Kant strana 17 z 25

Jak se dívat na svět, na život, na události, na situace a na lidské konání? Jako na divadlo. A proč ne? Zvolil jsem sice přístup prostřednictvím metafory performance, ale jsem si vědom, že na řadu jevů, příznivci dramatismu nazíraných prizmatem divadla či performance, se dá hledět i jinak. Didaktik může i bez prizmatu divadla sledovat ve třídě jevy, které jsem sledoval já. Volba metodologie ale byla mou záležitostí, Volil jsem to, co je mi blízké. Metafora divadla nabízela dobré otázky k pozorování a diagnostice jednání. Josef Valenta Divadlo se během své předlouhé existence naučilo výše zmíněné vnímat, pečlivě reflektovat, prozkoumávat. Tak nemohla nevzniknout otázka, zda analytické nástroje, jimiž divadlo zkoumá člověka, mohou být použity i mimo divadlo. Tedy ne při práci na tom, co budeme hrát a co tím chceme říci, ale při mimouměleckém zkoumání lidského chování, myšlení a prožívání. Divadlo se svými nástroji reflexe lidí a jejich životů a jednání je úspěšné. Analytická složka divadelní práce je evidentně evoluční výhodou. Kdyby nefungovala dobře, divadlo by nesporně zaniklo nebo by jen živořilo. A dramatikovo dobírání se podstat toho, o čem píše, a divadelnické dobírání se podstat toho, jak drama transformovat do scénické podoby, nese jisté shodné rysy s dobíráním se podstat jak v běžném životě, tak dokonce i ve výzkumu. Divadla jako prostředku poznávání se v polovině 20. století důkladně chopily vědy o člověku a pokusily se z této metafory učinit instrument svého výzkumu. Zejm. díky jménům Burke, Goffman či Turner se tzv. dramaturgická metafora etablovala v metodologii výzkumů sociálních interakcí. Tím ovšem její historie nekončí a téma je živé i dnes. A o tom pojednává kniha, kterou právě držíte v ruce. Doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.(* 1954 v Brandýse nad Labem) Studoval latinu, dějepis a pedagogiku na FF UK v Praze, později v doplňujícím studiu výchovnou dramatiku na pražské DAMU. Dále absolvoval řadu kurzů (aplikovaná sociální psychologie; interaktivní divadlo; dramaterapie; outdoorové aktivity apod.). Přednáší na katedře pedagogiky FF UK, na katedře dramatické výchovy DAMU a na dalších vysokých školách. Odborně se zaměřuje na didaktiku osobnostního a sociálního rozvoje/výchovy, pedagogiku a psychologii dramatické hry, paradivadelní edukační činnosti, scénologii a sémiotiku mimodivadelního chování, dramaticko-performační pojetí edukace a výzkum div-dram uměním. V rámci soukromé pedagogické praxe se věnuje oblasti komunikačních témat pro veřejně vystupující profese, přípravě lektorů pro vzdělávání dospělých a supervizní činnosti v těchto oblastech. V nakladatelství KANT vyšla jeho Scénologie krajiny (malá řada edice Disk, 2008) a Scénologie (každodenního) chování (velká řada edice Disk, 2011).

Itálie je kolébkou mnohého, renesance například, hlavně však múz, což plnou měrou potvrzuje tato výjimečná publikace. Jejím autorům, Jiřímu Přibáňovi a Jakubu Špaňhelovi, se stala zdrojem nepřeberné inspirace. Italskou krajinou, městy, stavbami i uměním putují s až nespoutaným nadšením, a díky nim i jejich čtenář. Přibáň ve svých textech zachytil bezprostřední dojmy a zážitky z konkrétních míst i setkání s lidmi, zároveň však píše o tom, co každé takové místo přesahuje a vytváří univerzální stopy v dějinách i současnosti, ať už jde o umění, architekturu, filosofii, historické postavy nebo jejich činy. A takové jsou i obrazy jednoho z nejoriginálnějších současných výtvarných umělců Jakuba Špaňhela. Na první pohled jsme si téměř jisti, že zobrazené místo poznáváme, s druhý pohledem se však již obracíme do svého nitra, abychom zjistili, že nám výjev otevřel prostor pro vlastní imaginaci o místech, o světě, o nás samých. Vzájemný dialog obsahově nabitých, stylisticky bravurních textů Jiřího Přibáně a magicky atmosférických obrazů Jakuba Špaňhela přináší zcela vzácný zážitek.

Neptejme se pouze, jaká architektura je, ale především, co způsobuje. Tak zní motto knihy pojednávající (nejen) o architektuře způsobem, který osloví každého z nás. Autoři publikace, kteří se dlouhodobě věnují vzájemným vztahům člověka, prostředí a architektury, na konkrétních příkladech ukazují důležitost vzájemnosti, sounáležitosti a spolupráce nejen ve vztazích architektury vůči lidem a prostředí, ale také v životě společnosti obecně. Vycházejí z předpokladu, že druhy vazeb, kterých je architektura účastná a které vytváří, jsou založeny na stejných či podobných principech jako vztahy mezi lidmi či uvnitř přírody. Zdá se totiž, že konečně přichází doba, kdy bude samozřejmostí vyhodnocovat architektonické záměry zejména z hlediska jejich dopadu na kvalitu života společnosti, té dnešní, ale také budoucí.

Monografie Evy Mansfeldové (1950-2016), dnes nejvýznamnější představitelky české variace konkrétního umění a svým způsobem i op artu. Malířky, jejíž originální tvarosloví je založeno na vztazích mezi geometrickými tvary a barvou. Tvorbu Evy Mansfeldové lze z hlediska umělecké stylu zařadit mezi geometrickou abstrakci, op art či konstruktivismus. Její obrazy jsou založeny na vztazích mezi geometrickými tvary a barvou, představují permanentní a systematický průzkum zákonitosti vjemů, cílem je vyvolání zrakové iluze pohybu dosahovaného plošnou strukturou a barevností. Její ztvárnění vychází z myšlenkového směru druhé poloviny dvacátého století, jehož základní ideou je pojetí, že "univerzálnost umění sebou nese i univerzálnost tvarosloví".

Nejvýraznější manifest romantického dramatu, v němž směle předestře základy nového žánru založeného na svobodě inspirace a formy, píše pětadvacetiletý Victor Hugo roku 1827. Předmluva je ve skutečnosti doslovem k monumentálnímu historickému dramatu Cromwell,jehož výkladu je ovšem věnovaná jen jedna její část. Esej odráží snahu mladého umělce o zásadní průlom v myšlení o umění a je nejdůležitějščím projevem směřování mladé umělecké a intelektuální generace ve Francii první třetiny 19. století, generace, která se otvírá vlivům Evropy a chce radikálně skoncovat s tyranií klasicistního kánonu tří jednot.