Kant strana 16 z 29

Městská divadla pražská vznikla v roce 1950 spojením dvou malých divadel – Komorního a Komedie – když velké Městské divadlo na Vinohradech zabrala armáda. Monografie věnovaná období, ve kterém stál v čele poválečných Městských divadel ředitel Ota Ornest, představuje čtenáři příběhy umělců, kteří tvořili v době proměňující se postupně od totalitního režimu počátku let padesátých v nadějeplnou epochu „zlatých let šedesátých“. Pozornost je věnována nejen legendárnímu řediteli tzv. Ornestina, ale i významným inscenacím a jejich režisérům Karlu Dostalovi, Alfrédu Radokovi, Ladislavu Vymětalovi, Ivanu Weissovi, Františku Miškovi, a hercům i herečkám, kteří na jevištích Komorního divadla, Divadla komedie a později i Divadla ABC pěstovali divadlo jako kultivovanou zábavu, která měla vtip a eleganci a které dominovalo osobní kouzlo těch, kdo ji dokázali povýšit na opravdové umění. Tato kniha je napsána i proto, aby se nezapomnělo na herectví Rudolfa Hrušínského, Dany Medřické, Radovana Lukavského, Václava Vosky, Jaroslavy Adamové, Ireny Kačírkové, Josefa Beka, Václava Postráneckého, Viktora Preisse a všech ostatních, kdo spolutvořili Ornestovu éru Městských divadel pražských. Edice Disk Velká řada - svazek 30.

Publikace přináší známá i dosud nepublikovaná díla čtyř významných představitelů moderní fotografie v meziválečném Československu. Zatímco originální akty Františka Drtikola a konstruktivistické, abstraktní a surrealistické fotografie Jaromíra Funkeho se těší mezinárodnímu věhlasu už dlouhá desetiletí, první rozsáhlé výstavy průkopníka fotografické abstrakce Jaroslava Rösslera proběhly v zahraničních muzeích teprve po roce 2000 a díla Eugena Wiškovského, osobitě reagující na podněty několika avantgardních směrů, na své plné docenění ještě čekají.

V katalogu stejnojmenné výstavy Psychedelia ve vizuální kultuře beatového věku 1962-1972 jsou vůbec poprvé mapovány a interpretovány československé beatové a rockové plakáty té doby podobně, jako se katalog Papež kouřil trávu před lety věnoval psychedelickým plakátům ze San Franciska, obalům gramofonových desek, knihám, časopisům a rockovým filmům. Katalog obsahuje 137 barevných vyobrazení, obsažný text v češtině i angličtině, ve kterém se Zdenek Primus zabývá československými beatovými a rockovými plakáty z hudebněhistorického a kunsthistorického hlediska. Katalog je zabalen do oboustranného velkoformátového plakátu s 85 barevnými vyobrazeními, na kterém je opět dvojjazyčný text Drogy a psychedelické plakáty od Erica Kinga. Obalem katalogu je složený oboustranný plakát o rozměru 70 x 100 cm.

Výstavní a publikační projekt českého kurátora a slovenské kurátorky představuje osm autorů dlouhodobě tvořících v Praze nebo s tímto prostředím bezprostředně spjatých: Ruda Prekopa, Vasila Stanka, Tona Stana, Martina Štrbu, Mira Švolíka, Kamila Vargu, Petra Župníka a tragicky zesnulého Jana Pavlíka. Skupina „slovenských fotografů žijících v Čechách“ nebo „českých fotografů slovenského původu“ je jakýmsi společným kulturním statkem obou států a zajímavým fenoménem při zkoumání vztahů mezi českou a slovenskou fotografií. Katedra fotografie pražské Akademie múzických umění byla v sedmdesátých a osmdesátých letech jedinou vysokou školou s výukou fotografie ve střední Evropě. Je překvapivé, že generace Slovenské nové vlny zůstala prakticky nekontaminovaná tradicí české fotografie a na půdě pražské FAMU vyrostla jako osobitý solitér. Přesto, nebo možná právě proto, že nešlo o organizovanou skupinu s vytyčeným programem, jejich poměrně jednotný vizuální jazyk představoval jeden z prvních projevů fotografické postmoderny u nás. Cílem kurátorů bylo prozkoumat fenomén Slovenské nové vlny a jeho východiska s časovým odstupem téměř tří desetiletí. Osobitý důraz kladou kurátoři na díla, která nebyla ve své době představena vůbec nebo jen okrajově.

Nové, přepracované vydání legendární knihy Miloně Novotného - Londýn, která vyšla poprvé roku 1968. Nemusíme být pamětníky, abychom ocenili suverenitu, s níž fotograf zachytil kosmopolitní přístav v ústí Temže a zároveň osobitě vystihl náladu města, udávajícího tón šedesátým letům. Jistá zašlost významu britského impéria se promítla do duší jeho obyvatel. Právě to fotograf rozpoznal a osobitě podal. Kniha se stala mezníkem v příběhu fotografie hlavně svým pojetím. Autorem nové předmluvy je fotograf a publicista Josef Moucha.

Co spojuje Jindřicha Mošnu, Vlastu Buriana, Voskovce a Wericha či Huga Haase s Natašou Gollovou? Slovem komediant se v běžném vyjadřování označuje někdo, jehož přítomné jednání není třeba brát příliš vážně; spíš než aby závazně jednal, jenom šaškuje. Divadelní tradice spojuje zase s komediantem a komediantstvím profesionální scénické schopnosti založené na mimořádných – až artistických – schopnostech hereckého, především tělesného, ale i mluvního projevu. Okamžikům, kdy se stává z pouhého producírování pro pobavení publika něčím víc – ve vrcholných případech skutečným uměním – je věnována tato monografie: Zachycuje tradici českého komediantství, která sahá od konce 18. století až po druhou světovou válku, takže se v ní setkávají první komici ještě z doby Vlastenského divadla či Josefa Kajetána Tyla s hvězdami českého meziválečného filmu, kteří, jak se ukazuje, byli na jevišti významnými představiteli moderního charakterního herectví. Cesta tak vede od dnes už neznámého Václava Svobody k Sašovi Rašilovovi či Františku Smolíkovi, od Elišky Peškové přes Marii Hübnerovou ke Zdeňce Baldové…

Jitka Goriaux Pelechová představuje ve své monografii předního německého divadelního režiséra Thomase Ostermeiera. Sleduje uměleckou cestu dnešního čtyřicátníka od jeho pobytu na divadelní škole Ernsta Busche přes založení slavné studiové scény Baracke při berlínském Deutsches Theater až po jeho nástup do čela legendárního berlínského divadla Schaubühne, kde spolupracuje s hereckými hvězdami. Autorka ovšem přitom stihne plasticky přiblížit českému čtenáři i podmínky, ve kterých funguje současné německé činoherní divadlo a jakou roli při nich hraje například promyšlená „kulturní politika“ státu, neboť Ostermeier jako jedna z hvězd současné evropské režie reprezentuje německé umění a kulturu nejen při práci s francouzskými či ruskými divadelníky a na velkých festivalech, ale i při četných zájezdech Schaubühne za hranice Německa. „Potřebujeme současné divadlo v tom nejlepším slova smyslu, tedy divadlo, které jedná o individuálních, existenciálních a společenských konfliktech lidí tohoto světa,“ říká Thomas Ostermeier – a takové jsou i jeho slavné inscenace Ibsena a Shakespeara, které dnes znají diváci z řady nejen evropských zemí. „Potřebujeme nový realismus, jelikož právě realismus podvrací ‘falešnou uvědomělost’, chce vyvolat údiv ve známých oblastech a rozvíjet příběhy, tedy následky a důsledky lidského konání. To je neúprosnost života, a když tato neúprosnost vstoupí na jeviště, rodí se drama.“

Nejnovější katalog pražského malíře a grafického designéra Jiřího Votruby potěší všechny jeho příznivce a překvapí ty, co ho dosud neznají. Shrnuje tvorbu z posledních let a přináší typicky votrubovsky barevný svět, který se nese ve znamení postpop-artové i postdrippingové vizuality. Tou Votruba zkoumá svět kolem sebe, prostředí umění i spotřební reality. Katalog v nápadité grafické úpravě Karla Štědrého přináší vedle textu Martina Dostála i rozhovor s Jiřím Votrubou.

Kniha přináší jedinečný soubor barevných snímků Zívrových plastik z veřejných i soukromých sbírek a neopomíjií ani nedochované práce. Kapitoly o jednotlivých tvůrčích údobích jsou oživeny množstvím citací z povětšinou dosud nezveřejněných umělcových deníků. Důležitou součástí je komentovaný soupis autorova sochařského díla. LADISLAV ZÍVR (1909 Nová Paka –1980 Ždírec u Staré Paky - po celý život usiloval o jednoduchost a plnost tvarů, ale tento svůj ideál, převzatý i z rodové hrnčířské tradice, zároveň od počátku prověřoval nejrůznějšími zatěžkávacími zkouškami. Důkazem je celý Zívrův komplikovaný vývoj od pozdního kubismu přes surrealismus, gutfreundovský civilismus, symbolicky laděný spiritualismus a tvorbu v duchu Skupiny 42 až k imaginativní plastice. Sochař se tu různými cestami snažil proniknout k tomu, co dosud zůstávalo skryté, a doufal, že umění tak může doplnit objevy novodobé vědy.

V rozsáhlém časosběrném projektu Pohledy z okna mého bytu (1981-2003) vytvořil fotograf a galerista Jiří Hanke jeden z legendárních souborů české fotografie. Na příkladu „osudu“ jedné z mnoha ulic Kladna jedinečným způsobem zachytil období normalizace i následných transformačních devadesátých let. Především ale osobitě zúročil možnosti fotografie, tematizoval fenomén času a přinesl ojedinělou výpověď o každodenních momentech, ve kterých se koncentroval ubíhající čas.

V rozsáhlém časosběrném projektu Pohledy z okna mého bytu (1981-2003) vytvořil fotograf a galerista Jiří Hanke jeden z legendárních souborů české fotografie. Na příkladu „osudu“ jedné z mnoha ulic Kladna jedinečným způsobem zachytil období normalizace i následných transformačních devadesátých let. Především ale osobitě zúročil možnosti fotografie, tematizoval fenomén času a přinesl ojedinělou výpověď o každodenních momentech, ve kterých se koncentroval ubíhající čas.

Ivar Ekeland napsal veselý příběh o Hotelu Nekonečno a jeho hostech, Číslech. Příběh, který je doplněn půvabnými obrázky Johna O'Briena, velmi přístupným způsobem vysvětluje pojem nekonečna a potěší bez ohledu na věk všechny, které zajímá matematika. V takovém hotelu jste ještě nikdy nebyli. Můžete jit,kam chcete, a všude jsou další a další chodby a další pokoje. I když je v tomhle hotelu úplně plno, vždycky se tam pro vás najde místo. Jak je to možné? V téhle knížce se to dozvíte. Na chodbách hotelu můžete občas potkat Kočku, které spousta věci vrtá hlavou . . . Jestlipak na ně Kočka přijde?

Monografie věnovaná českému herectví se věnuje nejen obecnějším otázkám spojeným s tímto uměním – co vlastně tvoří hercovo charisma, v čem spočívá symbolická potence hereckého umění, jak zkoumat jeho osobnostní zdroje, proč patří herectví k nejobdivovanějším i k nejzavrhovanějším uměleckým povoláním –, ale zaměřuje se i na konkrétní osudy těch, jejichž kariéru poznamenaly totalitní režimy, ať už šlo o období protektorátu nebo o pozdější normalizaci. Tak se v této knize setkávají herecké příběhy Libuše Šafránkové, Nataši Gollové, Anny Letenské či Marie Burešové a Zdeňka Štěpánka, Jiřího Plachého, Oldřicha Nového, Miloše Nedbala či Svatopluka Beneše a Rudolfa Hrušínského, které doplňují pozoruhodné dokumenty o ‘trnité cestě k úspěchům’ dnešních seriálových hvězd konfrontované s polemikou o charakteru herců, která se objevila v pařížských novinách už před sto třiceti lety a do níž se zapojil i Constant Coquelin, první divadelní Cyrano.

Monografie Work in Glass sleduje téměř tři desetiletí tvorby Vladimíry Klumpar, špičkové americké sklářky a výtvarnice českého původu, která se již od svých studií u profesora Libenského věnuje skleněné tavené plastice. Publikace interpretuje objevnost, monumetalitu a dynamičnost jejích sochařských objektů. Mimořádnou autorčinu senzitivitu, úzce spjatou se světem přírody, a vysoce kultivované abstraktní vnímání dokazují nejen její plastiky, ale i publikované kresby. Knihu uvádí studie amerického teorika Williama V. Ganise, autobiografický rozhovor a autorčin popis složité technologie realizace skleněných tavenic.

Publikace ZÓNA připomíná nezávislé umělecké aktivity, které v letech 1981 – 82 realizoval Jiří Sozanský v pomalu mizejícím městě Most, které muselo ustoupit těžbě hnědého uhlí. Jeho likvidace byla největší kulturní a ekologickou katastrofou té doby. Jiří Sozanský ve svých doprovodných textech podává svědectví o tom, za jakých podmínek a z jakých motivů projekt připravoval, které další umělce a přátele k projektu přizval a proč i po více než třiceti letech se k tématu zaniklého Mostu stále vrací. Ve své době znamenal projekt v mizejícím Mostě významný umělecký počin, který počátkem 80.let naznačil možnosti, kterými se výtvarné umění může ubírat mimo oficiální výstavní síně, ven do prostředí, inspirující svou dramatičností. Výtvarné artefakty byly postupně, spolu s celým městem Most, srovnány se zemí a tak zůstávají jako memento ve fotodokumentaci, kresbách autorů a filmu a také ve vzpomínkách těch, kteří měli odvahu se na místo vypravit. Významnou část publikace, kromě obrazového materiálu, tvoří dopisy a básně Emila Juliše, se kterým se Jiří Sozanský setkal v roce 1981. Tyto texty, stejně jako texty dalších účastníků a pamětníků projektu v Mostě, dobře ilustrují atmosféru doby. Z podnětu Jiřího Sozanského vznikla básnická sbírka Emila Juliše ZÓNA reagující přímo na výtvarný projekt, který ve vyprázdněném a pomalu odstřelovaném městě Jiří Sozanský s přáteli vytvářel. Publikaci otevírá dopis Jiřího Sozanského ze srpna 1981, ve kterém svému profesorovi Jiřímu Kotalíkovi, řediteli Národní galerie, sděluje svoje zážitky a postřehy z devastovaného města Most i motivy, které ho vedou k podstupování rizik při realizaci environmentálních akcí přímo na místě. Kromě textů Jiřího Sozanského a Emila Juliše jsou v publikaci texty historiků umění Jiřího T. Kotalíka, Ivana Neumanna, Jiřího Šetlíka a Aleny Potůčkové, fotografů, kteří akce dokumentovali Jiřího Putty a Ivana Dolejška, filmaře Michala Baumbrucka, jehož dokument Evakuace zaznamenal postupné mizení města i s uměleckými artefakty, spisovatelky Edy Kriseové, architektů Jiřího Borla, Petra Kováře a Davida Vávry, básníka Taša Andjelkovskiho a dalších pamětníků, kteří se akcí v Mostě účastnili, či se s nimi setkali jako diváci. Závěr publikace pak uzavírá text Jiřího Sozanského, ve kterém se opět vrací k osobnosti prof. Kotalíka a jeho významu pro kulturní život v dobách normalizace.

The essays in this book deal with those who currently figure among the most important Czech artists and whose work is internationally recognized. Most of them entered the art scene in the late 1980s on the crest of a powerful generational wave known as Czech postmodernism. Although this artistic drive ran parallel to revolutionary changes in Central and Eastern Europe, it would be grossly simplistic and misleading to view Czech postmodernism as a by-product of the disintegration of Communist regimes and exposure to the effects of West European culture. In fact, the story of Czech postmodernism is unique evidence that, in diverse social and political contexts, artists ultimately address issues of a general nature beyond politics and ideology. Kniha je souborem esejů o výtvarném umění české postmoderny a jeho filozofickém, společenském a historickém kontextu. Autor chápe výtvarné umění jako svrchovanou formu symbolického vyjadřování, v němž se projevují originální filosofické myšlenky nebo duchovní prožitky, politické názory a kulturní paměť, ale i hravost nebo nespoutaná imaginace vynálezců a kutilů. Jednotlivé eseje se zamýšlejí nad dílem Tomáše Císařovského, Jiřího Davida, Stanislava Diviše, Jana Merty, Petra Nikla, Petra Písaříka, Antonína Střížka a Jiřího Surůvky. Knihu doprovázejí ilustrace Karla Štědrého. Obsahuje 50 barevných reprodukcí.