Kant strana 10 z 25

Kniha je poctou nedávno zemřelému malíři, rodákovi z Litomyšle, na jehož přínos umění druhé poloviny 20. století se dnes neprávem trochu pozapomíná. Podobně jako jeho generační druzi (M. Medek, J. Balcar, Z. Sýkora, K. Malich...), prošel v 50. a 60. letech proměnou k abstrahující podobě uměleckého výrazu. Publikace vychází v nové ediční řadě Katalogy Galerie Miroslava Kubíka. V atraktivní formě přibližuje pozoruhodnou instalaci výstavy mýty opředeného malíře a sleduje zejména klíčové období hledání osobitého stylu umělce, který našel svůj vysněný ráje uprostřed severočeské uhelné krajiny.

AHAE (což znamená starokorejsky dítě) je umělec. Toto tvrzení je v jeho případě důležité, poněvadž AHAE se na tuto cestu připravoval celý život, aby v jeho poslední čtvrtině, s vášní hraničící s posedlostí, vychrlil ze sebe dílo, které má v sobě všechnu moudrost, jež během života nasbíral. AHAE je nejen úspěšný podnikatel, ale i neúnavný propagátor zdravého způsobu života, člověk s hlubokým sociálním cítěním, držitel mnoha vynálezů světově oceněných, vyznavač jógy a džuda, léčitel, a především fotograf, který nás znovu učí dívat se kolem sebe na tak prosté věci jako jsou stromy, trávy a neexotická zvířata. AHAE fotografuje jen z okna svého pokoje a z tohoto jediného otvoru vyfotografoval vlastně celý svět. Současná fotografie je spekulativní, manipulovaná a hledající neobvyklosti. AHAE se prostě jen divá, prost uměleckých ambicí a asi právě proto do umění nezpochybnitelně patří. AHAE je také filozofem. Odlesky toho je možné nalézt v jeho basních, ale především v životním názoru jehož kredem je, že “člověk je zodpovědný za své bezprostřední okolí”. To by si měli uvědomit ti, kteří demonstrují proti kácení jihoamerických pralesů, tání ledovců na pólech, ale neumí žít s lidmi kolem sebe. Být zodpovědný za své bezprostřední okolí je jedno z nejdůležitějších poselství dneška. Book on AHAE patří mezi nejvýznačnější publikace roku. Jde o poselství bez pathosu, ale s hlubokou, jemnou a pokornou opravdovostí.

Další z řady katalogů který vznikl jako výstupní materiál tentokrát 19. mikulovského výtvarného sympozia „dílna“ 2012, jehož účastníky byli Aleš Veselý, Peter Angermann, Karel Štědrý, David Hanvald, Milan Kunc, Evžen Šimera a jako host Jiří Votruba a Michaela Vrbková. Kurátorem sympozia byl Martin Dostál.

Kniha přední odbornice a známé pedagožky se zabývá problémy pohádkové dramatiky pro děti, konkrétně her, které vznikly od poslední čtvrtiny 19. století až do konce 80. let století 20. Proč se postupně zhoršuje úroveň pohádkových her a vůbec divadelních textů psaných pro děti? Proč jejich úroveň zaostává jak za literaturou pro děti, tak za divadlem jako takovým? Na tyto otázky se pokouší odpovědět Eva Machková komplexně pojatým dílem, které v dramaturgii divadla pro děti dosud úplně chybělo. Obrací se především na ty, kteří mohou kvalitu divadla pro děti dnes a v budoucnu ovlivnit – studenty a pedagogy, vedoucí souborů, režiséry a dramaturgy. Na přehledný historický a teoretický základ navazují kapitoly věnující se jednotlivým typům pohádkových her a jejich problematice ve vztahu k inscenování i ke zvláštním nárokům dětského diváka. V závěru autorka přesvědčivě formuluje a stručně vysvětluje důvody toho, proč je podle ní situace v dramatice pro děti taková, jaká je, a naznačuje, kudy by mohla vést „cesta z bídy“.

Představuje jiný a nezvyklý pohled na aktuální českou fotografii. Výběrovým kritériem bylo představit fotografii jako tvárné médium, jako jeden ze zásadních prostředků současného umění. Různorodost jednotlivých postojů a pojetí fotografie tak cirkuluje od bressonovského „rozhodující okamžiku“, přes různě vnímananou estetiku krásna a specifičnost obsahu až po konceptuální práce, readymady užité a komunální fotografie a postkonceptualistické reflexe samotného média. Publikace upoutá každého zájemce o současné české umění a může být základním vodítkem v poznávání toho, jaké místo v něm zaujímá fotografie. Katalog Zostra obsahuje díla těchto autorů: Jiří Černický, Jiří David, Kateřina Držková, Viktor Kolář, Lukáš Jasanský / Martin Polák, Tono Stano, Václav Stratil, Jiří Thýn, Miroslav Tichý

Monografie Work in Glass sleduje téměř tři desetiletí tvorby Vladimíry Klumpar, špičkové americké sklářky a výtvarnice českého původu, která se již od svých studií u profesora Libenského věnuje skleněné tavené plastice. Publikace interpretuje objevnost, monumetalitu a dynamičnost jejích sochařských objektů. Mimořádnou autorčinu senzitivitu, úzce spjatou se světem přírody, a vysoce kultivované abstraktní vnímání dokazují nejen její plastiky, ale i publikované kresby. Knihu uvádí studie amerického teorika Williama V. Ganise, autobiografický rozhovor a autorčin popis složité technologie realizace skleněných tavenic.

The essays in this book deal with those who currently figure among the most important Czech artists and whose work is internationally recognized. Most of them entered the art scene in the late 1980s on the crest of a powerful generational wave known as Czech postmodernism. Although this artistic drive ran parallel to revolutionary changes in Central and Eastern Europe, it would be grossly simplistic and misleading to view Czech postmodernism as a by-product of the disintegration of Communist regimes and exposure to the effects of West European culture. In fact, the story of Czech postmodernism is unique evidence that, in diverse social and political contexts, artists ultimately address issues of a general nature beyond politics and ideology. Kniha je souborem esejů o výtvarném umění české postmoderny a jeho filozofickém, společenském a historickém kontextu. Autor chápe výtvarné umění jako svrchovanou formu symbolického vyjadřování, v němž se projevují originální filosofické myšlenky nebo duchovní prožitky, politické názory a kulturní paměť, ale i hravost nebo nespoutaná imaginace vynálezců a kutilů. Jednotlivé eseje se zamýšlejí nad dílem Tomáše Císařovského, Jiřího Davida, Stanislava Diviše, Jana Merty, Petra Nikla, Petra Písaříka, Antonína Střížka a Jiřího Surůvky. Knihu doprovázejí ilustrace Karla Štědrého. Obsahuje 50 barevných reprodukcí.

Publikace ZÓNA připomíná nezávislé umělecké aktivity, které v letech 1981 – 82 realizoval Jiří Sozanský v pomalu mizejícím městě Most, které muselo ustoupit těžbě hnědého uhlí. Jeho likvidace byla největší kulturní a ekologickou katastrofou té doby. Jiří Sozanský ve svých doprovodných textech podává svědectví o tom, za jakých podmínek a z jakých motivů projekt připravoval, které další umělce a přátele k projektu přizval a proč i po více než třiceti letech se k tématu zaniklého Mostu stále vrací. Ve své době znamenal projekt v mizejícím Mostě významný umělecký počin, který počátkem 80.let naznačil možnosti, kterými se výtvarné umění může ubírat mimo oficiální výstavní síně, ven do prostředí, inspirující svou dramatičností. Výtvarné artefakty byly postupně, spolu s celým městem Most, srovnány se zemí a tak zůstávají jako memento ve fotodokumentaci, kresbách autorů a filmu a také ve vzpomínkách těch, kteří měli odvahu se na místo vypravit. Významnou část publikace, kromě obrazového materiálu, tvoří dopisy a básně Emila Juliše, se kterým se Jiří Sozanský setkal v roce 1981. Tyto texty, stejně jako texty dalších účastníků a pamětníků projektu v Mostě, dobře ilustrují atmosféru doby. Z podnětu Jiřího Sozanského vznikla básnická sbírka Emila Juliše ZÓNA reagující přímo na výtvarný projekt, který ve vyprázdněném a pomalu odstřelovaném městě Jiří Sozanský s přáteli vytvářel. Publikaci otevírá dopis Jiřího Sozanského ze srpna 1981, ve kterém svému profesorovi Jiřímu Kotalíkovi, řediteli Národní galerie, sděluje svoje zážitky a postřehy z devastovaného města Most i motivy, které ho vedou k podstupování rizik při realizaci environmentálních akcí přímo na místě. Kromě textů Jiřího Sozanského a Emila Juliše jsou v publikaci texty historiků umění Jiřího T. Kotalíka, Ivana Neumanna, Jiřího Šetlíka a Aleny Potůčkové, fotografů, kteří akce dokumentovali Jiřího Putty a Ivana Dolejška, filmaře Michala Baumbrucka, jehož dokument Evakuace zaznamenal postupné mizení města i s uměleckými artefakty, spisovatelky Edy Kriseové, architektů Jiřího Borla, Petra Kováře a Davida Vávry, básníka Taša Andjelkovskiho a dalších pamětníků, kteří se akcí v Mostě účastnili, či se s nimi setkali jako diváci. Závěr publikace pak uzavírá text Jiřího Sozanského, ve kterém se opět vrací k osobnosti prof. Kotalíka a jeho významu pro kulturní život v dobách normalizace.

Monografie věnovaná českému herectví se věnuje nejen obecnějším otázkám spojeným s tímto uměním – co vlastně tvoří hercovo charisma, v čem spočívá symbolická potence hereckého umění, jak zkoumat jeho osobnostní zdroje, proč patří herectví k nejobdivovanějším i k nejzavrhovanějším uměleckým povoláním –, ale zaměřuje se i na konkrétní osudy těch, jejichž kariéru poznamenaly totalitní režimy, ať už šlo o období protektorátu nebo o pozdější normalizaci. Tak se v této knize setkávají herecké příběhy Libuše Šafránkové, Nataši Gollové, Anny Letenské či Marie Burešové a Zdeňka Štěpánka, Jiřího Plachého, Oldřicha Nového, Miloše Nedbala či Svatopluka Beneše a Rudolfa Hrušínského, které doplňují pozoruhodné dokumenty o ‘trnité cestě k úspěchům’ dnešních seriálových hvězd konfrontované s polemikou o charakteru herců, která se objevila v pařížských novinách už před sto třiceti lety a do níž se zapojil i Constant Coquelin, první divadelní Cyrano.