Jan Šavrda strana 5 z 10

V léčebně dlouhodobě nemocných literárních armatur mívá noční službu šílený Hölderlin. Kašle na svoje povinnosti, nebloudí po chodbách, pořád jen mlátí svým pyjem do kláves odloženého klavíru minimalistické nokturno s matoucím názvem Hyperion. Poslední emerita v socializovaném světě představ ale neslyší, že filc na kladívkách je už dávno pryč. Deformované tóny se hroutí, zvuk je recyklován na nerozlišitelné vzdechy a šumy civilizace. Jaká slast pro všechny internované, kdyby se ten šílenec někdy netrefil. Ale on se trefí pokaždé. Jeden sacher, prosím pěkně, a ubrousek na drobky. Poslouchám ten masochistický koncert u otevřeného okna, ze kterého jsou vidět koruny stromů na petřínské stráni. Slyším ho dokonale, i když jsem od Johanna Christiana Friedricha vzdálen mnoho desítek let.

Kniha Lesbianky, divadelní hra či novela v rychle plynoucí dialogické řeči, zcela plní očekávání vyvolaná svým titulem. Zde dvě rozkošné ženy, provdané přítelkyně madame de Laveneur a madame de Prémicourt, později pouze Henriette a Louise, přinuceny strávit noc na venkovském statku, nadšeně objevují taje lesbické lásky, která jim není jen náhražkou chybějících a povětšinou stejně netečných manželů, ale přináší jim daleko větší rozkoš a naplnění, jichž se naprosto nemohou nabažit.

Knížka pojednává o poněkud bizarní vísce Merekvice. Její obyvatelé, starosta Šmoranc, sedlák Hadrbolec, učitel Borkovec, mlynář Rambousek, hastrman Moser, tři doktoři štamgasti v hostinci U Modrého slona, jsou tu vylíčeni v barvách, i ten kovář s kovářkou mají oči modré a podbradky růžolící, že byste řekli: jako živí. Omyl. Jsou uhněteni z nehmotných slov, a všechno, co se jim přihodilo, zrodilo se ve fantazii pana spisovatele. Na vás je, abyste tyto pohádky dotvořili fantazií čtenáře. Kdo se rád směje, určitě si najde nějakou chechtací. K pláči zde není nic, leda škudlilové Fafejta s Najbrtem. A představte si, že naše prťavá vesnička má i svého kumštýře. Jmenuje se Jaromír František Palme a knihu doprovodil ilustracemi.

Výbor ze čtyř básnických sbírek Hermora Lilii (Františka Bíbla), které byly původně vydány v nepatrných nákladech malým kladenským nakladatelstvím mezi lety 1917-1931, si bere za cíl připomenout tohoto "zapomenutého básníka", jehož objevil Jiří Kolář a snažili se udržet v kulturní paměti mj. Ivan Diviš a Ivan Slavík. Jedinečná osobitost Liliovy poezie, navenek sonorně jednotvárná, zevnitř neobyčejně členitá, spočívá zejména v jejím jazyce, ve zvláštní syntaxi vyjadřující "nespojitou spojitost" evokovaných dějů a roměnu skupenství i všemožné stavy "mezi", obsahuje i bohatý rejstřík novotvarů. Texty odkazují ke skutečným, tj. "duchovým" substrátům skutečnosti, skrytým pod jevovou stránkou nazíranou našimi smysly.

Co je v duchovní zkušenosti tím podstatným prvkem. Který z mnoha stavů a zjevení, jež mystici popisují, jsou její integrální součástí, a co se z těchto stavů a stupňů stane, když je popíšeme současným slovníkem a svlečeme je z mnišských rouch, do nichž jsou obvykle oblečeny? Které prvky jsou plodem toho, co nám sugeruje tradice, vědomé nebo nevědomé symboliky, chybného výkladu citů, tužeb přicházejících z nižších center, nebo přestrojeným vyplněním nevědomého přání? Co je pravá podstata mystiky? Když odstraníme rysy, které někteří mystici přijímají a jiní odmítají – všechno, co pochází jen z tradice, temperamentu nebo nevědomky přijaté symboliky –, co zbude jako nutný a stálý rys každé pravé mystické zkušenosti? Vyplatí se tuto otázku klást. Neboť pozornost byla věnována jednou historické stránce mystiky, jindy (daleko méně) její praxi, ale chybělo jasné pochopení rozdílu mezi jejími podstatnými a náhodnými rysy – mezi tradičními formami či metodami a věčnou zkušeností, kterou zprostředkovávají. V mystické literatuře se často slova míchají s věcmi a symboly se skutečnostmi, takže velká část této literatury jako by mluvila o nějakém uzavřeném a vzdáleném snovém světě, ne o dosažení univerzální pravdy.

V léčebně dlouhodobě nemocných literárních armatur mívá noční službu šílený Hölderlin. Kašle na svoje povinnosti, nebloudí po chodbách, pořád jen mlátí svým pyjem do kláves odloženého klavíru minimalistické nokturno s matoucím názvem Hyperion. Poslední emerita v socializovaném světě představ ale neslyší, že filc na kladívkách je už dávno pryč. Deformované tóny se hroutí, zvuk je recyklován na nerozlišitelné vzdechy a šumy civilizace. Jaká slast pro všechny internované, kdyby se ten šílenec někdy netrefil. Ale on se trefí pokaždé. Jeden sacher, prosím pěkně, a ubrousek na drobky. Poslouchám ten masochistický koncert u otevřeného okna, ze kterého jsou vidět koruny stromů na petřínské stráni. Slyším ho dokonale, i když jsem od Johanna Christiana Friedricha vzdálen mnoho desítek let.

Co je v duchovní zkušenosti tím podstatným prvkem. Který z mnoha stavů a zjevení, jež mystici popisují, jsou její integrální součástí, a co se z těchto stavů a stupňů stane, když je popíšeme současným slovníkem a svlečeme je z mnišských rouch, do nichž jsou obvykle oblečeny? Které prvky jsou plodem toho, co nám sugeruje tradice, vědomé nebo nevědomé symboliky, chybného výkladu citů, tužeb přicházejících z nižších center, nebo přestrojeným vyplněním nevědomého přání? Co je pravá podstata mystiky? Když odstraníme rysy, které někteří mystici přijímají a jiní odmítají – všechno, co pochází jen z tradice, temperamentu nebo nevědomky přijaté symboliky –, co zbude jako nutný a stálý rys každé pravé mystické zkušenosti? Vyplatí se tuto otázku klást. Neboť pozornost byla věnována jednou historické stránce mystiky, jindy (daleko méně) její praxi, ale chybělo jasné pochopení rozdílu mezi jejími podstatnými a náhodnými rysy – mezi tradičními formami či metodami a věčnou zkušeností, kterou zprostředkovávají. V mystické literatuře se často slova míchají s věcmi a symboly se skutečnostmi, takže velká část této literatury jako by mluvila o nějakém uzavřeném a vzdáleném snovém světě, ne o dosažení univerzální pravdy.

Příběhy v knize „Prostitutka“ jsou pravdivými exkurzemi do života, často velice intimního, lidí, kteří jsou determinováni společenskou situací země, v níž jsou nuceni žít a jíž se nejsou schopni jakkoli smysluplně vzepřít. Přestože jsou jednotlivé povídky charakteristické pro dobu svého vzniku (obdobím plukovnické junty, která Řecko ochromila v letech 1967–1974), mají nadčasový charakter a aktuálnost. Některé příběhy vycházejí ze skutečnosti, nezřídka autobiografické, jindy jsou inspirovány vyprávěním autorčiných přátel nebo jsou literární fikcí, jež sahá po aktuálním tématu té doby. Hrdinou každého příběhu je člověk — člověk, kterému jiní ubližují, který krvácí, je sám, ale také člověk, jenž žije a raduje se, ovšem je donucen přijmout znaky „prostituce“ v jejích nejrůznějších podobách. Kde je hranice, za kterou se člověk skrze citové nebo tělesné zneužívání stává sám prodejným?

Příběhy v knize „Prostitutka“ jsou pravdivými exkurzemi do života, často velice intimního, lidí, kteří jsou determinováni společenskou situací země, v níž jsou nuceni žít a jíž se nejsou schopni jakkoli smysluplně vzepřít. Přestože jsou jednotlivé povídky charakteristické pro dobu svého vzniku (obdobím plukovnické junty, která Řecko ochromila v letech 1967–1974), mají nadčasový charakter a aktuálnost. Některé příběhy vycházejí ze skutečnosti, nezřídka autobiografické, jindy jsou inspirovány vyprávěním autorčiných přátel nebo jsou literární fikcí, jež sahá po aktuálním tématu té doby. Hrdinou každého příběhu je člověk — člověk, kterému jiní ubližují, který krvácí, je sám, ale také člověk, jenž žije a raduje se, ovšem je donucen přijmout znaky „prostituce“ v jejích nejrůznějších podobách. Kde je hranice, za kterou se člověk skrze citové nebo tělesné zneužívání stává sám prodejným?

Sbírka Hlásky není pouhou výsečí několika básní za jisté období, ale vyzrálou nadosobní výpovědí o hořkých intimních tématech. Pečlivá kompozice vytváří jednolitý a citlivě strukturovaný celek, v němž jsou pevně spojeny obdobné, ale i odlišné a navzájem se doplňující motivy, postupy a především niterné postoje. Tyto konkrétní nálady vycházejí z událostí a příběhů a jsou zachyceny jazykem, který směřuje především ke zkratce, hutnosti, důrazu na přesné vyjádření a pevný tvar bez okázalých aranží.

Sbírka Hlásky není pouhou výsečí několika básní za jisté období, ale vyzrálou nadosobní výpovědí o hořkých intimních tématech. Pečlivá kompozice vytváří jednolitý a citlivě strukturovaný celek, v němž jsou pevně spojeny obdobné, ale i odlišné a navzájem se doplňující motivy, postupy a především niterné postoje. Tyto konkrétní nálady vycházejí z událostí a příběhů a jsou zachyceny jazykem, který směřuje především ke zkratce, hutnosti, důrazu na přesné vyjádření a pevný tvar bez okázalých aranží.

Vacant značí prázdno a v novém románu Jana Kameníčka je stejnojmenné městečko především prostorem mimo okolní svět, mimo jakýsi Trans – kritické nebezpečí nebo možná pouhou sugesci, před níž se obyvatelé Vacantu schovávají. Rozhodnou se proto zastavit čas, izolovat se od paniky vnějšího světa a přečkat onu životní vyprázdněnost, která si ale stále žádá naplnění. Tato potřeba činu, postoje či alespoň gesta činí z hlavního antihrdiny novodobého Mojžíše, který má vyvést obyvatele Vacantu i sama sebe z prázdnoty, aby se nemuseli klanět portrétu mrtvého starosty, a přitom on jako jediný ví, co je všechny po exodu čeká. Próza si klade nejen znepokojivé otázky, kdo je zodpovědný za smrt starosty a mladé ženy; text je rovněž protkán řadou biblických aluzí, odkazů na Geršoma, Siporu, Jannese Jambrese, motivy viny, trestu, ale také filozoficky medituje nad relativizací řádu, idejí a vědomím konce, protože dnes se všechno dokoná…

„Byl jsem vždycky o krok napřed a běžel jsem na svých silných nohou. Za ty proběhané roky se staly ještě silnějšími. Natáhly se a naduřely do velikosti stromů, přičemž mé tělo se srazilo a moje hlava poklesla. Nakonec mé paže zmizely a já byl hlava na nohou, co běží.“

„Byl jsem vždycky o krok napřed a běžel jsem na svých silných nohou. Za ty proběhané roky se staly ještě silnějšími. Natáhly se a naduřely do velikosti stromů, přičemž mé tělo se srazilo a moje hlava poklesla. Nakonec mé paže zmizely a já byl hlava na nohou, co běží.“

Při vyslovení jména Daidalos se většině lidí vybaví mytický řecký sochař, malíř, stavitel a vynálezce, který v Knóssu na Krétě vybudoval labyrint, v němž měl být ukrytý Mínótaurus. A když upadl Daidalos v nemilost, sestrojil dva páry křídel a spolu se synem Íkarem uprchl. Existují i lidé, je jich o poznání méně, kterým se při vyslovení jména Daidalos vybaví ještě mnohem víc; zoufalý hrobník, jenž hledá ztracený řád, zoufalý komorník, jenž se rozhodne pootočit kolem osudu, zoufalý klavírista, jenž se musí stůj co stůj svojí hudbou dotknout nebes, zoufalý poeta, jenž touží napsat báseň, anebo zoufalý pracovník pohřební služby, jenž se chce alespoň jedinkrát v životě zviditelnit. Ti všichni by potřebovali Daidalova křídla z peří a vosku, aby mohli odletět tam, kde chtěli celý život být. A ti z nich, kteří si křídla přece jen nasadí, dopadnou jako nešťastný Íkaros, když se přiblížil slunci, anebo jeho ještě nešťastnější otec. Jedno je však třeba všem těmto hrdinům závidět – schopnost alespoň jednou v životě křídla nasadit a letět bez ohledu na to, jestli se vosk roztéká…

Při vyslovení jména Daidalos se většině lidí vybaví mytický řecký sochař, malíř, stavitel a vynálezce, který v Knóssu na Krétě vybudoval labyrint, v němž měl být ukrytý Mínótaurus. A když upadl Daidalos v nemilost, sestrojil dva páry křídel a spolu se synem Íkarem uprchl. Existují i lidé, je jich o poznání méně, kterým se při vyslovení jména Daidalos vybaví ještě mnohem víc; zoufalý hrobník, jenž hledá ztracený řád, zoufalý komorník, jenž se rozhodne pootočit kolem osudu, zoufalý klavírista, jenž se musí stůj co stůj svojí hudbou dotknout nebes, zoufalý poeta, jenž touží napsat báseň, anebo zoufalý pracovník pohřební služby, jenž se chce alespoň jedinkrát v životě zviditelnit. Ti všichni by potřebovali Daidalova křídla z peří a vosku, aby mohli odletět tam, kde chtěli celý život být. A ti z nich, kteří si křídla přece jen nasadí, dopadnou jako nešťastný Íkaros, když se přiblížil slunci, anebo jeho ještě nešťastnější otec. Jedno je však třeba všem těmto hrdinům závidět – schopnost alespoň jednou v životě křídla nasadit a letět bez ohledu na to, jestli se vosk roztéká…