Kant strana 12 z 25

Jaké místo zaujímá v české moderní kultuře velký divadelní režisér Jiří Frejka (1904–1952)? – Možnosti celkového pohledu na jeho život a dílo jako by stále bránil ne zcela dostatečný výzkum dokumentárních materiálů. Právě z tohoto výzkumu vychází kniha, která pojednává zejména o závěrečné Frejkově tvorbě na počátku 50. let, tedy v období inscenovaných soudních procesů, které byly průvodním zjevem zavádění stalinistického režimu také v Československu.

Publikace byla vydána jako obvykle k posledně proběhlému, tentokrát 21. Mikulovskému výtvarnému sympoziu “dílna“. Je koncipována jako knižní publikace, která prostřednictvím rozhovorů přibližuje nejen myšlení a tvorbu zúčastněných autorů, ale také se stala alespoň dílčím dokumentem o proměnách současného českého a potažmo středoevropského výtvarného umění. Kromě textů obsahuje kvalitní reprodukce děl, jež se stala součástí sbírky současného umění města Mikulova, dokumentární fotografie z průběhu akce a odborné zhodnocení zpracované zúčastněným teoretikem Ondřejem Čechem. Autory rozhovorů s protagonisty 21. ročníku: Stanislavem Divišem, Janem Pištěkem, Aldinem Popajou, Václavem Bláhou, Petrem Veselým, Oldřichem Tichým a Viktorií Prokopovou je právě zmíněný Ondřej Čech. Své texty přidali starosta města Rostislav Koštial a kurátor ročníku Stanislav Diviš.

Kniha představuje určitý esej o životě ruského národa, kterému se přední česká humanistická fotografka věnovala téměř 40 let. Pohled na národ, který má potřebu ikon, svatých či politických. Renesance pravoslaví po odvržení komunistické ideologie. Ruský mesianismus, patos i velikášství. První část knihy je věnována období Sovětského svazu, nicméně stěžejní část tvoří fotografie ze současného Ruska, kdy se po rozpadu sovětského impéria Rusům opět navrací národní sebevědomí. Kniha obsahuje 230 fotografií a detailní popisky s vysvětlením reálií na konci knihy.

Štěpán Pácl, jeden z nejpozoruhodnějších českých režisérů mladší generace, se s čtenáři dělí o zkušenosti z vlastní práce. Svým způsobem je tedy tato kniha ojedinělá, neboť nás nechává nahlédnout „do zákulisí“ divadelní praxe. V jednotlivých kapitolách, věnovaných vybraným inscenacím v různých českých divadlech od Ostravy až po pražské Národní divadlo, zkoumá z různých úhlů pohledu „problémy“, před kterými stál společně s dalšími spoluinscenátory – dramaturgy, scénografy a především herci a herečkami. Zajímavě popisuje také vlastní divácké zážitky z inscenací zahraničních divadel, která dlouhou dobu pravidelně sleduje. Tato kniha se věnuje šesti inscenacím, na jejichž vzniku se autor podílel jako režisér. Jde o reflexi čtyř inscenací her českých autorů: Konce masopustu Josefa Topola, Krvavých křtin J. K. Tyla, Periferie Františka Langera, Z prachu hvězd Lenky Lagronové, a dvou her autorů zahraničních: Ivanova od A. P. Čechova a Calderónova Vytrvalého prince. Na základě scénického řešení – tedy toho, co divák vidí a slyší ze scény – vzniká v divákově mysli obraz, jehož vnímání je vždy spojené s interpretací. Inscenace zajišťuje pro vytvoření takového obrazu závazné podmínky. V knize jde o zkoumání takových podmínek souvisejících s konkrétním scénickým řešením. Otázku, jak takové scénické řešení vzniká z podnětu inscenovaného dramatu a v souhlasu s ním, zodpovídá autor na základě popisu vlastních zkušeností ze spolupráce na jmenovaných inscenacích s různými hereckými ansámbly v rozdílných divadelních prostorech.

Monograficky zaměřená publikace, přinášející reprezentativní a ucelený výběr z tvorby Jaroslava Valečky z let 2010-2015, představuje autora, který se vyprofiloval v nepřehlédnutelnou osobnost současné střední umělecké generace v návaznosti na dlouhou tradici české krajinomalby a symbolistní imaginace. Kromě Valečkových typických, okouzlujících krajin s dalekými horizonty a magickými světelnými situacemi odhaluje tato kniha skryté, niterné zdroje jeho díla - odkrývá provázanost autorovy tvorby s krajem jeho dětství, zádumčivě melancholickým prostředím Lužických hor a „mrazivými“ příběhy jeho obyvatel. Úvodní studie pochází z pera proslulého britského teoretika a kurátora Edwarda Lucie-Smitha, autora více než stovky publikací z oblasti dějin umění a poezie, jehož nejznámější kniha Art Today (1995) zůstává neopominutelným manuálem současné světové umělecké tvorby. Další zasvěcené studie o Valečkově díle napsaly historičky umění Martina Vítková, Rea Michalová, a kurátorka Veronika Marešová.

Tvorba Jaroslava Beneše náleží k té linii české umělecké fotografie, v níž se završuje analogová éra, zakladatelská fáze technicky vzniklých obrazů, a reprezentuje tak pozdní, závěrečnou fázi modernity. Pro Beneše, který začal tvořil v sedmdesátých letech 20. století, je fotografie bytostnou životní potřebou, nezbytným prostředkem pro sebevyjádření. Z hlediska námětu fotografuje Jaroslav Beneš všední detaily současné architektury, jeho tvorba ale především vyjadřuje pocit z doby, v níž žije. Nevyčerpává se však pouze estetickými vjemy, zajímá ho vždy, co je za nimi, tajemství, ono „cosi navíc“. U Beneše se nabízí termín minimalismus, ale na naplnění striktních minimalistických atributů se v jeho díle nachází „příliš mnoho“ osobního. Jeho fotografie jsou až iritující sloučeniny objektivity se subjektivitou a niterností. Typické pro jeho přístup rovněž je, že mu na fotografiích do určité míry nevadí technické vady, které během procesu vzniknou: nastal-li na vrstvě filmu či papíru kaz, netrápí se jím, nezastírá ho. Takovou chybu přijímá coby organickou součást „setkání“, jímž pro něho fotografie a celý proces jejího vzniku je.

Ladislav Drezdowicz, rodák z Petrovic u Karviné, odešel z Československa po okupaci v roce 1968. Jeho druhým domovem se stala švýcarská Basilej a nedobrovolný exil trvalým námětem jeho fotografické práce. „Nepovažuji za rozhodující být Čechem nebo Švýcarem. Podstatné je, co nás všechny spojuje,“ říká Drezdowicz, který ve své knize fotografií představuje snímky z různých koutů světa. Drezdowicz však není sběratelem efektních momentek. Fotoaparát je pro něho nezbytným každodenním průvodcem, ať již žije několik měsíců v Indii a vyučuje angličtinu děti dalitů, nejnižší kasty tzv. nedotknutelných, či se každoročně vrací na Kapverdy, kde stranou zájmu a turistického ruchu živoří ostrované, mezi nimiž našel mnoho přátel. Kniha zahrnuje také fotografie z jeho návratů do Čech, z cesty do Tibetu a také nevšední pohledy na život ve Švýcarsku ze souboru příznačně nazvaného Švýcarské rozmary. Drezdowiczova fotografická kniha vypráví osobitý příběh muže, který se rozhodl vydat na cestu, na níž ho i díky pravidelné meditaci provází klid. Fotografii využívá k jisté existenciální reflexi světa i sebe sama a pomocí (ač černobílých) fotografií zprostředkovává své poznání, že svět není černobílý.

Originální autorská publikace nazvaná Znamení Lvova přináší nevšední propojení fotografií a psaného slova. Básník, prozaik a umělecký fotograf Igor Malijevský vykresluje prostřednictvím působivých černobílých fotografií současný ukrajinský Lvov jako město plné odlesků své bývalé slávy, překvapivých kontrastů i žité spirituality. Poetika Malijevského fotografií přitom často překračuje příběh konkrétního místa a směřuje k obecnému existenciálnímu přesahu. Osobité doprovodné texty autor koncipuje jednou jako útržky rozhovorů se svéráznými obyvateli města, jindy jako ironické básnické glosy či v bravurní zkratce vyprávěné příběhy náhodných setkání.