Kant strana 9 z 29

Nové, přepracované vydání legendární knihy Miloně Novotného - Londýn, která vyšla poprvé roku 1968. Nemusíme být pamětníky, abychom ocenili suverenitu, s níž fotograf zachytil kosmopolitní přístav v ústí Temže a zároveň osobitě vystihl náladu města, udávajícího tón šedesátým letům. Jistá zašlost významu britského impéria se promítla do duší jeho obyvatel. Právě to fotograf rozpoznal a osobitě podal. Kniha se stala mezníkem v příběhu fotografie hlavně svým pojetím. Autorem nové předmluvy je fotograf a publicista Josef Moucha.

Monografie věnovaná ibero-africkým a indiánským kultům a slavnostem a doplněná rozsáhlou obrazovou dokumentací nabízí srovnání původních scénických tradic tří kontinentů, které se po objevu Nového světa setkaly v prostoru Jižní Ameriky, aby po jejich vzájemné synkrezi vznikly scénické projevy nové. Dominantní křesťanská evangelizace umožnila symbiózu s obřadními tradicemi afrických a indiánských etnik. Ty se podílejí hlavně na fiestách a ceremoniích k poctě Božího těla (Corpus Christi), Matky Boží, důležitých světců, a to hlavně scénickými prvky: maskami a kostýmy démonů, hudbou, tancem, zpěvem apod. Z tajných obřadů se zase vyvinuly spirituální kulty, vycházející z totemismu a fetišismu, které se posléze rozšířily v Karibiku nebo v Brazílii a Venezuele (vúdú, candomblé). Přitom spontánně absorbovaly indiánský šamanismus a katolický mysticismus. Pro komparaci s africkými obřadními vlivy nechybí ani kapitola, která prostřednictvím autentických dokumentů a zkušeností autora přibližuje scénické projevy etnických ‘náboženství’. Specifickým ‘doplňkem’ k tématu je charakteristika hlavních tanečních a hudebních forem kontinentu, jakými jsou samba, salsa nebo tango, pozornost je věnována i světově proslulým karnevalům.

Přestože dnes žijeme ve svobodném státě, cítíme, že o svobodu je třeba usilovat neustále, znovu a znovu a v nejrůznějších rovinách. Ve vztahu ke společnosti, k ostatním lidem, ale i k sobě samému. Proto se výstava pořádaná v souvislosti s 25. výročím listopadové revoluce soustředí právě na toto téma, které se v různých podobách táhne jako více či méně patrná spojnice celým dílem Jana Ságla.

Reprezentativní katalog, který je záznamem výstavy „Kolíbal, Diviš, Písařík, Štědrý – Rozpravy s geometrií,“ konané v letohrádku Hvězda. Jde o srovnání výtvarného projevu čtveřice současných uměleckých osobností konfrontovaných s renesanční architektonickou památkou. V této souvislosti se tak představuje dílo Stanislava Kolíbala, jehož výjimečnost vytvořila v kontextu českého výtvarného umění nový kánon, který obsahuje základní stavební prvky geometrických tvarů. Kontrapunktem ke Kolíbalově klasicky disciplinovanému výrazu je barevnost a abstraktní „ruční geometrie“ energických kompozic Stanislava Diviše a jeho volné citace architektonických prvků. Autorem nedisciplinované abstrakce skládané z nejobyčejnějších a často již použitých předmětů je Petr Písařík. Využívá estetických kánonů modernistické tradice v nových variantách a uměleckých vyjádřeních. Nejmladším z autorů je Karel Štědrý, který konfrontuje již vyzkoušené výtvarné postupy a možnosti transformace geometrických tvarů a forem a tím jim dává nové významy. Publikace „Kolíbal, Diviš, Písařík, Štědrý – Rozpravy s geometrií“ vychází s průvodními texty kurátora výstavy Zdeňka Freislebena, matematika Jaroslava Nešetřila, filozofa a sociologa Jiřího Přibáně a historika umění a architektury Ivana Prokopa Muchky.

V rozsáhlém časosběrném projektu Pohledy z okna mého bytu (1981-2003) vytvořil fotograf a galerista Jiří Hanke jeden z legendárních souborů české fotografie. Na příkladu „osudu“ jedné z mnoha ulic Kladna jedinečným způsobem zachytil období normalizace i následných transformačních devadesátých let. Především ale osobitě zúročil možnosti fotografie, tematizoval fenomén času a přinesl ojedinělou výpověď o každodenních momentech, ve kterých se koncentroval ubíhající čas.

Katalog, který doprovází druhý ročník litomyšlského Sympozia, spojený s výstavou v Galerii Miroslava Kubíka, má název Česko-slovenské hvězdy. Zúčastnili se ho čeští a slovenští umělci nejmladší a mladší střední generace. Všichni již mají zřetelné místo v kontextu česko-slovenského umění, objevili se na řadě skupinových i samostatných výstav a představují velmi živou součást aktuálního uměleckého dění. Někteří se pohybují výlučně na poli malby, která je výrazná, divoká, zřetelně osobní a při vší spontánnosti také koncepčně promýšlená. Takovými jsou jak Václav Girsa a Adam Štech, tak oba čerství absolventi bratislavské Vysoké školy výtvarných umení a nastupující slovenské malířské hvězdy Andrej Dúbravský a Katarína Janečková. Další tři umělci Marek Meduna, Luděk Rathouský a slovenský umělecký buldozer Viktor Frešo ve své práci kombinují konceptuální přístup s malbou, přičemž každý z nich zaujímá svébytnou a nepřehlédnutelnou pozici.

Jaromír Funke (1896-1945)patřil mezi novátory moderní fotografie, podobně jako Jaroslav Rössler, Man Ray, László Moholy-Nagy, Albert Renger-Patzsch, Alexander Rodčenko, Paul Strand, Edward Weston a další. Podobně jako oni se Funke - roku 1922 - vydal na cestu k abstrakci, která vyústila v jeho vlastním -ismu, "fotogenismu". Reagoval také na kubismus a vytvořil vzorová díla nové věcnosti a konstruktivismu, stál nejblíž Bauhausu. V průběhu dvacátých let akceptoval jako jeden z prvních také iracionální směry, poetismus a surrealismus. Na Bretonově pojetí zázračného setkání založil po polovině třicátých let svoji „emoční fotografii“. Byl typickým všestranně vzdělaným intelektuálem své doby. Součástí knihy je Antologie textů Jaromíra Funkeho. Kniha přibližuje především logiku utváření a proměn Funkeho tvorby, zasazuje Funkeho dílo do kontextu evropské avantgardní fotografie a kultury. Prokazuje, že Funke patří k jejím průkopníkům. Jde o první velkou monografii tohoto světově proslulého fotografa. Na knize spolupracovala paní Miloslava Rupešová, dcera Jaromíra Funkeho.

Ač byl Ivo Loos (1934-2009) celoživotní profesí architekt, významně se zapsal i do dějin moderní české dokumentaristiky. Do povědomí veřejnosti vstoupil jako fotograf v šedesátých letech. V roce 1970 debutoval výstavním cyklem Lunaparky /později nazvaný Poutě/ v Malé galerii Československého spisovatele na Národní třídě v Praze. Vystavený cyklus byl výsledkem desetileté práce a vnesl do československé fotografie novou kvalitu. Navzdory narůstající oblibě kinofilmového formátu se Loos neústupně držel formátu čtvercového. Jako architekt vnímal jeho zklidňující účinek na obraz. Tato zdánlivá statičnost dává vyniknout vnitřní dynamice, skryté, nevyslovené, a přece tak bouřlivé. Loose zajímaly hlavně významové vztahy, které vznikají ve vzájemných střetech anonymních lidských postav, tváří, mimiky a gest. Vztahy, v nichž lze vyčíst nejrůznější společenské obsahy. Obyčejnost, prostřednost – to Loos hledal na místech veřejných shromaždišť. Tušil, že právě v nich, v běžnosti životních stereotypů, je obsažena pravda o nás a naší době. Ve svých fotografiích z dalších cyklů i jen započatých sérií dokázal Ivo Loos vystihnout jedinečnost situace a charakter doby. Sestavil sérii „typů“, které spoluvytvářely socialistickou všednost. Loosovy fotografie jsou precizními dokumenty, které mohou být vnímány i jako podobenství o životě v diktatuře sedmdesátých let minulého století. A přesto je Loosův pohled na lidskou existenci do značné míry nadčasový. Fotografie mu byla vizuální pamětí a k jejímu hlubšímu významu podotýká, že “má schopnost říct nám, co jsme”. Ivo Loos chtěl vytvořit celkový obraz městské společnosti, svou fotografickou tvorbu však ukončil v roce 1975. Kniha tvoří průřez jeho cykly: Tváře, Češi, Párkaři, Cesty, Poutě a Hřbitovy. Zároveň obsahuje sérii unikátních fotografií vzniku a instalace náhrobku Jana Palacha, na kterém Ivo Loos jako architekt spolupracoval s Olbramem Zoubkem a který byl zanedlouho po instalaci zničen příslušníky StB.

Jméno Viktora Koláře bývá spojováno s Ostravou. Kniha Canada, která je jakýmsi doplňkem k velké monografii Ostrava, ukazuje však méně známé snímky z Kolářova pětiletého kanadského exilu v letech 1968 -1973. Relativně nabytá svoboda ve Vancouveru, Torontu či Montrealu, vykoupená těžkou prací, nutným přizpůsobením se jiné kultuře, jiným zvyklostem, byla pro něj výzvou k hledání sebe samého, ale zároveň i jednou z cest k nalezení vlastního výrazu, myšlení a přístupu k vyjádření fotografickým obrazem.

Představuje jiný a nezvyklý pohled na aktuální českou fotografii. Výběrovým kritériem bylo představit fotografii jako tvárné médium, jako jeden ze zásadních prostředků současného umění. Různorodost jednotlivých postojů a pojetí fotografie tak cirkuluje od bressonovského „rozhodující okamžiku“, přes různě vnímananou estetiku krásna a specifičnost obsahu až po konceptuální práce, readymady užité a komunální fotografie a postkonceptualistické reflexe samotného média. Publikace upoutá každého zájemce o současné české umění a může být základním vodítkem v poznávání toho, jaké místo v něm zaujímá fotografie. Katalog Zostra obsahuje díla těchto autorů: Jiří Černický, Jiří David, Kateřina Držková, Viktor Kolář, Lukáš Jasanský / Martin Polák, Tono Stano, Václav Stratil, Jiří Thýn, Miroslav Tichý

Publikace vychází jako doprovodný katalog Jiřího Davida k výstavě jeho "betonových obrazů a objektů" v Collorado-Mandsfeldském paláci. K používání betonu jako vyjadřovacímu prostředku se Jiří David vrátil po více jak deseti letech a jeho prostřednictvím se více obrácí do sebe, soustředí se ke svým základním, znovu si kladeným otázkám o smyslu umělecké činnosti.

Přirozená snaha vymezit se vůči předchozí generaci, která část svého života prožila v prudérních a pokryteckých časech komunistického režimu a většinou se neodvažovala se ve své tvorbě prozradit něco ze svých privátních sfér, hledání záchytných bodů uprostřed nejisté doby, bourání etických tabu, úsilí co nejlépe porozumět sám sobě i sílící ochota odhalit alespoň část ze svého soukromí přispívá k tomu, že se pomyslná hranice mezi osobním a veřejným prostorem neustále posunuje a že i nás se fotografie s intimní a introspektivní tematikou stala velmi populární především mezi autory mladé a střední generace. Padesát zastoupených tvůrců představuje široké generační rozpětí, v němé figurují jak klasičtí fotografové, tak výtvarníci pracující s médiem fotografie, zavedení autoři s mezinárodním věhlasem i studenti a čerství absolventi mnoha uměleckých škol. Každý z nich ke svým vystaveným dílům napsal krátký autorský text, který může čtenářům pomoci vysvětlit okolnosti jejich vzniku. …. Pavel Baňka, Veronika Šrek Bromová, Jiří David, Milena Dopitová, Jiří Hanke, Jolana Havelková, Libuše Jarcovjáková, Lenka Klodová, Zdeněk Lhoták, Pavel Mára, Dita Pepe, Ivan Pinkava, Václav Podestát, Jiří Šigut, Alexandra Vajd & Hynek Alt, Barbora & Radim Žůrkovi ….

Katalog, který doprovázel jarní výstavu roku 2013 v Galerii Miroslava Kubíka v Litomyšli, představuje tři výrazné české umělce střední generace. Jsou jimi Tomáš Hlavina (objekty) , Petr Pastrňák (obrazy) a Petr Písařík (obrazy a objekty) , které spojuje mimo jiné, dnes již legendární galerie MXM, ve které patřili ke kmenovým autorům.

Podstatu úsilí našeho předního – a dnes tak opomíjeného – divadelníka první poloviny 19. století (1808–1856) tvoří formování divadla a herectví pomocí psaných textů a v konfrontaci s těmito texty; to na jedné straně, a na druhé straně vliv herců či hereček a herectví na zpodobování dramatických postav slovem. Pro pochopení originality Tylova přístupu k hereckému souboru a dramaturgii užívá autorka srovnání s jeho dobovým protipólem, významným hercem a romantickým dramatikem J. J. Kolárem (1812–1896). Tylova ‘herecká dramaturgie’ vytváří zásadně důležitou kapitolu ve vývoji českého divadla, a to zejména pokud jde o ženské postavy a o příležitosti pro jejich představitelky. Analýza klíčových postav, které Tyl napsal pro Magdalénu Forchheimovou-Skalnou, Magdalénu Nikolaiovou-Hynkovou, Annu Forchheimovou-Rajskou a Annu Kolárovou-Manetínskou, souvisí s charakteristikou hereckého i lidského typu hereček. Tak se ukazuje nejen to, co herečky pomohly Tylovi v jeho námětech objevit, ale i to obecnější, čím je určený složitý vztah mezi psanou rolí a hereckou postavou zejména v případě, když dramatik píše pro konkrétního herce či herečku.

Knížka s předmluvou Jaroslava Vostrého tvoří svérázný pendant k výboru Kabaret Eduarda Basse (edice Disk malá řada – svazek 13.), jehož editorem je právě Milan Šotek. Hry se slovy a tanci obsahují pět dramatických textů, které v rozmezí let 2008–2012 napsal mladý autor (*1985) buď pro vlastní autorské divadlo Cabaret Calembour (Borůvčí, Sukna, Plejtvák), nebo na objednávku profesionálních scén, pro konkrétní herce a inscenátory (Tajemství Žlutého hřbetu pro Divadlo A. Dvořáka Příbram a Nový bleší cirkus pro Studio Ypsilon). Všechny texty tedy dopředu počítaly s jevištní realizací. Autor v nich rozvíjí poetiku divadel malých forem i českého literárního kabaretu s jeho důrazem na slovní ekvilibristiku, v zásadě však vždy znovu a znovu tradici mimu a mimování – odtud ony „tance“ v názvu knížky. Soubor uzavírá a v kabaretu ukotvuje 12 písňových textů a 6 příležitostných „zřídkadel“. Milan Šotek (*1985) V letech 2005–2010 studoval na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze obor dramaturgie činoherního divadla. Už v té době se intenzivně věnoval ‘malým formám’ – se spolužáky Igorem Orozovičem a Jiřím Suchým z Tábora založil Cabaret Calembour, kde se uplatňuje jako autor, textař a herec (za původní aktovku Borůvčí byl nominován na Cenu Evalda Schorma 2008, hra se dočkala také rozhlasového zpracování ČRo 3 – Vltava, soubor získal cenu Český tučňák 2010 v kategorii Mladé divadlo, v červnu 2012 pak Česká televize zaznamenala prvotinu Cabaretu Calembour v rámci cyklu Zveme vás do divadla). Od sezony 2010/2011 je dramaturgem činohry Moravského divadla Olomouc, hostuje však jako dramaturg i v Jihočeském divadle České Budějovice. Spolupracuje s režiséry Michaelem Tarantem, Bogdanem Kokotkem, Januszem Klimszou, Michalem Langem, Mikolášem Tycem, Radovanem Lipusem nebo Martinem Glaserem, s jehož inscenací Arabská noc hry německého autora Rolanda Schimmelpfenniga získala olomoucká činohra na Pražském festivalu německého jazyka 2012 Cenu Josefa Balvína.. Talent Milana Šotka se tak rozpíná mezi velkou činohru a malé formy. Na DAMU pokračuje v doktorském studiu oboru Scénická tvorba a teorie scénické tvorby (Scénologie) u prof. Jaroslava Vostrého, s užším zaměřením na mimus a kánon české komedie. Spolu s Jiřím Suchým z Tábora napsal pro ČRo2-Praha hru o Eskymákovi v Olomouci Těsně vedle nebe.

Cenu kritiky za mladou malbu 2012 získal třicetiletý Josef Achrer, absolvent pražské Akademie výtvarných umění v atelieru malby u Michaela Rittsteina, je členem malířské skupiny Obr. Katalog vznikl u příležitosti výstavy spojené s udílením této ceny mladým malířům do 30 let.