Jan Šavrda strana 9 z 10

Poslední svého rodu, ohrožen vyhynutím. Na básníka sáhla smrt, ale na neznámou dobu ho ještě vrátila životu v civilizaci, která se s otevřenýma očima vzdává vlastního řádu i kultury. Postrádá ducha, čest, slušnost. Vlastní dětství ožívá v hraní s vnučkou. V krvi v zámlkách a nesdělitelně promlouvají paměť rodu a smutek rasy. Poslední sázky na lásku a přátelství. Zápas i laskavost všemu navzdory. Takto vymezený vnitřní svět je dějištěm veršů, v nichž v ovzduší smíření vášně ještě nevyhasly.

Výrazným mezníkem v básnické tvorbě Ladislava Nebeského je kniha Bílá místa, která je založena na představě čtení neviditelných slov. Když tuto představu přijmeme, proč bychom nepřijali také představu čtení slov za hranicemi stránky? Právě na takové představě je založena kniha Za hranice stránek. Nebeského způsob práce s jazykem se stává jedinečnou myšlenkovou kvalitou, přesahující hranice možností dosud existujícího vnímání jazykových děl. Musíme si však představit překročení celého textu do prostoru kolem sebe. Ovšem neméně zajímavý je i opačný pól — naše pozastavení se nad krásou struktur grafémů, které možná zatím ani nechceme identifikovat přesně.

Šalvěj divotvorná je nesmírně silná psychoaktivní rostlina pocházející ze starého Mexika. V současnosti je široce dostupná jako „šamanská“ bylina a lze ji volně zakoupit prostřednictvím internetu. Kdysi záhadná a málo známá rostlina se tak zařadila mezi nejvýznamnější psychedelické látky. U příznivců entheogenů se těší zvláštní úctě díky jedinečným zážitkům, které zprostředkovává svým rychlým účinkem. Může vyvolat šamanské a hluboce mystické stavy vědomí, používá se v léčitelství, při šamanských cestách a při pokusech o duchovní vhled. Šalvěj divotvorná tedy není rostlina, se kterou by si člověk mohl jen tak zahrávat. Ska Maria Pastora, jak se někdy nazývá, není droga vhodná na večírky a nemá prakticky žádnou „zábavnou“ hodnotu. Světy, které nám šalvěj otvítá, mohou být někdy příliš složité a obtížné na to, abychom si s nimi uměli poradit, orientovali se v nich a včlenili je do našeho běžného života. Tato kniha se pokusí přiblížit nejlepší možné přístupy a praktiky v rituálním užívání této rostliny sloužící osobnímu duchovnímu rozvoji. Kniha jednoduše a srozumitelně vysvětluje základní principy tohoto potenciálně obtížného procesu – neboť teprve tehdy, když porozumíme sobě samým, můžeme pochopit vesmír, ve kterém se nalézáme.

Škvíra v žaluzii je bezprostředním pokračování předchozí sbírky Blboun nejapný. Co všechno se dá zachytit v průzoru lecčíms zúženém? Během dvou let dalšího životního poločasu se při zdánlivém i skutečném omezení lidských možností básníkovi zjevuje poznání — o to úsečněji a přesněji, oč více si jeho zaclonění lidskou společností a nánosy fyzických neduhů uvědomuje. Stále (nebo konečně až teď) je tedy k nalezení mezera pouštějící nás dál, do níž lze však pouze některým se ctí vejít, nikoli se jen úlevně vtěsnat, a uskutečnit v ní akt své existence… Tentokrát dochází k jejím objevům v podhoubí prorostlém nocí a dnem, samotou a sounáležitostí, slastným i bolestným. Obrací-li se básník čestně tváří v tvář k lásce, jde o počin vzešlý z nastalého ticha v něm. Z ticha přetvářeného v úkazy jindy spatřitelnými snad mezi jedinými dvěma díly žaluzie…

Než zemřel Brežněv, beletristický debut Iuliana Ciocana, spisovatele patřícího k moldavské prozaické "nové vlně", je hořkým vyprávěním o jeho rodné zemi za sovětské éry počátku osmdesátých let. Za komunistické propagandy a cenzury je lidský život jedním dlouhým zápasem o přežití, většina obyvatel čeká na zázrak. Na pozadí blížících se dějinných změn autor citlivě vnímá větší i menší tragédie druhých, smysl pro absurditu a groteskno, prozrazující poučenost Bulgakovem a Charmsem, se u něho snoubí se soucitem k uraženým a poníženým. V krátkém, ale hutném textu se jako nitě prolínají příběhy několika postav, většinou těch neprivilegovaných, žijících v příliš těsných bytech, přičemž každá povídka tvoří překrývající se kus skládačky. I sám sebe autor zvěčnil coby křehkého, naivního pionýra Iuliana, který je podobně jako Voltairův Candide upřímně přesvědčen o tom, že žije v nejlepším z možných světů, a nikdy nezapochybuje o vykupitelné úloze Sovětského svazu v dějinách, dokud do jeho života nevstoupí nový rozhlasový přijímač…

V románu Letní světlo, a pak přijde noc nahlédneme do života lidí v malé islandské vesnici v 90. letech minulého století, za nastupující finanční expanze Islandu, následované totálním krachem. Čas plyne, my žijeme, umíráme. Ale co je život? A jak veliká je vzdálenost mezi životem a smrtí, či je mezi nimi vůbec nějaká vzdálenost a jak se potom nazývá? Měříme ji v kilometrech, nebo v myšlenkách a dostane se někdo do meziprostoru? Dopředu a potom zpět? Plynulý proud narace se v knize odvíjí v rytmu evokujícím prapůvodní ústní a rytmický způsob předávání příběhu, který svou dravostí čtenáře uhrane jako magická krajina severu, na jejíž ploše se míhají osudy obyvatel jedné zapadlé islandské vesnice. V této malované pustině žijí bytosti zasažené těžko definovatelnou melancholií či skrytým šílenstvím, jež v nich po generace toto území podněcovalo a s nímž jsou tito lidé nevratně svázáni. V bezčasém světě světla a stínů, kde život plyne tempem mraků plujících po obloze či v závislosti na sezónních pracích a pohybech moře, na lidi doléhají otázky staré jako lidstvo samo, ať už jsou to záhady života, láska, osamělost, touha, lidské vášně či smrt.

Škvíra v žaluzii je bezprostředním pokračování předchozí sbírky Blboun nejapný. Co všechno se dá zachytit v průzoru lecčíms zúženém? Během dvou let dalšího životního poločasu se při zdánlivém i skutečném omezení lidských možností básníkovi zjevuje poznání — o to úsečněji a přesněji, oč více si jeho zaclonění lidskou společností a nánosy fyzických neduhů uvědomuje. Stále (nebo konečně až teď) je tedy k nalezení mezera pouštějící nás dál, do níž lze však pouze některým se ctí vejít, nikoli se jen úlevně vtěsnat, a uskutečnit v ní akt své existence… Tentokrát dochází k jejím objevům v podhoubí prorostlém nocí a dnem, samotou a sounáležitostí, slastným i bolestným. Obrací-li se básník čestně tváří v tvář k lásce, jde o počin vzešlý z nastalého ticha v něm. Z ticha přetvářeného v úkazy jindy spatřitelnými snad mezi jedinými dvěma díly žaluzie…

V této drobné novele načrtává ilustrátor Beardsley tentokrát perem literáta Venušin poetický palác a zahrady, kde se krásčina divoká družina oddává bujarým radovánkám. Lyrické a vizuálně barvité kulisy dávají tušit, že autor je zdatným kreslířem, který dovede být nejen přímočaře konkrétní, ale v textu pracovat i s citlivým náznakem – a proto jsou Venušiny nestoudné bakchanálie vzrušující erotickou i intelektuální imaginací.

Sbírka Podél Pyrifleghetónu je v rámci autorových předešlých sbírek dalším krokem k tvarové a významové vybroušenosti jeho poetiky, jež se stále více koncentruje, jakoby stáčí sama do sebe. Především se ale navrací k prvotnímu poznání skutečnosti, která je pouze průzorem k znepokojivému poznání – zaklínanému skrze úsporné, až mlčenlivé texty, v nichž se skeptický básníkův postoj zrcadlí v zauzleném, místy až dokonce neprodyšném výrazu. Básníkova poezie se nepochybně nechává inspirovat prvním slovem, „modrou“ romantickou školou a blakeovským mysticismem, ale čerpá i z antické, židovské či perské mytologie a středověké symboliky alchymistů. Jeho tvorba rovněž odráží tradici básnických nálad fin de siecle, aristokraticky vznešenou a artificiální dekadenci nebo poezii prokletých básníků.

Pohádky či spíše milé povídání Marka Srazila patří mezi nejlepší současnou literaturu určenou pro děti zhruba od tří do deseti let. Krátké, upřímné a chytré vypravování nezapře impozantní smysl pro dětské vnímání, fantazii a hravost. Děti se seznamují s novými kamarády, svébytnými a veselými postavičkami – Frňkem, Dutem a Tupem, Vaječnatkou a Kropenatkou či Wosan Gosanem, které osobitě ztvárnil ilustrátor Dušislav Staněk a jejichž jednoduchou stylizaci mohou děti lehce napodobovat. Pohádky jsou určené pro předčítání i čtení a jsou proložené jednoduchými básničkami. Za dětským viděním se autor snaží reflektovat nejniternější problémy a otázky člověka, a tak tyto pohádky s nevídanou invencí promlouvají k malým i velkým a jsou tím, čím by pohádky měly být – pohladí děti po tváři.

Pokud by někdo chtěl napsat povídku ve stylu Leonarda Michaelse, tak by se mu to s největší pravděpodobností nepodařilo. Měl by dobře znát život New Yorku 60. a 70. let, měl by být židovským intelektuálem středního věku, svérázně a tragikomicky se potýkat s absurdnostmi partnerských vztahů, večírků, práce, sexu a života vůbec. Měl by dokázat tato témata rozehrát a rozkrýt za skutečností nazíranou s inteligentním humorem, ztvárnit je s mimořádným citem pro jazyk, propojit prozaické vypravěčství s básnickými kvalitami – metaforickou perspektivou, rytmem nebo zvukomalbou. Především by však jako Michaels měl s originální invencí dokázat rozvinout situaci či pocit do příběhu a zároveň jej zpět koncentrovat do povídkového textu. Toto přirozené a zároveň neotřelé vidění se vyznačuje dokonalou vypravěčskou dynamikou, zkratkou a plynulou vzájemností všech rovin textu. Stejně tak jako se doplňují obě nohy, i když možná pravá ne a ne domluvit s levou.

Julietta je jako neřestná bytost odvrácenou tváří své sestry Justiny, ženským zosobněním zla. Po svém odchodu z kláštera v Panthemontu, osvobozena od všech myslitelných pout tradiční morálky, nemilosrdně pronásleduje čistotu a ctnost. Na francouzském dvoře se stává temnou bakchantkou, která praktikuje surové sexuální násilí a libuje si v děsivých zločinech a vraždách. V tmavých sklepeních, kde neexistuje Bůh, dává propuknout síle svých zhoubných vášní, stává se velitelkou hříšného světa cizoložství, krvesmilstva a sodomie. Je fascinována utrpením nevinných obětí, jejich hrůzou a bolestí, když jsou před svou smrtí mučeny a nuceny provádět nejzvrhlejší tělesné výstřednosti. Zlo je zde obsesí, která si libuje v prznění nevinnosti, uvrhává ctnost do spárů ďábelské krutosti a je východiskem Sadovy tvorby, v níž je ctnost nelidsky trestána a neřest je neodolatelnou slastí.

Alegorická divadelní hra Sodoma, nazývaná nejobscénnější divadelní hrou, která kdy byla napsána, přináší, jak ostatně již naznačuje její název, argumenty na podporu zejména homosexuálního vztahu jakožto plnohodnotnější alternativy vztahu heterosexuálního a je jakousi ódou na mužský pohlavní orgán obecně. Dva prology, pět aktů a tři epilogy se odehrávají na dvoře krále Bolloxiniona a královny Cuntigratie, kde postavy s příznačnými jmény, jako jsou dvorní dámy Fuckadilla, Cunticulla a Clytoris, vyjadřují svou frustraci ze sexuální nenaplněnosti. Hra obsahuje velké množství kulturních a literárních odkazů, postavy hovoří otevřeně a nevybíravým barvitým jazykem, zmiňováno a zakoušeno je mnoho druhů sexuálního uspokojování, přičemž sodomie jednoznačně vyhrává.

Pokud by někdo chtěl napsat povídku ve stylu Leonarda Michaelse, tak by se mu to s největší pravděpodobností nepodařilo. Měl by dobře znát život New Yorku 60. a 70. let, měl by být židovským intelektuálem středního věku, svérázně a tragikomicky se potýkat s absurdnostmi partnerských vztahů, večírků, práce, sexu a života vůbec. Měl by dokázat tato témata rozehrát a rozkrýt za skutečností nazíranou s inteligentním humorem, ztvárnit je s mimořádným citem pro jazyk, propojit prozaické vypravěčství s básnickými kvalitami – metaforickou perspektivou, rytmem nebo zvukomalbou. Především by však jako Michaels měl s originální invencí dokázat rozvinout situaci či pocit do příběhu a zároveň jej zpět koncentrovat do povídkového textu. Toto přirozené a zároveň neotřelé vidění se vyznačuje dokonalou vypravěčskou dynamikou, zkratkou a plynulou vzájemností všech rovin textu. Stejně tak jako se doplňují obě nohy, i když možná pravá ne a ne domluvit s levou.

„Řekněte mi,“ pravil jeden, „kdopak je vlastně jejím milencem?“ Druhý se hlučně rozesmál. „Ale můj milý, ta žádného nemá, ta nejspíš bude teplá!“ Bylo to jako blesk, jenž mne osvítil: tím by bylo vše vysvětleno. Ano, za tohoto předpokladu se všechno shodovalo, v mých kombinacích nebylo teď nelogičnosti. Jeden muž, dvě ženy, dvě výstřední noci. Tak se dá shrnout hlavní synopse dílka, jehož původ sahá do Francie 30. let 19. století, tedy těsně před ono údobí, kdy z podhoubí romantismu začaly klíčit symboly dekadence. Tehdy se začíná odvíjet příběh mladé, krásné, bohaté a rouškou tajemna, dráždivého jako vzácný parfum, obestřené hraběnky Gamiani, jejímž údělem je být od přírody odlišná a o jejímž vkusu nejlépe vypovídá pestrost jejích avantýr, které se hemží bisexuálními hrátkami, nevinnými pannami, perverzními mnichy i dobře vybavenými osly. Toto zábavné divertimento vskutku nezapře mistra.

…vypráví Peříčko, tajemná artistka s robustním tělem, svůj životní příběh: jak poprvé vzlétla, o dětství stráveném v nevěstinci, jak se stala exponátem v obludáriu, o posedlé náklonnosti mužů, kteří v ní spatřují novodobou bohyni, mýtickou ženu, jež na svých křídlech přináší nové století. Peříččino tajemství snad odhalí cirkusové turné z Londýna přes Sankt Petěrsburg až na Sibiř. Novinář Walser snad nahlédne pod masky barvitého klaunství i ostatních postav cirkusového mikrosvěta. Možná jsou ale její křídla, neodolatelné kouzlo a pozoruhodné vyprávění jen dobře zahraným číslem cirkusové představivosti.