Kant strana 8 z 29

Monograficky zaměřená publikace, přinášející reprezentativní a ucelený výběr z tvorby Jaroslava Valečky z let 2010-2015, představuje autora, který se vyprofiloval v nepřehlédnutelnou osobnost současné střední umělecké generace v návaznosti na dlouhou tradici české krajinomalby a symbolistní imaginace. Kromě Valečkových typických, okouzlujících krajin s dalekými horizonty a magickými světelnými situacemi odhaluje tato kniha skryté, niterné zdroje jeho díla - odkrývá provázanost autorovy tvorby s krajem jeho dětství, zádumčivě melancholickým prostředím Lužických hor a „mrazivými“ příběhy jeho obyvatel. Úvodní studie pochází z pera proslulého britského teoretika a kurátora Edwarda Lucie-Smitha, autora více než stovky publikací z oblasti dějin umění a poezie, jehož nejznámější kniha Art Today (1995) zůstává neopominutelným manuálem současné světové umělecké tvorby. Další zasvěcené studie o Valečkově díle napsaly historičky umění Martina Vítková, Rea Michalová, a kurátorka Veronika Marešová.

Štěpán Pácl, jeden z nejpozoruhodnějších českých režisérů mladší generace, se s čtenáři dělí o zkušenosti z vlastní práce. Svým způsobem je tedy tato kniha ojedinělá, neboť nás nechává nahlédnout „do zákulisí“ divadelní praxe. V jednotlivých kapitolách, věnovaných vybraným inscenacím v různých českých divadlech od Ostravy až po pražské Národní divadlo, zkoumá z různých úhlů pohledu „problémy“, před kterými stál společně s dalšími spoluinscenátory – dramaturgy, scénografy a především herci a herečkami. Zajímavě popisuje také vlastní divácké zážitky z inscenací zahraničních divadel, která dlouhou dobu pravidelně sleduje. Tato kniha se věnuje šesti inscenacím, na jejichž vzniku se autor podílel jako režisér. Jde o reflexi čtyř inscenací her českých autorů: Konce masopustu Josefa Topola, Krvavých křtin J. K. Tyla, Periferie Františka Langera, Z prachu hvězd Lenky Lagronové, a dvou her autorů zahraničních: Ivanova od A. P. Čechova a Calderónova Vytrvalého prince. Na základě scénického řešení – tedy toho, co divák vidí a slyší ze scény – vzniká v divákově mysli obraz, jehož vnímání je vždy spojené s interpretací. Inscenace zajišťuje pro vytvoření takového obrazu závazné podmínky. V knize jde o zkoumání takových podmínek souvisejících s konkrétním scénickým řešením. Otázku, jak takové scénické řešení vzniká z podnětu inscenovaného dramatu a v souhlasu s ním, zodpovídá autor na základě popisu vlastních zkušeností ze spolupráce na jmenovaných inscenacích s různými hereckými ansámbly v rozdílných divadelních prostorech.

Kniha představuje určitý esej o životě ruského národa, kterému se přední česká humanistická fotografka věnovala téměř 40 let. Pohled na národ, který má potřebu ikon, svatých či politických. Renesance pravoslaví po odvržení komunistické ideologie. Ruský mesianismus, patos i velikášství. První část knihy je věnována období Sovětského svazu, nicméně stěžejní část tvoří fotografie ze současného Ruska, kdy se po rozpadu sovětského impéria Rusům opět navrací národní sebevědomí. Kniha obsahuje 230 fotografií a detailní popisky s vysvětlením reálií na konci knihy.

Publikace byla vydána jako obvykle k posledně proběhlému, tentokrát 21. Mikulovskému výtvarnému sympoziu “dílna“. Je koncipována jako knižní publikace, která prostřednictvím rozhovorů přibližuje nejen myšlení a tvorbu zúčastněných autorů, ale také se stala alespoň dílčím dokumentem o proměnách současného českého a potažmo středoevropského výtvarného umění. Kromě textů obsahuje kvalitní reprodukce děl, jež se stala součástí sbírky současného umění města Mikulova, dokumentární fotografie z průběhu akce a odborné zhodnocení zpracované zúčastněným teoretikem Ondřejem Čechem. Autory rozhovorů s protagonisty 21. ročníku: Stanislavem Divišem, Janem Pištěkem, Aldinem Popajou, Václavem Bláhou, Petrem Veselým, Oldřichem Tichým a Viktorií Prokopovou je právě zmíněný Ondřej Čech. Své texty přidali starosta města Rostislav Koštial a kurátor ročníku Stanislav Diviš.

Sportovní epopej předního českého malíře Michaela Rittsteina (nar. 1949) můžeme považovat za jedno z nejvýznamnějších uměleckých děl se sportovním zaměřením jak v českém, tak mezinárodním kontextu. Jedná se o vizuální drama složené ze sedmadvaceti částí, ve kterém se odehrávají příběhy o touze po dokonalosti v umění, sportu i životě. Cyklus byl poprvé představen na Letních olympijských hrách v Londýně v roce 2012. Tato kniha sleduje okolnosti jeho vzniku, a především dává detailně nahlédnout do nitra jednotlivých obrazů.

Jaké místo zaujímá v české moderní kultuře velký divadelní režisér Jiří Frejka (1904–1952)? – Možnosti celkového pohledu na jeho život a dílo jako by stále bránil ne zcela dostatečný výzkum dokumentárních materiálů. Právě z tohoto výzkumu vychází kniha, která pojednává zejména o závěrečné Frejkově tvorbě na počátku 50. let, tedy v období inscenovaných soudních procesů, které byly průvodním zjevem zavádění stalinistického režimu také v Československu.

Jde o sérii „dokumentárních fotografií“, které vznikaly během sedmi let v průběhu mých cest po různých částech světa – Evropy, Asie, Ameriky… Během těchto pobytů či putování jsem se snažil dokumentovat minimalistické objekty nebo přesněji řečeno předměty, které se jim podobají. Pokoušel jsem se dodržovat co nejužší a nejstriktnější tvarový výběr. Ten se finálně omezil pouze na objekty ve tvaru krychle a kvádru. Chtěl jsem zachytit stav, v jakém se současné neomodernistické myšlení nachází. Stav bez velkých idejí, kde možná existuje jakási vnitřní touha, ale ve skutečnosti převažuje pouze latentní strach z nich. „Reálný minimalismus“ má terminologicky blízko k „reálnému socialismu“ bez utopického aspektu. Tím míním to, že mapuje a vyjadřuje reálný sociální stav této rozpačité myšlenkové entity. Jsou to jakési trosky Tatlinovy Třetí Internacionály, o kterou se jako o Eiffelovku nikdo nestaral, protože na to nebyly ve východním bloku peníze ani vůle, a ta se tak časem rozpadla a její trosky byly roztahány a zrecyklovány po celém světě. Zbytky této utopie mají jinou funkci – daleko banálnější, obyčejnou a ve většině případů tajemnou, nejistou a pochybnou.

Knihu O hercích a herectví píše zkušený divadelník. Spoluzakladatel a první umělecký šéf Činoherního klubu v jeho slavné éře 60. let, autor jedné z nejhranějších českých komedií Tři v tom, dramaturg, režisér a divadelní pedagog, který dokáže nahlížet na herce a jejich umění z různých úhlů: V době, kdy jsme všichni takříkajíc na scéně, sledováni kamerami a nejrůznějšími „novými technologiemi“, se herectví jako specifické umění, ale i hraní či herectví „v životě“ stalo masově rozšířeným jevem – jako by dnes mohl hrát každý. Ale co je pak tedy dnes herectví chápané jako skutečné umění? Žijeme ve světě, ve kterém se masová spotřeba výtvorů, které s herci a herectvím tím či oním způsobem počítají, mimořádně rozšířila. Počítají s herci a herectvím většinou ovšem jen jako s pouhým nástrojem či materiálem. Právě v takovém světě může ovšem herectví, pěstované jako svobodný tvořivý projev člověka, hrát naopak významnou kulturní úlohu. Že také herci a herectví poskytují vzory a vzorky chování, platí – a v masově rozšířené míře – i dnes. Vedle řady plastických portrétů hereckých osobností spojených s poutavým podáním „historie oboru“ neupíná se autor jen na oblast hereckého umění, ale vnímá herectví jako součást mnohem širšího způsobu lidské expresivity a sebeutváření, jako potřebu vztahování se ke světu i k sobě, jako potřebu vyjadřování a formování nejrůznějších impulsů, a to ho vede k propojování problematiky herectví s nejnovějšími poznatky neurovědy a kognitivní psychologie včetně teorie mysli a zrcadlových neuronů.

Jiří Valenta (1936 -1991), významný malíř českého informelu a protagonista takzvaných Konfrontací. Po opuštění Československa v roce 1968, navázal na svou dosavadní tvorbu, ale nepodařilo se mu najít napojení na německou galerijní scénu. V roce 1975 přestává malovat a začíná v tajnosti fotografovat, své práce ovšem nijak neprezentuje a nechává je pouze ve formě diapositivů. Zemřel v Kolíně nad Rýnem.

The first large-scale monograph on this internationally renowned photographer. Jaromír Funke (1896-1945) was a innovator of modern photography, just like Jaroslav Rössler, Man Ray, László Moholy-Nagy, Albert Renger-Patzsch, Aleksander Rodchenko, Paul Strand, and Edward Weston, to name but a few. Like them, Funke set out (in 1922) on the road towards abstraction, which would eventually lead him to his own particular “ism” – photogenism. Funke also responded to Cubism and created exemplary works of the New Objectivity and Constructivism, but he stood closest to Bauhaus. During the 1920s, he was one of the first to adopt irrational approaches such as Poetism and Surrealism. In the second half of the 1930s, Funke established his “emotional photography” on the basis of Breton’s notion of the magic encounter. He was a typical universally educated intellectual of his era. This book focuses primarily on the ideas that shaped and transformed Funke’s work, while placing it within the context of European avant-garde photography and culture, of which he was a pioneer. The book was prepared in cooperation with Jaromír Funke’s daughter Miloslava Rupešová.

Monografie věnovaná ibero-africkým a indiánským kultům a slavnostem a doplněná rozsáhlou obrazovou dokumentací nabízí srovnání původních scénických tradic tří kontinentů, které se po objevu Nového světa setkaly v prostoru Jižní Ameriky, aby po jejich vzájemné synkrezi vznikly scénické projevy nové. Dominantní křesťanská evangelizace umožnila symbiózu s obřadními tradicemi afrických a indiánských etnik. Ty se podílejí hlavně na fiestách a ceremoniích k poctě Božího těla (Corpus Christi), Matky Boží, důležitých světců, a to hlavně scénickými prvky: maskami a kostýmy démonů, hudbou, tancem, zpěvem apod. Z tajných obřadů se zase vyvinuly spirituální kulty, vycházející z totemismu a fetišismu, které se posléze rozšířily v Karibiku nebo v Brazílii a Venezuele (vúdú, candomblé). Přitom spontánně absorbovaly indiánský šamanismus a katolický mysticismus. Pro komparaci s africkými obřadními vlivy nechybí ani kapitola, která prostřednictvím autentických dokumentů a zkušeností autora přibližuje scénické projevy etnických ‘náboženství’. Specifickým ‘doplňkem’ k tématu je charakteristika hlavních tanečních a hudebních forem kontinentu, jakými jsou samba, salsa nebo tango, pozornost je věnována i světově proslulým karnevalům.

Přestože dnes žijeme ve svobodném státě, cítíme, že o svobodu je třeba usilovat neustále, znovu a znovu a v nejrůznějších rovinách. Ve vztahu ke společnosti, k ostatním lidem, ale i k sobě samému. Proto se výstava pořádaná v souvislosti s 25. výročím listopadové revoluce soustředí právě na toto téma, které se v různých podobách táhne jako více či méně patrná spojnice celým dílem Jana Ságla.

Reprezentativní katalog, který je záznamem výstavy „Kolíbal, Diviš, Písařík, Štědrý – Rozpravy s geometrií,“ konané v letohrádku Hvězda. Jde o srovnání výtvarného projevu čtveřice současných uměleckých osobností konfrontovaných s renesanční architektonickou památkou. V této souvislosti se tak představuje dílo Stanislava Kolíbala, jehož výjimečnost vytvořila v kontextu českého výtvarného umění nový kánon, který obsahuje základní stavební prvky geometrických tvarů. Kontrapunktem ke Kolíbalově klasicky disciplinovanému výrazu je barevnost a abstraktní „ruční geometrie“ energických kompozic Stanislava Diviše a jeho volné citace architektonických prvků. Autorem nedisciplinované abstrakce skládané z nejobyčejnějších a často již použitých předmětů je Petr Písařík. Využívá estetických kánonů modernistické tradice v nových variantách a uměleckých vyjádřeních. Nejmladším z autorů je Karel Štědrý, který konfrontuje již vyzkoušené výtvarné postupy a možnosti transformace geometrických tvarů a forem a tím jim dává nové významy. Publikace „Kolíbal, Diviš, Písařík, Štědrý – Rozpravy s geometrií“ vychází s průvodními texty kurátora výstavy Zdeňka Freislebena, matematika Jaroslava Nešetřila, filozofa a sociologa Jiřího Přibáně a historika umění a architektury Ivana Prokopa Muchky.

Katalog, který doprovází druhý ročník litomyšlského Sympozia, spojený s výstavou v Galerii Miroslava Kubíka, má název Česko-slovenské hvězdy. Zúčastnili se ho čeští a slovenští umělci nejmladší a mladší střední generace. Všichni již mají zřetelné místo v kontextu česko-slovenského umění, objevili se na řadě skupinových i samostatných výstav a představují velmi živou součást aktuálního uměleckého dění. Někteří se pohybují výlučně na poli malby, která je výrazná, divoká, zřetelně osobní a při vší spontánnosti také koncepčně promýšlená. Takovými jsou jak Václav Girsa a Adam Štech, tak oba čerství absolventi bratislavské Vysoké školy výtvarných umení a nastupující slovenské malířské hvězdy Andrej Dúbravský a Katarína Janečková. Další tři umělci Marek Meduna, Luděk Rathouský a slovenský umělecký buldozer Viktor Frešo ve své práci kombinují konceptuální přístup s malbou, přičemž každý z nich zaujímá svébytnou a nepřehlédnutelnou pozici.