Kant

Čistá radost z tvorby, která boří zažité předsudky. Působivý obrazový průřez současnou českou scénou art brut a outsider art v jedné výpravné knize. Tato výpravná kniha je jednou z vůbec prvních publikací, jež uceleně mapuje současné české tvůrce v oblasti tzv. umění v surovém stavu (art brut) a outsider art. Představuje díla dvou desítek neškolených umělkyň a umělců z pražského Ateliéru radostné tvorby, který vznikl v roce 2013 a úzce spolupracuje s galerií Art brut Praha. Všichni zastoupení tvůrci vynikají nezaměnitelným projevem a mnozí – například Karel Pajma, Dagmar Filípková, Ladislav Svoboda, Marie Kůsová či George Radojčić – už zaznamenali ohlas i na mezinárodní scéně. Ačkoliv se potýkají s různými znevýhodněními, kniha neklade důraz na jejich diagnózy, ale dává plný prostor jejich ničím nezatížené a svobodné představivosti. Doprovodnými texty v češtině a angličtině knihu opatřil její editor Jaromír Typlt, vedle něhož přispěli i Vladimír Drábek, Jan H. Vitvar a Piotr Gierowski. Těžištěm publikace jsou ovšem kvalitní barevné reprodukce maleb, kreseb a dalších výtvarných děl.

Závěrečný díl volné šumavské trilogie, o které autor říká: Nebylo mým původním záměrem zachytit historii čtyřiceti let jednoho místa na Šumavě, a to od vyhnání původních obyvatel a zrodu tzv. železné opony až po její pád v závěru roku 1989. Stalo se tak nenápadně a vlastně samovolně. Divoká honba tuto trilogii otevírá jako drama Šumavy počátku padesátých let. Cesta jinam je hořkoúsměvným intermezzem nejen krajiny za jezerem, v okolí Vítkova kamene a Svatého Tomáše, ale přeneseně i celé české společnosti přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Tímto posledním dílem, který čtenář drží v rukou, Smrtí ostnatého hada , se mé vyprávění završuje. Jde v něm o dramatické události v listopadu a prosinci 1989 v Československu, v ulicích Českých Budějovic a na již známých místech Šumavy, do té doby nepřístupných a znásilněných ostnatou stěnou smrti. Sametová revoluce má stále ještě mnoho pamětníků, a tak se leckterý čtenář jistě rozpomene nejen na tehdejší události, ale i na své vlastní pocity, na zbavování se krusty vlastního strachu a na euforii, kterou v těchto dramatických dnech prožíval. Snad tyto tři knihy pomohou zachovat jistý rozměr historické paměti a přiblížit všem, kteří tuto dobu nezažili, že je snadné se nechat lehkomyslně o svobodu připravit, a naopak velmi těžké je svobodu získat, svobodě se znovu učit, opatrovat ji a hájit.

Kniha zachycující příběh pozoruhodného projektu sochaře a kováře Petra Císařovského, sestává ze dvou částí. Iniciační projekt, nazvaný Sedm bran se odvíjí od počátku 90. let minulého století a základem se stala realizace brány sv. Františka, která symbolicky otevírá nejen františkánský areál uprostřed Prahy, ale i duchovní centrum města, založené císařem Karlem IV. Během času přibyla v protilehlém koutě zahrady brána sv. Anežky České. Vznikla tak díla výtvarně a ideově navázaná na genia loci daného místa. V průběhu let se zrodil nápad na vymezení celého prostoru zahrady. Výsledkem se stal projekt, který symbolicky navazuje na snahu Karla IV. vytvořit v daném místě novou korunovační katedrálu, ze zahrady by tak vznikl „Chrám pod širým nebem“. V první části knihy autor blíže seznamuje s realizacemi svých bran i mimo tento projekt. Tvorba sochaře a kováře Petra Císařovského (* 1950) představuje unikátní syntézu sochařského citu a dokonale zvládnutého řemesla. V oblasti kované plastiky se řadí k našim nejvýraznějším tvůrcům; dokáže propojit tradiční postupy zpracování železa se současným pohledem na svět. Jeho díla nesou silný duchovní náboj a tichou reflexi lidského bytí. The Seven Gates of Petr Císařovský The present book, presenting the story of this fascinating project by sculptor and blacksmith Petr Císařovský, is composed of two parts. The initiatory project, entitled “Seven Gates” (Sedm bran) began to emerge from the start of the 1990s, originating from the realization of the St. Francis Gate – symbolically opening not only the Franciscan monastic complex in the historic core of Prague, but equally a spiritual centre of the city itself, founded by Emperor Charles IV. Later, in the opposite corner of the garden, another gate was raised, the St. Agnes of Bohemia Gate, resulting in two works that form both artistic and intellectual links to the genius loci of the given site. Over time, the idea emerged of outlining the entire space of the garden. The result became a project making symbolic reference to the medieval plans of Charles IV to raise a new coronation cathedral on the site; the contemporary intervention, in turn, transforming the garden into a “sacred space in the open air”. In the first part of the book, the author presents in greater detail the realizations of his gates not connected to the central project. The work of sculptor and artistic blacksmith Petr Císařovský (* 1950) represents a unique synthesis of refined sculptural sensibility with exceptional skill in craftsmanship. In the area of wrought-iron sculpture, he ranks among the most prominent Czech creators, able to combine traditional metalworking procedures with a contemporary view of the world. His artworks are the bearers of a strong spiritual charge and a quiet reflection of human existence.

Kniha věnovaná Ladislavu Smočkovi (?1932), českému dramatiku a režisérovi, spoluzakladateli Činoherního klubu, představuje jeho dílo od poloviny 50. let 20. století k dnešku. Prostřednictvím Smočkovy částečně autobiografické hry Nejlepší den (kterou uvedl v Divadle J. K. Tyla v Plzni v roce 1995) nahlíží dobu, již prožil v Protektorátu Čechy a Morava a ve dnech vítězství nad nacismem, když Plzeň osvobodila americká armáda. Monografie přibližuje Smočkovy inscenace z prvních angažmá v Benešově a v Divadle Julia Fučíka v Brně (Pavlíčkův Slavík a Labyrint srdce, Goldoniho Poprask na laguně, Goodrichové a Hackettův Deník Anny Frankové ad.) i jeho působení v Laterně magice. Doširoka se zaobírá vznikem Činoherního klubu v roce 1965 a Smočkovými původními hrami a inscenacemi z prvních sedmi let existence divadla (Piknik, Bludiště a Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, Kosmické jaro). Jsou zde nahlíženy jako „divadlo režírovaného herce“ a zachycují tak nejen osobnost a umění Ladislava Smočka, ale i hereček a herců, již se stali jedinečnými spolutvůrci těchto inscenací. I Smočkova vrcholná režisérská díla z pozdější doby (O’Neillová Cesta dlouhého dne do noci, Zuckmayerův Hejtman z Kopníku, Horváthovy Povídky z Vídeňského lesa a Gogolovi Hráči z přelomu 70. a 80. let a po roce 1989 pak Birinského Mumraj, inscenace českých komediografů 19. a 20. století, Kunderova Ptákovina ad.) jsou tu zároveň obrazem souboru a společenství Činoherního klubu. Na základě původního výzkumu kniha představuje Smočkovy pohostinské režie v zahraničí, zejména v curyšském Theater am Neumarkt a Theater im Depot (Depot Tiefenbrunnen).

Tvorba Jiřího Příhody z 80. let 20. století dosud nebyla systematicky zpracována, přestože právě v tomto období autor artikuloval základní výtvarné postoje, které později rozvinul v rámci své mezinárodně uznávané umělecké praxe. Významnou roli v této etapě sehrál pobyt na Vysočině, kde Příhoda od narození do konce 80. let trávil většinu svého volného času na venkově u prarodičů. Právě tehdy vznikl soubor prací, v němž se propojila klasická kresebná průprava, formovaná na Střední odborné škole výtvarné v Praze („Hollarka“), s intuitivním hledáním formy a výrazu. Krajina v okolí Lovětína, Roštejna a Růžené se pro něj stala prostorem experimentu: nejprve prostřednictvím kresby a grafiky, posléze formou konceptuálně laděných intervencí do terénu, které dnes chápeme jako významný příspěvek k domácí verzi land artu. The artistic oeuvre of Jiří Příhoda from the 1980s has yet to be systematically mapped, even though it represents precisely the period when the author first articulated his underlying artistic stances, later developed as part of his internationally recognized artistic output. A significant role in this stage was played by his time in the Vysočina region, where Příhoda from his birth until the end of the 1980s spent most of his free time in the countryside with his grandparents. And it was here that he created the body of work where he linked his classical drawing knowledge, acquired at the Václav Hollar Secondary Professional School of Art in Prague (informally known as “Hollarka”), with an intuitive search for form and expression. The landscape near the villages of Lovětín, Roštejn and Růžená became for him a space of experiment: first through drawings and prints, later through conceptually shaped terrain interventions, which are now understood as a significant contribution to the Czech version of land art…

Manifest krajinářské architektury nabízí čtenářům cestu, jak vnímat krajinu. Klíčem je pochopení jedinečnosti každého konkrétního místa. Autoři se brání celospolečenské tendenci vidění světa, který je rozdělen na přírodu a člověka v ní, jako dvě oddělené entity. Kniha odkrývá, že člověk může identitu místa posilovat a tvořit. V druhé části publikace najdete stavby krajinářské architektury různého rukopisu a typologiie od třech architektonických ateliérů, které založili a vedou autoři knihy: Jakub Chvojka – CHVOJKA/architekt, Tomáš Jiránek – NEW VISIT, Markéta a Petr Veličkovi - M&P Architekti. The Landscape Architecture Manifesto offers its readers a path toward perceiving the landscape. The key to this aim is an understanding of the uniqueness of each specific place. What the authors reject is the broad-based tendency to view the world as divided between nature and humanity, as two essentially separated entities. The present volume reveals how humanity can strengthen or create a place's identity. In the second half of the publication, you can find realizations of landscape architecture in a variety of styles and typologies from the three studios founded and operated by the book's authors: Jakub Chvojka – CHVOJKA/architekt, Tomáš Jiránek – NEW VISIT, Markéta and Petr Velička - M&P Architekti.

In this new collection of meticulously crafted essays, acclaimed architectural historian Christopher Long confronts some of the enduring myths and misconceptions concerning Adolf Loos’s life, work, and ideas. Long’s probing examination of the writings of historians, theorists, and critics past and present offers an original and nuanced reading of Loos’s signal contributions to modern architecture and design. V této sbírce pečlivě napsaných esejů se uznávaný historik architektury Christopher Long postaví některým přetrvávajícím mýtům a mylným představám o životě, díle a myšlenkách Adolfa Loose. Longovo důkladné zkoumání spisů historiků, teoretiků a kritiků minulosti i současnosti nabízí originální a nuancemi propracovaný pohled na Loosovy významné příspěvky k moderní architektuře a designu.

Ivar Otruba byl jedinečný moderní krajinářský architekt evropského významu. První soupis a zhodnocení jeho rozsáhlého díla je nezbytným základem k debatě o jeho odkazu. Tvorba zahrad a krajiny pro něj vždy byla kulturní disciplínou, založenou nejen na znalosti řemesla, ale především na výtvarné a symbolické imaginaci. Ivar Otruba was a unique modern landscape architect of European significance. This first registry and evaluation of his extensive oeuvre is the necessary basis for any debate about his legacy. The creation of gardens and landscape was, for him, a cultural discipline, grounded not only in knowledge of craft but even more in the artistic and symbolic imagination

Václav Girsa je architekt, který zasvětil svou tvorbu záchraně významných památek (zámek v Českém Krumlově, hrad Bezděz nebo Müllerova vila). Je také uznávaným esejistou a spisovatelem. Kniha Jak se starým domem a jak ne není klasická příručka, ale jde o syntézu praktických rad, odborných poznatků a nezastupitelných zkušeností. Připomíná, že k architektuře minulosti se má přistupovat s respektem k materiálové podstatě i ke kulturní paměti, a zároveň varuje před necitlivými zásahy, které ji mohou nenávratně poškodit. Václav Girsa je strhující vyprávěč, jenž ukazuje, jak i zdánlivě obyčejný dům může být zdrojem inspirace, poznání a radosti. Péče, kterou do něj vložíme, se nám mnohonásobně vrátí. Kniha Jak se starým domem a jak ne završuje autorský triptych (Postižen pamětí, 2023; A jak to bylo dál, 2024), v němž se autorův osobní příběh organicky propojuje s odborným pohledem. Vzniklo tak jedinečné svědectví o vztahu člověka k památkám, ke kultuře i každodennímu životu, které má univerzální platnost.

"Vím, co nejsem: rozhodně nejsem dokumentarista," vymezil se fotograf Viktor Kolář v jednom z rozhovorů proti tomu, aby byla jeho tvorba zařazována do žánru, který ho nezajímá. A svoje stanovisko prokazuje i v nové knize fotografií, kterou pro nakladatelství KANT uspořádal po úspěchu dnes už těžko dostupných knih Ostrava (2010) a Canada 1968-1973 (2013). Kolářovy snímky sice neobyčejně výmluvně vypovídají o určitém místě a jeho dobových proměnách, ale dělají to spíše mimochodem. Ve skutečnosti se zaměřují na okamžiky náhlých a jedinečných, někdy až nepravděpodobných "setkání" - v tom smyslu, jak tento výraz prosazovali surrealisté. Na výtvarně působivých černobílých fotografiích nechybí nic z neodmyslitelných rysů hornické a průmyslové Ostravy, ale výsledný portrét města je imaginární, ne realisticky popisný. Proto se v doprovodných esejích Manuela Anceau, Jana Balabána, Martina Dostála a Jaromíra Typlta o Viktoru Kolářovi uvažuje ne jen jako o fotografovi, ale jako také jako o básníkovi, který místo slov používá obrazy. "I know what I'm not: definitely I'm not a documentarist” is how photographer Viktor Kolář defended himself in one interview from having his work assigned to a genre in which he took no interest. And this same stance is revealed again in the new book of photographs that he prepared for KANT Publishers following the success of his now hard-to-find volumes Ostrava (2010) and Canada 1968-1973 (2013). Kolář's shots may speak with unusual eloquence about a specific place and its changes over time, yet they do so only indirectly. In reality, they concentrate on those moments of sudden and unique, sometimes even improbable "encounters” - precisely in the sense that this word was used by the Surrealists. These aesthetically powerful black-and-white photographs miss nothing of the indelible characteristics of Ostrava, a city of mining and industry, yet the resulting portrait of the city is imaginary, not a realistic description. As such, in the accompanying essays by Manuel Anceau, Jan Balabán, Martin Dostál and Jaromír Typlt, Viktor Kolář is discussed not only as a photographer but equally as a poet, using images in place of words.

Odborná publikace Divadlo ve specifických skupinách: otevřený dialog jako smysl a podstata sdílené umělecké tvorby nejen ve specifické skupině je sumarizační studií, která kriticky reflektuje a shrnuje poznatky, myšlenky, východiska výzkumné i umělecké práce ve specifických skupinách s lidmi se znevýhodněním na Divadelní fakultě AMU v Praze (DAMU). Studie vychází z pětadvacetileté umělecko-výzkumné zkušenosti a praxe ve specifických skupinách a je zaměřena nejen na konkrétní specifika této oblasti umělecké tvorby z pohledu režijního, výzkumného a pedagogického, ale i na širší celospolečenský kontext. Věnuje se zejména základním metodickým principům a přístupům v umělecké tvorbě ve specifických skupinách, důležitosti výzkumných a pedagogických aktivit v této oblasti umělecké tvorby na Divadelní fakultě AMU v Praze, ale také přínosu stran socializace, integrace a inkluze lidí se specifickými potřebami.

Portréty copaté dívky a otlučených věcí ze starého domu nakreslené černým pískem. Zobrazení prostá, vykořeněná ze sudetského kdysi, tak intimní, že vyvolávají ostych. Víc vzpomínka než skutečnost. Pak klíště, lesní mravenci, netopýr, pavouci, lišaj a další pohledům skrytí obyvatelé místa. Zachycení na přírodním papíře z himálajských rostlin, jehož struktura připomíná lidskou kůži. Formáty přes dva metry, jako by zdůrazňovaly, že záležitosti člověka pomíjejí, ale příroda je věčná. Mezi nimi na ramínku uniforma BDM, říšského Svazu německých dívek. Jako nová. Erika Bornová ve svém nejnovějším cyklu kreslí a maluje, jaké to je sdílet osobní prostor se stínem z minulosti. A všude kolem temná krása rozkladu. Jedno jestli z pozůstatků věcí a těl nebo rozvrácených dějin. Tehdy, stejně jako dnes.

Publikace Jan Pištěk Skryté příběhy, je rekonstrukcí formativních dějů, konceptuálních a stylových proměn, jimiž Pištěkova tvorba prošla. Zároveň je výběrem z jeho klíčových děl – figurují v něm některé z realizací z velkých státních i soukromých sbírek, ale také nová tvorba z posledních let, v níž se Pištěk živě navrací k některým tématům. V knize se tak odvíjí příběh malířovy tvorby počínaje rokem 1988 až po současnost.

Ač malíř a grafik Jaroslav Králík (1924–1999) vládl osobitým a inovativním stylem, přesto jeho dílo doposud zůstává širší veřejnosti spíše neznámé. Symbolickou splátkou toho dluhu je výpravná publikace, kterou připravil umělcův syn a která je důstojným potvrzením pevného Králíkova postavení v rámci umění druhé poloviny 20. století. K jeho spolužákům z ateliéru Emila Filly patřili například Čestmír Kafka a sestry Válovy, přátelské vztahy později navázal s Františkem Tichým či Kamilem Lhotákem. Oblast jeho tvůrčího zájmu byla široká, od monumentálních realizací do architektury a veřejného prostoru (gobelíny, art protis, vitráže) až po intimní kresby, grafiky či koláže, v nichž zejména rozvíjel citace obrazů starých mistrů, nejčastěji Hieronyma Bosche, Matthiase Grünewalda, Pietera Bruegela, Albrechta Dürera, Piera della Francesco či Sandra Botticelliho, fascinovala jej též estetika rukopisného písma nebo tištěného textu. Králíkova originální výtvarná řeč s ozvuky metafyzické malby, surrealismu a symbolismu otevírá široký prostor pro hlubší kosmologické otázky i úvahy o okolním světě a roli člověka v něm.

Fotografie nejnovějšího souboru Josefa Koudelky vznikaly dlouho, jak je ostatně pro autora typické. Pořídil je v letech 1991 až 2017 na více než dvou stovkách archeologických míst v oblasti Středozemí. Česko-anglická publikace přináší výběr čtyřiceti fotografií doprovázených textem francouzského archeologa Alaina Schnappa a jím vybranými citáty cestovatelů, historiků a spisovatelů, kteří o těchto stavbách v minulosti psali. Kniha vyšla u příležitosti stejnojmenné výstavy konané v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Josef Koudelka vždy fotografoval svět, jenž mizí a je potřeba si jej připomínat, ať už šlo o životní styl Romů, vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa, náboženské slavnosti či krajiny poznamenané lidskou činností. Ve svém souboru fotografií ruin zachycuje dříve reprezentativní stavby řecko-římského světa, dnes proměněné pouze v pozůstatky své bývalé slávy. Přežily zkázu času, a proto mají sílu, kterou se Josef Koudelka snažil převést do obrazu a zpřítomnit. Jak k tomu podotýká sám autor: „Ruiny nejsou minulost, ale budoucnost. Jednou všechno kolem nás budou ruiny.“

Není velkým překvapením, že se architekt Václav Girsa pustil do pokračování své úspěšné vzpomínkové knihy Postižen pamětí. Čtenáři mají velké štěstí, že je tento náš přední odborník na rekonstrukce památek rozený vypravěč, tudíž umí své bohaté a zajímavé životní zkušenosti přetavit do stylisticky vybroušených příběhů, které dokáží pobavit i poučit. Nenásilnou formou se tak dozvědí mnohé nejen o historii Bezdězu, Ploskovic, Zákup a dalších významných staveb, ale získají také „návod“, jak se dívat na rekonstruované památky u nás i ve světě. Vzpomínky Václava Girsy jsou cenné jednak pro svůj vhled do často dobrodružné práce architekta-záchranáře, jednak jako zpráva o tom, jak lze v životě stát pevně za svým přesvědčením, jak lze prosazovat dodržování etiky a morálky, jak naplňovat své životní poslání, ale také o tom, že podobnou péči jako památkám je potřeba věnovat i rodině a přátelům.