Kant strana 8 z 29

Tvorba Jaroslava Beneše náleží k té linii české umělecké fotografie, v níž se završuje analogová éra, zakladatelská fáze technicky vzniklých obrazů, a reprezentuje tak pozdní, závěrečnou fázi modernity. Pro Beneše, který začal tvořil v sedmdesátých letech 20. století, je fotografie bytostnou životní potřebou, nezbytným prostředkem pro sebevyjádření. Z hlediska námětu fotografuje Jaroslav Beneš všední detaily současné architektury, jeho tvorba ale především vyjadřuje pocit z doby, v níž žije. Nevyčerpává se však pouze estetickými vjemy, zajímá ho vždy, co je za nimi, tajemství, ono „cosi navíc“. U Beneše se nabízí termín minimalismus, ale na naplnění striktních minimalistických atributů se v jeho díle nachází „příliš mnoho“ osobního. Jeho fotografie jsou až iritující sloučeniny objektivity se subjektivitou a niterností. Typické pro jeho přístup rovněž je, že mu na fotografiích do určité míry nevadí technické vady, které během procesu vzniknou: nastal-li na vrstvě filmu či papíru kaz, netrápí se jím, nezastírá ho. Takovou chybu přijímá coby organickou součást „setkání“, jímž pro něho fotografie a celý proces jejího vzniku je.

Ladislav Drezdowicz, rodák z Petrovic u Karviné, odešel z Československa po okupaci v roce 1968. Jeho druhým domovem se stala švýcarská Basilej a nedobrovolný exil trvalým námětem jeho fotografické práce. „Nepovažuji za rozhodující být Čechem nebo Švýcarem. Podstatné je, co nás všechny spojuje,“ říká Drezdowicz, který ve své knize fotografií představuje snímky z různých koutů světa. Drezdowicz však není sběratelem efektních momentek. Fotoaparát je pro něho nezbytným každodenním průvodcem, ať již žije několik měsíců v Indii a vyučuje angličtinu děti dalitů, nejnižší kasty tzv. nedotknutelných, či se každoročně vrací na Kapverdy, kde stranou zájmu a turistického ruchu živoří ostrované, mezi nimiž našel mnoho přátel. Kniha zahrnuje také fotografie z jeho návratů do Čech, z cesty do Tibetu a také nevšední pohledy na život ve Švýcarsku ze souboru příznačně nazvaného Švýcarské rozmary. Drezdowiczova fotografická kniha vypráví osobitý příběh muže, který se rozhodl vydat na cestu, na níž ho i díky pravidelné meditaci provází klid. Fotografii využívá k jisté existenciální reflexi světa i sebe sama a pomocí (ač černobílých) fotografií zprostředkovává své poznání, že svět není černobílý.

Monograficky zaměřená publikace, přinášející reprezentativní a ucelený výběr z tvorby Jaroslava Valečky z let 2010-2015, představuje autora, který se vyprofiloval v nepřehlédnutelnou osobnost současné střední umělecké generace v návaznosti na dlouhou tradici české krajinomalby a symbolistní imaginace. Kromě Valečkových typických, okouzlujících krajin s dalekými horizonty a magickými světelnými situacemi odhaluje tato kniha skryté, niterné zdroje jeho díla - odkrývá provázanost autorovy tvorby s krajem jeho dětství, zádumčivě melancholickým prostředím Lužických hor a „mrazivými“ příběhy jeho obyvatel. Úvodní studie pochází z pera proslulého britského teoretika a kurátora Edwarda Lucie-Smitha, autora více než stovky publikací z oblasti dějin umění a poezie, jehož nejznámější kniha Art Today (1995) zůstává neopominutelným manuálem současné světové umělecké tvorby. Další zasvěcené studie o Valečkově díle napsaly historičky umění Martina Vítková, Rea Michalová, a kurátorka Veronika Marešová.

Žádná taková kniha pojednávající o sportu v umění ještě nevyšla. Je určena milovníkům sportu i milovníkům umění. Je to radostná publikace, jejímž motem je pohyb a jeho krása. Její autor, novinář a spisovatel Petr Volf se daným tématem zabývá dlouhodobě. Ukazuje překvapivou skutečnost: sportovní tématice se ve dvacátém a jednadvacátém století věnovala více než stovka významných výtvarných českých umělců, od Jana Preislera a Emila Filly, přes Kamila Lhotáka, Bohumíra Matala, Jiřího Koláře až po Michaela Rittsteina, Jaroslava Rónu, Františka Skálu či Krištofa Kinteru. Seznamuje nás také se sportujícími umělci, pro něž je sport stejně důležitý jako samotná tvorba: Karel Malich je fotbalista, Zdeněk Sýkora hokejista, Theodor Pištěk automobilový závodník, Federico Díaz skokan o tyči. V sochách jsou zvěčněni legendární osobnosti jako běžec Emil Zátopek, hokejista Ivan Hlinka, fotbalista Josef Masopust nebo tenistka Suzanne Lenglenová. Kniha má třináct kapitol, které jsou rozděleny podle sportů: fotbal a hokej, atletika a cyklistika… až po sportoviště a sportovní nářadí. Text (v češtině a angličtině) přibližuje jednotlivá díla čtivou formou a v širších dobových i kulturních souvislostech. Vznikla výjimečná kniha, která přináší poznání a nabízí veskrze pozitivní zážitek.

Štěpán Pácl, jeden z nejpozoruhodnějších českých režisérů mladší generace, se s čtenáři dělí o zkušenosti z vlastní práce. Svým způsobem je tedy tato kniha ojedinělá, neboť nás nechává nahlédnout „do zákulisí“ divadelní praxe. V jednotlivých kapitolách, věnovaných vybraným inscenacím v různých českých divadlech od Ostravy až po pražské Národní divadlo, zkoumá z různých úhlů pohledu „problémy“, před kterými stál společně s dalšími spoluinscenátory – dramaturgy, scénografy a především herci a herečkami. Zajímavě popisuje také vlastní divácké zážitky z inscenací zahraničních divadel, která dlouhou dobu pravidelně sleduje. Tato kniha se věnuje šesti inscenacím, na jejichž vzniku se autor podílel jako režisér. Jde o reflexi čtyř inscenací her českých autorů: Konce masopustu Josefa Topola, Krvavých křtin J. K. Tyla, Periferie Františka Langera, Z prachu hvězd Lenky Lagronové, a dvou her autorů zahraničních: Ivanova od A. P. Čechova a Calderónova Vytrvalého prince. Na základě scénického řešení – tedy toho, co divák vidí a slyší ze scény – vzniká v divákově mysli obraz, jehož vnímání je vždy spojené s interpretací. Inscenace zajišťuje pro vytvoření takového obrazu závazné podmínky. V knize jde o zkoumání takových podmínek souvisejících s konkrétním scénickým řešením. Otázku, jak takové scénické řešení vzniká z podnětu inscenovaného dramatu a v souhlasu s ním, zodpovídá autor na základě popisu vlastních zkušeností ze spolupráce na jmenovaných inscenacích s různými hereckými ansámbly v rozdílných divadelních prostorech.

Publikace vychází ke stejnojmenné výstavě Tvrdohlaví 2015 v Galerii Miroslava Kubíka v Litomyšli. Střídají se zde práce zcela nové s díly, která jsou již "klasická" a svým způsobem charakteristická, tedy jakési ikony z let osmdesátých. Nebylo možné, ale ani nutné konfrontovat práce minulé se současnými. Možná právě ve smyslu poučky, že neexistuje vývoj ve smyslu neustálého zdokonalování a povlovného "zlepšování kvality". Umění se nevyvíjí k stále lepšímu či sofistikovanějšímu, ale - stále k jinému. Osmadvacetiletá existence skupiny je nicméně skutečnost a jako taková spíše údajem do Guinnessovy knihy rekordů. V katalogu jsou prezentováni tito členové skupiny Tvrdohlaví: Stanislav Diviš, Michal Gabriel, Zdeněk Lhotský, Václav Marhoul, Stefan Milkov, Petr Nikl, Jaroslav Róna, František Skála, Čestmír Suška.

Kniha představuje určitý esej o životě ruského národa, kterému se přední česká humanistická fotografka věnovala téměř 40 let. Pohled na národ, který má potřebu ikon, svatých či politických. Renesance pravoslaví po odvržení komunistické ideologie. Ruský mesianismus, patos i velikášství. První část knihy je věnována období Sovětského svazu, nicméně stěžejní část tvoří fotografie ze současného Ruska, kdy se po rozpadu sovětského impéria Rusům opět navrací národní sebevědomí. Kniha obsahuje 230 fotografií a detailní popisky s vysvětlením reálií na konci knihy.

Publikace byla vydána jako obvykle k posledně proběhlému, tentokrát 21. Mikulovskému výtvarnému sympoziu “dílna“. Je koncipována jako knižní publikace, která prostřednictvím rozhovorů přibližuje nejen myšlení a tvorbu zúčastněných autorů, ale také se stala alespoň dílčím dokumentem o proměnách současného českého a potažmo středoevropského výtvarného umění. Kromě textů obsahuje kvalitní reprodukce děl, jež se stala součástí sbírky současného umění města Mikulova, dokumentární fotografie z průběhu akce a odborné zhodnocení zpracované zúčastněným teoretikem Ondřejem Čechem. Autory rozhovorů s protagonisty 21. ročníku: Stanislavem Divišem, Janem Pištěkem, Aldinem Popajou, Václavem Bláhou, Petrem Veselým, Oldřichem Tichým a Viktorií Prokopovou je právě zmíněný Ondřej Čech. Své texty přidali starosta města Rostislav Koštial a kurátor ročníku Stanislav Diviš.

Sportovní epopej předního českého malíře Michaela Rittsteina (nar. 1949) můžeme považovat za jedno z nejvýznamnějších uměleckých děl se sportovním zaměřením jak v českém, tak mezinárodním kontextu. Jedná se o vizuální drama složené ze sedmadvaceti částí, ve kterém se odehrávají příběhy o touze po dokonalosti v umění, sportu i životě. Cyklus byl poprvé představen na Letních olympijských hrách v Londýně v roce 2012. Tato kniha sleduje okolnosti jeho vzniku, a především dává detailně nahlédnout do nitra jednotlivých obrazů.

Jaké místo zaujímá v české moderní kultuře velký divadelní režisér Jiří Frejka (1904–1952)? – Možnosti celkového pohledu na jeho život a dílo jako by stále bránil ne zcela dostatečný výzkum dokumentárních materiálů. Právě z tohoto výzkumu vychází kniha, která pojednává zejména o závěrečné Frejkově tvorbě na počátku 50. let, tedy v období inscenovaných soudních procesů, které byly průvodním zjevem zavádění stalinistického režimu také v Československu.

Jde o sérii „dokumentárních fotografií“, které vznikaly během sedmi let v průběhu mých cest po různých částech světa – Evropy, Asie, Ameriky… Během těchto pobytů či putování jsem se snažil dokumentovat minimalistické objekty nebo přesněji řečeno předměty, které se jim podobají. Pokoušel jsem se dodržovat co nejužší a nejstriktnější tvarový výběr. Ten se finálně omezil pouze na objekty ve tvaru krychle a kvádru. Chtěl jsem zachytit stav, v jakém se současné neomodernistické myšlení nachází. Stav bez velkých idejí, kde možná existuje jakási vnitřní touha, ale ve skutečnosti převažuje pouze latentní strach z nich. „Reálný minimalismus“ má terminologicky blízko k „reálnému socialismu“ bez utopického aspektu. Tím míním to, že mapuje a vyjadřuje reálný sociální stav této rozpačité myšlenkové entity. Jsou to jakési trosky Tatlinovy Třetí Internacionály, o kterou se jako o Eiffelovku nikdo nestaral, protože na to nebyly ve východním bloku peníze ani vůle, a ta se tak časem rozpadla a její trosky byly roztahány a zrecyklovány po celém světě. Zbytky této utopie mají jinou funkci – daleko banálnější, obyčejnou a ve většině případů tajemnou, nejistou a pochybnou.

Knihu O hercích a herectví píše zkušený divadelník. Spoluzakladatel a první umělecký šéf Činoherního klubu v jeho slavné éře 60. let, autor jedné z nejhranějších českých komedií Tři v tom, dramaturg, režisér a divadelní pedagog, který dokáže nahlížet na herce a jejich umění z různých úhlů: V době, kdy jsme všichni takříkajíc na scéně, sledováni kamerami a nejrůznějšími „novými technologiemi“, se herectví jako specifické umění, ale i hraní či herectví „v životě“ stalo masově rozšířeným jevem – jako by dnes mohl hrát každý. Ale co je pak tedy dnes herectví chápané jako skutečné umění? Žijeme ve světě, ve kterém se masová spotřeba výtvorů, které s herci a herectvím tím či oním způsobem počítají, mimořádně rozšířila. Počítají s herci a herectvím většinou ovšem jen jako s pouhým nástrojem či materiálem. Právě v takovém světě může ovšem herectví, pěstované jako svobodný tvořivý projev člověka, hrát naopak významnou kulturní úlohu. Že také herci a herectví poskytují vzory a vzorky chování, platí – a v masově rozšířené míře – i dnes. Vedle řady plastických portrétů hereckých osobností spojených s poutavým podáním „historie oboru“ neupíná se autor jen na oblast hereckého umění, ale vnímá herectví jako součást mnohem širšího způsobu lidské expresivity a sebeutváření, jako potřebu vztahování se ke světu i k sobě, jako potřebu vyjadřování a formování nejrůznějších impulsů, a to ho vede k propojování problematiky herectví s nejnovějšími poznatky neurovědy a kognitivní psychologie včetně teorie mysli a zrcadlových neuronů.

Jiří Valenta (1936 -1991), významný malíř českého informelu a protagonista takzvaných Konfrontací. Po opuštění Československa v roce 1968, navázal na svou dosavadní tvorbu, ale nepodařilo se mu najít napojení na německou galerijní scénu. V roce 1975 přestává malovat a začíná v tajnosti fotografovat, své práce ovšem nijak neprezentuje a nechává je pouze ve formě diapositivů. Zemřel v Kolíně nad Rýnem.

The first large-scale monograph on this internationally renowned photographer. Jaromír Funke (1896-1945) was a innovator of modern photography, just like Jaroslav Rössler, Man Ray, László Moholy-Nagy, Albert Renger-Patzsch, Aleksander Rodchenko, Paul Strand, and Edward Weston, to name but a few. Like them, Funke set out (in 1922) on the road towards abstraction, which would eventually lead him to his own particular “ism” – photogenism. Funke also responded to Cubism and created exemplary works of the New Objectivity and Constructivism, but he stood closest to Bauhaus. During the 1920s, he was one of the first to adopt irrational approaches such as Poetism and Surrealism. In the second half of the 1930s, Funke established his “emotional photography” on the basis of Breton’s notion of the magic encounter. He was a typical universally educated intellectual of his era. This book focuses primarily on the ideas that shaped and transformed Funke’s work, while placing it within the context of European avant-garde photography and culture, of which he was a pioneer. The book was prepared in cooperation with Jaromír Funke’s daughter Miloslava Rupešová.