Kant strana 11 z 25

Katalog, který doprovází druhý ročník litomyšlského Sympozia, spojený s výstavou v Galerii Miroslava Kubíka, má název Česko-slovenské hvězdy. Zúčastnili se ho čeští a slovenští umělci nejmladší a mladší střední generace. Všichni již mají zřetelné místo v kontextu česko-slovenského umění, objevili se na řadě skupinových i samostatných výstav a představují velmi živou součást aktuálního uměleckého dění. Někteří se pohybují výlučně na poli malby, která je výrazná, divoká, zřetelně osobní a při vší spontánnosti také koncepčně promýšlená. Takovými jsou jak Václav Girsa a Adam Štech, tak oba čerství absolventi bratislavské Vysoké školy výtvarných umení a nastupující slovenské malířské hvězdy Andrej Dúbravský a Katarína Janečková. Další tři umělci Marek Meduna, Luděk Rathouský a slovenský umělecký buldozer Viktor Frešo ve své práci kombinují konceptuální přístup s malbou, přičemž každý z nich zaujímá svébytnou a nepřehlédnutelnou pozici.

V rozsáhlém časosběrném projektu Pohledy z okna mého bytu (1981-2003) vytvořil fotograf a galerista Jiří Hanke jeden z legendárních souborů české fotografie. Na příkladu „osudu“ jedné z mnoha ulic Kladna jedinečným způsobem zachytil období normalizace i následných transformačních devadesátých let. Především ale osobitě zúročil možnosti fotografie, tematizoval fenomén času a přinesl ojedinělou výpověď o každodenních momentech, ve kterých se koncentroval ubíhající čas.

Monografie věnovaná ibero-africkým a indiánským kultům a slavnostem a doplněná rozsáhlou obrazovou dokumentací nabízí srovnání původních scénických tradic tří kontinentů, které se po objevu Nového světa setkaly v prostoru Jižní Ameriky, aby po jejich vzájemné synkrezi vznikly scénické projevy nové. Dominantní křesťanská evangelizace umožnila symbiózu s obřadními tradicemi afrických a indiánských etnik. Ty se podílejí hlavně na fiestách a ceremoniích k poctě Božího těla (Corpus Christi), Matky Boží, důležitých světců, a to hlavně scénickými prvky: maskami a kostýmy démonů, hudbou, tancem, zpěvem apod. Z tajných obřadů se zase vyvinuly spirituální kulty, vycházející z totemismu a fetišismu, které se posléze rozšířily v Karibiku nebo v Brazílii a Venezuele (vúdú, candomblé). Přitom spontánně absorbovaly indiánský šamanismus a katolický mysticismus. Pro komparaci s africkými obřadními vlivy nechybí ani kapitola, která prostřednictvím autentických dokumentů a zkušeností autora přibližuje scénické projevy etnických ‘náboženství’. Specifickým ‘doplňkem’ k tématu je charakteristika hlavních tanečních a hudebních forem kontinentu, jakými jsou samba, salsa nebo tango, pozornost je věnována i světově proslulým karnevalům.

Nové, přepracované vydání legendární knihy Miloně Novotného - Londýn, která vyšla poprvé roku 1968. Nemusíme být pamětníky, abychom ocenili suverenitu, s níž fotograf zachytil kosmopolitní přístav v ústí Temže a zároveň osobitě vystihl náladu města, udávajícího tón šedesátým letům. Jistá zašlost významu britského impéria se promítla do duší jeho obyvatel. Právě to fotograf rozpoznal a osobitě podal. Kniha se stala mezníkem v příběhu fotografie hlavně svým pojetím. Autorem nové předmluvy je fotograf a publicista Josef Moucha.

Jiří Valenta (1936 -1991), významný malíř českého informelu a protagonista takzvaných Konfrontací. Po opuštění Československa v roce 1968, navázal na svou dosavadní tvorbu, ale nepodařilo se mu najít napojení na německou galerijní scénu. V roce 1975 přestává malovat a začíná v tajnosti fotografovat, své práce ovšem nijak neprezentuje a nechává je pouze ve formě diapositivů. Zemřel v Kolíně nad Rýnem.

Knihu O hercích a herectví píše zkušený divadelník. Spoluzakladatel a první umělecký šéf Činoherního klubu v jeho slavné éře 60. let, autor jedné z nejhranějších českých komedií Tři v tom, dramaturg, režisér a divadelní pedagog, který dokáže nahlížet na herce a jejich umění z různých úhlů: V době, kdy jsme všichni takříkajíc na scéně, sledováni kamerami a nejrůznějšími „novými technologiemi“, se herectví jako specifické umění, ale i hraní či herectví „v životě“ stalo masově rozšířeným jevem – jako by dnes mohl hrát každý. Ale co je pak tedy dnes herectví chápané jako skutečné umění? Žijeme ve světě, ve kterém se masová spotřeba výtvorů, které s herci a herectvím tím či oním způsobem počítají, mimořádně rozšířila. Počítají s herci a herectvím většinou ovšem jen jako s pouhým nástrojem či materiálem. Právě v takovém světě může ovšem herectví, pěstované jako svobodný tvořivý projev člověka, hrát naopak významnou kulturní úlohu. Že také herci a herectví poskytují vzory a vzorky chování, platí – a v masově rozšířené míře – i dnes. Vedle řady plastických portrétů hereckých osobností spojených s poutavým podáním „historie oboru“ neupíná se autor jen na oblast hereckého umění, ale vnímá herectví jako součást mnohem širšího způsobu lidské expresivity a sebeutváření, jako potřebu vztahování se ke světu i k sobě, jako potřebu vyjadřování a formování nejrůznějších impulsů, a to ho vede k propojování problematiky herectví s nejnovějšími poznatky neurovědy a kognitivní psychologie včetně teorie mysli a zrcadlových neuronů.

Přestože dnes žijeme ve svobodném státě, cítíme, že o svobodu je třeba usilovat neustále, znovu a znovu a v nejrůznějších rovinách. Ve vztahu ke společnosti, k ostatním lidem, ale i k sobě samému. Proto se výstava pořádaná v souvislosti s 25. výročím listopadové revoluce soustředí právě na toto téma, které se v různých podobách táhne jako více či méně patrná spojnice celým dílem Jana Ságla.

Reprezentativní katalog, který je záznamem výstavy „Kolíbal, Diviš, Písařík, Štědrý – Rozpravy s geometrií,“ konané v letohrádku Hvězda. Jde o srovnání výtvarného projevu čtveřice současných uměleckých osobností konfrontovaných s renesanční architektonickou památkou. V této souvislosti se tak představuje dílo Stanislava Kolíbala, jehož výjimečnost vytvořila v kontextu českého výtvarného umění nový kánon, který obsahuje základní stavební prvky geometrických tvarů. Kontrapunktem ke Kolíbalově klasicky disciplinovanému výrazu je barevnost a abstraktní „ruční geometrie“ energických kompozic Stanislava Diviše a jeho volné citace architektonických prvků. Autorem nedisciplinované abstrakce skládané z nejobyčejnějších a často již použitých předmětů je Petr Písařík. Využívá estetických kánonů modernistické tradice v nových variantách a uměleckých vyjádřeních. Nejmladším z autorů je Karel Štědrý, který konfrontuje již vyzkoušené výtvarné postupy a možnosti transformace geometrických tvarů a forem a tím jim dává nové významy. Publikace „Kolíbal, Diviš, Písařík, Štědrý – Rozpravy s geometrií“ vychází s průvodními texty kurátora výstavy Zdeňka Freislebena, matematika Jaroslava Nešetřila, filozofa a sociologa Jiřího Přibáně a historika umění a architektury Ivana Prokopa Muchky.

Jde o sérii „dokumentárních fotografií“, které vznikaly během sedmi let v průběhu mých cest po různých částech světa – Evropy, Asie, Ameriky… Během těchto pobytů či putování jsem se snažil dokumentovat minimalistické objekty nebo přesněji řečeno předměty, které se jim podobají. Pokoušel jsem se dodržovat co nejužší a nejstriktnější tvarový výběr. Ten se finálně omezil pouze na objekty ve tvaru krychle a kvádru. Chtěl jsem zachytit stav, v jakém se současné neomodernistické myšlení nachází. Stav bez velkých idejí, kde možná existuje jakási vnitřní touha, ale ve skutečnosti převažuje pouze latentní strach z nich. „Reálný minimalismus“ má terminologicky blízko k „reálnému socialismu“ bez utopického aspektu. Tím míním to, že mapuje a vyjadřuje reálný sociální stav této rozpačité myšlenkové entity. Jsou to jakési trosky Tatlinovy Třetí Internacionály, o kterou se jako o Eiffelovku nikdo nestaral, protože na to nebyly ve východním bloku peníze ani vůle, a ta se tak časem rozpadla a její trosky byly roztahány a zrecyklovány po celém světě. Zbytky této utopie mají jinou funkci – daleko banálnější, obyčejnou a ve většině případů tajemnou, nejistou a pochybnou.