Historický ústav Akademie věd ČR strana 3 z 8

Vítězství a osvobození: pro Československo dvě nerozlučně související podstaty roku 1945. Na jedné straně vítězství spojeneckých mocností nad nacistickým Německem, jejichž nedílnou součástí bylo i Československo, a to nikoliv jako pasivní účastník, nýbrž aktivně prostřednictvím své zahraniční armády ať na Východě, ať na Západě či na Středním východě a také hnutím odporu v okupované vlasti. Tou druhou podstatou bylo znovuzískání svobody po šestileté nacistické okupaci. Občané Československa se ocitli na prahu svobody, kdy mohli znovu začít rozhodovat o dalším osudu svého státu. O tom všem hovoří předkládaná kniha, kde na jedné straně hodnotí z různých úhlů pohledu konec druhé světové války historikové z Ruské federace, USA či Německa, a na straně druhé pak čeští historikové předkládají analýzy československého vývoje v mnoha aspektech souvisejících s koncem války. Komparacemi s vývojem v dalších evropských státech se zamýšlejí nad alternativami poválečného vývoje Československa, který byl ukončen únorovým převratem 1948. To však ale nikdo z těch, kdo házeli šeříky svým osvoboditelům, ať z řad sovětské, americké, rumunské, polské a také československé armády, ještě netušili. Květen 1945 byl rozhodně i pro občany Československa měsícem nových nadějí. Nadějí na návrat ke svobodnému životu ve svobodné vlasti, kterého se však více jak 340 000 z nich nedožilo a desetitisíce dalších se jen pomalu shledávaly se svými blízkými, přeživšími hrůzy koncentračních táborů a nucené práce. Všichni, ať žijící přímo pod nacistickým protektorátem, nebo navrátivší se s jednotkami československé zahraniční armády a politického exilu, zůstali navždy poznamenáni válkou.

Vyprávěné krajiny jsou pojmem, který autorka použila pro obraz historických krajin, zprostředkovaný vyprávěcími narrativními prameny. Jako téma se vyprávěné krajiny úzce váží k problematice historickogeografických pramenů, jež je ve svém celku velmi obsáhlá a pestrá. Z nich pak především k pramenům písemným narrativním. Téma vyprávěných krajin je rovněž úzce spjaté se stanovením historické hodnoty vyprávěcích pramenů, zejména s otázkou, nakolik lze obraz historických krajin, rekonstruovaných na základě vyprávěcích pramenů, považovat za relativně pravdivý. Publikace upozorňuje na možnosti využití těchto pramenů v historické geografii i na klady a úskalí jejich studia. Autorka pracovala v tematizovaném výběru s ukázkami několika desítek zajímavých textů, týkajících se převážně historických krajin Čech a zahrnujících ve svých dílech známé či méně známé popisy krajin od 10. do počátku 20. století. Tyto prameny vypovídají o úrovni dobového geografického poznání a geografických horizontů, o vnímání prostoru a krajin a o vztahu vypravěčů k jednotlivým zemím a regionům. Odráží se v nich osobnost a myšlení autorů a jedním z významných aspektů je i jejich citové zaujetí. Autory navzdory odlišným životním osudům a postojům spojovaly vazby, které vyjádřili společnými cíli a úmysly: zprostředkovat historické a geografické poznatky o nejen českých zemích a deklarovat obdiv, úctu a lásku k vlasti. Texty svědčí o intenzívním duchovním vztahu člověka a přírody, člověka a geografického prostředí, ale také člověka a jeho vlasti. Při práci s vyprávěcími prameny v historické geografii se autorka závěrem pokusila zodpovědět otázku, nakolik je obraz krajin v těchto dokumentech reálný a zda je možné s vyprávěcími prameny pracovat při rekonstrukci historických krajin.

Fiktivní Overtonovo okno s přesným návodem, jak manipulovat diskursem, Schrödingerova kočka, která zároveň je i není živá tyto mezníky kognitivních teorií by mohly tvořit širší referenční rámec knihy. Jejích čtrnáct kapitol je věnováno posunům a obratům ve výkladu a hodnocení klíčových témat koloniálních a raných národních dějin USA v poválečném období. Jednotlivé studie dokládají, jak akademická produkce odrážela transformaci americké společnosti z politicky pluralitního na multikulturní model. Nastolovaná témata a přístupy historiků se přizpůsobovaly poptávce po užitečné a posléze korektní minulosti, a to nejen v oblasti rasových či generových vztahů, ale i přehodnocováním samotné učebnicové páteře dějinného příběhu. Také pokročilé výzkumné strategie jako globální dějiny, kulturní obraty, teorie divadla, přízraků, paměti a zapomnění, nostalgie či odkouzlení čelí otázce, zda se jedná o zostření kritického myšlení nebo o důvtipné posouvání hranic možného.

Psát a vydávat paralelní dějiny je nevděčná práce. Psát a vydávat paralelní dějiny sousedů, jejichž silná a sebevědomá minorita se nacházela na území druhého, kde jsou dnes její dějiny a kultura téměř vymazány, je navíc spojeno s mnoha předsudečnými riziky. Čechy a Bavorsko jsou takovým nevděčným, ale lákavým příkladem. V minulosti kráčely mnohokrát spolu, v moderní době více proti sobě a úplně nejvíce vedle sebe. Ačkoliv bylo té společné a nekonfliktní historické zkušenosti více, přesto i dnes v čase klidného soužití obou zemí stále v české historické paměti převládá s ohledem na Bavorsko figura nepřítele. Jaké historické zájmy a zkušenosti za tím vězí, se pokouší částečně odhalit předkládaná publikace českých a německých historiků. Nejde o vyčerpávající dílo co do úplnosti témat a pokrytí historického času. Jde spíše o tematickou inventuru historických fenoménů (například náboženství, obchod, žoldnéřství, chudinství, sport, výroba automobilů, Židé, Cikáni apod.), které obdobně či protikladně formovaly obě země a našly svého historika.

Volby, ať už na jakékoli úrovni v rámci společnosti, jsou vnímány jako jeden ze zásadních znaků demokracie. Občané mají možnost vybrat si své zástupce podle jimi deklarovaných programů a podílet se tím na rozvoji a směřování své obce, země či regionu, v nichž žijí. Druhá světová válka znamenala velký politický otřes pro celou Evropu, a to nejen z pohledu materiálního, ale i duchovního. Ačkoli se problematika prvních poválečných voleb dočkala už řady zpracování, stále zůstávají poněkud ve stínu únorových událostí roku 1948. Československé parlamentní volby z května 1946 měly přitom zásadní vliv na utváření poměrů v tzv. třetí republice a bývají někdy označovány jako poslední svobodné volby před následnou epochou více než čtyřicet let trvajícího komunistického totalitního režimu. Někdy jsou vykládány i jako selhání české společnosti, která si podporou komunistů jakoby sama vybrala, ve kterém z bloků chce žít, a rozhodla tak o své budoucnosti. Na druhou stranu je nutné zdůraznit, že stále šedesát procent československé společnosti komunisty nevolilo. Diskutuje se také o tom, nakolik se skutečně jednalo o svobodné volby. Historie však není černobílá. Pochopit dobové souvislosti, vcítit se do tehdejšího myšlenkového světa, zbavit se tendence dívat se na dějinné události pohledem člověka, který ví, jak vše dopadlo, bývá mnohdy těžší, než se na první pohled může zdát. Předkládaná publikace, proto čtenáři nabízí nejnovější výsledky výzkumů, nové pohledy a srovnání s jinými zeměmi a zasazuje tak první československé poválečné volby do širšího dějinného kontextu.

Osmý svazek edice politických programů přináší výběr z programů a příbuzných pramenů vztahujících se k Československé národní demokracii a Národnímu sjednocení v letech 1918-1938. Dokumentují ideově politickou orientaci jedné z významných integrálních složek politického systému první Československé republiky. Přinášejí i určitý okruh zdrojů k dějinám první republiky, které zůstávaly poněkud stranou zájmu historiků zabývajících se vývojem politického proudu reprezentovaného stranickopolitickou rovinou Československé národní demokracie, resp. jejím pokračováním v podobě Národního sjednocení. Pro Československou národní demokracii měl její politický program obzvláště velký význam. Prioritní hodnotou této strany byla snaha naplnit touhu české společnosti po ustavení českého národního státu a jeho následné trvalé zakotvení v mezinárodním kontextu. V rámci českého politického spektra šlo o stranu všelidovou, usilující ovlivnit pokud možno všechny sociální složky české národní společnosti. Strana vycházela z liberálních zásad českého měšťanstva z konce 19. století, aby se pak v průběhu času přesouvala od demokratických do konzervativních poloh, nakonec až i k určitým sympatiím k totalitárním teoriím. Proměňovala se i její organizační struktura, když se přetransformovala z původních honoračních základů až ve stranu masovou. Předkládaný ediční svazek, doplněný historickým i edičním úvodem, anglickým resumé i jmenným rejstříkem, sleduje politiku strany a její naplňování v rámci původních stranických programových tezí.

Rukopis knihovny Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze D 82 je patrně nejcennějším a nejreprezentativnějším dodnes zachovaným rukopisným souborem spisů jednoho z nejvýznamnějších českých středověkých myslitelů, Petra Chelčického (* kolem 1380 + před 1460). Mimo jiné přináší jediné známé znění spisů, které mají pro pochopení a ocenění Petrova díla význam naprosto zásadní, jako je traktát O boji duchovním či O trojiem lidu řeč; je zde také dochován jediný rukopisný záznam Sítě víry, byť v pouhém zlomku, a například i jediný známý text Zpráv o svátostech, Petrova vůbec nejsystematičtějšího výkladu z oblasti sakramentální teologie. Edice tohoto rukopisu je součástí souborného vydání Chelčického spisů a představuje jeho čtvrtý svazek. Lze v něm najít texty 15 pojednání tohoto středověkého myslitele, z nichž několik je zde vydáváno vůbec poprvé. Edice vybavená dvojím poznámkovým aparátem, dvěma rejstříky a rovněž doprovozená odborným komentářem přináší zejména přesnější obraz literárního odkazu a myšlení jednoho z nejsvéráznějších představitelů husitské revoluce a českého reformního hnutí první poloviny 15. století, jehož díla dodnes poutají zájem nejen odborné veřejnosti a jsou překládána i do cizích jazyků.

V nesčetných průvodcích po bojištích a monografiích o významných bitvách našich dějin je formulována touha jejich autorů po „historické skutečnosti“, po odhalení toho, jak bitvy skutečně probíhaly. V knize si autor klade otázky zcela jiné (dá se říci opačné), tj. jak bylo a je konstruováno historické povědomí, potažmo historická paměť válečných událostí, a jak vypadal obraz oné „historické skutečnosti“ v proměnách času. Prostředkem k odhalování těchto diskontinuit kolektivní (historické) paměti je druhý život válečných pomníků – památných míst na bojištích, uměleckých produktů sepulkrální a militární plastiky i hromadných hrobů.

Násilí patří k pradávnému zkušenostnímu inventáři lidstva, protože bylo a je přítomno ve všech jeho „mezních“ dějinných situacích a také v mnoha antropologických konstantách, ať už se jedná o strach, moc, smrt, trauma, teror, právo, respektive bezpráví či o jakékoliv disciplinační či donucovací praktiky, které mají nastolit „pořádek“ či dokonce jiný „řád“. Násilí může být individuální, skupinové či masové, může být spojováno nejen s válkami, ale i s nalézáním práva, respektive s hledáním viníka, tudíž je propleteno s vyšetřováním a potrestáním. Téma násilí v dějinách je tak dnes propojeno nejen v historiografii s mnoha termíny, které se liší metodologickými a ideologickými přístupy k této historické látce. V současnosti jsou zřejmě nejzajímavějšími termíny s „rodokmenem“, tedy vlastní minulostí především dva typy násilí: strukturální a diskurzivní násilí. Násilí jako jiná interpretace moderny je také celoživotním tématem historika Bedřicha Loewensteina. Tato monografie vznikla na jeho počest, sám Loewenstein se na ní ovšem výrazně autorsky a inspiračně podílí.

Geograf a cestovatel Jiří Viktor Daneš (1880–1928) byl ve své době jednou z nejvýznamnějších osobností české vědy, současně osobou významně politicky a společensky činnou. Jako profesor geografie na Univerzitě Karlově v Praze pomáhal pozvednout vědecké bádání na světovou úroveň, podnikl pět velkých cest do zámoří, psal cestopisy; po vzniku republiky se pak dal do jejích služeb a nějaký čas působil také jako generální konzul v australském Sydney, tedy náš první diplomatický zástupce na nejmenším kontinentu. Později jako profesor zakládal i výuku geografie na bratislavské univerzitě. Jeho život dokumentuje, jak se v prvních desetiletích 20. století významně proměnila česká společnost: od teprve rozvíjejícího se národa k sebevědomé, prosperující republice.

Publikace přináší zápisy z jednání československé exilové vlády v Londýně v roce 1945. Základem edice jsou zápisy ze zasedání vlády v Londýně, dále programy jednotlivých jednání vlády a její usnesení, v podobě dodatků pak zápisy a usnesení trojice likvidujících ministrů a zpráva o likvidaci československého státního zřízení v zahraničí. Součástí edice jsou také přílohy k jednáním vlády. Všechny publikované dokumenty byly podle pravidel vědecké ediční práce podrobeny vnitřní i vnější kritice, edičně zpracovány a odborně komentovány. Celou edici doprovází úvodní historická studie, ediční úvod včetně příloh, dále zeměpisný a jmenný rejstřík a anglické resumé. Edice zpřístupňuje veřejnosti jeden ze základních pramenů k československým dějinám v období druhé světové války.

Publikace Druhý exil Edvarda Beneše. Fotografie z let 1938-1945 obsahuje fotografie ilustrující druhý exil E. Beneše, druhého prezidenta Československé republiky a jeho aktivity před a v průběhu druhé světové války, v letech 1938-1945. Koncepčně kniha představuje jednofondovou edici vybraného fotografického archivního materiálu chronologicky seřazeného. Edice představuje 99 autentických fotografií pořízených z černobílých pozitivů. Kniha začíná velkou vstupní studií spoluautorů Jana Kuklíka a Jana Němečka o Benešově zahraniční i vnitřní politice v exilu, následuje ediční úvod Jana Bílka a poznámky Erika Maršouna k vybraným fotografiím včetně obsáhlého anglického resumé. The book Second Exile of Edvard Beneš deals with the series of photographs illustrating the second exile of E. Beneš, the second President of the Czechoslovak Republic and his activities before and during WWII, in the years 1938–1945. Conceptually, the book forms a one-collection and selective edition of photographic archival materials arranged chronologically. The edition of reproductions presents a set of 99 full and authentic photographs as black-and-white positives. This book begins with a big introductory study by co-authors Jan Kuklík and Jan Němeček deals about Beneš’s foreign and internal policy in exile, followed by an editorial introduction by Jan Bílek and notes of Erik Maršoun who selected the photographs inclusive extensive English resume.

Edice zpřístupňuje paměti – zápisky – jednoho z českých vojáků armády bývalého Rakousko-Uherska za první světové války, který nejprve bojoval na východní frontě. Potom prožil zajetí a revoluci v Rusku i návrat zpátky domů do právě vzniklého Československa. Zmíněné druhy pramenů umožnují zachovat „zapomenutou historii“, která není zachycena v „úředních“ nebo dalších druzích „oficiálních“ pramenů v nejrůznějších archivech. A právě v tom spočívá nezastupitelné poslání pamětí a vzpomínek „normálních“ lidí pro poznání dějin „každodennosti“, které v konečném důsledku jako nespočetné drobné přítoky nakonec spoluvytvářely hlavní proud „velkých“ dějin.

Partikulární právo církevní hnězdenské církevní provincie představuje zákonodárství papežských legátů pro Polsko a provinciální zákonodárství hnězdenských arcibiskupů. Téma má vzhledem platnosti polského legátského a metropolitního zákonodárství ve Slezsku význam i pro církevní dějiny celku České koruny. V publikaci je představena a shrnuta tématika statut papežských legátů promulgovaných pro Polsko a synod a statut hnězdenských arcibiskupů slavených a vydávaných s platností pro hnězdenskou církevní provincii do počátku 16. století. Bohaté a pestré legátské a provinciální zákonodárství pro Polsko představuje významný soubor pramenů pro dějiny partikulárního práva církevního polské církevní provincie. Frekventované legátské synody, na nichž byla vydávána legátská statuta, dokládají zájem papežské kurie o dění v Polsku a hnězdenské církevní provincii. Nejrozsáhlejšími z legátských statut jsou konstituce legáta Filipa z Fermo z roku 1279. Statuta arcibiskupů Pełky, Janusze, Jakuba Świnky a Janisława dokreslují obraz vývoje polské církevní správy, jsou důležitým pramenem pro poznání a definování jednotlivých fází rozvoje polské církve, potažmo jejího postavení vůči světské moci. Kodifikační tendence, jejichž počátky lze vysledovat v polovině 14. století (synodyk Jarosława Skotnického), ústí v revizi dosavadních statut a ve vydání nových výlučných a systematicky uspořádaných provinciálních statut Mikołajem Trąbou roku 1420. Kniha je členěna do šesti kapitol: Institut legátské a provinciální synody; Sjezdy biskupů a knížecí kolokvia; Legátská statuta promulgovaná pro Polsko; Provinciální synody hnězdenských arcibiskupů do počátku 16. století (Provinciální synody do roku 1326: Formování partikulárního práva církevního; Provinciální synody od poloviny 14. století do poloviny 15. století: Ve znamení kodifikačních snah; Provinciální synody druhé poloviny 15. století: Tíha královských kontribucí); Charakteristiky provinciálních synod; Provinciální statuta (shrnutí). Připojeny jsou přehledné katalogy: I. Katalog legátských statut vydaných pro Polsko; II. Katalog provinciálních synod hnězdenských arcibiskupů; III. Katalog provinciálních statut hnězdenských arcibiskupů.

Nad životem a dílem Jaroslava Marka ve třech hlavních kapitolách - Ve vzpomínkách žáků a kolegů, Etapy díla, Analogie a spojitosti. K vydání připravil Radomír Vlček. Práce Historického ústavu AV ČR, Opera Instituti Historici Pragae, řada A-Monographia, sv. 71.

Publikace přináší zápisy z jednání československé exilové vlády v Londýně v druhé polovině roku (červenec-prosinec) 1944. Základem edice jsou zápisy ze zasedání vlády v Londýně, dále programy jednotlivých jednání vlády a její usnesení. Součástí edice jsou také přílohy k jednáním vlády. Všechny publikované dokumenty byly podle pravidel vědecké ediční práce podrobeny vnitřní i vnější kritice, edičně zpracovány a odborně komentovány. Celou edici doprovází úvodní historická studie, ediční úvod včetně příloh, dále zeměpisný a jmenný rejstřík a anglické resumé. Edice zpřístupňuje veřejnosti jeden ze základních pramenů k československým dějinám v období druhé světové války. Editoři.: Jan Němeček, Helena Nováčková, Ivan Šťovíček, Jan Kuklík a Jan Bílek Praha, Právnická fakulta UK, Historický ústav AV ČR a Masarykův ústav a Archiv AV ČR