Kant strana 5 z 29

Často a s oblibou se říkává, že herectví je jen jedno. Nevyžadují ale různé divadelní druhy a žánry odlišné přístupy k performanci příběhu, který je základem každého divadelního díla? Jak označit interprety operet a muzikálů jako herce, zpěváky, hrající zpěváky, zpívající herce nebo zcela jinak? Liší se herectví v operetě a muzikálu? A pokud ano, vyvíjely se tyto odlišnosti v průběhu doby? Ovlivňoval je i celkový kontext kulturně- společenského vývoje českého národa? Odpovědi na tyto a související otázky se snaží nastínit tato kniha, a to jak v úvodním historicko-teoretickém exkurzu operetou i muzikálem, tak v následných případových studiích konkrétních výrazných hereckých osobností českého zábavněhudebního divadla 20. století. Volně tak navazuje na předchozí autorovu publikaci Od operety k muzikálu: Zábavněhudební divadlo v Československu po roce 1945. Největší pozornost je věnována herci, ale i režisérovi a autorovi Oldřichu Novému, který během své dlouhé kariéry spolupracoval takřka se všemi českými zábavněhudebními scénami. Také Nelly Gaierová prošla angažmá v regionálních divadlech v Ostravě a v Plzni, než se zabydlela na jevištích pražských scén v průběhu své umělecké činnosti navíc obstála v různorodých žánrech hudebních divadla od operet, přes muzikály, hudební komedie, Brechtovy a Weillovy singspiely, ale úspěchy slavila také v činohře i před filmovou kamerou. Pozornost je věnována i Karlu Fialovi, Věře Macků, Josefu Kobrovi, Laďce Kozderkové, Evě Veškrnové a dalším protagonistům ansámblů pražského, brněnského, ostravského a plzeňského zábavněhudebního divadla. Když jsem vešel na scénu, byl jsem přivítán tak dlouhým potleskem, že jsem tu vstupní začínal dvakrát a zase jsem musel přestat. Když jsem začal konečně potřetí, zjistil jsem, že dojetím vlastně nemohu převzít pořádný tón, že mám vyschlo v krku a že snad i brečím. A tak jsem ta nejtěžší místa odparlandoval a přece ani tím se nádherný úspěch večera nezmenšil. Bylo to pro mě dokonce velké poučení pro můj další způsob zpěvu. Oldřich Nový Kdo nemá operetu rád, ať na ni nechodí, a nechá ji těm, kteří ji rádi mají. [] Ale dívat se na operetu se shovívavým úsměvem, to ne, to prosím ne! On totiž kdo v ní chce pracovat, musí umět velmi mnoho. Má-li být opereta vkusná, pak o to víc je třeba lásky a odpovědnosti a hlavně naprosté hudebnosti. Je nutný smysl pro pohyb, dramatický projev, je třeba umět zpívat i tančit a to vše je herectví v pravém slova smyslu. [] Operetou dáváme divákům radost, odpočinek, i když samozřejmě je nutné ji vytvářet s naprostou profesionální dokonalostí Nelly Gaierová

V pozdní modernitě se požadavek tvořivosti a originality, spojené s vytvářením něčeho nového požadavek vyhrazený do té doby zejména umění stal čímsi všeobecně vyžadovaným. Aby také ne, vždyť stálý růst produkce nezbytně vyžaduje její permanentní inovaci i estetizaci a součástí trhu se stala také produkce zážitků! Je jasné, jaké důsledky na proměnu samotného pojmu i podobu umění může mít a má vznik a rozvoj kulturního průmyslu, obstarávajícího tyto komodifikované zážitky v rozsahu od televizní produkce po turismus. To činí problematiku vztahu scénování a umění zvlášť naléhavou. Tak bylo také důvodem pro napsání knihy Scénování a umění přesvědčení, že je důležité, ba nutné odlišit jistý druh tvorby druh, pro který snad můžeme vyhradit název i status umění od všeho ostatního, co se dnes pokládá za kreativní. V té souvislosti odlišuje autor také umělecké scénování od všeobecného scénování, které je pro dnešní svět příznačné.

Působivá kniha přináší více než třicet ukázek soukromých zahrad České republiky. Představuje také jejich tvůrce, kteří patří k absolutní špičce zahradního umění v našich zemích, jednoho z výrazných témat krajinářské architektury obecně. Výsledky jejich práce originální a krásné zahrady se díky této publikaci mohou stát pro čtenáře nejen inspirací, ale i poučením o současných přístupech ke zvelebování vlastních zahrad, ale i veřejných prostranství, jež jsou zahradami pro obyvatele našich měst.

Zcela neopakovatelné, uchvacující, krásné i děsivé. Snad takto lze pár slovy popsat zážitek z pusté Prahy během karantény, která postihla všechna města a místa nejen v naší zemi. Nezažil to nikdo z naší generace, ani z generace našich rodičů a prarodičů. Snad to mine naše děti a my jim to budeme moci zprostředkovat jen jako vzpomínku, a to díky této knize zcela unikátních černobílých fotografií. Pavel Hroch v nich zachytil naši metropoli, když na pár chvil byla jen sama pro sebe a sama sebou. Projděte se spolu s ním prázdnými ulicemi, postůjte na pustých náměstích, prohlédněte si její architektonické skvosty, jindy skryté za clonou všudypřítomného hlučícího davu. Průvodcem vám bude i osobitý text spisovatele Miloše Urbana. Stalo se to vůbec? Možná to byl jen sen

Do dějin české fotografie se Miloň Novotný zapsal ve svých osmatřiceti letech vynikající knihou Londýn, která vyšla v období pražského jara. Po sovětské okupaci se ocitl na indexu nežádoucích autorů a nemohl publikovat. Jednou z možností, jak se uživit, byla spolupráce se Svazem českých skladatelů a koncertních umělců. Miloň Novotný však nebyl rutinní fotograf, a tak se nám díky jeho talentu a přísné umělecké selekci dochovala unikátní sbírka skvělých portrétů tehdy začínajících i slavných hudebníků. U příležitosti nedožitých devadesátin autora připravilo nakladatelství KANT ve spolupráci s fotografkou Danou Kyndrovou publikaci s více než sto šedesáti fotografiemi, které tak budou představeny veřejnosti vůbec poprvé. Součástí publikace jsou i stručné medailonky jednotlivých umělců v češtině i angličtině.

Převážně textová publikace, která je společným dílem týmu špičkových odborníků z několika vědních oborů, poodhaluje fascinující dobrodružství života sběratele, botanika, lékaře, cestovatele a mecenáše Jindřicha Vávry. Brněnský rodák Jindřich Vávra (18311887) byl muž mnoha nadání a významnou osobností rakouského veřejného života. Jako doprovod členů panovnického rodu Vávra dvakrát obeplul svět a ze svých cest do často velmi vzdálených a exotických zemí přivážel doklady, jež jsou dnes významnou součástí botanických, numismatických, zoologických, etnologických a také fotografických sbírek. Souběžně s tímto sborníkem textů, z nichž je každý doplněn anglickým resumé, vyšla obrazová kniha Čas rytířů dalekých moří, jež detailně a v dosud nepublikované šíři představuje Vávrovu mimořádnou fotografickou sbírku. Z obou svazků tak vyvstává obraz výjimečné osobnosti, sběratele a štědrého donátora Jindřicha Vávry, který za své zásluhy obdržel od císaře Františka Josefa I. erb a titul rytíř Dalekých moří.

Tato kniha je téměř zjevením. Zpřístupňuje totiž poklad, o který již léta pečuje brněnské Moravské zemské muzeum. V dosud nepublikované šíři tak můžete listovat fotografiemi ze sbírky Jindřicha Vávry, námořního lékaře a přírodovědce. Vávra byl nejstarším českým cestovatelem, který cíleně sbíral fotografické doklady ze svých zámořských cest, během nichž také dvakrát obeplul svět. Jeho fotografická sbírka z let 18651879, čítající na 1 300 fotografií, je zcela mimořádná. K nejpůsobivějším patří záběry z východní a jihovýchodní Asie, z Austrálie či ze severní Afriky. Vedle řady anonymních děl zahrnuje Vávrova sbírka také albuminové pozitivy z éry mokrého kolodiového procesu od fotografů světové proslulosti, jakým byl Samuel Bourne či Wilhelm Burger. Za své zásluhy v oblasti vědy byl Vávra vedle jiných ocenění honorován čestným titulem rytíř Dalekých moří. Perfektně vypravená publikace poskytuje zcela nevšední zážitek, a to díky fotografiím, ze kterých na vás dýchne atmosféra dalekých a exotických zemí z časů před sto padesáti lety. Obohatí tak nejen milovníky fotografie a historie, ale i vášnivé cestovatele.

Monografie Evy Mansfeldové (1950-2016), dnes nejvýznamnější představitelky české variace konkrétního umění a svým způsobem i op artu. Malířky, jejíž originální tvarosloví je založeno na vztazích mezi geometrickými tvary a barvou. Tvorbu Evy Mansfeldové lze z hlediska umělecké stylu zařadit mezi geometrickou abstrakci, op art či konstruktivismus. Její obrazy jsou založeny na vztazích mezi geometrickými tvary a barvou, představují permanentní a systematický průzkum zákonitosti vjemů, cílem je vyvolání zrakové iluze pohybu dosahovaného plošnou strukturou a barevností. Její ztvárnění vychází z myšlenkového směru druhé poloviny dvacátého století, jehož základní ideou je pojetí, že "univerzálnost umění sebou nese i univerzálnost tvarosloví".

Radek Lampa patří k výrazným představitelům současné střední generace českých architektů. Výpravnou monografii, přinášející výběr jeho dosavadních prací, doprovází desítky fotografií hotových realizací, vizualizace budoucích projektů, pracovní skici a také nevšední autorský text, ve kterém sám architekt komentuje svoje životní zkušenosti, proces vzniku konkrétních staveb, rozvíjí své sny a vize a také uvažuje nad vztahem mezi tvůrcem stavby a jejím uživatelem. Poodhaluje tím mnohdy skryté zákulisí práce architekta jako profese, která je často plná slepých uliček, nesnází a problémů, ale i čisté radosti z navrhování a ze vzniku něčeho nového. Publikace, kterou ocení nejen odborná veřejnost a zájemci o architekturu, ale i studenti architektury a začínající architekti, obsahuje též texty Lampových spolupracovníků a mentorů Jána Stempela, Ladislava Lábuse, Jana Mackoviče a rozhovor s Josefem Pleskotem, s jehož AP atelierem byl architekt Lampa v počátku své kariéry úzce spjat.

Jak se dívat na svět, na život, na události, na situace a na lidské konání? Jako na divadlo. A proč ne? Zvolil jsem sice přístup prostřednictvím metafory performance, ale jsem si vědom, že na řadu jevů, příznivci dramatismu nazíraných prizmatem divadla či performance, se dá hledět i jinak. Didaktik může i bez prizmatu divadla sledovat ve třídě jevy, které jsem sledoval já. Volba metodologie ale byla mou záležitostí, Volil jsem to, co je mi blízké. Metafora divadla nabízela dobré otázky k pozorování a diagnostice jednání. Josef Valenta Divadlo se během své předlouhé existence naučilo výše zmíněné vnímat, pečlivě reflektovat, prozkoumávat. Tak nemohla nevzniknout otázka, zda analytické nástroje, jimiž divadlo zkoumá člověka, mohou být použity i mimo divadlo. Tedy ne při práci na tom, co budeme hrát a co tím chceme říci, ale při mimouměleckém zkoumání lidského chování, myšlení a prožívání. Divadlo se svými nástroji reflexe lidí a jejich životů a jednání je úspěšné. Analytická složka divadelní práce je evidentně evoluční výhodou. Kdyby nefungovala dobře, divadlo by nesporně zaniklo nebo by jen živořilo. A dramatikovo dobírání se podstat toho, o čem píše, a divadelnické dobírání se podstat toho, jak drama transformovat do scénické podoby, nese jisté shodné rysy s dobíráním se podstat jak v běžném životě, tak dokonce i ve výzkumu. Divadla jako prostředku poznávání se v polovině 20. století důkladně chopily vědy o člověku a pokusily se z této metafory učinit instrument svého výzkumu. Zejm. díky jménům Burke, Goffman či Turner se tzv. dramaturgická metafora etablovala v metodologii výzkumů sociálních interakcí. Tím ovšem její historie nekončí a téma je živé i dnes. A o tom pojednává kniha, kterou právě držíte v ruce. Doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.(* 1954 v Brandýse nad Labem) Studoval latinu, dějepis a pedagogiku na FF UK v Praze, později v doplňujícím studiu výchovnou dramatiku na pražské DAMU. Dále absolvoval řadu kurzů (aplikovaná sociální psychologie; interaktivní divadlo; dramaterapie; outdoorové aktivity apod.). Přednáší na katedře pedagogiky FF UK, na katedře dramatické výchovy DAMU a na dalších vysokých školách. Odborně se zaměřuje na didaktiku osobnostního a sociálního rozvoje/výchovy, pedagogiku a psychologii dramatické hry, paradivadelní edukační činnosti, scénologii a sémiotiku mimodivadelního chování, dramaticko-performační pojetí edukace a výzkum div-dram uměním. V rámci soukromé pedagogické praxe se věnuje oblasti komunikačních témat pro veřejně vystupující profese, přípravě lektorů pro vzdělávání dospělých a supervizní činnosti v těchto oblastech. V nakladatelství KANT vyšla jeho Scénologie krajiny (malá řada edice Disk, 2008) a Scénologie (každodenního) chování (velká řada edice Disk, 2011).

Jan Kubíček patří k nejvýznamnějším představitelům české geometrické abstrakce. V jeho díle hrají nezastupitelnou roli také fotografie, které ale nejsou veřejnosti prozatím tolik známé. Sám umělec své fotografie příliš nevystavoval, důležité místo však měly na pozdějších retrospektivách jeho díla a vzbudily velkou pozornost nejen mezi sběrateli. Publikace je prvním ucelenějším shrnutím Kubíčkovy fotografické tvorby. V osmi cyklech ukazuje šíři jeho fotografické činnosti a dokládá pochopení specifik tohoto média i dlouhodobou lásku k němu.

Klíčové problémy spojené s překládáním Shakespearova díla formuluje a třídí Jiří Josek na základě bohatých osobních zkušeností. Po stručném úvodu do problematiky překladu dramatu a kapitole pojednávající o tradici překádání Shakespeara v českých zemích se v nejrozsáhlejší části monografie věnuje srovnávacím analýzám a reflexím konkrétních příkladů, při kterých čeští překladatelé různých generací včetně jeho samého řešili a stále řeší problematiku odlišnosti jazykových systémů či formální a obsahové ekvivalence. Srovnání jsou podrobeny postupy při překladu homonymních slov v ukázkách doslovných a ekvivalentních transpozic, komplexní metafory, rytmické a fónické odlišnosti originálu a překladového jazyka. Vedle závislosti překladu na vztahu k interpretaci postav a díla se Jiří Josek zabývá překladatelskými problémy danými odlišností nejrůznějších kontextů dobových, místních i kulturních, srovnání překladů slovních hříček, malapropismů, komolení řeči i jazykových parodií, při nichž překladatelé užívají různých stupňů a způsobů substituce. Několik konkrétních příkladů věnuje také specifice překládání pro různá média a v rámci jednotlivých médií pak úpravám pro mluvený projev (dabing) a překladu podtitulků.

Mnohdy dosud nepublikované syrové fotografie Vladimíra Birguse ukazují život v československých městech, ale i v Moskvě, Varšavě, Tallinu, Rize, Sofii a dalších metropolích sovětských satelitů v 70. a 80. letech. S ironickým odstupem a výrazně subjektivním zobrazením ukazují tehdejší devastaci prostředí i lidí, kontrast mezi optimisticky laděnou komunistickou propagandou a neutěšenou realitou i mezi oficiálním a soukromým světem. Kurátor fotografické sbírky Uměleckoprůmyslového muzea v Praze Jan Mlčoch o nich napsal: Nejsou prvoplánově politické, zachycují vratké bloudící postavy, zamlklé a podmračené ženy v jejich pachtění po zboží, kterého není dost nebo není vůbec. Města byla chátrajícími kulisami (zdánlivě) nezvratitelných lidských osudů. Černobílé fotografie se svojí škálou šedí dokonale vystihují neměnnost dní a nocí. Kniha vychází s textem sociologa Jiřího Siostrzonka.

Tomáš Lahoda patří k nejvšestrannějším umělcům současnosti. Ve svých obrazech s naprostou suverenitou střídá virtuózní realistickou malbu s abstraktními formami a blízké mu je též umění performance. Svědčí o tom i výpravná publikace Voila, která přináší výběr z jeho dosavadní tvorby. Lahoda často pracuje v cyklech, přičemž se v každém cíleně věnuje určitému tématu, ať je to kritika současné konzumní společnosti, podoby a proměny kýče či interpretace světa reklamy. Pro jeho díla je příznačná hravost, ironie i perzifláž, nikdy ale neschází umělcův nadhled, jeho porozumění teorii vizuálního umění a zejména zcela samozřejmá poučenost dějinami umění. Reprezentativní monografie je mimo jiné také příspěvkem k objevování Lahodovy tvorby pro domácí publikum, neboť jeho práce jsou známější spíše ve světovém kontextu, kde také nejčastěji vystavuje a kde jsou jeho díla zastoupena v mnoha galerijních a muzejních sbírkách.

Fotografická monografie Petra Zhoře přináší průřez jeho celoživotním dílem od šedesátých let po současnost. Najdete v ní tedy vše podstatné z autorova originálního rukopisu, pro který jsou typické zneklidňující světelné linie, nezúčastněné tváře figurín, chladné odlesky, včetně surrealistické technizující poetiky zdůrazněné tónováním černobílé fotografie. Zhoř má mimořádný pozorovací talent a občas můžete mít pocit, že vidí i to, co se odehrává hluboko pod povrchem – třeba ve vašem nitru. Nevšedně graficky zpracovanou knihu doprovází erudovaný text PhDr. Michala Janaty.

Miroslav Horníček umělec, jehož lze jen těžko charakterizovat jedním slovem, byl zkrátka výjimečný. Jeho nadčasový smysl pro humor, přirozenou noblesu, pronikavý intelekt, pracovitost a vzácné herecké nadání připomíná výpravná publikace, která vychází u příležitosti stého výročí umělcova narození. Obsahově nabitá kniha je vyústěním mnohaleté badatelské a sběratelské práce Horníčkova obdivovatele Petra Jamníka, který pro ni vybral desítky mnohdy unikátních fotografií a artefaktů ze své sbírky a vedle textů mapujících Horníčkův život ji obohatil také o vzpomínky jeho nejbližších přátel a spolupracovníků, jako byli Hana Hegerová, Jiří Suchý, Milan Lasica, Anna Sováková, Vladimír Just a mnoho dalších. Kniha tak není jen důstojnou poctou a poutavou připomínkou Horníčkovy umělecké a tvůrčí činnosti, ale svou zasvěcenou erudicí, zasazující do kontextu množství dobových dokumentů, programů divadelních her, rukopisů, nepublikovaných glos, fejetonů či dopisů, komplexním pohledem na jednu z nejvýznamnějších osobností českého kulturního života.