19. století až po obnovu černohorské samostatnosti roku 2006 a zcela současné reflexe tohoto státu v turistických průvodcích a internetových cestopisech. Obrazy Černé Hory a Černohorců pojímá nejen jako fascinující svědectví o svérázné balkánské zemi a jejích proměnách v průběhu 19. a 20. století, nýbrž také jako dosud nedostatečně prozkoumaný materiál, který vrhá světlo na samotnou českou společnost, její dominantní hodnoty a představy o světě.

Kniha obsahuje monografické zpracování dějin kláštera řeholních kanovníků svatého Augustina v Lanškrouně, poskytuje kritickou edici všech listin týkajících se kláštera od jeho založení do odchodu konventu na úsvitu husitské revoluce (diplomatář). Připojen je rozsáhlý osobní, místní a věcný rejstřík k edici. Čtenář v knize nalezne rozsáhlou obrazovou přílohu dokumentující pečetě kanonie a listinný materiál. Působení řeholních kanovníků svatého Augustina v Lanškrouně je vymezeno založením kláštera roku 1371 a odchodem konventu z Lanškrouna na počátku husitské revoluce. Fundátorem kláštera řeholních kanovníků sv. Augustina zasvěceného P. Marii, sv. Mikuláši a sv. Kateřině byl litomyšlský biskup Petr Jelito (1368-1371). Fundace byla umístěna před město Lanškroun, který patřil litomyšlským biskupům. S dalšími konventy řádu (v Čechách, na Moravě, v Malopolsku) byl provázán konfraternitními dohodami. Výraznou kapitolou v dějinách kláštera byl spor o kostel v Nezamyslicích (na Moravě), který byl klášteru roku 1385 inkorporován a na počátku 15. století uzurpován knězem Mikem Filipovým z Čehovic. Spor byl po několik let řešen papežskými auditory. Hlavním pramenem k dějinám kláštera je listinný materiál z archivu kláštera Všech svatých v Olomouci, dnes uložený v Moravském zemském archivu v Brně.

Monografie asi dvou desítek českých, slovenských i zahraničních historiků poskytuje první moderní komplexní rozbor mírových smluv po Velké (první světové) válce z let 1919-20 v české a slovenské historiografii. Všímá si jak jejich výrazného podílu na dotvoření nové, meziválečné Evropy v rámci tzv. post-versailleského systému, tak jejich vlivu dlouhodobého včetně aspektů ekonomických a sociálně modernizačních. Druhá část pak připomíná faktory, které usilovaly o destrukci tohoto systému. Součá stí knihy je i nástin dalšího osudu post-versailleského uspořádání po roce 1945 a bohatá bibliografie k relevantním tématům.

Ještě donedávna věnovali v rámci humanitních a společenských věd pozornost fenoménu paměti pouze filozofové, psychologové a částečně i sociologové. Nyní se ho zmocňují historici, publicisté a politici. Svědčí to o tom, že od zkoumání otázky individuální lidské paměti a lidského zapomínání z hlediska jedince a vlastně z hlediska freudovsky zaměřené psychoanalýzy se přešlo k analyzování kolektivní paměti a hlavně jejího vlivu na vytváření a zachovávání kolektivní paměti a identity. Proměna tohoto přístupu také znamenala a znamená, že fenomén „paměti“ přestal být pouhou akademickou badatelskou „libůstkou“ a stal se navýsost politickou záležitostí, která může výbušným způsobem určovat vztah k minulosti a dokonce ovlivňovat politicko-mentální chování celých společenských skupin a ba dokonce i státních institucí. Zamyšlení nad tímto metodologickým konceptem a jeho konkrétní rozpracování přináší v této monografii třicet pět českých, slovenských a francouzských historiků.