Jan Šavrda strana 8 z 10

Kniha Umění mrdati je stylizována do formy dopisu z první poloviny 19. století. Abbé Appliqué chce své „bohaté zkušenosti“ ze zpovědnice předat svému mladému synovci. Ten je ve věcech lásky dosud nezkušeným, a proto mu strýcovy otevřené, poeticky opsané, ale i nehledanými slovy vyjádřené rady mají být návodem i poučením, jak obstát jako neodolatelný muž a náruživý milovník ve světě tělesné smyslnosti a ženské náruče. Abbé líčí základní milostné polohy, ale i romanticky a s básnickým zanícením doporučuje další erotické praktiky. Přesto se nejedná o francouzskou nápodobu kámasútry, jak by se mohlo zdát. Zkušený kazatel rozvážně vnímá milostnou touhu a konání jako pradávnou a člověku zcela přirozenou žádostivost. Sám uvážlivě dodává: „Bůh, toť láska. Kunda je jejím oltářem. To není rouhačství, můj milý, neboť celibát kněží si nevymyslel Bůh, ale lidé.“ Kontroverzní dílko připisované Vítězslavu Nezvalovi.

Výboje mladistvého záletníka vypráví příběh milostného dospívání mladého muže. Po počátečním nevinném zasvěcení zvědavou dcerou ředitele školy se naivnímu a ještě stále ne zcela zkušenému mladíku Gustavovi dostane konečné praktické rady, již na všechny možné způsoby řádně udělí dívčina náruživá matka spolu se služebnou. Mladík nenechá své těžce nabyté životní zkušenosti ležet ladem a nezahálí ani v dalším vzdělávacím ústavu, v klášteře, obvyklém to dějišti řady erotických novel, kde jeho kouzlu neodolá a následně se mu podvolí několik krásných jeptišek. A jelikož si je mladík svými znalostmi v této oblasti jistý, úspěchy u dalších žen jej neminou.

Výrazným mezníkem v básnické tvorbě Ladislava Nebeského je kniha Bílá místa, která je založena na představě čtení neviditelných slov. Když tuto představu přijmeme, proč bychom nepřijali také představu čtení slov za hranicemi stránky? Právě na takové představě je založena kniha Za hranice stránek. Nebeského způsob práce s jazykem se stává jedinečnou myšlenkovou kvalitou, přesahující hranice možností dosud existujícího vnímání jazykových děl. Musíme si však představit překročení celého textu do prostoru kolem sebe. Ovšem neméně zajímavý je i opačný pól — naše pozastavení se nad krásou struktur grafémů, které možná zatím ani nechceme identifikovat přesně.

Lubor Kasal se ve své nové knize poezie Orangutan v továrně představuje v plné básnické síle. Jeho zřejmá inspirace surreálnou imaginací a propojování vzájemně vzdálených motivů a situací je ale vpředeno do složité vnitřní logiky textu, v němž drsně a naléhavě zaznívá civilizačně kritický tón. Děje se tak nejen prostřednictvím řady odkazů, aluzí či parafrází, ale i skrze místy až experimentální hru s jazykem.

Dora a Nora Chanceovy, muzikálové zpěvačky a tanečnice, dvojčata, která od sebe nikdo nikdy nerozeznal, se po letech odstrkování dočkají zadostiučinění, když je jejich pravý otec Melchior Hazard pozve na oslavu svých stých narozenin. Při této příležitosti provede vypravěčka Dora čtenáře svým životem i rodinnou historií: z domácnosti v Brixtonu, vedené bábi Chanceovou, přes svět estrád i velkého divadla až do hollywoodských studií. Dořino vyprávění se větví do nesčetných odboček a vedlejších příběhů, rozplétá zamotané rodinné vztahy a aféry, nabídne překvapivá odhalení, která jako by vypadla ze Shakespearových her, jimž se tento karnevalový svět nemálo podobá, avšak osobitě je rozvíjí a proměňuje. Kam až se svým stále pružným krokem protančí dvě stařičké dámy v rytmu nakažlivé radosti a samozřejmého přijímání všeho, co život nabízí?

Novela Tři dcery a matka (Trois filles de leur mere, 1926) patří k Louysovým nejprovokativnějším prózám. Její rukopis byl nalezen mezi texty v autorově pozůstalosti a předlohou se jí údajně stala Louysova osobní zkušenost, již během dvou dnů prožil s nedospělými dívkami a jejich matkou. A skutečně, v tomto skandálním příběhu se matka oddává incestnímu a pedofilnímu vztahu se svými třemi dcerami, jimž nevěřícně, zato zdatně sekunduje sám vypravěč. Není jen aktérem hrubých fyzických hrátek, ale také posluchačem, jemuž se dívky svěřují se svými předchozími sexuálními zkušenostmi a touhami, v nichž vedle řady perverzních praktik figuruje také zoofilie. Právě proto je tento text svým tématem a smělostí v rámci světové literatury silně kontroverzním i dnes.

Kniha Jinosvět německého filosofa Jochena Kirchhoffa čtenáře zavádí na sugestivní meditační a myšlenkovou cestu do hlubin jeho vlastní psychiky. Kirchhoff odkrývá oblasti vědomí, které jsou považovány za „nevyslovitelné“, a zkoumá různé stavy „rozšířeného vědomí“, jež většina lidí v nějaké formě zažila. Tyto stavy, které s velkou pozorovací ostrostí a mimořádnou jasností řeči představuje jako důležitou, ne zcela prozkoumanou součást lidského bytí, pak podrobuje zkoušce skrze vlastní zkušenost a nabyté vědomosti. Daří se mu tak zpřístupnit jinosvět jako skutečnost, v níž působí jiný prostor, jiný čas, jiné já. Kniha je výtečným podnětem pro všechny, kteří tuší, že za běžným lidským bytím leží zřejmě další, odlišná skutečnost. Taktéž může být užitečnou pomůckou pro ty, kteří prošli nějakou formou transpersonální zkušenosti, ale chybí jim slova a vědomosti, aby ji mohli zasadit do širšího kontextu. Jinosvět je kniha pro vnitřní kosmologii prostoru, času a našeho já — může sloužit jako mnohodimenzionální atlas naší vnitřní domoviny.

Patnáct erotických povídek, příběhů ze života, které mladý Richard de la Brulay vypráví své milence, vévodkyni, se nese v příjemném, bezstarostném a laškovném duchu. Mladík popisuje svádění zejména dam z vyšších společenských kruhů: hrátky s čerstvě provdanou nevěstou, uspokojení dvou vdov pomocí godmiché, setkání s dávnou láskou z mládí, užívání si s princeznou a posléze i s jejím manželem, návštěva rozpustilých kurtizán či spustivších se jeptišek. Příběhy jsou to tématy i erotickými praktikami naprosto jedinečné, samy sobě si nepodobné, a tudíž si při čtení na své přijde opravdu každý milovník vášnivého dobrodružství.

Julietta je jako neřestná bytost odvrácenou tváří své sestry Justiny, ženským zosobněním zla. Po svém odchodu z kláštera v Panthemontu, osvobozena od všech myslitelných pout tradiční morálky, nemilosrdně pronásleduje čistotu a ctnost. Na francouzském dvoře se stává temnou bakchantkou, která praktikuje surové sexuální násilí a libuje si v děsivých zločinech a vraždách. V tmavých sklepeních, kde neexistuje Bůh, dává propuknout síle svých zhoubných vášní, stává se velitelkou hříšného světa cizoložství, krvesmilstva a sodomie. Je fascinována utrpením nevinných obětí, jejich hrůzou a bolestí, když jsou před svou smrtí mučeny a nuceny provádět nejzvrhlejší tělesné výstřednosti. Zlo je zde obsesí, která si libuje v prznění nevinnosti, uvrhává ctnost do spárů ďábelské krutosti a je východiskem Sadovy tvorby, v níž je ctnost nelidsky trestána a neřest je neodolatelnou slastí.

Erotická, avšak v žádném případě ne pornografická, rozsahově nedlouhá novelka Království těl očima muže, jemnými a citlivými slovy popisuje počátek milostného vzplanutí. Pomalé svlékání ze šatů, dotyky a laskání, postupné objevování beze spěchu, zdolávání bez náznaku animalistické agresivity. Téměř cudná slova však tomuto v jistém ohledu zvláštnímu dílku neubírají nic na opravdovosti a upřímnosti, naopak text dnešnímu čtenáři spíše přibližují — na rozdíl od většiny ostatních dobových erotických novel je zde vztah založen na jisté mírumilovné harmonii, kterou se ani jeden z aktérů nesnaží porušit tím, že by se pokoušel nějakým způsobem dominovat nad druhým.

Kanumůra ze Šardonu obsahuje výbor ze známých i méně známých textů z divadelních představení, koncertů, studiových nahrávek, i básně úplně nové, které byly napsány pro toto knižní vydání. Mimo Kanimůru, brouky a mravence nechává autor, skrze svou svéráznou zemitou poetiku, promlouvat především množství podivných čilých či unavených chlapíků.

Krajina nad parapetem se v autorových básních proměňuje v přirozené a citlivé obrazy situací běžného dne, které nezanechávají jen lyrický dojem, ale často s sebou nesou i hořkou osobní výpověď. Neděje se tak ovšem v posmutnělé atmosféře, naopak, básníkova krajina se může chlubit smířlivostí, nadhledem, existenční vyrovnaností a jemným humorem. Aforistická pointa, ironie a celkový smysl pro hru s jazykem i se sebou samým je pak pro Jana Bornu příznačným způsobem sdělování toho nejintimnějšího — jeho příznačným výhledem nad parapet.

Hrdina románu Bla bla bla spatřuje absurditu soudobé konzumní společnosti, uvědomuje si nicotnost světa, jehož je součástí a kde je zároveň cizincem. Tento román má podobné atributy jako existenciální prózy J. P. Sartra, A. Camuse, ale v mnohém je naprosto odlišný. O hlavním hrdinovi nevíme téměř nic, přesto s ním navazujeme důvěrné pouto prostřednictvím jeho telegrafického monologu, kterým konstatuje, ale i prožívá přítomnost. Ta není jen pomíjivým, stále se měnícím okamžikem mezi minulostí a budoucností, časem, který plyne, ale pro něho je i trvalou a monotónní realitou. Příběh se odehrává v kulisách moderní evropské metropole s jejími neonovými reklamami, mcdonaldy, bary a nákupními centry, okázalým luxusem i špínou a hodnotovou chudobou, zaměnitelných s těmi v kterémkoli jiném velkoměstě. I když by Culicchiův „muž bez vlastností“ mohl dál apaticky setrvávat ve své konkrétní anonymitě, rozhodne se pro jakousi pasivní aktivitu – pokusí se vymazat sám sebe, ztratit se, zmizet, rozplynout se v chaosu města, zatouží být prázdný, nic necítit, na nic nemyslet. Anebo… bla bla bla.

Pharmako/Dynamis je kniha pro „rostlinné lidi“, kteří zde najdou nádhernou tapisérii botaniky, odborné chemie, farmakologie a historie, bohatě protkanou básnickou imaginací, sugestivní směsí logiky a mytologickou tradicí. Dočtete se o stimulantech, resp. excitantech (Káva » Čaj » Kakao » Maté » Kola » Betel » Efedra » Kata » Koka » Amfetamin) a empatogenech (Muškát » Extáze » GHB). Struktura knihy je třírozměrná a holografická. Začněte odkudkoli. Čtěte ji pozpátku. Knihy jsou od přirozenosti lineární, ale to je pouze jeden z možných pohledů – jiná propojení mohou být mnohem smysluplnější.

Filosofka Tereza aneb Vzpomínky na příběh otce Dirraga a slečny Éradice je vyprávěním o erotickém (a filosofickém) probuzení, jak je Tereza popisuje v rukopise svému milému, hraběti. Vyprávění začíná, když je Tereza v dětském věku pro svůj zvýšený temperament uzavřena do kláštera, jehož prostředí jí pro svou přílišnou zbožnost nesvědčí. Obrat se objeví, když se dívka následně stane svědkem hrátek mezi chlípným knězem, otcem Dirragem, a jeho svěřenkyní, naivní kajícnicí Éradice, již ctihodný páter zasvěcuje tzv. „posvátným provazem svatého Františka“. Konečného ponaučení se Tereze dostává až po smrti její matky, a sice od přičinlivé pařížské sousedky, bývalé kurtizány, pyšnící se jistou anomálií — neprorazitelnou panenskou blánou. Nejedno pikantní dobrodružství, které od ní vyslechne, jí pomůže leccos pochopit, vyzrát a připravit se na svůj vlastní erotický život. Dílo se vymyká jednoznačnému žánrovému zařazení zejména svými filosofickými nástiny a přesahy. Ve své Juliettě čili Slasti neřesti se o něm zmiňuje také markýz de Sade.

Kniha Hledání Spinozy se tématicky pohybuje na pomezí neurobiologie, kognitivní a afektivní neurovědy a filosofie. Je napsána přístupně, srozumitelně, odborný jazyk je použit v nejmenší možné míře. Tato kniha je určena vzdělané veřejnosti, nejen lékařům a psychologům, ale i filosofům, novinářům – komukoli, kdo chce lépe porozumět jak sobě, tak lidem kolem sebe. Zabývá se každodenními lidskými emocemi a pocity – radostí, strastí, žárlivostí i úžasem, láskou, nenávistí, hněvem, hnusem…