Kant strana 4 z 29

Huť architektury Martin Rajniš patří k nejosobitějším architektonickým kancelářím u nás. Bylo by tudíž s podivem, aby se tento fakt nepromítl také do publikace, která přináší přehled jejich dosavadní práce. Svými zcela originálními texty ji doprovází sám Martin Rajniš a přibližuje v nich okolnosti vzniku svých výjimečných staveb. Rajniš však nepracuje sám, ale se svou Hutí, kde obklopen nejbližšími spolupracovníky promýšlí a kreslí nadčasovou architekturu. Cesta talentovaného architekta vedla z veleslavného libereckého SIALu přes samostatnou praxi s úspěchy na mezinárodní scéně a pedagogické působení až k čtyřleté plavbě kolem světa, kdy dospěl ke zjištění, že už prostě nechce lít beton. S jemu vlastním živelným zaujetím se začal věnovat důmyslným dřevěným stavbám a konstrukcím, k nimž náleží i unikátní Poštovna na Sněžce, vzducholoď Gulliver v pražském DOXu či řada neopakovatelných věží a rozhleden, hrání a domů, které akcentují potřebu krásy, hravosti i života v harmonii s přírodou a s respektem k jejím zákonitostem. Vedle bohatě fotograficky zdokumentovaného souhrnu všech realizací studia představuje kniha Huti architektury i vybrané projekty a také poodhaluje jejich inspirace.

Architekt, profesor a autor mnoha odborných publikací M. Rajniš se rozhodl sepsat vzpomínky ze svého života plného cestování, netradičních zvratů, úspěchů i pádů. Jako buřič a provokatér, který si celý život razí svojí cestu, chce čtenáři ukázat, že i člověk, nýmand, kterého málem strčili do pomocné školy, může žít bezvadný život. Přál bych si, aby se čtenář při mým vyprávění odvázal, začal mluvit slangem a vychutnal si krásně vyslovený český nadávky, který se skví jako pralinka na dortu. Prof. Ing. arch. Martin Rajniš (* 16. května 1944, Praha) je český architekt a urbanista, spoluzakladatel České komory architektů, několika architektonických kanceláří a zakladatel ateliéru Huť Architektury. Jako pedagog působil na VŠUP v Praze a na Technické univerzitě v Liberci. Je známý především jako autor nové Poštovny na Sněžce nebo Majáku a muzea Járy Cimrmana v Jizerských horách. Věnuje se experimentální architektuře a vztahu architektury k přírodě a k lidské společnosti. Martin Rajniš o knize Skutečně mám dobrou paměť a už řadu let mě připadalo potřebný podělit se o příběhy, který jsem za posledních 70 let zažil. Osud mi do cesty přihrál milý stvoření, Magdu (Křížkovou) Šebestovou, která mý košatý zhruba, 100 hodinový vyprávění převedla do 900 stran textu, z kterejch posléze vznikl na 120 stranách týhle knihy koncentrovanej elixír toho, podle nás, nejlepšího. Myslím, že čtenáře budou bavit i krásný fotky, mimo jiný i z mejch četnejch exotických cest, kterých tam bude víc než stovka. Dílo se jmenuje 25 344 dnů vzpomínek, což vystihuje 71 let mého života, během něhož jsem toho zažil skutečně hodně dětství ve staré Praze s nejrůznějšími výchovnými experimenty svého otce, časy chudoby a vzdoru proti bolševikovi, byl jsem dvanáctkrát v kriminále. Strávil jsem čtyři roky na moři, přeplul na malé lodi s jednou krásnou holkou Atlantik. Projezdil jsem stovky tisíc kilometrů po pouštích, divočinách, pralesech, projel jsem horní toky Amazonky, byl jsem v nejzapadlejších koutech Nové Guiney. Ale zároveň jsem řídil jako architekt velké ateliéry a rukama mi prošlo ve stavebních nákladech skoro 14 miliard korun. Zažil jsem Paříž coby bezdomovec i jako nositel světové ceny za architekturu Spolupráce s Magdou (Křížkovou) Šebestovou Magdu jsem poznal koncem sedmdesátých let, když jsme v době třeskutýho bolševizmu dělali pavilon na výstavu do Kanady já jako mladej architekt a ona jako hosteska. Pamatoval jsem si ji ještě z doby, kdy jako malá holka zpívala s Jiřím Suchým v Semaforu. Potom jsme se dlouhý roky neviděli a až při rozhovoru pro Xantypu kterej se mnou přišla udělat,jsem si uvědomil, jak se umí ptát, jak se umí bezvadně tvářit a hlavně jak skvěle umí psát tak jsem jí nabídl, že bychom spolu mohli zkusit to moje vzpomínání napsat a ona, zaplať pánbůh, kývla...

Miroslav Masák patří ke klíčovým osobnostem české architektury i života české společnosti druhé poloviny 20. století. Jeho před několika lety vydané knižní vzpomínky sklidily velký úspěch u čtenářů napříč generacemi, proto nyní vycházejí v rozšířené podobě. Jejich autor navazuje na své vyprávění a pokračuje v něm až do současnosti. Osobní vzpomínky architekta, spoluzakladatele libereckého Sialu a jeho unikátní Školky, vysokoškolského profesora, bývalého poradce prezidenta Václava Havla a zejména člověka pevného charakteru a přirozené noblesy jsou zasazeny do širokého rámce společenských i kulturních událostí a stávají se tak poutavou a osobitou kronikou naší společnosti. K jeho nejdůležitějším pracím na poli architektury patří pavilon F na Libereckém výstavišti, obchodní dům Máj v Praze, obchodní středisko Ještěd v Liberci či rekonstrukce Veletržního paláce pro Národní galerii.

Charakteristickým specifikem tvorby Alexandry Koláčkové jsou zejména barevné velkoformátové plastiky z keramiky a betonu, určené pro veřejný prostor. V řadě projektů však autorka rozšířila spektrum výtvarného působení i na řešení prostoru samotného, čímž se blíží práci architekta či krajináře. Pro její výtvarné pojetí je typická expresivní barevná škála, jednoduché oblé tvarosloví a neutuchající smysl pro hravý element.

Na současné výtvarné scéně lze najít jen málo autorů, kteří zůstávají věrní jednomu a navíc tak tradičnímu námětu portrétu, jak to již přes dvacet let činí Ivana Štenclová. Dokázala jej formálně rozvinout do překvapující šíře a dodat mu nečekané niterné obsahy, na jejichž pozadí je mimo jiné možné rekonstruovat klíčové momenty jejího života. Malířka ve svém díle zkoumá jemné nuance vztahů a díky nim dokáže vystavět strhující příběhy, jež se svou intimitou a existenciální naléhavostí dotýkají každého z nás. K vyjádření emocí využívá vedle kreslířské bravury také invenční technologické postupy a materiálové experimenty. A jsou to právě vynalézavost, originalita i neobyčejná schopnost empatie, díky nimž můžeme Ivanu Štenclovou označit za zcela výjimečnou umělkyni v domácím i zahraničním kontextu.

Grafik Michal Cihlář (1960) je považován za průkopnickou osobnost českého moderního linorytu. Touto grafickou technikou se shodou šťastných náhod začal zabývat roku 1980 a brzy si uvědomil, že linoryt je navzdory své primitivní technologii skutečným rájem neomezených tvůrčích možností. Koncem 80. let už měl Cihlář brilantně vypracované vlastní postupy pro mnohobarevné soutisky z postupně odrývané linorytové matrice. Některé grafické listy jsou více než dvaceti barevné, na výstavě však najdete i soutisk ze 42 barev. Grafiky dodnes tiskne výhradně ručně, bez tiskařského stroje, většinou jen v nákladu kolem sedmi exemplářů. V polovině 90. let začíná od barevných soutisků přecházet k linorytům kolorovaným a své černobílé linoryty pečlivě vybarvuje běžně dostupnými anilinkami. To mu umožnilo dostat se přes své rané pop-artové období až na hranici fotorealismu. Typické je pro něj i časté střídání témat, které si podle svých potřeb často vynucuje jeho široký záběr v oblasti užité grafiky. Zejména knižní a novinové ilustrace jsou svým náměty i provedením nezaměnitelné. Na přelomu tisíciletí svými linoryty vytvořil také originální image pražské zoo. Za svůj přínos na poli volné a užité grafiky obdržel přesně před dvaceti lety prestižní Cenu Vladimíra Boudníka. Cihlářova volná tvorba nezapře jeho vztah ke klasickému umění, kdy se ještě portrét podobal portrétovanému a ze zátiší vyzařoval pocit hlubokého zklidnění. Přesto právě jeho zátiší, poskládaná z nejrůznějších banálních předmětů či suvenýrů přivezených z cest, mají ještě něco navíc. Nabízejí totiž nadhled, smysl pro bizarní detail a surreálný příběh, trochu ironie, a hlavně autorovu obsedantní preciznost. Stále znovu ztvárňovaný motiv zátiší, prolínající se jeho grafickým dílem už celých čtyřicet let, zahrnuje ale také fotografie a koláže a v posledním desetiletí i linorytové studie dekadentní krásy erotických hraček. Tato monotematická publikace zcela neopakovatelným způsobem představuje mnoho podob Cihlářových zátiší. Představuje je nejen v určitých souvislostech, ale nahlíží na celé téma jako nadčasový fenomén. Vždyť zátiší, jak výstava dokazuje, jsou všude kolem nás, stačí jen pomyslně zvednout hozenou rukavici.

Kniha přináší výběr z nejnovější tvorby jedné z nejosobitějších umělkyň současnosti. Erika Bornová je vypravěčkou silných, mnohoznačných příběhů. Ať se již jedná o sochařský cyklus věnovaný Almě Mahlerové a jejím mužům, o uhrančivé akrylové Autoportréty nebo o imaginativní kresby Rostlin či Vodních bytostí, vždy s nadsázkou reflektuje banalitu života, s náruživostí sobě vlastní se snaží rozklíčovat složité předivo lidské představivosti a snů a se vší vážností ohledává komplikovaný vztah člověka ke světu, k druhým, k sobě samému i k přírodě. Publikaci děl Eriky Bornové doprovázejí texty znalců jejího díla Martiny Pachmanové a Otty M. Urbana. The book presents a selection of the latest works by Erika Bornová, one of todays most distinctive artists and a teller of forceful and multifaceted stories. Her sculptural cycle dedicated to Alma Mahler and her men, her captivating acrylic self-portraits, her imaginative drawings of Plants or Aquatic Creatures they all reflect, with a sense of hyperbole, the banality of life. Working with her distinctive passion, Bornová attempts to untangle the complex web of peoples imagination and dreams while engaging in a serious exploration of our complicated relationship to the world, to others, to ourselves, and to nature. With expert texts on her work by Martina Pachmanová and Otta M. Urban.

Jiří Hauschka (narozen 1965 v Šumperku) se obrací k tomu typu malířství, pro které jsou důležité barvy a symbolické konotace, tak jak tomu bylo na přelomu 19. a 20. století v tomto období se Jiří Hauschka vztahuje zejména ke kanadskému malíři Tomovi Thomsonovi, který žil v letech 1877 až 1917 či jak se děje v ateliérech soudobých autorů, jako jsou kupříkladu Daniel Richter nebo Peter Doig. Realita se proměňuje v malířské naraci na vrstevnaté vyprávění, kde se mísí umělecká paměť s novými zážitky, pohledy, touhami, citovými zjitřeními. V případě Jiřího Hauschky se ocitáme v divočině, v divočině malířské nostalgie, kde hledáme člověka, a v urbánní civilizaci, v té civilizaci, která je na pokraji svých možností a kde tak cítíme a vidíme barvy divočiny. Autory textů jsou Martin Dostál a slovutný britský kunsthistorik Edward Lucie-Smith. Jiří Hauschka (born 1965 in Šumperk) turns to this type of painting method that utilizes colours and symbolic connotations, prevalent at the turn of the 20th century he positions himself in that period next to the Canadian painter Tom Thomson (18771917) and used by contemporary painters such as Daniel Richter or Peter Doig. Reality is transformed by the painters narration into layered storytelling, where the artists memory is interspersed with new experiences, views, desires and emotional turbulences. In the case of Jiri Hauschka, we find ourselves in the wilderness of painter nostalgia, where we look for the conceptual person, and in urban civilization, which has barely any options left and where we can therefore feel and see the colours of wilderness. The authors of the texts are Martin Dostál and the famous British art historian Edward Lucie-Smith.

Zdeněk Zavřel patří k dnes již trochu zapomenuté generaci architektů, kterou těžce poznamenaly nesmyslné výkyvy v kulturně politickém vývoji poválečného Československa. Možnosti uplatnění jejich schopností i nadání byly velmi omezené. Nebylo jim, až na malé výjimky, dopřáno podílet se na viditelných architektonických milnících své doby. Zavřel se po ukončení studia architektury a prvních zahraničních stážích dostal do dnes již legendární liberecké Školky SIALu. V depresivních letech normalizace odešel do Nizozemska, kde zažil dobrodružství neznámého emigranta a později se dokázal v prostředí vyspělé architektonické velmoci skvěle uplatnit. Po sametové revoluci pomáhal se změnami v českém architektském prostředí na demokratickém základě. V poslední etapě svého profesního života využil nasbíraných zkušeností a podílel se na výuce mladých architektů na své alma mater, pražské Fakultě architektury ČVUT, a to i jako její dlouholetý děkan. Zavřelovy vzpomínky vytvářejí unikátní kroniku zajímavého profesního života v širších evropských souvislostech.

Kniha přináší svědectví o pozoruhodných dílech předního českého sochaře Jiřího Příhody, vytvořených během posledních deseti let, kdy žil v texaském Austinu. Publikace obsahuje jednak cyklus mimořádně hravých a přitom pronikavých variací na téma prostoru a formy, a také pokus o nahlédnutí do způsobu uvažování, z nějž tato díla vzešla. Početné ilustrace doprovází objevný esej Christophera Longa a rozhovor, který vedl s Jiřím Příhodou na jaře roku 2021.

Zápisky z bezčasí Denisy Vostré, inspirované dobou s koronavirem, ukazují, že události v životě moderního člověka v sobě střetávají vážné s nevážným za všech okolností. Záleží na tom, jak to bereme pokud si tedy můžeme vybrat. Formou se autorka otevřeně hlásí k Důvěrným sešitům paní Sei Šónagon, japonské dvorní dámy žijící na přelomu 10. a 11. století. V různorodých postřezích ukazuje, jak se i v rámci běžných, každodenních příhod vnější pohled propojuje s vnitřním prožíváním. Denisa Vostrá vystudovala chemické inženýrství na VŠCHT, japanologii na FF UK a doktorské studium Teorie a praxe divadelní tvorby na Divadelní fakultě AMU. Věnovala se překládání, působí jako redaktorka a také jako lektorka japonštiny a japonské kultury. Publikovala řadu článků o japonském jevištním umění v časopise Disk (20032012), v nakladatelství KANT vydala Předpoklady japonské scéničnosti (2015) a editovala Zeamiho Poučení hercům (2016). V současné době učí na Metropolitní univerzitě Praha, na Slezské univerzitě v Opavě a na Gymnáziu Jana Nerudy, v jazykové škole Spěváček vede pomaturitní studium japonštiny. Nadále se také věnuje psaní.

Je příznačné, že si Milan Pitlach za průvodce svého fotografického cyklu podmanivě atmosférických krajin zvolil Zarathustru. Nejedná se však o ilustrace či snad interpretace jeho promluv z přelomového díla Friedricha Nietzscheho, které fotografie v knize doprovázejí, ale což je mnohem cennější o jejich vzájemný dialog. Pitlach ve svých fotografických záznamech krajin nepoužívá laciné efekty ve snaze upoutat či ohromit diváka přímočarými a líbivými obrázky, jde až na samu hranici niternosti a intimního prožívání, kdy nechává svůj vnitřní svět, své úvahy, meditace a vize projevit v podobě skutečných vyfotografovaných krajin. Motivy, které zařadil do své knihy, ať už jsou to záběry na nedozírné rozlohy moře a pouště nebo bez ustání proměnlivé nebe, snímky zachycující paměť kamenů a nezkrotnou sílu živlů či připomínky extází v tanci a okamžicích lásky, vypovídají o vznešené síle přírody a ohromující energii života. A právě také v tom spočívá ona neobvyklá blízkost a korespondence s Nietzscheho filozofickou tvorbou. Pitlach se spolu s Nietzschem ptá po podstatě a smyslu lidské existence, proto jsou jeho fotografie tak naléhavé, tak hluboce lidské.

Fundamental Painting (1975): Lessons in Minimalist Painting is the first account of this 1970s current and its role in the history of 20th century painting. The term Fundamental Painting was coined by the Stedelijk Museum Amsterdam as the title of a 1975 exhibition that sought to highlight a new kind of painting emerging on both sides of the Atlantic. It was built around Robert Ryman and included 18 artists from Europe and the United States. The then museum director of the Stedelijk Edy de Wilde called their artistic scope "a reflection on the foundations of painting." In the first part of this book, Rajlich traces how the curators defined this specific current and its public as well as its critical reception. In the second part, she explains in detail the elements of paintings, how they are used in Fundamental Painting, and why. Next, Rajlich surveys the use of these painterly elements across 20th century abstract and non-objective painting in relation to the development of Minimalist painting. The last part of this book examines the effect of Fundamental Painting on its viewer in the context of art across the ages. It argues that Fundamental Painting goes beyond formalist concerns and seeks to engage with the concept of beauty as understood through the philosophy of aesthetics. Claudia Rajlich is a specialist in 20th century art and painting in general. She has extensive experience as an author, curator and art advisor for both public and private institutions. Her recent research has focused on non-objective art, the art market, and interdisciplinary questions around art collecting. Kniha Fundamental Painting (1975): Lessons in Minimalist Painting přináší první ucelené pojednání o fundamentální malbě a její roli v dějinách malířství 20. století. Termín fundamentální malba vytvořilo amsterdamské Stedelijk Museum a v roce 1975 jej použilo pro název výstavy, která se snažila upozornit na nový druh malby vznikající na obou stranách Atlantiku. Výstava představila 18 umělců z Evropy a ze Spojených států, včetně zakladatelské osobnosti Roberta Rymana. Tehdejší ředitel muzea Edy de Wilde označil jejich umělecké směřování jako reflexi základů malby. V první části knihy sleduje Claudia Rajlich, jak kurátoři definovali tento specifický proud a jak jej přijala kritická obec i veřejnost, ve druhé části pak autorka podrobně popisuje jednotlivé prvky obrazů a vysvětluje, jak je fundamentální malba používá a proč. Následně také zkoumá použití těchto malířských prvků v abstraktním a neobjektivním malířství 20. století ve vztahu k vývoji minimalistické malby. Závěr knihy je věnován působení fundamentální malby na diváka v kontextu umění v průběhu staletí. Autorka se domnívá, že tento druh malby překračuje rámec formalistických vymezení a že je významně provázán s konceptem krásy, jak jej chápe filozofie estetiky. Claudia Rajlich se specializuje na výtvarné umění 20. století, zejména na malbu. Má bohaté zkušenosti jako autorka, kurátorka a umělecká poradkyně pro veřejné i soukromé instituce. Aktuálně se zabývá neobjektivním uměním, trhem s uměním a interdisciplinárními otázkami, které se týkají sbírání umění.

Tomas Rajlich is internationally recognized as a major figure in European painting. His monochromatic canvases based on the Minimalist grid are the result of meticulous research on the fundamental elements of painting. In the 100 small-scale paintings brought together in this booklet, he explores the combination of the impersonal, the gestural and the creative force of light; they are variations on the intensity, luminosity and facture of the paint, while clearly remaining a factual painting. Emerging in the early 1970s, he is often associated with Minimalism and Fundamental Painting a term coined by the Stedelijk Museum Amsterdam in 1975. The current includes Robert Ryman, Robert Mangold, Agnes Martin, and the early years of Brice Marden and Gerhard Richter. An artist of uncompromising integrity, he maintains a position as one of the most significant living postwar and contemporary painters of his generation. His works have been the subject of major retrospectives and included in the collections of renowned museums worldwide, such as the Museum Boijmans Van Beuningen, Rotterdam, Centre Georges Pompidou, Paris, and the Museum of Modern Art, New York. Tomas Rajlich patří k mezinárodně uznávaným nejdůležitějším osobnostem evropského malířství. Jeho monochromatická plátna založená na minimalistické mřížce jsou výsledkem důkladného výzkumu základních prvků malby. Na stovce maleb malého formátu, obsažených v této knize, zkoumá kombinaci neosobní, gestické a tvůrčí síly světla, jedná se o variace na intenzitu, svítivost a lom barvy, přičemž zcela zřejmě zůstávají věcnou malbou. Na počátku sedmdesátých let byl často spojován s minimalismem a fundamentální malbou pojmem, který zavedlo amsterdamské Stedelijk Museum v roce 1975. Tento proud zahrnuje osobnosti, jako byli Robert Ryman, Robert Mangold, Agnes Martin, v prvních letech též Brice Marden a Gerhard Richter. Rajlich si jako umělec nekompromisní integrity udržuje pozici jednoho z nejvýznamnějších žijících poválečných a současných malířů své generace. Jeho díla byla představena na významných retrospektivních výstavách a stala se součástí sbírek renomovaných světových muzeí, jako jsou Museum Boijmans Van Beuningen v Rotterdamu, Centre Georges Pompidou v Paříži či Museum of Modern Art v New Yorku.

Často a s oblibou se říkává, že herectví je jen jedno. Nevyžadují ale různé divadelní druhy a žánry odlišné přístupy k performanci příběhu, který je základem každého divadelního díla? Jak označit interprety operet a muzikálů jako herce, zpěváky, hrající zpěváky, zpívající herce nebo zcela jinak? Liší se herectví v operetě a muzikálu? A pokud ano, vyvíjely se tyto odlišnosti v průběhu doby? Ovlivňoval je i celkový kontext kulturně- společenského vývoje českého národa? Odpovědi na tyto a související otázky se snaží nastínit tato kniha, a to jak v úvodním historicko-teoretickém exkurzu operetou i muzikálem, tak v následných případových studiích konkrétních výrazných hereckých osobností českého zábavněhudebního divadla 20. století. Volně tak navazuje na předchozí autorovu publikaci Od operety k muzikálu: Zábavněhudební divadlo v Československu po roce 1945. Největší pozornost je věnována herci, ale i režisérovi a autorovi Oldřichu Novému, který během své dlouhé kariéry spolupracoval takřka se všemi českými zábavněhudebními scénami. Také Nelly Gaierová prošla angažmá v regionálních divadlech v Ostravě a v Plzni, než se zabydlela na jevištích pražských scén v průběhu své umělecké činnosti navíc obstála v různorodých žánrech hudebních divadla od operet, přes muzikály, hudební komedie, Brechtovy a Weillovy singspiely, ale úspěchy slavila také v činohře i před filmovou kamerou. Pozornost je věnována i Karlu Fialovi, Věře Macků, Josefu Kobrovi, Laďce Kozderkové, Evě Veškrnové a dalším protagonistům ansámblů pražského, brněnského, ostravského a plzeňského zábavněhudebního divadla. Když jsem vešel na scénu, byl jsem přivítán tak dlouhým potleskem, že jsem tu vstupní začínal dvakrát a zase jsem musel přestat. Když jsem začal konečně potřetí, zjistil jsem, že dojetím vlastně nemohu převzít pořádný tón, že mám vyschlo v krku a že snad i brečím. A tak jsem ta nejtěžší místa odparlandoval a přece ani tím se nádherný úspěch večera nezmenšil. Bylo to pro mě dokonce velké poučení pro můj další způsob zpěvu. Oldřich Nový Kdo nemá operetu rád, ať na ni nechodí, a nechá ji těm, kteří ji rádi mají. [] Ale dívat se na operetu se shovívavým úsměvem, to ne, to prosím ne! On totiž kdo v ní chce pracovat, musí umět velmi mnoho. Má-li být opereta vkusná, pak o to víc je třeba lásky a odpovědnosti a hlavně naprosté hudebnosti. Je nutný smysl pro pohyb, dramatický projev, je třeba umět zpívat i tančit a to vše je herectví v pravém slova smyslu. [] Operetou dáváme divákům radost, odpočinek, i když samozřejmě je nutné ji vytvářet s naprostou profesionální dokonalostí Nelly Gaierová

V pozdní modernitě se požadavek tvořivosti a originality, spojené s vytvářením něčeho nového požadavek vyhrazený do té doby zejména umění stal čímsi všeobecně vyžadovaným. Aby také ne, vždyť stálý růst produkce nezbytně vyžaduje její permanentní inovaci i estetizaci a součástí trhu se stala také produkce zážitků! Je jasné, jaké důsledky na proměnu samotného pojmu i podobu umění může mít a má vznik a rozvoj kulturního průmyslu, obstarávajícího tyto komodifikované zážitky v rozsahu od televizní produkce po turismus. To činí problematiku vztahu scénování a umění zvlášť naléhavou. Tak bylo také důvodem pro napsání knihy Scénování a umění přesvědčení, že je důležité, ba nutné odlišit jistý druh tvorby druh, pro který snad můžeme vyhradit název i status umění od všeho ostatního, co se dnes pokládá za kreativní. V té souvislosti odlišuje autor také umělecké scénování od všeobecného scénování, které je pro dnešní svět příznačné.