Jan Šavrda strana 7 z 10

„Protože naše příběhy jsou omezeny plochou listu jednoho papíru, musíme se vyjadřovat nanejvýš stručně,“ zahájil hodinu slohu mistr Proslov. „Všichni víme, že každý, naprosto každý, každá osoba, každá postava, každá bytost, ať žije kdekoli, tedy i v příbězích, se mění a vyvíjí. Jak vyjádřit, co nejjednodušeji a nejúsporněji, na postavách našich příběhů tento proud změn? Docela prostě. Měníme vlastní jméno této osoby. Změna probíhá stále, průběžně, tak jak se rozvíjí příběh. Aby byla věc jasná, uvedeme si příklad: V našem příběhu vystupuje osoba mistra, který se na začátku příběhu jmenuje Brusinka. Jak příběh postupuje a rozvíjí se, Brusinkovo jméno změníme, například na Brusík. Příběh se rozvíjí, a jméno tedy znova proměníme, třeba na Výbrus (nebo dle libosti na Výbrusný, Výbrusnář, Výbrusnej, Výbrusnos, Výbrusník, Výbrusníček, Výbruska).

Soubor textů Malý slovník naučný vznikl v polovině šedesátých let 20. století a do současnosti se dochoval pouze v rukopise, aniž by byl kdy knižně publikován. Tato „sbírka“, někdy též odbornou literaturou uváděná pod názvem Nenaučný slovník kuriozit a zbytečných vědomostí, bohatě reflektuje autorovo básnické a textové experimentátorství a zmiňuje některé novátorské koncepty, skrze které se Ladislav Novák pokoušel nově nahlížet možnosti básnického vyjádření. Na jedné straně se sice primárně jedná o soubor abecedně řazených drobných textů, který paroduje formu i obsah výkladových slovníků, na straně druhé ale jednotlivá hesla naznačují i různé netradiční přístupy k tvorbě textu – např. autorovy osobité alchymáže, glosolalie, vizuální básně-interpretace náhody, texty-asociativní makromolekuly, pyramidální či spečené texty nebo některé surrealistické postupy. Tato různá textová pojetí vystupují ve výběru a názvech jednotlivých hesel nebo jsou demonstrována v samotném způsobu jejich „výkladu“, definování nebo třeba formě návodu.

Krajina nad parapetem se v autorových básních proměňuje v přirozené a citlivé obrazy situací běžného dne, které nezanechávají jen lyrický dojem, ale často s sebou nesou i hořkou osobní výpověď. Neděje se tak ovšem v posmutnělé atmosféře, naopak, básníkova krajina se může chlubit smířlivostí, nadhledem, existenční vyrovnaností a jemným humorem. Aforistická pointa, ironie a celkový smysl pro hru s jazykem i se sebou samým je pak pro Jana Bornu příznačným způsobem sdělování toho nejintimnějšího — jeho příznačným výhledem nad parapet.

V této pozoruhodné knize Stephen Mitchell velmi odvážně rozšiřuje formu klasické pohádky, přičemž klade důraz na etické poselství transcendentní povahy lásky. Princ Žabák je příběh o lásce zádumčivého žabáka k vzdorovité a trochu pyšné princezně, která se zamilovala proti své vůli, ale její nekompromisnost jí pomohla stát se tou, která ve skutečnosti byla. Mitchellova pohádka je půvabná kniha, která se obojživelně pohybuje od příběhu k meditaci a zpět, od hrubosti k jemným nuancím, od pošetilosti k vznešeným myšlenkám. Dojemný příběh o Žabákovi a jeho cestě k lidské podobě je plný překvapení a odvíjí se jako sen, jenž vybízí k zamyšlení, otevírá srdce a nastavuje zrcadlo duši vnímavého čtenáře.

Vytvářením zdánlivě prázdných míst odkrývá Ladislav Nebeský zcela unikátní rozměr textu a nové možnosti jeho vnímání. Tento soubor se skládá z „pseudotextů“, jejichž tématem je nepřítomnost či spíše neviditelná přítomnost abecedních znaků, které jsou kódovány znaky jinými a tvoří metaforické sdělení, které přes „matematizující“ způsob svého vzniku nerezignuje na klasicky obrazné básnické poselství. Na podobném principu může vznikat také neviditelnost vícenásobná. Skutečnost znaku se tedy v prázdných místech proměňuje v křehkou, ale nedotknutelnou neexistenci, která není omezena svou formální reprezentací a jež zároveň umožňuje prožít lákavou a vždy napínavou hru, přičemž předpokládá srozumění a kooperaci čtenáře.

Alegorická divadelní hra Sodoma, nazývaná nejobscénnější divadelní hrou, která kdy byla napsána, přináší, jak ostatně již naznačuje její název, argumenty na podporu zejména homosexuálního vztahu jakožto plnohodnotnější alternativy vztahu heterosexuálního a je jakousi ódou na mužský pohlavní orgán obecně. Dva prology, pět aktů a tři epilogy se odehrávají na dvoře krále Bolloxiniona a královny Cuntigratie, kde postavy s příznačnými jmény, jako jsou dvorní dámy Fuckadilla, Cunticulla a Clytoris, vyjadřují svou frustraci ze sexuální nenaplněnosti. Hra obsahuje velké množství kulturních a literárních odkazů, postavy hovoří otevřeně a nevybíravým barvitým jazykem, zmiňováno a zakoušeno je mnoho druhů sexuálního uspokojování, přičemž sodomie jednoznačně vyhrává.

V této pozoruhodné knize Stephen Mitchell velmi odvážně rozšiřuje formu klasické pohádky, přičemž klade důraz na etické poselství transcendentní povahy lásky. Princ Žabák je příběh o lásce zádumčivého žabáka k vzdorovité a trochu pyšné princezně, která se zamilovala proti své vůli, ale její nekompromisnost jí pomohla stát se tou, která ve skutečnosti byla. Mitchellova pohádka je půvabná kniha, která se obojživelně pohybuje od příběhu k meditaci a zpět, od hrubosti k jemným nuancím, od pošetilosti k vznešeným myšlenkám. Dojemný příběh o Žabákovi a jeho cestě k lidské podobě je plný překvapení a odvíjí se jako sen, jenž vybízí k zamyšlení, otevírá srdce a nastavuje zrcadlo duši vnímavého čtenáře.

Výrazným mezníkem v básnické tvorbě Ladislava Nebeského je kniha Bílá místa, která je založena na představě čtení neviditelných slov. Když tuto představu přijmeme, proč bychom nepřijali také představu čtení slov za hranicemi stránky? Právě na takové představě je založena kniha Za hranice stránek. Nebeského způsob práce s jazykem se stává jedinečnou myšlenkovou kvalitou, přesahující hranice možností dosud existujícího vnímání jazykových děl. Musíme si však představit překročení celého textu do prostoru kolem sebe. Ovšem neméně zajímavý je i opačný pól — naše pozastavení se nad krásou struktur grafémů, které možná zatím ani nechceme identifikovat přesně.

V prostopášné básni Přijímací zkouška mamsel Flory podstupuje okouzlující a sebevědomá dívka, při snaze o získání diplomu prostitutky, který jí umožní stát se hříšnou společnicí v nevěstinci bordelmamá Riehlové, důslednou a podrobnou „přijímací zkoušku“. Musí při ní prokázat zejména teoretické znalosti mužské anatomie, všemožných způsobů soulože, ale také své erotické dovednosti, vynalézavost a v neposlední řadě i trpělivost se zákazníky a svou empatii. A odvážná Flora svými vědomostmi a talentem předčí veškerá očekávání…

Poslední svého rodu, ohrožen vyhynutím. Na básníka sáhla smrt, ale na neznámou dobu ho ještě vrátila životu v civilizaci, která se s otevřenýma očima vzdává vlastního řádu i kultury. Postrádá ducha, čest, slušnost. Vlastní dětství ožívá v hraní s vnučkou. V krvi v zámlkách a nesdělitelně promlouvají paměť rodu a smutek rasy. Poslední sázky na lásku a přátelství. Zápas i laskavost všemu navzdory. Takto vymezený vnitřní svět je dějištěm veršů, v nichž v ovzduší smíření vášně ještě nevyhasly.

Šalvěj divotvorná je nesmírně silná psychoaktivní rostlina pocházející ze starého Mexika. V současnosti je široce dostupná jako „šamanská“ bylina a lze ji volně zakoupit prostřednictvím internetu. Kdysi záhadná a málo známá rostlina se tak zařadila mezi nejvýznamnější psychedelické látky. U příznivců entheogenů se těší zvláštní úctě díky jedinečným zážitkům, které zprostředkovává svým rychlým účinkem. Může vyvolat šamanské a hluboce mystické stavy vědomí, používá se v léčitelství, při šamanských cestách a při pokusech o duchovní vhled. Šalvěj divotvorná tedy není rostlina, se kterou by si člověk mohl jen tak zahrávat. Ska Maria Pastora, jak se někdy nazývá, není droga vhodná na večírky a nemá prakticky žádnou „zábavnou“ hodnotu. Světy, které nám šalvěj otvítá, mohou být někdy příliš složité a obtížné na to, abychom si s nimi uměli poradit, orientovali se v nich a včlenili je do našeho běžného života. Tato kniha se pokusí přiblížit nejlepší možné přístupy a praktiky v rituálním užívání této rostliny sloužící osobnímu duchovnímu rozvoji. Kniha jednoduše a srozumitelně vysvětluje základní principy tohoto potenciálně obtížného procesu – neboť teprve tehdy, když porozumíme sobě samým, můžeme pochopit vesmír, ve kterém se nalézáme.

Škvíra v žaluzii je bezprostředním pokračování předchozí sbírky Blboun nejapný. Co všechno se dá zachytit v průzoru lecčíms zúženém? Během dvou let dalšího životního poločasu se při zdánlivém i skutečném omezení lidských možností básníkovi zjevuje poznání — o to úsečněji a přesněji, oč více si jeho zaclonění lidskou společností a nánosy fyzických neduhů uvědomuje. Stále (nebo konečně až teď) je tedy k nalezení mezera pouštějící nás dál, do níž lze však pouze některým se ctí vejít, nikoli se jen úlevně vtěsnat, a uskutečnit v ní akt své existence… Tentokrát dochází k jejím objevům v podhoubí prorostlém nocí a dnem, samotou a sounáležitostí, slastným i bolestným. Obrací-li se básník čestně tváří v tvář k lásce, jde o počin vzešlý z nastalého ticha v něm. Z ticha přetvářeného v úkazy jindy spatřitelnými snad mezi jedinými dvěma díly žaluzie…

Než zemřel Brežněv, beletristický debut Iuliana Ciocana, spisovatele patřícího k moldavské prozaické "nové vlně", je hořkým vyprávěním o jeho rodné zemi za sovětské éry počátku osmdesátých let. Za komunistické propagandy a cenzury je lidský život jedním dlouhým zápasem o přežití, většina obyvatel čeká na zázrak. Na pozadí blížících se dějinných změn autor citlivě vnímá větší i menší tragédie druhých, smysl pro absurditu a groteskno, prozrazující poučenost Bulgakovem a Charmsem, se u něho snoubí se soucitem k uraženým a poníženým. V krátkém, ale hutném textu se jako nitě prolínají příběhy několika postav, většinou těch neprivilegovaných, žijících v příliš těsných bytech, přičemž každá povídka tvoří překrývající se kus skládačky. I sám sebe autor zvěčnil coby křehkého, naivního pionýra Iuliana, který je podobně jako Voltairův Candide upřímně přesvědčen o tom, že žije v nejlepším z možných světů, a nikdy nezapochybuje o vykupitelné úloze Sovětského svazu v dějinách, dokud do jeho života nevstoupí nový rozhlasový přijímač…

V románu Letní světlo, a pak přijde noc nahlédneme do života lidí v malé islandské vesnici v 90. letech minulého století, za nastupující finanční expanze Islandu, následované totálním krachem. Čas plyne, my žijeme, umíráme. Ale co je život? A jak veliká je vzdálenost mezi životem a smrtí, či je mezi nimi vůbec nějaká vzdálenost a jak se potom nazývá? Měříme ji v kilometrech, nebo v myšlenkách a dostane se někdo do meziprostoru? Dopředu a potom zpět? Plynulý proud narace se v knize odvíjí v rytmu evokujícím prapůvodní ústní a rytmický způsob předávání příběhu, který svou dravostí čtenáře uhrane jako magická krajina severu, na jejíž ploše se míhají osudy obyvatel jedné zapadlé islandské vesnice. V této malované pustině žijí bytosti zasažené těžko definovatelnou melancholií či skrytým šílenstvím, jež v nich po generace toto území podněcovalo a s nímž jsou tito lidé nevratně svázáni. V bezčasém světě světla a stínů, kde život plyne tempem mraků plujících po obloze či v závislosti na sezónních pracích a pohybech moře, na lidi doléhají otázky staré jako lidstvo samo, ať už jsou to záhady života, láska, osamělost, touha, lidské vášně či smrt.

V této drobné novele načrtává ilustrátor Beardsley tentokrát perem literáta Venušin poetický palác a zahrady, kde se krásčina divoká družina oddává bujarým radovánkám. Lyrické a vizuálně barvité kulisy dávají tušit, že autor je zdatným kreslířem, který dovede být nejen přímočaře konkrétní, ale v textu pracovat i s citlivým náznakem – a proto jsou Venušiny nestoudné bakchanálie vzrušující erotickou i intelektuální imaginací.

Sbírka Podél Pyrifleghetónu je v rámci autorových předešlých sbírek dalším krokem k tvarové a významové vybroušenosti jeho poetiky, jež se stále více koncentruje, jakoby stáčí sama do sebe. Především se ale navrací k prvotnímu poznání skutečnosti, která je pouze průzorem k znepokojivému poznání – zaklínanému skrze úsporné, až mlčenlivé texty, v nichž se skeptický básníkův postoj zrcadlí v zauzleném, místy až dokonce neprodyšném výrazu. Básníkova poezie se nepochybně nechává inspirovat prvním slovem, „modrou“ romantickou školou a blakeovským mysticismem, ale čerpá i z antické, židovské či perské mytologie a středověké symboliky alchymistů. Jeho tvorba rovněž odráží tradici básnických nálad fin de siecle, aristokraticky vznešenou a artificiální dekadenci nebo poezii prokletých básníků.