Kant strana 17 z 29

Monografie Work in Glass sleduje téměř tři desetiletí tvorby Vladimíry Klumpar, špičkové americké sklářky a výtvarnice českého původu, která se již od svých studií u profesora Libenského věnuje skleněné tavené plastice. Publikace interpretuje objevnost, monumetalitu a dynamičnost jejích sochařských objektů. Mimořádnou autorčinu senzitivitu, úzce spjatou se světem přírody, a vysoce kultivované abstraktní vnímání dokazují nejen její plastiky, ale i publikované kresby. Knihu uvádí studie amerického teorika Williama V. Ganise, autobiografický rozhovor a autorčin popis složité technologie realizace skleněných tavenic.

Monografie Work in Glass sleduje téměř tři desetiletí tvorby Vladimíry Klumpar, špičkové americké sklářky a výtvarnice českého původu, která se již od svých studií u profesora Libenského věnuje skleněné tavené plastice. Publikace interpretuje objevnost, monumetalitu a dynamičnost jejích sochařských objektů. Mimořádnou autorčinu senzitivitu, úzce spjatou se světem přírody, a vysoce kultivované abstraktní vnímání dokazují nejen její plastiky, ale i publikované kresby. Knihu uvádí studie amerického teorika Williama V. Ganise, autobiografický rozhovor a autorčin popis složité technologie realizace skleněných tavenic.

Představuje jiný a nezvyklý pohled na aktuální českou fotografii. Výběrovým kritériem bylo představit fotografii jako tvárné médium, jako jeden ze zásadních prostředků současného umění. Různorodost jednotlivých postojů a pojetí fotografie tak cirkuluje od bressonovského „rozhodující okamžiku“, přes různě vnímananou estetiku krásna a specifičnost obsahu až po konceptuální práce, readymady užité a komunální fotografie a postkonceptualistické reflexe samotného média. Publikace upoutá každého zájemce o současné české umění a může být základním vodítkem v poznávání toho, jaké místo v něm zaujímá fotografie. Katalog Zostra obsahuje díla těchto autorů: Jiří Černický, Jiří David, Kateřina Držková, Viktor Kolář, Lukáš Jasanský / Martin Polák, Tono Stano, Václav Stratil, Jiří Thýn, Miroslav Tichý

Kniha přední odbornice a známé pedagožky se zabývá problémy pohádkové dramatiky pro děti, konkrétně her, které vznikly od poslední čtvrtiny 19. století až do konce 80. let století 20. Proč se postupně zhoršuje úroveň pohádkových her a vůbec divadelních textů psaných pro děti? Proč jejich úroveň zaostává jak za literaturou pro děti, tak za divadlem jako takovým? Na tyto otázky se pokouší odpovědět Eva Machková komplexně pojatým dílem, které v dramaturgii divadla pro děti dosud úplně chybělo. Obrací se především na ty, kteří mohou kvalitu divadla pro děti dnes a v budoucnu ovlivnit – studenty a pedagogy, vedoucí souborů, režiséry a dramaturgy. Na přehledný historický a teoretický základ navazují kapitoly věnující se jednotlivým typům pohádkových her a jejich problematice ve vztahu k inscenování i ke zvláštním nárokům dětského diváka. V závěru autorka přesvědčivě formuluje a stručně vysvětluje důvody toho, proč je podle ní situace v dramatice pro děti taková, jaká je, a naznačuje, kudy by mohla vést „cesta z bídy“.

Další z řady katalogů který vznikl jako výstupní materiál tentokrát 19. mikulovského výtvarného sympozia „dílna“ 2012, jehož účastníky byli Aleš Veselý, Peter Angermann, Karel Štědrý, David Hanvald, Milan Kunc, Evžen Šimera a jako host Jiří Votruba a Michaela Vrbková. Kurátorem sympozia byl Martin Dostál.

Autor – královéhradecký patriot – věnoval svou knihu nejen výstižnému zmapování dlouhé divadelní tradice města, sahající až do středověku, ale zejména současnosti: Každoročně žije město festivalem Divadlo evropských regionů a jeho Open Air programem, při kterém se setkávají domácí i zahraniční soubory, profesionálové i amatéři, a mísí se spektrum scénických produkcí sahajících od klasické čino-hry přes loutkové divadlo až k alternativním formám a pouličním performancím. A protože knihu píše všestranný divadelník, najde v ní čtenář nejen plasticky podanou atmosféru festivalu, názory odborné kritiky na vývoj jednotlivých ročníků, ale i řešení otázek týkajících se managementu a marketingu.

Memoáry Luďka Svobody Antikvariát a já nejsou jen vzpomínky na proslulý obchod knihami a grafikou v Dlážděné ulici č. p. 5, jsou i vyznáním úcty a přátelství k těm, kteří „trávili dny jako zaměstnanci a hodiny jako zákazníci“ v labyrintu regálů plných knih a stolů s grafickými listy či pohlednicemi, ve kterém se nejprve vznášela atmosféra strachu padesátých let, pak čerstvý vzduch „pražského jara“, zmar nadějí po invazi v srpnu 1968 a dusno husákovské normalizace. Kniha Antikvariát a já je malou galerií portrétů významných umělců, úctyhodných osobností, vášnivých sběratelů, ale i zlodějů, excentriků, podivínů a jednoho slavného kocoura. Luděk Svoboda se narodil roku 1933 v Praze, vyučil se knihkupcem a v letech 1952–1990 pracoval v jednom z nejvýznamnějších pražských antikvariátů, v Dlážděné ulici č. p. 5. V roce 1999 vydal vlastním nákladem vzpomínky Antikvariát a já, o čtyři roky později pak pokračování nazvané Kouzelná obálka: Antikvariát a já 2, jejichž souborné vydání nyní čtenářům předkládáme.

Jak vypadalo české dětské divadlo v první polovině 19. století? Jak se v něm odrážely školské reformy, sílící české národní hnutí a sociální proměny, postupná emancipace české literatury od vzorů především z německé kultury? Fenomén historie divadla pro děti je prozatím jen velmi málo prozkoumán, také pramenná základna není příliš bohatá, proto se těžiště této práce věnuje především publikovaným dramatickým textům určeným dětským hercům i divákům. Autorka také shromáždila dochované zprávy o realizovaných dětských představeních a rozebírá i dobová teoretická pojednání, která se věnují způsobu hraní tohoto druhu divadla. Vedle textů německých autorů, které byly překládány či adaptovány pro české prostředí, věnuje Kateřina Řezníčková pozornost původním českým hrám i kratším textům uveřejňovaným v časopise Přítel mládeže a pro názornou představu doplňuje knížku ukázkami z jednotlivých her.

Fotografická kniha je svědectvím o formujícím se českém undergroundu a představuje fotografie, které Jan Ságl pořídil během spolupráce se skupinami The Primitives Group a The Plastic People of the Universe koncem šedesátých a v první polovině sedmdesátých let. Snímky, které by státní orgány mohly snadno zneužít proti lidem na nich zachycených, musely být dlouhá léta skrývány. Znovu nalezeny byly až na jaře roku 2012 - po téměř 40 letech, když už je všichni považovali za nenávratně ztracené.

Dnešní dobu označuje autor knihy za dobu všeobecné scénovanosti. Jako dlouholetého divadelního praktika a teoretika ho zajímá, jaký vliv mají tyto tendence na oblast divadla a herectví zvlášť i jak se projevují v příbuzných uměních, ale nejen to: Sleduje, jak zasahují do našeho každodenního života prostřednictvím politiky, reklamy a médií. „I když prvním impulzem k promýšlení problematiky, kterou se zabývá tato kniha, byly konkrétní otázky, které klade praxe scénického umění, vždycky se brzy – i v praxi – ukázalo, že nejsou řešitelné mimo sociálně kulturní kontext a že tento kontext má co dělat s všeobecnou scénovaností. Dá se totiž říct, že právě všeobecná scénovanost je funkcí západní modernosti a rozšiřuje se a prohlubuje s jejím vývojem i se svéráznými způsoby jejího globálního šíření. V kontextu transformace, jež souvisí se stávající podobou nabídky zboží a jeho stále rostoucí výrobou i s bouřlivým rozvojem technických médií, to při odpovídajících způsobech politiky s její orientací na diváky také sotva může být jinak.“ (Jaroslav Vostrý)

Katalog malířské skupiny Obr. ve vskutku velkorysé grafické koncepci Aleše Najbrta přibližuje práce čtyř umělců nastupující generace. Malíři Josef Achrer, David Hanvald, Martin Krajc a Karel Štědrý ve spolupráci s kurátorem Martinem Dostálem dokazují, že tradiční umělecký obor se svými technickými i estetickými nároky má dobře vykročeno vstříc další zářné existenci.

Tahle kniha by se také mohla jmenovat J?hočeské divadlo můj osud. Autor v něm působí už více než třicet let a za tu dobu vystřídal nejen na jevišti řadu rolí: herec, režisér, umělecký šéf, ředitel… Úhel pohledu, ze kterého popisuje fungování divadelního organismu, se postupně mění, tak jako se mění autorovo postavení v divadle: od osobní konfese mladého divadelníka, který intenzivně pociťuje normalizační atmosféru předlistopadové společnosti a rozhodne se změnit podmínky, s nimiž zápasí ve svém divadle i v polistopadové době, až k zobecnění praktických zkušeností z řízení čtyřsouborové umělecké instituce s náročným provozem, do jejíhož čela ho vynesly lidské a profesionální kvality a autorita. Na začátku psaní své dizertace, z níž vychází tento text, si Jiří Šesták položil otázku: Může být regionální divadlo kulturním centrem? A protože věří v nezastupitelnou funkci divadla v duchovním rozvoji společnosti, veškerou svou činností ve všech 'rolích', které ve svém divadle zastával a zastává, usiluje o naplnění tohoto cíle. Že se mu to přes všechny překážky, které neváhá plasticky popsat, i chyby, které se nebojí přiznat, daří, dokazují i současné umělecké výsledky instituce, v jejímž čele stojí.

Výstupní katalog 18. mikulovského výtvarného sympozia "dílna" 2011.

AHAE (což znamená starokorejsky dítě) je umělec. Toto tvrzení je v jeho případě důležité, poněvadž AHAE se na tuto cestu připravoval celý život, aby v jeho poslední čtvrtině, s vášní hraničící s posedlostí, vychrlil ze sebe dílo, které má v sobě všechnu moudrost, jež během života nasbíral. AHAE je nejen úspěšný podnikatel, ale i neúnavný propagátor zdravého způsobu života, člověk s hlubokým sociálním cítěním, držitel mnoha vynálezů světově oceněných, vyznavač jógy a džuda, léčitel, a především fotograf, který nás znovu učí dívat se kolem sebe na tak prosté věci jako jsou stromy, trávy a neexotická zvířata. AHAE fotografuje jen z okna svého pokoje a z tohoto jediného otvoru vyfotografoval vlastně celý svět. Současná fotografie je spekulativní, manipulovaná a hledající neobvyklosti. AHAE se prostě jen divá, prost uměleckých ambicí a asi právě proto do umění nezpochybnitelně patří. AHAE je také filozofem. Odlesky toho je možné nalézt v jeho basních, ale především v životním názoru jehož kredem je, že “člověk je zodpovědný za své bezprostřední okolí”. To by si měli uvědomit ti, kteří demonstrují proti kácení jihoamerických pralesů, tání ledovců na pólech, ale neumí žít s lidmi kolem sebe. Být zodpovědný za své bezprostřední okolí je jedno z nejdůležitějších poselství dneška. Book on AHAE patří mezi nejvýznačnější publikace roku. Jde o poselství bez pathosu, ale s hlubokou, jemnou a pokornou opravdovostí.

Jan Schmid, zakladatel Studia Ypsilon, režisér, výtvarník, spisovatel, herec a profesor DAMU, se ve své knize Epištoly v kapitolkách nezamýšlí pouze nad světem umění, ale nabízí čtenáři i svérázný vhled do zákonitostí běžného (limitovaného) života. V jakýchsi „mikroesejích“, které psal v letech 1966–2012, se zabývá otázkami času, identity, příčinných vztahů, náhody a kontinuity. Leckde (s humornou nadsázkou) dospívá až k hypotézám takřka kosmologického či transcendentálního charakteru. Způsob uvažování i struktura knihy v mnohém korespondují s poetikou „otevřeného“ díla, kterou autor celý život vyznává a rozvíjí. „Ačkoli ne vše, co po sobě čtu, dnes zcela platí a možná už není žádnou novotou, jak bylo tehdy, a stalo se obecným majetkem, zůstává to nepochybně dokumentem o ypsilonské jedinečnosti. Na více věcech jsou patrny stopy, jak se zachovat v totalitě, ale to je možná dobře, jak se teď ukazuje, lidé jsou pořád stejní ...“ (2002)

Dvanáct autorů zkoumá vztahy mezi uměleckou hodnotou díla a možností jeho realizace. V rozsahu od psaní vycházejícího z literárních východisek, v propojení s hraním, herectvím, médií, k filmovému dokumentu a performančnímu projevu se věnují otázce tvořivosti a jejímu scénickému a filmovému ztvárnění.