Kant strana 3 z 29

V období před první světovou válkou i v letech poválečných vedlo několik předních středoevropských architektů – Adolf Loos, Oskar Strnad a Josef Frank – teoretickou debatu o prostoru a toto téma reflektovali ve svých spisech a zejména v realizovaných dílech. Při hledání nových způsobů prožívání architektonického prostoru zkoumali možnosti, jak se v něm pohybovat, jak jej obývat a jak jej navrhovat, aby odrážel moderní způsob života. Výsledkem byla jedna z nejpozoruhodnějších kapitol dějin raného modernismu.

Knihu Postižen pamětí napsal architekt Václav Girsa, přední odborník na rekonstrukci památek, jako ohlédnutí za životem a dílem. Jde o počin přesahující běžnou vzpomínkovou literaturu, neboť autor se představuje jednak jako suverénní stylista, jednak jako vnímavý svědek nejrůznějších „velkých i malých“ událostí. Dozvídáme se podrobnosti o tom, jak restauroval vilu od slavného Adolfa Loose na pražské Ořechovce, obnovoval barokní divadlo v Českém Krumlově nebo středověké hrady Bezděz, Bečov a Houska. Zjišťujeme, že práce s odkazem minulosti je svého druhu dobrodružství. Vedle širokého rozhledu vyžaduje: empatii, intuici, pokoru, schopnost technického i výtvarného uvažování, ale také neústupnost a důslednost. Knihu doprovázejí fotografie a skici Václava Girsy, které z ní činí kompaktní a nadčasové dílo.

Monografie Jaromíra Čejky s názvem Stopy je splátkou dluhu významnému českému fotografovi, kterého zná kulturní obec především jako autora fotografického projektu Jižní Město. Rozpětí tvorby Jaromíra Čejky je však daleko širší a tuto šíři má monografie čtenářům představit alespoň v těchto předkládaných obrysech. Jeho kompozice nejsou jen interpretací skutečnosti, neboť jsou rovněž výsledkem recepce umělecky směrodatných fotografií a jedinečným uchopením všeho, čemu autor vtiskl podobu stop skutečnosti.

Publikace České loutkářství – Tradice a kontinuita je výsledkem dvouletého týmového výzkumu (2021–2022), jehož hlavní inspirací se stal zápis českého loutkářství na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO v roce 2016. Ke zkoumání české loutkářské tradice a jejích fascinujících a dodnes inspirativních proměn se připojily dvě desítky osobností z tuzemského loutkářského světa, jak teoretici a historici, tak také divadelní praktici, amatéři i profesionálové. autoři textů: Marek Bečka; Kateřina Dolenská; Simona Chalupová; Miloslav Klíma; Andrea Králová; Markéta Králová; Jakub Maksymov; Nina Maláková; Jan Novák; Luděk Richter; Lenka Šaldová; Veronika Švecová; Zdeněk A. Tichý; Pavel Vašíček; Zuzana Vojtíšková; Elena Volpi; Adéla Vondráková.

Blanka Lamrová (nar. 1949) pochází z umělecké rodiny keramiků z Litovle na Hané, její bratr a sestra jsou malíři a ona sama se jako profesionální fotografka celý život věnovala fotografování uměleckých děl. V knižní formě „Obrazy ve vodě“ je stovka pečlivě zvolených fotografií vodních hladin, které fotografka pořídila od konce osmdesátých let do současnosti. Cyklus rozdělila na témata Kaluže, Řeka a Moře. V černobílých a barevných záběrech snímaných různými fotoaparáty se zrcadlí umělecké nitro autorky i vnější realita v zrcadle vod. Vidíme zde tedy dvojí zrcadlení, jež se navzájem prolíná do výtvarně vytříbených obrazů.

Figurína malířské panny naslouchající Allenu Ginsbergovi, hrající si s bratry Čapky, jako postava obrazu Františka Kupky, společnice Vítězslava Nezvala či Jiřího Koláře, ale také jako Salome nesoucí hlavu svého tvůrce – samotného malíře. Tomáš Císařovský získal pro svůj nejnovější cyklus zdatnou múzu. Navíc věčnou, je totiž nesmrtelná, protože nikdy nebyla ani živá. Císařovský ji objevil ve svém bývalém ateliéru v pražských Dejvicích, který před ním na počátku minulého století užíval malíř a profesor na pražské Akademii výtvarných umění Vlaho Bukovac. A právě této téměř stopadesátileté bezejmenné panně daroval Císařovský vlastní život a nechal ji důvěrně vstoupit do svých děl. V žádném jiném cyklu obrazů Tomáš Císařovský nespojil svůj trvalý zájem o dějinné události a postavy s důsledným ohledáváním všeho lidského i nelidského v nitru člověka i umělce samotného. A painter’s mannequin listening to Allen Ginsberg or playing with the Čapek brothers, depicted as a figure in a painting by František Kupka, a companion to Vítězslav Nezval or Jiří Kolář, but also as Salome holding the head of her creator – the painter himself. Tomáš Císařovský has acquired a capable muse for his latest series, an eternal and immortal one, in fact, for she was never alive in the first place. Císařovský discovered her in his former studio in Prague’s Dejvice district, which at the beginning of the last century was used by Vlaho Bukovac, a painter and professor at the Academy of Fine Arts. Císařovský has given this almost 1500-year-old nameless mannequin its own life, letting it enter intimately into his works. In no other cycle of paintings has he combined his enduring interest in historical events and figures with a thorough examination of all that is human and inhuman within man and himself.

Kniha Super multimediální umělkyně Barbory Šlapetové vychází ze skutečných příběhů a opakovaných setkání s nejvýznamnějšími Papuánskými kanibalskými náčelníky, kteří ještě donedávna žili na úrovni doby kamenné a stejně jako jejich předkové cestovali pomocí dýmu do vrchního patra světa a žili obklopeni dobrými i zlými duchy. V průběhu času náčelníci kmene Yali Mek vyjádřili přání setkat se s největším českým náčelníkem, pochopit, kdo je a co dělá umělec, nebo poznat toho, kdo stejně jako místní kmenoví kouzelníci dokáže létat do vesmíru. Došlo tak ke spolupráci náčelníků s Václavem Havlem, převedení jejich skutečných těl do uměleckých děl nebo k setkání s astronauty Leroyem Chiaem a Koichim Wakatou. Tento historický dialog kultur se tak stal – i s rituály původních obyvatel – happeningem současného umění a skrze animace, filmy, fotografie a obrazy vizuální sondou do duší posledních přírodních bytostí předtím, než je navždy změní globalizace. The book Super by multimedia artist Barbora Šlapetová is based on true stories and repeated encounters with the most prominent Papuan cannibal chiefs, who until recently lived on the level of the Stone Age and, like their ancestors travelled by using smoke to the upper levels of the Earth and lived surrounded by good and evil spirits. Over the years, the Yali Mek tribal chiefs expressed their wish to meet the greatest Czech chief; gain a deeper understanding of what artists do; or meet those who could fly up to the space just like their tribal magicians. And so the primeval chiefs met President Václav Havel; had their real bodies transformed into artworks; and met astronauts Leroy Chiao and Koichi Wakata. This historical dialogue of cultures has thus become - even with the rituals of the indigenous peoples - a contemporary art happening and, through animations, films, photographs and paintings, a visual probe into the souls of the last natural beings before globalisation changes them forever. Součástí knihy Super jsou i QR kódy obsahující ukázky filmů. The book entitled Super also includes QR codes containing movie clips.

Kniha skutečných příběhů „posledních“ nejvýznamnějších kanibalských Papuánských náčelníků a autentický záznam komunikace při symbolickém „Posledním Prvním Kontaktu“. Po tisíciletí byly takového příběhy předávány z generace na generaci pouze verbálně. Tato kniha /bohatě doplněných černobílými fotografiemi/ je první zaznamenaný materiál přepsaných autentických nahrávek rozhovorů s posledními přírodními lidmi doby kamenné předtím, než je navždy změní globalizace. Všichni mluví v první osobě a popisují své skutečné zážitky, neboť v džungli se nerozlišuje (západním úhlem pohledu) přirozené od nadpřirozeného. Všechno je reálné. Až dosud bývaly „první kontakty“ věcí moci, násilí, zvětšování teritorií a území vlivu, /ale naše země nikdy nekolonizovala jiné/ a o dnes již zaniklých animistických kulturách se zachovala svědectví prospektorů, misionářů, vojáků a antropologů, aniž domorodci vyprávějí sami o sobě. První kontakt s posledními přírodními národy až dosud nikdy neučinili umělci, přestože jde o "Setkání kultur".... Jedná se rozšířenou verzi knihy Proč je noc černá, jejíž první vydání roku 2005 získalo cenu Magnesia Litera za objev roku. A book of true stories told by the ‘last’ prominent cannibal Papuan tribal chiefs and the authentic record of communication during the symbolic ‘Final First Contact’. For thousands of years, stories like these have been part of the tribes’ oral tradition, passed down from generation to generation. This book /richly supplemented with black and white photographs/ is the first ever transcription of authentic recorded interviews, conducted with the final indigenous tribespeople before their primeval culture is forever changed by globalisation. The first-person accounts describe the tribesmen’s true stories, at least from their point of view: for them, there is no distinction between the natural and the supernatural – everything is equally real. Until now, ‘first contacts’ have been a matter of power, violence, the expansion of territories and spheres of influence /but our country has never colonized others/ and there are testimonies of prospectors, missionaries, soldiers, and anthropologists about the now extinct animist cultures, without the natives telling their own stories. The first contact with the last natural nations had never previously been made by artists, despite the fact that it was a Meeting of Cultures… This is an expanded version of the book Why the Night is Black, the first edition of which won the 2005 Magnesia Litera Award for Discovery of the Year.

Kniha Natural jednoho z nejznámějších českých sochařů Lukáše Rittsteina (lautreáta ceny Jindřicha Chalupeckého a vedoucího ateliéru sochařství na Pražské Akademii výtvarných umění) je nejen monografií, ale kapitoly metaforických soch balancujících mezi realitou a abstrakcí často viděných ve veřejném prostoru, provází i hluboký lidský příběh opakovaných setkání se symbolicky posledními kanibalskými náčelníky Papuánského kmene Yali Mek, kteří dokonce v některých kapitolách do plastik vstupují, happeningu se účastní a sochami se stávají… The book Natural by one of the most famous Czech sculptors Lukáš Rittstein (winner of the Jindřich Chalupecký Award, leading the sculpture studio at the Prague Academy of Fine Arts) is not only a monography, but also the chapters of metaphorical sculptures balancing between reality and abstraction often seen in public space, are accompanied by a deeply human story of repeated encounters with the symbolically last cannibal chiefs of the Papuan Yali Mek tribe, who even enter the sculptures in some chapters, participate in the happenings and become sculptures...

Úchvatné rodinné domy architektů Jána Stempela a Jana Jakuba Tesaře můžete nyní poznat zcela jinak. Jejich autoři vás vezmou na nevšední průzkum svých dosud nerealizovaných staveb. Prohlédnout si je můžete díky vizualizacím, které zpracoval tvůrce digitálních obrazů Stanislav Bažant. Barevné ilustrace doplňují půdorysy a řezy návrhů. Kniha tak otevírá otázku, nad níž se zamýšlí i autorka textu Jana Tichá, co je vlastně už architektonickým dílem a čím se dokonalé vizualizace odlišují od reálných fotografií. Publikace originálním způsobem navazuje na dvě již vydané knihy, v kterých snímky rodinných domů Stempela a Tesaře pořídili přední čeští fotografové Lukáš Jasanský a Filip Šlapal.

Je lepší horská dráha, nebo tramvaj v Lisabonu? Může mít život podobný říz, nebo se to stává jen ve fantazii? Psychiatr Radkin Honzák přirovnal tuhle knížku k obrazům Salvadora Daliho a našel v ní „malé radosti i zážitky na hranici extáze“. O té předchozí (Zápisky z bezčasí) říká, že „vystihuje s nadhledem ublbující realitu proběhlých dlouhých měsíců“. Lisabon je na sedmi kopcích a nadhled se tak nabízí při každé procházce. Nebo přímo od psacího stolu autorky. Kapitoly jako „Na skok v blázinci“ nám sice připomenou všední práci českých ministerstev, při které „Podzimní louží odevzdaně sem a tam slimák se plouží,“ brilantní styl však mnohem častěji září radostí z nespoutaného běhu života. A nemusí to být právě tanec s japonským císařem (ten ostatně vymyšlený není), stačí drobná tvořivost u sobotní snídaně.

Publikace Senzační realismus dokumentuje ojedinělou Pištěkovu výstavní prezentaci v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou, která byla zaměřena výhradně na malířovu hyperrealistickou fázi, s lehkými náznaky přesahu k jeho evropským či americkým druhům. Malíř byl na tomto výstavním projektu představen v pokud možno komplexním přehledu jeho nejznámějších a ikonických děl, které vznikaly zejména od první poloviny 70. let 20. století do první poloviny následné dekády; malíř se však ke svému svébytnému realismu průběžně vracel až do doby nedávné. V kontextu tvorby Theodora Pištěka (nar. 25. října 1932 v Praze) je tak navýsost napínavé srovnání jeho přístupu s americkým hyperrealistou Richardem Estesem, a také s tendencí evropského malířství, které z realismu vycházelo (Jacques Monory, Gerhard Richter, Gérard Gasiorowski) či na něj bezprostředně navázalo (Gottfried Heinvein). The catalogue Sensational Realism illustrates a unique exhibition of Pištěk’s artwork in the South Bohemian Gallery in Hluboká nad Vltavou, which focused specifically on his hyper-realistic era with a hint of his European and American comrades’ paintings. The painter was introduced in a complex overview by his pivotal and iconic works from the beginning of the 1970s till the first half of the next decade, nevertheless, he was returning to his distinctive realism until recently. In the context of Theodor Pištěk’s (born 25th October 1932 in Prague) work it’s utterly thrilling on the one hand to compare his approach to American hyperrealist Richard Estes, and on the other, to the tendencies of European painting, which are based on realism (Jacques Monory, Gerhard Richter or Gérard Gasiorowski) or they immediately follow up on realism (Gottfried Helnwein).

Monografie mapuje tvorbu významného představitele generace českých sochařů, která na uměleckou scénu vstoupila na začátku jednadvacátého století. Lukáš Rais (1975) jako základní materiál používá železo, staré cisterny, kovové stojany lamp, ale hlavně nejrůznější trubky a roury. Ryze užitkové předměty proměňuje – a v podstatě recykluje - do podoby monumentálních soch a objektů, které se stávají součástí veřejného prostoru, architektury i krajiny. „Mají v sobě zakódováno něco, co je blízké i lidem, kteří jinak současné umění, zvláště abstraktně zaměřené, nevyhledávají. Především jsou však krásné,“ zamýšlí se v knize kritik umění Petr Volf. Jedinečné sochy jsou zachyceny na fotografiích Salima Issy a autorem grafická podoby publikace je Anna Issa Šotolová.

Dokumentační publikace k 28. ročníku Mikulovského výtvarného sympozia “dílna“ prostřednictvím rozhovorů s umělci přibližuje nejen jejich tvorbu, ale stává se rovněž dokumentací současného výtvarného umění. Kromě rozhovorů a dalších textů publikace obsahuje kvalitní fotodokumentaci průběhu sympozia a reprodukce vytvořených uměleckých děl, která se stala součástí Sbírky současného umění města Mikulova. Autoři rozhovorů: Martina Pachmanová – Jiří Černický (kurátor ročníku), Michaela Černická, Klára Čermáková, Julie Béna, Zdena Kolečková, Emoke Vargová, Adéla Strnadová a Marie Tomanová (host); Rostislav Koštial (starosta města), Adam Vrbka (odborný garant) a Jiří Černický jako kurátor.

Kniha barevně tónovaných fotografických obrazů Petry T. Růžičkové (1963 – 2021) Sacro bosco (Posvátný háj) umožňuje nahlédnout krásy italské krajiny i architektury, zahrad a parků obklopujících charakteristické jižní vily způsobem, jenž postihuje především vnitřní ráz těchto archaických zákoutí a scenérií. Cyklus Sacro bosco vznikal s použitím klasické analogové fotografie, která neprošla digitální úpravou mimo jiné kvůli tomu, aby nebylo setřeno kouzlo fascinujícího okamžiku. Autorka přetavuje vizuální vjemy do básnivě utvářených výtvarných metafor. Vytváří neotřelý a esenciální obraz magické země, která nás nepřestává inspirovat a jejíž hlubinu fotografka vystihuje ve snivých a symbolických rovinách působících uhrančivě i na toho, kdo se domnívá, že Itálii dobře zná a že už v ní nemůže nic nového objevit. Fotografie Petry T. Růžičkové jsou svědectvím toho, že náš niterný pohled znovu utváří a světelně koncipuje i to, co je zdánlivě neměnné a ponořené do minulosti. Itálie posvátných hájů se v jejích fotografiích znovu rodí a přetváří se světelnou magií a autorčinou imaginací. Knihu doprovázejí autorčiny verše ze sbírky Dovnitř obrácené oko (2009) a básnivý doslov znalce italské kultury i autorčina díla Miloše Doležala.

V tomto svazku velké řady edice Disk předkládáme čtenářům výběr česky dosud nepublikovaných statí K. S. Stanislavského, které zkratkovitě, ale výstižně mapují obraz vývoje myšlení velkého ruského divadelníka. Vedle přípravných materiálů k zásadním dílům, v nichž Stanislavskij formuloval svůj „systém“ či „metodu“ herecké tvorby, uveřejňujeme také stať, v níž pro Britskou encyklopedii shrnul svou uměleckou, teoretickou i pedagogickou koncepci, a konečně i jeden z posledních textů o přístupu k tvorbě herecké postavy, na němž pracoval před koncem svého života, ale nestačil jej dokončit a shrnout v další knize. Překlad statí od Aleny Obsah: Konstantin Sergejevič Stanislavskij: *Z přípravných materiálů k práci o herecké tvorbě *O různých směrech v divadelním umění: Rutinérství / Umění předvádění | Umění prožívání | Smíšené směry *Umění herce a režiséra *Přístup k tvorbě role (Nalezení sebe v roli a role v sobě) Jaroslav Vostrý: Od prožívání k umění 1 Emoce a prožitky | 1.1 Stanislavskij a Damasio | 1.2 Od představy k příběhu | 1.3 Damasiův svět afektů | 1.4 „Ať pláče divák!“ | 1.5 Lze pocity fixovat? 2. Tvorba postavy | 2.1 Konec hereckých oborů | 2.2 Přirozenost a příroda | 2.3 Prožívání a tvorba | 2.4 Divadlo a umění | 2.5 Tvůrčí sebecítění.