Kant strana 9 z 29

Jaromír Funke (1896-1945)patřil mezi novátory moderní fotografie, podobně jako Jaroslav Rössler, Man Ray, László Moholy-Nagy, Albert Renger-Patzsch, Alexander Rodčenko, Paul Strand, Edward Weston a další. Podobně jako oni se Funke - roku 1922 - vydal na cestu k abstrakci, která vyústila v jeho vlastním -ismu, "fotogenismu". Reagoval také na kubismus a vytvořil vzorová díla nové věcnosti a konstruktivismu, stál nejblíž Bauhausu. V průběhu dvacátých let akceptoval jako jeden z prvních také iracionální směry, poetismus a surrealismus. Na Bretonově pojetí zázračného setkání založil po polovině třicátých let svoji „emoční fotografii“. Byl typickým všestranně vzdělaným intelektuálem své doby. Součástí knihy je Antologie textů Jaromíra Funkeho. Kniha přibližuje především logiku utváření a proměn Funkeho tvorby, zasazuje Funkeho dílo do kontextu evropské avantgardní fotografie a kultury. Prokazuje, že Funke patří k jejím průkopníkům. Jde o první velkou monografii tohoto světově proslulého fotografa. Na knize spolupracovala paní Miloslava Rupešová, dcera Jaromíra Funkeho.

Ač byl Ivo Loos (1934-2009) celoživotní profesí architekt, významně se zapsal i do dějin moderní české dokumentaristiky. Do povědomí veřejnosti vstoupil jako fotograf v šedesátých letech. V roce 1970 debutoval výstavním cyklem Lunaparky /později nazvaný Poutě/ v Malé galerii Československého spisovatele na Národní třídě v Praze. Vystavený cyklus byl výsledkem desetileté práce a vnesl do československé fotografie novou kvalitu. Navzdory narůstající oblibě kinofilmového formátu se Loos neústupně držel formátu čtvercového. Jako architekt vnímal jeho zklidňující účinek na obraz. Tato zdánlivá statičnost dává vyniknout vnitřní dynamice, skryté, nevyslovené, a přece tak bouřlivé. Loose zajímaly hlavně významové vztahy, které vznikají ve vzájemných střetech anonymních lidských postav, tváří, mimiky a gest. Vztahy, v nichž lze vyčíst nejrůznější společenské obsahy. Obyčejnost, prostřednost – to Loos hledal na místech veřejných shromaždišť. Tušil, že právě v nich, v běžnosti životních stereotypů, je obsažena pravda o nás a naší době. Ve svých fotografiích z dalších cyklů i jen započatých sérií dokázal Ivo Loos vystihnout jedinečnost situace a charakter doby. Sestavil sérii „typů“, které spoluvytvářely socialistickou všednost. Loosovy fotografie jsou precizními dokumenty, které mohou být vnímány i jako podobenství o životě v diktatuře sedmdesátých let minulého století. A přesto je Loosův pohled na lidskou existenci do značné míry nadčasový. Fotografie mu byla vizuální pamětí a k jejímu hlubšímu významu podotýká, že “má schopnost říct nám, co jsme”. Ivo Loos chtěl vytvořit celkový obraz městské společnosti, svou fotografickou tvorbu však ukončil v roce 1975. Kniha tvoří průřez jeho cykly: Tváře, Češi, Párkaři, Cesty, Poutě a Hřbitovy. Zároveň obsahuje sérii unikátních fotografií vzniku a instalace náhrobku Jana Palacha, na kterém Ivo Loos jako architekt spolupracoval s Olbramem Zoubkem a který byl zanedlouho po instalaci zničen příslušníky StB.

Jméno Viktora Koláře bývá spojováno s Ostravou. Kniha Canada, která je jakýmsi doplňkem k velké monografii Ostrava, ukazuje však méně známé snímky z Kolářova pětiletého kanadského exilu v letech 1968 -1973. Relativně nabytá svoboda ve Vancouveru, Torontu či Montrealu, vykoupená těžkou prací, nutným přizpůsobením se jiné kultuře, jiným zvyklostem, byla pro něj výzvou k hledání sebe samého, ale zároveň i jednou z cest k nalezení vlastního výrazu, myšlení a přístupu k vyjádření fotografickým obrazem.

Představuje jiný a nezvyklý pohled na aktuální českou fotografii. Výběrovým kritériem bylo představit fotografii jako tvárné médium, jako jeden ze zásadních prostředků současného umění. Různorodost jednotlivých postojů a pojetí fotografie tak cirkuluje od bressonovského „rozhodující okamžiku“, přes různě vnímananou estetiku krásna a specifičnost obsahu až po konceptuální práce, readymady užité a komunální fotografie a postkonceptualistické reflexe samotného média. Publikace upoutá každého zájemce o současné české umění a může být základním vodítkem v poznávání toho, jaké místo v něm zaujímá fotografie. Katalog Zostra obsahuje díla těchto autorů: Jiří Černický, Jiří David, Kateřina Držková, Viktor Kolář, Lukáš Jasanský / Martin Polák, Tono Stano, Václav Stratil, Jiří Thýn, Miroslav Tichý

Publikace vychází jako doprovodný katalog Jiřího Davida k výstavě jeho "betonových obrazů a objektů" v Collorado-Mandsfeldském paláci. K používání betonu jako vyjadřovacímu prostředku se Jiří David vrátil po více jak deseti letech a jeho prostřednictvím se více obrácí do sebe, soustředí se ke svým základním, znovu si kladeným otázkám o smyslu umělecké činnosti.

Přirozená snaha vymezit se vůči předchozí generaci, která část svého života prožila v prudérních a pokryteckých časech komunistického režimu a většinou se neodvažovala se ve své tvorbě prozradit něco ze svých privátních sfér, hledání záchytných bodů uprostřed nejisté doby, bourání etických tabu, úsilí co nejlépe porozumět sám sobě i sílící ochota odhalit alespoň část ze svého soukromí přispívá k tomu, že se pomyslná hranice mezi osobním a veřejným prostorem neustále posunuje a že i nás se fotografie s intimní a introspektivní tematikou stala velmi populární především mezi autory mladé a střední generace. Padesát zastoupených tvůrců představuje široké generační rozpětí, v němé figurují jak klasičtí fotografové, tak výtvarníci pracující s médiem fotografie, zavedení autoři s mezinárodním věhlasem i studenti a čerství absolventi mnoha uměleckých škol. Každý z nich ke svým vystaveným dílům napsal krátký autorský text, který může čtenářům pomoci vysvětlit okolnosti jejich vzniku. …. Pavel Baňka, Veronika Šrek Bromová, Jiří David, Milena Dopitová, Jiří Hanke, Jolana Havelková, Libuše Jarcovjáková, Lenka Klodová, Zdeněk Lhoták, Pavel Mára, Dita Pepe, Ivan Pinkava, Václav Podestát, Jiří Šigut, Alexandra Vajd & Hynek Alt, Barbora & Radim Žůrkovi ….

Katalog, který doprovázel jarní výstavu roku 2013 v Galerii Miroslava Kubíka v Litomyšli, představuje tři výrazné české umělce střední generace. Jsou jimi Tomáš Hlavina (objekty) , Petr Pastrňák (obrazy) a Petr Písařík (obrazy a objekty) , které spojuje mimo jiné, dnes již legendární galerie MXM, ve které patřili ke kmenovým autorům.

Podstatu úsilí našeho předního – a dnes tak opomíjeného – divadelníka první poloviny 19. století (1808–1856) tvoří formování divadla a herectví pomocí psaných textů a v konfrontaci s těmito texty; to na jedné straně, a na druhé straně vliv herců či hereček a herectví na zpodobování dramatických postav slovem. Pro pochopení originality Tylova přístupu k hereckému souboru a dramaturgii užívá autorka srovnání s jeho dobovým protipólem, významným hercem a romantickým dramatikem J. J. Kolárem (1812–1896). Tylova ‘herecká dramaturgie’ vytváří zásadně důležitou kapitolu ve vývoji českého divadla, a to zejména pokud jde o ženské postavy a o příležitosti pro jejich představitelky. Analýza klíčových postav, které Tyl napsal pro Magdalénu Forchheimovou-Skalnou, Magdalénu Nikolaiovou-Hynkovou, Annu Forchheimovou-Rajskou a Annu Kolárovou-Manetínskou, souvisí s charakteristikou hereckého i lidského typu hereček. Tak se ukazuje nejen to, co herečky pomohly Tylovi v jeho námětech objevit, ale i to obecnější, čím je určený složitý vztah mezi psanou rolí a hereckou postavou zejména v případě, když dramatik píše pro konkrétního herce či herečku.

Knížka s předmluvou Jaroslava Vostrého tvoří svérázný pendant k výboru Kabaret Eduarda Basse (edice Disk malá řada – svazek 13.), jehož editorem je právě Milan Šotek. Hry se slovy a tanci obsahují pět dramatických textů, které v rozmezí let 2008–2012 napsal mladý autor (*1985) buď pro vlastní autorské divadlo Cabaret Calembour (Borůvčí, Sukna, Plejtvák), nebo na objednávku profesionálních scén, pro konkrétní herce a inscenátory (Tajemství Žlutého hřbetu pro Divadlo A. Dvořáka Příbram a Nový bleší cirkus pro Studio Ypsilon). Všechny texty tedy dopředu počítaly s jevištní realizací. Autor v nich rozvíjí poetiku divadel malých forem i českého literárního kabaretu s jeho důrazem na slovní ekvilibristiku, v zásadě však vždy znovu a znovu tradici mimu a mimování – odtud ony „tance“ v názvu knížky. Soubor uzavírá a v kabaretu ukotvuje 12 písňových textů a 6 příležitostných „zřídkadel“. Milan Šotek (*1985) V letech 2005–2010 studoval na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze obor dramaturgie činoherního divadla. Už v té době se intenzivně věnoval ‘malým formám’ – se spolužáky Igorem Orozovičem a Jiřím Suchým z Tábora založil Cabaret Calembour, kde se uplatňuje jako autor, textař a herec (za původní aktovku Borůvčí byl nominován na Cenu Evalda Schorma 2008, hra se dočkala také rozhlasového zpracování ČRo 3 – Vltava, soubor získal cenu Český tučňák 2010 v kategorii Mladé divadlo, v červnu 2012 pak Česká televize zaznamenala prvotinu Cabaretu Calembour v rámci cyklu Zveme vás do divadla). Od sezony 2010/2011 je dramaturgem činohry Moravského divadla Olomouc, hostuje však jako dramaturg i v Jihočeském divadle České Budějovice. Spolupracuje s režiséry Michaelem Tarantem, Bogdanem Kokotkem, Januszem Klimszou, Michalem Langem, Mikolášem Tycem, Radovanem Lipusem nebo Martinem Glaserem, s jehož inscenací Arabská noc hry německého autora Rolanda Schimmelpfenniga získala olomoucká činohra na Pražském festivalu německého jazyka 2012 Cenu Josefa Balvína.. Talent Milana Šotka se tak rozpíná mezi velkou činohru a malé formy. Na DAMU pokračuje v doktorském studiu oboru Scénická tvorba a teorie scénické tvorby (Scénologie) u prof. Jaroslava Vostrého, s užším zaměřením na mimus a kánon české komedie. Spolu s Jiřím Suchým z Tábora napsal pro ČRo2-Praha hru o Eskymákovi v Olomouci Těsně vedle nebe.

Cenu kritiky za mladou malbu 2012 získal třicetiletý Josef Achrer, absolvent pražské Akademie výtvarných umění v atelieru malby u Michaela Rittsteina, je členem malířské skupiny Obr. Katalog vznikl u příležitosti výstavy spojené s udílením této ceny mladým malířům do 30 let.

Těžiště knížky tvoří nové vydání Bassovy příručky Jak se dělá kabaret? (1917), která je ojedinělým příspěvkem k promýšlení tohoto umění ‘malých forem’ z pohledu a zkušeností aktivního kabaretiéra. Čtyřicetistránkový spisek, který členové Červené sedmy s nadsázkou nazývali ‘Korán’, doplňují také další Bassovy úvahy nad zákony ‘lehké múzy’. Do kabaretní praxe ‘Basse teoretika’ nahlédneme pak díky dvěma jeho kabaretním aktovkám, Opuštěné a Náhrdelníku. „Ze starých útvarů nejoblíbenější druhy duševní zábavy jsou divadlo a varieté. Divadlo vždy cílí k jednostrannému dojmu celého večera, uchvátí po zdvižení opony diváka ať již tragicky, či šprýmovně a zesiluje tento první dojem, řešíc nadhozený problém do posledních důsledků. Nuže tato jednolitost, jednostrannost dojmů není vždy člověku vhod; touží občas po změně a pestrosti, po extremitách a protikladech. Z této touhy vyrůstá varieté, ale záhy vrací se v plochou virtuozitu vnější techniky, v hry svalů, lidské obratnosti i strojové všemohoucnosti, v efekty zdánlivých nemožností, a znovu odvrací se obecenstvo přesyceno tímto kultem mechanismu a hledá nový útvar, jenž by duchovně blížil se kvalitám divadla a přitom měl pestrost a zajímavost varieté. Této snaze vychází vstříc kabaret a z toho hlediska jeví se nám kabaret co intimní, kulturní divadlo rozmanitostí, kterážto definice nejlépe shrnuje všechny ty různorodé složky, s nimiž si obecenstvo i odborníci u nás někdy nevěděli rady. Proto musí si teprve tvořiti u nás své podmínky, a je to útvar cizí – a proto nutno přelíti jeho formy, za hranicemi ustálené, do nového českého kadlubu, aby měl pro nás skutečně význam a hodnotu.“ (Eduard Bass)

Přítomná kniha Petra Wittlicha, nazvaná Stopy síly, poskytuje pronikavý vhled do fotografické tvorby malíře Pavla Nešlehy (1937 – 2003) a citlivě obnažuje její myšlenkovou podstatu. Vede nás napříč umělcovými cykly z let 1971–2002, jejichž motivickým těžištěm se pod vlivem umělcova romantického založení stávaly procesy přírodních dějů, krajinné scenérie, přírodní struktury a tvářnost mizejících památek prostoupených kulturní tradicí a osudy člověka. Dle příběhu autorovy studie jsou voleny takové záběry, jež podněcovaly umělcovu tvůrčí imaginaci a probouzely vzpomínky na cosi dávného a podstatného, co přispívalo k prohloubení duchovní báze jeho díla a napomáhalo artikulovat hledání i nalézání. Petr Wittlich’s Traces of Force is an insightful exploration of the photographic work of painter Pavel Nešleha (1937 – 2003) that sensitively uncovers the artist’s fundamental way of thinking and seeing. Wittlich guides the reader through Nešleha’s artistic cycles from 1971–2002, whose central motifs – influenced by the artist’s Romantic disposition – included natural processes, landscape sceneries, structures found in nature, and disappearing monuments imbued with cultural tradition and human history. In accordance with his study’s narrative, Wittlich has chosen those images that stimulated Nešleha’s artistic imagination and awakened memories of something ancient and elemental that contributed to deepening the spiritual foundation of his work and helped to articulate his searching and finding.

Přítomná kniha Petra Wittlicha, nazvaná Stopy síly, poskytuje pronikavý vhled do fotografické tvorby malíře Pavla Nešlehy (1937 – 2003) a citlivě obnažuje její myšlenkovou podstatu. Vede nás napříč umělcovými cykly z let 1971–2002, jejichž motivickým těžištěm se pod vlivem umělcova romantického založení stávaly procesy přírodních dějů, krajinné scenérie, přírodní struktury a tvářnost mizejících památek prostoupených kulturní tradicí a osudy člověka. Dle příběhu autorovy studie jsou voleny takové záběry, jež podněcovaly umělcovu tvůrčí imaginaci a probouzely vzpomínky na cosi dávného a podstatného, co přispívalo k prohloubení duchovní báze jeho díla a napomáhalo artikulovat hledání i nalézání. Petr Wittlich’s Traces of Force is an insightful exploration of the photographic work of painter Pavel Nešleha (1937 – 2003) that sensitively uncovers the artist’s fundamental way of thinking and seeing. Wittlich guides the reader through Nešleha’s artistic cycles from 1971–2002, whose central motifs – influenced by the artist’s Romantic disposition – included natural processes, landscape sceneries, structures found in nature, and disappearing monuments imbued with cultural tradition and human history. In accordance with his study’s narrative, Wittlich has chosen those images that stimulated Nešleha’s artistic imagination and awakened memories of something ancient and elemental that contributed to deepening the spiritual foundation of his work and helped to articulate his searching and finding.

Dita Pepe (1973) ve svých fotografických autoportrétech ukazuje, že je ženou mnoha tváří. Jednou je sebevědomou manželkou bohatého podnikatele, jindy prostou venkovskou dívkou v šátku a květovaném plášti, sedící s obdobně oblečenou babičkou v domově důchodců, potřetí matkou početné romské rodiny, jindy zase afektovaně se usmívající sběratelkou vzácného porcelánu nebo jednou ze dvou sportovkyň, sebevědomě předvádějících svá vycvičená těla v trikotech. Dcera, vnučka, sestra či přítelkyně mnoha žen. Manželka, milenka a kamarádka mnoha mužů. Matka mnoha dětí. Chameleón. Je autorkou desítek precizně inscenovaných autoportrétů, v nichž mění svůj věk, charakter a společenské postavení a přizpůsobuje se lidem, s nimiž se fotografuje. Děl, ve kterých se osobitě prolíná aranžovaná fotografie se sociologickým dokumentem, psychologická charakterizace konkrétních lidí se zobecňujícím obrazem různých kulturních, třídních či genderových stereotypů, "vysoké umění" s pop kulturou, postmodernismus s konceptualismem, sociologický portrét s módní fotografií.

Výpravná obrazová monografie malíře Antonína Střížka. Atraktivní kniha má šanci zaujmout nejen milovníky umění, ale i ty, pro něž je současná tvorba "španělskou vesnicí". Autor totiž vychází z nejlepších tradic klasického malířství. Střížkovy obrazy originálně zachycují tradiční motivy krajin, města či zátiší, v obrazech je rovněž cítit autorův obdiv ke starým dopravním prostředkům, stejně jako příjemný nádech romantismu a nostalgie.

Pro tuto publikaci, která vychází u příležitosti výstavy v Galerii Miroslava Kubíka v Litomyšli, byla dána dohromady dvojice umělců, která je patrně nejvýrazněji spojována s nástupem postmoderny v Čechách v polovině 80. let minulého století. Publikace, nazvaná latinským výrazem ….probatum est, což znamená ...je vyzkoušeno, dokázáno, přináší díla obou umělců z různých časových period v rozmezí od 80. let až do současnosti. Jiří David a Stanislav Diviš patří k nejrenomovanějším domácím vizuálním tvůrcům, kteří v různých fázích své kariéry zaznamenali nemalý ohlas i v zahraničí.