Kant strana 7 z 25

Nápaditý profilový katalog člena výtvarné skupiny Obr. Josef Achrer je jedním z inovačních, čerstvých a mladých malířů nastupující nové výtvarné generace, která věří malovanému obrazu a zkoumá možnosti abstrakce v prostoru a na ploše plátna.

Uvažujeme-li o vývoji západní teorie dramatu od Aristotela k moderním autorům, mohli bychom ji nejstručněji charakterizovat heslem 'Od metafyziky k technice'. Vrcholu dosahuje tento vývoj v 19. století ve Freytagově Technice dramatu a v proslulých Po ltiho Třiceti šesti dramatických situacích. Právě posledně jmenovaný spis se stává pro Júlia Gajdoše východiskem ke sledování dalšího (moderního i postmoderního) vývoje a možných perspektiv vyjádřených otázkou 'Má ještě vůbec smysl pěstovat teorii dr amatu?' Při sledování dvou linií teorie dramatu, z nichž jednu by bylo možné nazvat scientistickou, příp. noetickou, a druhou antropologickou, příp. ontologickou, je pro něho totiž klíčovým pojmem právě 'situace' a vztahy různých teorií k ní. Je to p řece právě situace, která spojuje jak drama v divadle s dramatem ve světě a v životě, tak také teorii dramatu s teorií divadla, ba samo drama s divadlem, které nechce a nemůže být pouhou ilustrací psaného textu. Autor, jak sám píše v závěru své studi e, tedy "z hlediska jednoho [] ovšem klíčového pojmu dramatické situace poukázal na některé poznatky i omyly v teorii dramatu, ke kterým se dospívalo v průběhu posledních dvou století, a rovněž na současná východiska české teorie, a to také té j ejí linie, která je na rozdíl od strukturalistů za hranicemi poměrně neznámá, přestože by se pro evropské teoretické myšlení o dramatu a divadle mohla stát důležitým podnětem", zejména díky komplexnosti svého pohledu.

Fotografovat začal Roman Burda (1966) soustavně teprve po první návštěvě Afriky. Etiopská krajina a zvyky a rituály tamních lidí ho natolik uchvátily, že se od té doby do oblasti řeky Omo stále vrací. Dnes už má mezi domorodci přátele, u kterých přespává, prožívá s nimi rodinné události, pomáhá jim vyřizovat úřední záležitosti a vozí jim dárky, o které ho žádají. Oni mu zase umožňují zažívat a dokumentovat mizející Afriku, obřady a slavnosti, které už sotva někdo nafotografuje, protože mnohé, zejména ty násilné a nebezpečné, jsou dnes zakázány. To také pro řadu zdejších mimo jiné znamená, že nemohou opustit svou vesnici a navštívit město; kdyby policista u někoho zahlédl na těle rituální jizvy, z nichž každá znamená zabitého nepřítele, dotyčný by už zřejmě nevyšel z vězení. Lidé od řeky Omo totiž své vlastní zákony stále dodržují. Ojedinělá je rovněž Burdova série snímků z období dešťů, kterou nafotografoval "zevnitř", mezi domorodci, když se k nim za vydatné pomoci zdejších lidí, kteří jeho džíp doslova přetlačili přes rozbahněná území, dostal na samém jeho začátku. Pro nás, kdož jsme se nevydali cestami Romana Burdy, znamená kniha jeho fotografií umělecké svědectví, jež nám rozšiřuje a obohacuje pohled na svět, který je v důsledku moderních technologií stále menší a bližší, a přece zůstává tolik vzdálený.

Divadlo a iluze je knižní podoba disertace, s níž autor v roce 2011 úspěšně ukončil doktorská studia. "Jedna z věcí, které mě vždycky nejvíc fascinovaly, byl způsob, jak divadlo dokáže divákem manipulovat během představení. Ani ne tak s jakými dojmy divák z divadla odchází, ale co zažívá během divadelního představení a jak vnímá jeho průběh... ...chtěl jsem proto začít pátrat, jakou roli v tom hraje ono tajemné působení 'iluze', což je ovšem, jak jsem záhy zjistil, pojem mnohoznačný, prchavý, v mnohém přeceňovaný a zároveň podceňovaný. S tím souvisí mé přesvědčení, že rozdělení divadla na iluzivní a neiluzivní je dnes nefunkční a málo vypovídající…"

Autor úspěšné Scénologie krajiny, která vyšla jako 5. svazek malé řady edice Disk a otevřela téma scénologie životního prostředí či životního prostoru člověka, chce tentokrát porozumět tomu, čemu se říká předvádět se, hrát to na někoho, předstírat, klamat, čemu se říká životní divadýllka, čemu se říká udělat někomu scénu atd. Josef Valenta se zaměřuje právě na ony konkrétní podoby každodenního scénování, na jeho výrazové techniky a na způsoby chování, které při něm používáme.

Fotografická publikace Reiko Imoto, která se narodila a vyrůstala v Japonsku ve městě Kóbe. Kniha obsahuje dvě fotografické série, poznamenané vlivem surrealismu, "Vidiny z druhé strany" a "Deník cestovatele časem", které vystavovala v řadě zemí. Reiko má jedinečnou představivost, a tak její dílo působí tajemně a fantaskně, jakkoli tematicky vychází z každodenního života. Inspirována je svým vlastním vnitřním světem, podvědomím, sny, vzpomínkami na dětství, psychologií, surrealistickou malbou a filmy, pohádkami, hudbou, poezií i čímkoli všedním a obyčejným, co jí nabídne pohled z více perspektiv.

The authors of this book address the topic of image in conjunction with the topic of narrative. Both of these come together in what we might call a tableau or a scene, and the book therefore also addresses a fundamental characteristic of the current age, which may in all seriousness be termed the age of universal staging. This state of affairs is the outcome of developments in two areas. The first is the new approach to selling which emerged in the middle of the 19th century, whereby shops offered goods for sale at fixed prices and presented or staged the goods in such a way that they became an enticement to the consumer. The second of these developments is the proliferation and growing power of the media, from newspapers to magazines to the internet, made possible by technological developments that started with photography and then progressed to film, radio, television and video and all the way to the personal computer, as well as from analogue-based methods of recording and distributing information to digital methods.

Snahy o umělecké divadlo vedly mnohé režiséry a herce už od počátku 20. století k zamyšlení nad povahou hercovy tvorby a k výzkumu nových metod a technik. Stanislavskij - Vachtangov - Michail Čechov - polská Reduta - Lee Strasberg - Appia a Craig. Copeau - Dullin - Jouvet - Lecoq - Decroux. Futuristé - expresionisté - Mejerchold - Brecht - Kantor. Artaud - Brook - Grotowski - Barba ... Jmenovaní divadelníci se zajímají o samostatnou povahu herecké inspirace a způsoby, jakými lze dosáhnout přirozeného a spontánního jednání v umělých okolnostech jeviště.

Publikace představuje poprvé malířskou a kraslířskou tvorbu tohoto světově uznávaného fotografa, která zůstávala až donedávna téměř neznámá. Ukazuje se však, že byla pro Rösslera nesmírně důležitá a ve dvacátých letech mu byla stejnou uměleckou výpovědí, jako fotografie. Tato publikace má za cíl představit Rösslera jako malíře, ukázat jeho vývoj a některé souvislosti s jeho fotografickou tvorbou.

This book on the photographic collection of the Moravian Gallery in Brno contains a cross-section of the best that two generations of curators have succeeded in putting together over the past fifty years. It takes the reader on a tour through the small universe of the collection, with examples of photographs covering nearly the entire history of the medium's existence, and with texts that familiarize the reader with the reasons for and circumstances of its founding. Through more than 500 reproductions, the book captures the history of photography from 1841 to 2005.

Doprovodný katalog k výstavě Vladimíra Birguse, ve stručnosti postihuje autorův tvůrčí vývoj od roku 2007.

Svět newyorských barů, místopis hostinců a lokálů ožívá na Ermlových fotografiích nikoli jako pouhý průvodce velkoměstem, ale jako prostor, kde lze zaznamenávat vrstvení času, původní uspořádání věcí, každodenní rituály. Newyorský bar je Ermlovi labyrintem emocí i hranicí mezi obecně lidskou nejistotu a důvěrou. V autorově fotografické tvorbě představují pak newyorské bary vlastně výraz jeho dvojího zakotvení - jak odkaz k tradici české fotografie, tak jeho obdiv k svobodnému mikrokosmu neustále se proměňujícího společenství a podobě naší paměti.

Uvažujeme-li o vývoji západní teorie dramatu od Aristotela k moderním autorům, mohli bychom ji nejstručněji charakterizovat heslem 'Od metafyziky k technice'. Vrcholu dosahuje tento vývoj v 19. století ve Freytagově Technice dramatu a v proslulých Poltiho Třiceti šesti dramatických situacích. Právě posledně jmenovaný spis se stává pro Júlia Gajdoše východiskem ke sledování dalšího (moderního i postmoderního) vývoje a možných perspektiv vyjádřených otázkou 'Má ještě vůbec smysl pěstovat teorii dramatu?' Při sledování dvou linií teorie dramatu, z nichž jednu by bylo možné nazvat scientistickou, příp. noetickou, a druhou antropologickou, příp. ontologickou, je pro něho totiž klíčovým pojmem právě 'situace' a vztahy různých teorií k ní. Je to přece právě situace, která spojuje jak drama v divadle s dramatem ve světě a v životě, tak také teorii dramatu s teorií divadla, ba samo drama s divadlem, které nechce a nemůže být pouhou ilustrací psaného textu. Autor, jak sám píše v závěru své studie, tedy "z hlediska jednoho - […] ovšem klíčového - pojmu dramatické situace poukázal na některé poznatky i omyly v teorii dramatu, ke kterým se dospívalo v průběhu posledních dvou století, a rovněž na současná východiska české teorie, a to také té její linie, která je na rozdíl od strukturalistů za hranicemi poměrně neznámá, přestože by se pro evropské teoretické myšlení o dramatu a divadle mohla stát důležitým podnětem", zejména díky komplexnosti svého pohledu.