Jan Šavrda strana 3 z 10

Proč se lidé pouští do neslýchaných dobrodružství, jaká touha je žene do katastrofálních podniků, které se příčí rozumu? Mladý pár, téměř ještě děti, skočí z výškové budovy do propasti. – Žena, jež přepisuje z pásků rukopisy románů, se utopí v cizím životě, který se jí stane osudem. – Úspěšný právník se osvobodí od všeho, co ho svazuje, a chystá se k velkému činu, jenž má být varováním před blížící se temnotou. – Senzitivní literát, zapletený do afér se ženami, se užírá touhou po velkém tvůrčím díle. – Z hlubin minulých dob se vynoří Aleijadinho, slavný brazilský sochař. Zatímco jeho tělo užírá lepra, pracuje jako posedlý na svých sochách proroků a věštců. – Malá dívenka se vydá do Španělska, aby hledala svého otce, který je tam údajně králem, a ve své dětské posedlosti se dopustí krádeže. Dorstovy různorodé vypravěčské polohy v próze Krásné místo nezapřou dialogickou a fragmentární poetiku dramatika, mistrně se mění a prolínají stejně jako příběhy a události lidí se zcela odlišnými životy. Ti mají sotva co společného, ale jsou skrytě čímsi propojeni – jako otázka a odpověď, život a smrt, přítomnost a budoucnost. Jsou to kruté, komické, realistické i magické příběhy, neboť síla, jež tyto lidi pohání, aby se vydali na cestu, je imaginace, fantazie

Sbírka Podél Pyrifleghetónu je v rámci autorových předešlých sbírek dalším krokem k tvarové a významové vybroušenosti jeho poetiky, jež se stále více koncentruje, jakoby stáčí sama do sebe. Především se ale navrací k prvotnímu poznání skutečnosti, která je pouze průzorem k znepokojivému poznání – zaklínanému skrze úsporné, až mlčenlivé texty, v nichž se skeptický básníkův postoj zrcadlí v zauzleném, místy až dokonce neprodyšném výrazu. Básníkova poezie se nepochybně nechává inspirovat prvním slovem, „modrou“ romantickou školou a blakeovským mysticismem, ale čerpá i z antické, židovské či perské mytologie a středověké symboliky alchymistů. Jeho tvorba rovněž odráží tradici básnických nálad fin de siecle, aristokraticky vznešenou a artificiální dekadenci nebo poezii prokletých básníků.

Kuba je ve vypravování cestovatele Jetela ostrovem mnoha překvapení, paradoxů a především nevšedních zážitků – zemí svérázné socialistické diktatury, která prošla v čele s „velkým“ vůdcem Fidelem Castrem řadou nesmlouvavých reforem a kde nebyla nikdy nouze o revoluční nálady, odbojné osobnosti či zapovězené novináře a spisovatele. Publikaci doprovozenou unikátními fotografiemi a fotografickými sériemi Pavla Hrocha bychom mohli nazvat Abecedním průvodcem z bláta do louže nebo třeba nevšedními zápisky celkem všedního cestovatele na Kubě někdy na konci Castrovy éry. Náš průvodce, jistý Jan Jetel, vypráví o nástrahách městské dopravy, jídle, obchodu a šmelině, doutnících, hošanech a kráskách na prodej. Protože je ale zároveň vášnivý čtenář a člověk s jistým smyslem pro řád věcí, snaží se nám zprostředkovat i cosi víc.

V této drobné novele načrtává ilustrátor Beardsley tentokrát perem literáta Venušin poetický palác a zahrady, kde se krásčina divoká družina oddává bujarým radovánkám. Lyrické a vizuálně barvité kulisy dávají tušit, že autor je zdatným kreslířem, který dovede být nejen přímočaře konkrétní, ale v textu pracovat i s citlivým náznakem – a proto jsou Venušiny nestoudné bakchanálie vzrušující erotickou i intelektuální imaginací.

Alegorická divadelní hra Sodoma, nazývaná nejobscénnější divadelní hrou, která kdy byla napsána, přináší, jak ostatně již naznačuje její název, argumenty na podporu zejména homosexuálního vztahu jakožto plnohodnotnější alternativy vztahu heterosexuálního a je jakousi ódou na mužský pohlavní orgán obecně. Dva prology, pět aktů a tři epilogy se odehrávají na dvoře krále Bolloxiniona a královny Cuntigratie, kde postavy s příznačnými jmény, jako jsou dvorní dámy Fuckadilla, Cunticulla a Clytoris, vyjadřují svou frustraci ze sexuální nenaplněnosti. Hra obsahuje velké množství kulturních a literárních odkazů, postavy hovoří otevřeně a nevybíravým barvitým jazykem, zmiňováno a zakoušeno je mnoho druhů sexuálního uspokojování, přičemž sodomie jednoznačně vyhrává.

Kuba je ve vypravování cestovatele Jetela ostrovem mnoha překvapení, paradoxů a především nevšedních zážitků – zemí svérázné socialistické diktatury, která prošla v čele s „velkým“ vůdcem Fidelem Castrem řadou nesmlouvavých reforem a kde nebyla nikdy nouze o revoluční nálady, odbojné osobnosti či zapovězené novináře a spisovatele. Publikaci doprovozenou unikátními fotografiemi a fotografickými sériemi Pavla Hrocha bychom mohli nazvat Abecedním průvodcem z bláta do louže nebo třeba nevšedními zápisky celkem všedního cestovatele na Kubě někdy na konci Castrovy éry. Náš průvodce, jistý Jan Jetel, vypráví o nástrahách městské dopravy, jídle, obchodu a šmelině, doutnících, hošanech a kráskách na prodej. Protože je ale zároveň vášnivý čtenář a člověk s jistým smyslem pro řád věcí, snaží se nám zprostředkovat i cosi víc.

Román Chrám svatého Izáka zastihuje dva muže – otce a syna – na cestě k vzájemnému pochopení, která trvá již bezmála čtyřicet let. Ovdovělý muž prodělá mozkovou příhodu a v nemocnici se jen obtížně zotavuje – mysl se mu vrací zmateně, s bolestnými vzpomínkami, a blízkost smrti v něm probouzí touhu sblížit se se synem, s nímž se v den manželčina pohřbu definitivně rozešel kvůli názorům na Boha a víru. Syn pracuje jako zlatič na kupoli chrámu svatého Izáka v Pe­trohradu, kde vrcholí přípravy na velkolepé oslavy tří set let od založení města. A právě do Putinovy říše se otec vydá, aby se ještě jednou jako zapřisáhlý ateista pokusil přesvědčit syna o své pravdě: „Bůh neexistuje. Všechno končí smrtí, po ní už nic nepřijde.“ Podaří se osamělému otci zorientovat se ve třech velkých neznámých – víře, stáří a Rusku –, aby dokázal znovu nalézt cestu ke svému synovi, byť je dlouhá a spletitá, stejně jako stavba chrámu svatého Izáka?

Škvíra v žaluzii je bezprostředním pokračování předchozí sbírky Blboun nejapný. Co všechno se dá zachytit v průzoru lecčíms zúženém? Během dvou let dalšího životního poločasu se při zdánlivém i skutečném omezení lidských možností básníkovi zjevuje poznání — o to úsečněji a přesněji, oč více si jeho zaclonění lidskou společností a nánosy fyzických neduhů uvědomuje. Stále (nebo konečně až teď) je tedy k nalezení mezera pouštějící nás dál, do níž lze však pouze některým se ctí vejít, nikoli se jen úlevně vtěsnat, a uskutečnit v ní akt své existence… Tentokrát dochází k jejím objevům v podhoubí prorostlém nocí a dnem, samotou a sounáležitostí, slastným i bolestným. Obrací-li se básník čestně tváří v tvář k lásce, jde o počin vzešlý z nastalého ticha v něm. Z ticha přetvářeného v úkazy jindy spatřitelnými snad mezi jedinými dvěma díly žaluzie…

Proč se lidé pouští do neslýchaných dobrodružství, jaká touha je žene do katastrofálních podniků, které se příčí rozumu? Mladý pár, téměř ještě děti, skočí z výškové budovy do propasti. – Žena, jež přepisuje z pásků rukopisy románů, se utopí v cizím životě, který se jí stane osudem. – Úspěšný právník se osvobodí od všeho, co ho svazuje, a chystá se k velkému činu, jenž má být varováním před blížící se temnotou. – Senzitivní literát, zapletený do afér se ženami, se užírá touhou po velkém tvůrčím díle. – Z hlubin minulých dob se vynoří Aleijadinho, slavný brazilský sochař. Zatímco jeho tělo užírá lepra, pracuje jako posedlý na svých sochách proroků a věštců. – Malá dívenka se vydá do Španělska, aby hledala svého otce, který je tam údajně králem, a ve své dětské posedlosti se dopustí krádeže. Dorstovy různorodé vypravěčské polohy v próze Krásné místo nezapřou dialogickou a fragmentární poetiku dramatika, mistrně se mění a prolínají stejně jako příběhy a události lidí se zcela odlišnými životy. Ti mají sotva co společného, ale jsou skrytě čímsi propojeni – jako otázka a odpověď, život a smrt, přítomnost a budoucnost. Jsou to kruté, komické, realistické i magické příběhy, neboť síla, jež tyto lidi pohání, aby se vydali na cestu, je imaginace, fantazie

Sbírka Pod kůží je autorským výborem z celoživotní tvorby Emila Juliše. Básník jej připravoval téměř dva roky s výtvarníkem Jiřím Kubovým, který konečný výběr doprovodil svými ilustracemi. Záměrem autora bylo sestavit sbírku básní z celého svého, více jak čtyři desítky let trvajícího tvůrčího období, vybrat ty, jež on sám považoval za zásadní a podstatné. Básně jsou zde rozčleněny do několika oddílů, z nichž se každý soustředí na jedno básníkovo období. Tuto sbírku lze považovat za osobní bilanci a symbolickou tečku jeho neúnavné a inspirativní tvorby na poli básnického experimentu.

Lidé kouřili odjakživa a zřejmě se budou tomuto potěšení oddávat vždy. Každá vyspělá i primitivní společnost v historii něco kouřila, ať už jako lék, jako součást určitého rituálu nebo kultury. Kupodivu dosud ještě nebyla sepsána žádná historie kouření, která by vycházela ze skutečnosti, že tento jev – ve všech svých formách a se všemi svými artefakty – je kulturní fenomén, jejž sdílí každá lidská společnost. Kniha Příběh kouře zkoumá kulturu kouření v různých tradicích a místech po celém světě. Od opiových doupat ve viktoriánské Anglii k tabáku z období Edo v Japonsku, od kokainu k havanským doutníkům. Kniha vychází z kulturně-historického pojetí a obsahuje velké množství obrazového materiálu: více než tři stovky ilustrací, zobrazujících kouření a kuřáky nejrůznějších látek, včetně tabáku a marihuany, vývoj cigaretových krabiček v českých zemích od Rakouska-Uherska až po současnost a další pomůcky a umělecké předměty vztahující se ke kouření.

Vyprahlá poušť spolu s městem plným temných přízraků a militaristického chaosu jsou nejen apokalyptickou projekcí zběsilého a zlověstného řádu světa, ale také východiskem pro pokusy vytvořit nový počátek – světa i vlastního já. Postavy tak stojí tváří v tvář svému fyzickému či duševnímu rozštěpení, rozmlženým konturám své vlastní osobnosti, jak je tomu u ženomuže Evelyna a nebohé Tristessy, falešně nádherné legendy amerikanistického Hollywodu. Nedokážou se konfrontovat s prototypem ženství v hyperbolickém ztělesnění Matky a striktně definovaným mužstvím básníka Zera. Kdo je vlastně ona nová Eva a proč je její vášeň tak mrazivá i spalující?

Kanumůra ze Šardonu obsahuje výbor ze známých i méně známých textů z divadelních představení, koncertů, studiových nahrávek, i básně úplně nové, které byly napsány pro toto knižní vydání. Mimo Kanimůru, brouky a mravence nechává autor, skrze svou svéráznou zemitou poetiku, promlouvat především množství podivných čilých či unavených chlapíků.

Děj erotické novelky Rudá pohovka vypráví humorný, napůl galantní a napůl pohádkový, orientem inspirovaný příběh o mladíkovi, jenž doslova "na sobě" zažívá nespočet erotických eskapád. V důsledku svého vlastního sexuálního selhání byl totiž ošklivou vílou Crapaudinou proměněn v pohovku jasně červené barvy, a aby získal zpět svou lidskou podobu, musí čekat, zda se při dovádění na jeho potahu někomu stane to samé, co jemu, zda také někdo při aktu selže. A tak se stává svědkem mnoha rozličných erotických dobrodružství, zejména u mamá Fillon, kde prostopášný církevní klér na jeho rudě zbarveném povrchu svádí sličné a nevinné novicky. Než dojde k jeho naprostému prošoupání, je "Pohovka" ze své nábytkové podoby vysvobozen starým prokurátorem, jemuž se nezdaří hlavní úkol svatební noci, a konečně volný mladík tak může vesele navázat na své vílí dobrodružství.