Kant strana 5 z 29

Působivá kniha přináší více než třicet ukázek soukromých zahrad České republiky. Představuje také jejich tvůrce, kteří patří k absolutní špičce zahradního umění v našich zemích, jednoho z výrazných témat krajinářské architektury obecně. Výsledky jejich práce originální a krásné zahrady se díky této publikaci mohou stát pro čtenáře nejen inspirací, ale i poučením o současných přístupech ke zvelebování vlastních zahrad, ale i veřejných prostranství, jež jsou zahradami pro obyvatele našich měst.

Mirek Michálek se ve své humorbidní sbírce fejetonů a glos zabývá základními problémy moderní společnosti, jako jsou například nespavost, Moravské národní obrození, pochopení díla Roberta Musila nebo tajemství černých děr a veřejných záchodků. Třináct filozofujících i absurdních textů zakončených netradičními rýmy s prvky nonsensové poezie doplňují kresby akademického malíře, erotického kreslíře a tvůrce objektů Ivana Komárka. Kniha je určena milovníkům češtiny a literatury, vyznavačům humoru a nepřátelům moru.

Zcela neopakovatelné, uchvacující, krásné i děsivé. Snad takto lze pár slovy popsat zážitek z pusté Prahy během karantény, která postihla všechna města a místa nejen v naší zemi. Nezažil to nikdo z naší generace, ani z generace našich rodičů a prarodičů. Snad to mine naše děti a my jim to budeme moci zprostředkovat jen jako vzpomínku, a to díky této knize zcela unikátních černobílých fotografií. Pavel Hroch v nich zachytil naši metropoli, když na pár chvil byla jen sama pro sebe a sama sebou. Projděte se spolu s ním prázdnými ulicemi, postůjte na pustých náměstích, prohlédněte si její architektonické skvosty, jindy skryté za clonou všudypřítomného hlučícího davu. Průvodcem vám bude i osobitý text spisovatele Miloše Urbana. Stalo se to vůbec? Možná to byl jen sen

Do dějin české fotografie se Miloň Novotný zapsal ve svých osmatřiceti letech vynikající knihou Londýn, která vyšla v období pražského jara. Po sovětské okupaci se ocitl na indexu nežádoucích autorů a nemohl publikovat. Jednou z možností, jak se uživit, byla spolupráce se Svazem českých skladatelů a koncertních umělců. Miloň Novotný však nebyl rutinní fotograf, a tak se nám díky jeho talentu a přísné umělecké selekci dochovala unikátní sbírka skvělých portrétů tehdy začínajících i slavných hudebníků. U příležitosti nedožitých devadesátin autora připravilo nakladatelství KANT ve spolupráci s fotografkou Danou Kyndrovou publikaci s více než sto šedesáti fotografiemi, které tak budou představeny veřejnosti vůbec poprvé. Součástí publikace jsou i stručné medailonky jednotlivých umělců v češtině i angličtině.

Převážně textová publikace, která je společným dílem týmu špičkových odborníků z několika vědních oborů, poodhaluje fascinující dobrodružství života sběratele, botanika, lékaře, cestovatele a mecenáše Jindřicha Vávry. Brněnský rodák Jindřich Vávra (18311887) byl muž mnoha nadání a významnou osobností rakouského veřejného života. Jako doprovod členů panovnického rodu Vávra dvakrát obeplul svět a ze svých cest do často velmi vzdálených a exotických zemí přivážel doklady, jež jsou dnes významnou součástí botanických, numismatických, zoologických, etnologických a také fotografických sbírek. Souběžně s tímto sborníkem textů, z nichž je každý doplněn anglickým resumé, vyšla obrazová kniha Čas rytířů dalekých moří, jež detailně a v dosud nepublikované šíři představuje Vávrovu mimořádnou fotografickou sbírku. Z obou svazků tak vyvstává obraz výjimečné osobnosti, sběratele a štědrého donátora Jindřicha Vávry, který za své zásluhy obdržel od císaře Františka Josefa I. erb a titul rytíř Dalekých moří.

Tato kniha je téměř zjevením. Zpřístupňuje totiž poklad, o který již léta pečuje brněnské Moravské zemské muzeum. V dosud nepublikované šíři tak můžete listovat fotografiemi ze sbírky Jindřicha Vávry, námořního lékaře a přírodovědce. Vávra byl nejstarším českým cestovatelem, který cíleně sbíral fotografické doklady ze svých zámořských cest, během nichž také dvakrát obeplul svět. Jeho fotografická sbírka z let 18651879, čítající na 1 300 fotografií, je zcela mimořádná. K nejpůsobivějším patří záběry z východní a jihovýchodní Asie, z Austrálie či ze severní Afriky. Vedle řady anonymních děl zahrnuje Vávrova sbírka také albuminové pozitivy z éry mokrého kolodiového procesu od fotografů světové proslulosti, jakým byl Samuel Bourne či Wilhelm Burger. Za své zásluhy v oblasti vědy byl Vávra vedle jiných ocenění honorován čestným titulem rytíř Dalekých moří. Perfektně vypravená publikace poskytuje zcela nevšední zážitek, a to díky fotografiím, ze kterých na vás dýchne atmosféra dalekých a exotických zemí z časů před sto padesáti lety. Obohatí tak nejen milovníky fotografie a historie, ale i vášnivé cestovatele.

Monografie Evy Mansfeldové (1950-2016), dnes nejvýznamnější představitelky české variace konkrétního umění a svým způsobem i op artu. Malířky, jejíž originální tvarosloví je založeno na vztazích mezi geometrickými tvary a barvou. Tvorbu Evy Mansfeldové lze z hlediska umělecké stylu zařadit mezi geometrickou abstrakci, op art či konstruktivismus. Její obrazy jsou založeny na vztazích mezi geometrickými tvary a barvou, představují permanentní a systematický průzkum zákonitosti vjemů, cílem je vyvolání zrakové iluze pohybu dosahovaného plošnou strukturou a barevností. Její ztvárnění vychází z myšlenkového směru druhé poloviny dvacátého století, jehož základní ideou je pojetí, že "univerzálnost umění sebou nese i univerzálnost tvarosloví".

Radek Lampa patří k výrazným představitelům současné střední generace českých architektů. Výpravnou monografii, přinášející výběr jeho dosavadních prací, doprovází desítky fotografií hotových realizací, vizualizace budoucích projektů, pracovní skici a také nevšední autorský text, ve kterém sám architekt komentuje svoje životní zkušenosti, proces vzniku konkrétních staveb, rozvíjí své sny a vize a také uvažuje nad vztahem mezi tvůrcem stavby a jejím uživatelem. Poodhaluje tím mnohdy skryté zákulisí práce architekta jako profese, která je často plná slepých uliček, nesnází a problémů, ale i čisté radosti z navrhování a ze vzniku něčeho nového. Publikace, kterou ocení nejen odborná veřejnost a zájemci o architekturu, ale i studenti architektury a začínající architekti, obsahuje též texty Lampových spolupracovníků a mentorů Jána Stempela, Ladislava Lábuse, Jana Mackoviče a rozhovor s Josefem Pleskotem, s jehož AP atelierem byl architekt Lampa v počátku své kariéry úzce spjat.

Jak se dívat na svět, na život, na události, na situace a na lidské konání? Jako na divadlo. A proč ne? Zvolil jsem sice přístup prostřednictvím metafory performance, ale jsem si vědom, že na řadu jevů, příznivci dramatismu nazíraných prizmatem divadla či performance, se dá hledět i jinak. Didaktik může i bez prizmatu divadla sledovat ve třídě jevy, které jsem sledoval já. Volba metodologie ale byla mou záležitostí, Volil jsem to, co je mi blízké. Metafora divadla nabízela dobré otázky k pozorování a diagnostice jednání. Josef Valenta Divadlo se během své předlouhé existence naučilo výše zmíněné vnímat, pečlivě reflektovat, prozkoumávat. Tak nemohla nevzniknout otázka, zda analytické nástroje, jimiž divadlo zkoumá člověka, mohou být použity i mimo divadlo. Tedy ne při práci na tom, co budeme hrát a co tím chceme říci, ale při mimouměleckém zkoumání lidského chování, myšlení a prožívání. Divadlo se svými nástroji reflexe lidí a jejich životů a jednání je úspěšné. Analytická složka divadelní práce je evidentně evoluční výhodou. Kdyby nefungovala dobře, divadlo by nesporně zaniklo nebo by jen živořilo. A dramatikovo dobírání se podstat toho, o čem píše, a divadelnické dobírání se podstat toho, jak drama transformovat do scénické podoby, nese jisté shodné rysy s dobíráním se podstat jak v běžném životě, tak dokonce i ve výzkumu. Divadla jako prostředku poznávání se v polovině 20. století důkladně chopily vědy o člověku a pokusily se z této metafory učinit instrument svého výzkumu. Zejm. díky jménům Burke, Goffman či Turner se tzv. dramaturgická metafora etablovala v metodologii výzkumů sociálních interakcí. Tím ovšem její historie nekončí a téma je živé i dnes. A o tom pojednává kniha, kterou právě držíte v ruce. Doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.(* 1954 v Brandýse nad Labem) Studoval latinu, dějepis a pedagogiku na FF UK v Praze, později v doplňujícím studiu výchovnou dramatiku na pražské DAMU. Dále absolvoval řadu kurzů (aplikovaná sociální psychologie; interaktivní divadlo; dramaterapie; outdoorové aktivity apod.). Přednáší na katedře pedagogiky FF UK, na katedře dramatické výchovy DAMU a na dalších vysokých školách. Odborně se zaměřuje na didaktiku osobnostního a sociálního rozvoje/výchovy, pedagogiku a psychologii dramatické hry, paradivadelní edukační činnosti, scénologii a sémiotiku mimodivadelního chování, dramaticko-performační pojetí edukace a výzkum div-dram uměním. V rámci soukromé pedagogické praxe se věnuje oblasti komunikačních témat pro veřejně vystupující profese, přípravě lektorů pro vzdělávání dospělých a supervizní činnosti v těchto oblastech. V nakladatelství KANT vyšla jeho Scénologie krajiny (malá řada edice Disk, 2008) a Scénologie (každodenního) chování (velká řada edice Disk, 2011).

Jan Kubíček patří k nejvýznamnějším představitelům české geometrické abstrakce. V jeho díle hrají nezastupitelnou roli také fotografie, které ale nejsou veřejnosti prozatím tolik známé. Sám umělec své fotografie příliš nevystavoval, důležité místo však měly na pozdějších retrospektivách jeho díla a vzbudily velkou pozornost nejen mezi sběrateli. Publikace je prvním ucelenějším shrnutím Kubíčkovy fotografické tvorby. V osmi cyklech ukazuje šíři jeho fotografické činnosti a dokládá pochopení specifik tohoto média i dlouhodobou lásku k němu.

Mnohdy dosud nepublikované syrové fotografie Vladimíra Birguse ukazují život v československých městech, ale i v Moskvě, Varšavě, Tallinu, Rize, Sofii a dalších metropolích sovětských satelitů v 70. a 80. letech. S ironickým odstupem a výrazně subjektivním zobrazením ukazují tehdejší devastaci prostředí i lidí, kontrast mezi optimisticky laděnou komunistickou propagandou a neutěšenou realitou i mezi oficiálním a soukromým světem. Kurátor fotografické sbírky Uměleckoprůmyslového muzea v Praze Jan Mlčoch o nich napsal: Nejsou prvoplánově politické, zachycují vratké bloudící postavy, zamlklé a podmračené ženy v jejich pachtění po zboží, kterého není dost nebo není vůbec. Města byla chátrajícími kulisami (zdánlivě) nezvratitelných lidských osudů. Černobílé fotografie se svojí škálou šedí dokonale vystihují neměnnost dní a nocí. Kniha vychází s textem sociologa Jiřího Siostrzonka.

Tomáš Lahoda patří k nejvšestrannějším umělcům současnosti. Ve svých obrazech s naprostou suverenitou střídá virtuózní realistickou malbu s abstraktními formami a blízké mu je též umění performance. Svědčí o tom i výpravná publikace Voila, která přináší výběr z jeho dosavadní tvorby. Lahoda často pracuje v cyklech, přičemž se v každém cíleně věnuje určitému tématu, ať je to kritika současné konzumní společnosti, podoby a proměny kýče či interpretace světa reklamy. Pro jeho díla je příznačná hravost, ironie i perzifláž, nikdy ale neschází umělcův nadhled, jeho porozumění teorii vizuálního umění a zejména zcela samozřejmá poučenost dějinami umění. Reprezentativní monografie je mimo jiné také příspěvkem k objevování Lahodovy tvorby pro domácí publikum, neboť jeho práce jsou známější spíše ve světovém kontextu, kde také nejčastěji vystavuje a kde jsou jeho díla zastoupena v mnoha galerijních a muzejních sbírkách.

Fotografická monografie Petra Zhoře přináší průřez jeho celoživotním dílem od šedesátých let po současnost. Najdete v ní tedy vše podstatné z autorova originálního rukopisu, pro který jsou typické zneklidňující světelné linie, nezúčastněné tváře figurín, chladné odlesky, včetně surrealistické technizující poetiky zdůrazněné tónováním černobílé fotografie. Zhoř má mimořádný pozorovací talent a občas můžete mít pocit, že vidí i to, co se odehrává hluboko pod povrchem – třeba ve vašem nitru. Nevšedně graficky zpracovanou knihu doprovází erudovaný text PhDr. Michala Janaty.

Miroslav Horníček umělec, jehož lze jen těžko charakterizovat jedním slovem, byl zkrátka výjimečný. Jeho nadčasový smysl pro humor, přirozenou noblesu, pronikavý intelekt, pracovitost a vzácné herecké nadání připomíná výpravná publikace, která vychází u příležitosti stého výročí umělcova narození. Obsahově nabitá kniha je vyústěním mnohaleté badatelské a sběratelské práce Horníčkova obdivovatele Petra Jamníka, který pro ni vybral desítky mnohdy unikátních fotografií a artefaktů ze své sbírky a vedle textů mapujících Horníčkův život ji obohatil také o vzpomínky jeho nejbližších přátel a spolupracovníků, jako byli Hana Hegerová, Jiří Suchý, Milan Lasica, Anna Sováková, Vladimír Just a mnoho dalších. Kniha tak není jen důstojnou poctou a poutavou připomínkou Horníčkovy umělecké a tvůrčí činnosti, ale svou zasvěcenou erudicí, zasazující do kontextu množství dobových dokumentů, programů divadelních her, rukopisů, nepublikovaných glos, fejetonů či dopisů, komplexním pohledem na jednu z nejvýznamnějších osobností českého kulturního života.

Profesor dějin architektury Christopher Long se v knize svých esejů věnuje zásadním momentům, které měly určující vliv na vývoj tvorby světově uznávaného architekta Adolfa Loose. Longovy eseje jsou jakési sondy malé výlety do Lossova bohatého a složitého intelektuálního světa, jehož pochopení nám může osvětlit klíčový okamžik v historii architektury a designu. Na základě detailního studia dobových pramenů přináší Long nové poznatky a uvádí na pravou míru některé dosud tradované omyly. Přestože ho Loos nesmírně zajímá jako architekt, ještě víc jej fascinuje, jaký to byl pronikavý a jedinečný myslitel, s jakou jasnozřivostí dokázal prohlédnout a pochopit realitu moderního života. Neboť, jak píše Long, problém modernismu není otázkou stylu, ale otázkou pochopení, jak se svět mění. Pro Loose bylo tudíž klíčové přijít na to, jak na změny reagovat.

Krutoněžné foto-autoportréty Petry Šimkové vznikají jako forma jejího intimního deníku, kdy řečí těla výmluvně zobrazuje své pocity, touhy a předtuchy. Vlastní akty snímané dlouhou expozicí následně metodou digitální fotomontáže kombinuje s fotografiemi přírodních struktur a městských prostorů, které pořídila na dvou pro ni osudových místech na tropickém ostrově Bali a v Praze. Estetiku i dynamiku jejích foto-obrazů zásadně ovlivňuje techno, jež pro ni znamená mnohem víc než pouhou hudební inspiraci.