Jan Šavrda strana 4 z 9

Kniha Jinosvět německého filosofa Jochena Kirchhoffa čtenáře zavádí na sugestivní meditační a myšlenkovou cestu do hlubin jeho vlastní psychiky. Kirchhoff odkrývá oblasti vědomí, které jsou považovány za „nevyslovitelné“, a zkoumá různé stavy „rozšířeného vědomí“, jež většina lidí v nějaké formě zažila. Tyto stavy, které s velkou pozorovací ostrostí a mimořádnou jasností řeči představuje jako důležitou, ne zcela prozkoumanou součást lidského bytí, pak podrobuje zkoušce skrze vlastní zkušenost a nabyté vědomosti. Daří se mu tak zpřístupnit jinosvět jako skutečnost, v níž působí jiný prostor, jiný čas, jiné já. Kniha je výtečným podnětem pro všechny, kteří tuší, že za běžným lidským bytím leží zřejmě další, odlišná skutečnost. Taktéž může být užitečnou pomůckou pro ty, kteří prošli nějakou formou transpersonální zkušenosti, ale chybí jim slova a vědomosti, aby ji mohli zasadit do širšího kontextu. Jinosvět je kniha pro vnitřní kosmologii prostoru, času a našeho já — může sloužit jako mnohodimenzionální atlas naší vnitřní domoviny.

Šalvěj divotvorná je nesmírně silná psychoaktivní rostlina pocházející ze starého Mexika. V současnosti je široce dostupná jako „šamanská“ bylina a lze ji volně zakoupit prostřednictvím internetu. Kdysi záhadná a málo známá rostlina se tak zařadila mezi nejvýznamnější psychedelické látky. U příznivců entheogenů se těší zvláštní úctě díky jedinečným zážitkům, které zprostředkovává svým rychlým účinkem. Může vyvolat šamanské a hluboce mystické stavy vědomí, používá se v léčitelství, při šamanských cestách a při pokusech o duchovní vhled. Šalvěj divotvorná tedy není rostlina, se kterou by si člověk mohl jen tak zahrávat. Ska Maria Pastora, jak se někdy nazývá, není droga vhodná na večírky a nemá prakticky žádnou „zábavnou“ hodnotu. Světy, které nám šalvěj otvítá, mohou být někdy příliš složité a obtížné na to, abychom si s nimi uměli poradit, orientovali se v nich a včlenili je do našeho běžného života. Tato kniha se pokusí přiblížit nejlepší možné přístupy a praktiky v rituálním užívání této rostliny sloužící osobnímu duchovnímu rozvoji. Kniha jednoduše a srozumitelně vysvětluje základní principy tohoto potenciálně obtížného procesu – neboť teprve tehdy, když porozumíme sobě samým, můžeme pochopit vesmír, ve kterém se nalézáme.

Psilocybinové houby jsou v domorodých kulturách považovány za posvátné a mocné pomocníky, kteří své uživatele, hledače, učí základní znalosti a přivádějí je ke stavům božského vědomí. Ačkoli je může užívat každý, opravdový rozvoj duchovního vědomí prostřednictvím konzumace houbiček obvykle také vyžaduje jisté úsilí, ve kterém hraje významnou roli odpovídající duchovní naladění, upřímný přístup a správné praktiky. Právě to nám pomáhá, abychom se ve světech, které tento entheogen duchovním hledačům zpřístupňuje, uměli zorientovat. Houby otevírají duchovnímu hledači proces zkoumání vlastní mysli a povahy reality. Říkají, co to pravé „já“ je, a kde se nalézá. Pokud k houbám přistupujeme jako k učitelům, zážitek s nimi se nese ve znamení intenzivní práce. Opravdové porozumění svému „já“ se pak může stát hlubokou osobní proměnou. Kniha jednoduše a srozumitelně vysvětluje základní principy tohoto potenciálně obtížného procesu – neboť teprve tehdy, když porozumíme sobě samým, můžeme pochopit vesmír, ve kterém se nalézáme.

Filosofka Tereza aneb Vzpomínky na příběh otce Dirraga a slečny Éradice je vyprávěním o erotickém (a filosofickém) probuzení, jak je Tereza popisuje v rukopise svému milému, hraběti. Vyprávění začíná, když je Tereza v dětském věku pro svůj zvýšený temperament uzavřena do kláštera, jehož prostředí jí pro svou přílišnou zbožnost nesvědčí. Obrat se objeví, když se dívka následně stane svědkem hrátek mezi chlípným knězem, otcem Dirragem, a jeho svěřenkyní, naivní kajícnicí Éradice, již ctihodný páter zasvěcuje tzv. „posvátným provazem svatého Františka“. Konečného ponaučení se Tereze dostává až po smrti její matky, a sice od přičinlivé pařížské sousedky, bývalé kurtizány, pyšnící se jistou anomálií — neprorazitelnou panenskou blánou. Nejedno pikantní dobrodružství, které od ní vyslechne, jí pomůže leccos pochopit, vyzrát a připravit se na svůj vlastní erotický život. Dílo se vymyká jednoznačnému žánrovému zařazení zejména svými filosofickými nástiny a přesahy. Ve své Juliettě čili Slasti neřesti se o něm zmiňuje také markýz de Sade.

Než zemřel Brežněv, beletristický debut Iuliana Ciocana, spisovatele patřícího k moldavské prozaické "nové vlně", je hořkým vyprávěním o jeho rodné zemi za sovětské éry počátku osmdesátých let. Za komunistické propagandy a cenzury je lidský život jedním dlouhým zápasem o přežití, většina obyvatel čeká na zázrak. Na pozadí blížících se dějinných změn autor citlivě vnímá větší i menší tragédie druhých, smysl pro absurditu a groteskno, prozrazující poučenost Bulgakovem a Charmsem, se u něho snoubí se soucitem k uraženým a poníženým. V krátkém, ale hutném textu se jako nitě prolínají příběhy několika postav, většinou těch neprivilegovaných, žijících v příliš těsných bytech, přičemž každá povídka tvoří překrývající se kus skládačky. I sám sebe autor zvěčnil coby křehkého, naivního pionýra Iuliana, který je podobně jako Voltairův Candide upřímně přesvědčen o tom, že žije v nejlepším z možných světů, a nikdy nezapochybuje o vykupitelné úloze Sovětského svazu v dějinách, dokud do jeho života nevstoupí nový rozhlasový přijímač…

Kdo z nás nebyl nikdy pokořen láskou, jejími radostmi a strastmi? Kolik z nás se znovu a znovu snaží uchopit to, co se láska zdá slibovat, jen abychom byli znovu vrženi zpět ke strachu, zmatku či bolesti? A kolik z nás se vzdává a smutně se smiřuje s životem mimo dramata lásky? Ať už je smysl našich životů jakýkoli, musí zahrnovat lásku. Ale jaký druh lásky? Z dostupného množství knih o lásce jen málokterá čerpá nikoli z pouček moderní psychologie, nýbrž z významných filosofických učení světových duchovních tradic.

Kniha Hledání Spinozy se tématicky pohybuje na pomezí neurobiologie, kognitivní a afektivní neurovědy a filosofie. Je napsána přístupně, srozumitelně, odborný jazyk je použit v nejmenší možné míře. Tato kniha je určena vzdělané veřejnosti, nejen lékařům a psychologům, ale i filosofům, novinářům – komukoli, kdo chce lépe porozumět jak sobě, tak lidem kolem sebe. Zabývá se každodenními lidskými emocemi a pocity – radostí, strastí, žárlivostí i úžasem, láskou, nenávistí, hněvem, hnusem…

V románu Letní světlo, a pak přijde noc nahlédneme do života lidí v malé islandské vesnici v 90. letech minulého století, za nastupující finanční expanze Islandu, následované totálním krachem. Čas plyne, my žijeme, umíráme. Ale co je život? A jak veliká je vzdálenost mezi životem a smrtí, či je mezi nimi vůbec nějaká vzdálenost a jak se potom nazývá? Měříme ji v kilometrech, nebo v myšlenkách a dostane se někdo do meziprostoru? Dopředu a potom zpět? Plynulý proud narace se v knize odvíjí v rytmu evokujícím prapůvodní ústní a rytmický způsob předávání příběhu, který svou dravostí čtenáře uhrane jako magická krajina severu, na jejíž ploše se míhají osudy obyvatel jedné zapadlé islandské vesnice. V této malované pustině žijí bytosti zasažené těžko definovatelnou melancholií či skrytým šílenstvím, jež v nich po generace toto území podněcovalo a s nímž jsou tito lidé nevratně svázáni. V bezčasém světě světla a stínů, kde život plyne tempem mraků plujících po obloze či v závislosti na sezónních pracích a pohybech moře, na lidi doléhají otázky staré jako lidstvo samo, ať už jsou to záhady života, láska, osamělost, touha, lidské vášně či smrt.

Ze rtěnky se místo karmínově červeného válečku vysoukala včela. V zrcadle se zmnožila v roj a roj se usadil v komodě. Za česno slouží mosazné úchytky ve tvaru lvích hlav; včelám se v hřívách lvů dobře přistává. Medové plásty si zbudovaly mezi košilemi a v huňaté zimní fusekli mají matečník. Havlíček se zase v Brixenu mohl ukousat nudou, a proto si předplatil včelařské časopisy. Včely, to už je téma na korespondenci jako prase. A o praseti se tu rovněž dočtete, i o ňufání prasečím rypáčkem. Ústředním tématem knihy je ovšem otázka po smyslu literatury. Čím méně o věci víme, o to vehementněji o ní kafráme a vytváříme odvážné teorie, jaké by skutečnému odborníkovi nepřišly na odborností svázanou mysl. Havlíček a Šanda jsou v uvažování svobodní. Nerozumějí ničemu, dělají do včel.

Erotická novela Julie R. aneb Dvacet let ze života jedné krasavice se skládá ze vzpomínek, které nyní provdaná Julie sepsala pro svou přítelkyni Emu. Její život začíná neradostně - jelikož jí oba rodiče brzy umírají, je Julie svěřena do péče svému strýci a tetě. Silnou erotickou zvědavost, která se jí zmocňuje již v raném věku, Julie nejdříve téměř nevinně ukojuje se svým bratrancem, dalšího zasvěcení se jí pak dostává v klášteře od matky představené, jež ji také seznámí s užitečným nástrojem, zvaným godemiché. Následuje útěk se tajemníkem strýce, protože se Julie po smrti abatyše odmítá vrátit do kláštera, svatba s dalším mužem kvůli penězům a rozkoši. Neschopnost a nedostatečnost manželova vede brzy k jeho nahrazení milenci, než Julie nalezne konečné potěšení v náruči lodního kapitána. Zdůrazňováním radostné, nekomplikované erotiky autor v díle razí názor, že pokud nedochází k uspokojení jistých potřeb, má nespokojenec plné právo hledat ukojení jinde.

Škvíra v žaluzii je bezprostředním pokračování předchozí sbírky Blboun nejapný. Co všechno se dá zachytit v průzoru lecčíms zúženém? Během dvou let dalšího životního poločasu se při zdánlivém i skutečném omezení lidských možností básníkovi zjevuje poznání — o to úsečněji a přesněji, oč více si jeho zaclonění lidskou společností a nánosy fyzických neduhů uvědomuje. Stále (nebo konečně až teď) je tedy k nalezení mezera pouštějící nás dál, do níž lze však pouze některým se ctí vejít, nikoli se jen úlevně vtěsnat, a uskutečnit v ní akt své existence… Tentokrát dochází k jejím objevům v podhoubí prorostlém nocí a dnem, samotou a sounáležitostí, slastným i bolestným. Obrací-li se básník čestně tváří v tvář k lásce, jde o počin vzešlý z nastalého ticha v něm. Z ticha přetvářeného v úkazy jindy spatřitelnými snad mezi jedinými dvěma díly žaluzie…

Kanumůra ze Šardonu obsahuje výbor ze známých i méně známých textů z divadelních představení, koncertů, studiových nahrávek, i básně úplně nové, které byly napsány pro toto knižní vydání. Mimo Kanimůru, brouky a mravence nechává autor, skrze svou svéráznou zemitou poetiku, promlouvat především množství podivných čilých či unavených chlapíků.

Když jsem ještě měla psa Ronyho a bála jsem se, že umřu na rakovinu, ptala jsem se boha, co se mnou bude. V kamnech, ve kterých se zrovna netopilo, sedmkrát zadunělo. Říkala jsem si: Je sedm dní do Dušiček, sedm týdnů do Vánoc, sedm měsíců do mých narozenin a sedm let do konce století. Ten čas se teď naplnil. Nevím sice, kdy budou Dušičky, protože jsem se dosud nezmohla na kalendář, ale vím, že budou brzy. Poslední dny jsem hodně zhubla a cítím se unavená. Možná, že se mi vrací rakovina. Celých těch sedm let si neustále říkám: „Dál a výš“, ale právě teď jsem najednou pochopila, že už nikam dál nechci. Že dál a výš už je jen šílenství a bůh. Je mi teď líp. Začínají se kolem mě objevovat lidé, možná, že to znamená návrat k životu a ne ke smrti. Těch sedm let jsem prožila v naprosté samotě, jen se psy. Lidé zůstali na strmých stěnách údolí, jehož dnem procházím. Dcera, která mě před sedmi lety opustila, je pro mě už dva roky nezvěstná. Obrátí-li se můj život jiným směrem, půjdu jím. Jestli přijde smrt, nebudu se jí bránit.