Jan Šavrda strana 2 z 9

Julietta je jako neřestná bytost odvrácenou tváří své sestry Justiny, ženským zosobněním zla. Po svém odchodu z kláštera v Panthemontu, osvobozena od všech myslitelných pout tradiční morálky, nemilosrdně pronásleduje čistotu a ctnost. Na francouzském dvoře se stává temnou bakchantkou, která praktikuje surové sexuální násilí a libuje si v děsivých zločinech a vraždách. V tmavých sklepeních, kde neexistuje Bůh, dává propuknout síle svých zhoubných vášní, stává se velitelkou hříšného světa cizoložství, krvesmilstva a sodomie. Je fascinována utrpením nevinných obětí, jejich hrůzou a bolestí, když jsou před svou smrtí mučeny a nuceny provádět nejzvrhlejší tělesné výstřednosti. Zlo je zde obsesí, která si libuje v prznění nevinnosti, uvrhává ctnost do spárů ďábelské krutosti a je východiskem Sadovy tvorby, v níž je ctnost nelidsky trestána a neřest je neodolatelnou slastí.

Příběhy v knize „Prostitutka“ jsou pravdivými exkurzemi do života, často velice intimního, lidí, kteří jsou determinováni společenskou situací země, v níž jsou nuceni žít a jíž se nejsou schopni jakkoli smysluplně vzepřít. Přestože jsou jednotlivé povídky charakteristické pro dobu svého vzniku (obdobím plukovnické junty, která Řecko ochromila v letech 1967–1974), mají nadčasový charakter a aktuálnost. Některé příběhy vycházejí ze skutečnosti, nezřídka autobiografické, jindy jsou inspirovány vyprávěním autorčiných přátel nebo jsou literární fikcí, jež sahá po aktuálním tématu té doby. Hrdinou každého příběhu je člověk — člověk, kterému jiní ubližují, který krvácí, je sám, ale také člověk, jenž žije a raduje se, ovšem je donucen přijmout znaky „prostituce“ v jejích nejrůznějších podobách. Kde je hranice, za kterou se člověk skrze citové nebo tělesné zneužívání stává sám prodejným?

Novela Tři dcery a matka (Trois filles de leur mere, 1926) patří k Louysovým nejprovokativnějším prózám. Její rukopis byl nalezen mezi texty v autorově pozůstalosti a předlohou se jí údajně stala Louysova osobní zkušenost, již během dvou dnů prožil s nedospělými dívkami a jejich matkou. A skutečně, v tomto skandálním příběhu se matka oddává incestnímu a pedofilnímu vztahu se svými třemi dcerami, jimž nevěřícně, zato zdatně sekunduje sám vypravěč. Není jen aktérem hrubých fyzických hrátek, ale také posluchačem, jemuž se dívky svěřují se svými předchozími sexuálními zkušenostmi a touhami, v nichž vedle řady perverzních praktik figuruje také zoofilie. Právě proto je tento text svým tématem a smělostí v rámci světové literatury silně kontroverzním i dnes.

Erotická, avšak v žádném případě ne pornografická, rozsahově nedlouhá novelka Království těl očima muže, jemnými a citlivými slovy popisuje počátek milostného vzplanutí. Pomalé svlékání ze šatů, dotyky a laskání, postupné objevování beze spěchu, zdolávání bez náznaku animalistické agresivity. Téměř cudná slova však tomuto v jistém ohledu zvláštnímu dílku neubírají nic na opravdovosti a upřímnosti, naopak text dnešnímu čtenáři spíše přibližují — na rozdíl od většiny ostatních dobových erotických novel je zde vztah založen na jisté mírumilovné harmonii, kterou se ani jeden z aktérů nesnaží porušit tím, že by se pokoušel nějakým způsobem dominovat nad druhým.

Lesbicko-sadomasochistická novela Ze zápisků hraběnky Inéz je rozdělena do dvou dílů. V prvním díle, nazvaném Prsy otrokyně, sadistická a lesbická hraběnka Inéz, absolutní vládkyně nad svými sloužícími-otroky, se konečně uvolí podrobit žádaným mukám Alfreda, mladého hraběte francouzského původu. Ve druhém díle, Promenádní jízda, pak hraběnka Inéz unese mladou nevinnou dceru zchudlého barona, aby na ní ukojila své zvrhlé choutky. Autor se v textu neostýchá přímými slovy popisovat krvelačné mučení, naprosté ponižování lidských bytostí, jímž nelítostná a necitelná lesbičanka Inéz (Inéz, jméno znamenající „čistá“, „cudná“ či „nezkažená“) uspokojuje svou sexuální potřebu.

Patnáct erotických povídek, příběhů ze života, které mladý Richard de la Brulay vypráví své milence, vévodkyni, se nese v příjemném, bezstarostném a laškovném duchu. Mladík popisuje svádění zejména dam z vyšších společenských kruhů: hrátky s čerstvě provdanou nevěstou, uspokojení dvou vdov pomocí godmiché, setkání s dávnou láskou z mládí, užívání si s princeznou a posléze i s jejím manželem, návštěva rozpustilých kurtizán či spustivších se jeptišek. Příběhy jsou to tématy i erotickými praktikami naprosto jedinečné, samy sobě si nepodobné, a tudíž si při čtení na své přijde opravdu každý milovník vášnivého dobrodružství.

Krajina nad parapetem se v autorových básních proměňuje v přirozené a citlivé obrazy situací běžného dne, které nezanechávají jen lyrický dojem, ale často s sebou nesou i hořkou osobní výpověď. Neděje se tak ovšem v posmutnělé atmosféře, naopak, básníkova krajina se může chlubit smířlivostí, nadhledem, existenční vyrovnaností a jemným humorem. Aforistická pointa, ironie a celkový smysl pro hru s jazykem i se sebou samým je pak pro Jana Bornu příznačným způsobem sdělování toho nejintimnějšího — jeho příznačným výhledem nad parapet.

Poslední svého rodu, ohrožen vyhynutím. Na básníka sáhla smrt, ale na neznámou dobu ho ještě vrátila životu v civilizaci, která se s otevřenýma očima vzdává vlastního řádu i kultury. Postrádá ducha, čest, slušnost. Vlastní dětství ožívá v hraní s vnučkou. V krvi v zámlkách a nesdělitelně promlouvají paměť rodu a smutek rasy. Poslední sázky na lásku a přátelství. Zápas i laskavost všemu navzdory. Takto vymezený vnitřní svět je dějištěm veršů, v nichž v ovzduší smíření vášně ještě nevyhasly.

Knížka pojednává o poněkud bizarní vísce Merekvice. Její obyvatelé, starosta Šmoranc, sedlák Hadrbolec, učitel Borkovec, mlynář Rambousek, hastrman Moser, tři doktoři štamgasti v hostinci U Modrého slona, jsou tu vylíčeni v barvách, i ten kovář s kovářkou mají oči modré a podbradky růžolící, že byste řekli: jako živí. Omyl. Jsou uhněteni z nehmotných slov, a všechno, co se jim přihodilo, zrodilo se ve fantazii pana spisovatele. Na vás je, abyste tyto pohádky dotvořili fantazií čtenáře. Kdo se rád směje, určitě si najde nějakou chechtací. K pláči zde není nic, leda škudlilové Fafejta s Najbrtem. A představte si, že naše prťavá vesnička má i svého kumštýře. Jmenuje se Jaromír František Palme a knihu doprovodil ilustracemi.

Lubor Kasal se ve své nové knize poezie Orangutan v továrně představuje v plné básnické síle. Jeho zřejmá inspirace surreálnou imaginací a propojování vzájemně vzdálených motivů a situací je ale vpředeno do složité vnitřní logiky textu, v němž drsně a naléhavě zaznívá civilizačně kritický tón. Děje se tak nejen prostřednictvím řady odkazů, aluzí či parafrází, ale i skrze místy až experimentální hru s jazykem.

Kniha Lesbianky, divadelní hra či novela v rychle plynoucí dialogické řeči, zcela plní očekávání vyvolaná svým titulem. Zde dvě rozkošné ženy, provdané přítelkyně madame de Laveneur a madame de Prémicourt, později pouze Henriette a Louise, přinuceny strávit noc na venkovském statku, nadšeně objevují taje lesbické lásky, která jim není jen náhražkou chybějících a povětšinou stejně netečných manželů, ale přináší jim daleko větší rozkoš a naplnění, jichž se naprosto nemohou nabažit.

Výbor ze čtyř básnických sbírek Hermora Lilii (Františka Bíbla), které byly původně vydány v nepatrných nákladech malým kladenským nakladatelstvím mezi lety 1917-1931, si bere za cíl připomenout tohoto "zapomenutého básníka", jehož objevil Jiří Kolář a snažili se udržet v kulturní paměti mj. Ivan Diviš a Ivan Slavík. Jedinečná osobitost Liliovy poezie, navenek sonorně jednotvárná, zevnitř neobyčejně členitá, spočívá zejména v jejím jazyce, ve zvláštní syntaxi vyjadřující "nespojitou spojitost" evokovaných dějů a roměnu skupenství i všemožné stavy "mezi", obsahuje i bohatý rejstřík novotvarů. Texty odkazují ke skutečným, tj. "duchovým" substrátům skutečnosti, skrytým pod jevovou stránkou nazíranou našimi smysly.

Co je v duchovní zkušenosti tím podstatným prvkem. Který z mnoha stavů a zjevení, jež mystici popisují, jsou její integrální součástí, a co se z těchto stavů a stupňů stane, když je popíšeme současným slovníkem a svlečeme je z mnišských rouch, do nichž jsou obvykle oblečeny? Které prvky jsou plodem toho, co nám sugeruje tradice, vědomé nebo nevědomé symboliky, chybného výkladu citů, tužeb přicházejících z nižších center, nebo přestrojeným vyplněním nevědomého přání? Co je pravá podstata mystiky? Když odstraníme rysy, které někteří mystici přijímají a jiní odmítají – všechno, co pochází jen z tradice, temperamentu nebo nevědomky přijaté symboliky –, co zbude jako nutný a stálý rys každé pravé mystické zkušenosti? Vyplatí se tuto otázku klást. Neboť pozornost byla věnována jednou historické stránce mystiky, jindy (daleko méně) její praxi, ale chybělo jasné pochopení rozdílu mezi jejími podstatnými a náhodnými rysy – mezi tradičními formami či metodami a věčnou zkušeností, kterou zprostředkovávají. V mystické literatuře se často slova míchají s věcmi a symboly se skutečnostmi, takže velká část této literatury jako by mluvila o nějakém uzavřeném a vzdáleném snovém světě, ne o dosažení univerzální pravdy.