Kant strana 15 z 29

Blanka Lamrová zachytila svým fotoaparátem převratné politické události roku 1989. Díky jejím černobílým fotografiím si můžeme připomenout mimo jiné dnes již pozapomenutou dějinnou „epizodu“, kdy občané východního Německa prchali přes pražskou západoněmeckou ambasádu za svobodou, atmosféru sametové revoluce a doby bezprostředně po ní, kdy do Prahy zavítaly významné osobnosti světové politiky i kultury, jako například Jeho svatost dalajláma, Jan Pavel II., princ Charles s lady Dianou a další. Kniha Blanky Lamrové připomíná cosi neuchopitelného a nevylíčitelného z naší nedávné historie, což docení nejen pamětníci. Knihu doprovází text (v německém a anglickém překladu) předního teoretika fotografie Josefa Mouchy.

Fotografická publikace Czech Fundamental konfrontuje světově proslulá fotografická díla české avantgardy 20. let minulého století s tvorbou nejoriginálnějších současných českých a v Česku žijících slovenských autorů konce 20. století. Autoři projektu, Suzanne Pastor, první ředitelka a spoluzakladatelka Pražského domu fotografie (dnes GHMP), a Gunther Dietrich, ředitel galerie Photo Edition Berlin, představují čtyřicet sedm autorů a sto sedmdesát sedm fotografických reprodukcí, a nastiňují tak vývoj české výtvarné fotografie v minulém století. Kniha Czech Fundamental navazuje na výstavy, které proběhly v roce 2013 v galerii Photo Edition Berlin a v roce 2015 v Museo di Roma Trastevere v Římě. Kniha je členěna do tří celků: I. Česká fotografická avantgarda, konstruktivismus, kubismus, surrealismus, nová objektivita, 20. – 40. léta 20. století: Jaromír Funke, František Drtikol, Jaroslav Rössler, Eugen Wiškovský, Ladislav Emil Berka, Jan Lukas, Bohumil Šťastný, Alexandr Hackenschmied, Václav Zykmund, Miloš Koreček, Václav Chochola, Jan Lauschmann, Josef Sudek, Miroslav Hák II. Poválečný surrealismus, minimalismus, informel, pop art, 60. – 70. léta 20. století: Běla Kolářová, Eva Fuka, Antonín Gribovský, Milota Havránková, Emila Medková, Vilém Reichmann, Jan Svoboda, Ladislav Postupa, Ludvík Souček, Jindřich Richter, Miroslav Tichý III. Česká a slovenská fotografie, od 90. let 20. století: Stanislav Tůma, Pavel Mára, Zdeněk Lhoták, Ivan Pinkava, Jaroslav Beneš, Miroslav Machotka, Josef Moucha, Aleš Kuneš, Suzanne Pastor, Jan Saudek, Eliška Bartek, Jiří Šigut, Helena Lukas, Gábina Fárová, Václav Jirásek, Pavel Baňka, Robert Silverio, Štěpán Grygar, Jolana Havelková, Miro Švolík, Peter Župník, Nadia Rovderová

Ojedinělá publikace se zabývá historií českého loutkářství, které bylo jako svého druhu unikát v nedávné době zapsáno na seznam nehmotného kulturního dědictví České republiky. Jan Novák, sám loutkář, se dějinám i provozování loutkového divadla věnuje již desítky let. Podařilo se mu shromáždit úctyhodné množství informací, včetně statistických údajů, které doplnil více než 150 fotografiemi a zpracoval též bibliografii oboru. Kniha je vedle nesporného badatelského přínosu také poctou všem loutkohereckým souborům, z nichž mnohé mají padesátiletou, některé i stoletou historii. V meziválečném období totiž existovalo v Čechách dokonce tisíce amatérských loutkářských souborů. Publikace detailně mapuje práci 84 souborů, a to nejen těch, které výrazně ovlivnily tvář českého loutkářství, ale i těch amatérských, které mnohdy působily ve velmi skromných podmínkách. Autor se věnuje také specifické estetice loutkového divadla a poutavým způsobem vypráví příběh jeho nezřídka komplikované existence. Knihu vydalo nakladatelství KANT se spolupráci se Svazem českých divadelních ochotníků.

Karel Teige ovlivnil českou kulturu v mnoha oblastech a jednoznačně patří k mimořádným osobnostem českého moderního umění. Jeho tvorba je však paradoxně známa a uznávána více v zahraničí než u nás. Kniha Karel Teige – Kapitán avantgardy je dalším příspěvkem k odčinění tohoto dluhu. Její autorka, historička umění Rea Michalová, se navrací ad fontes a především na základě přímých citací známých i zapomenutých Teigeho textů, prací jeho generačních souputníků, autentických vzpomínek i dokumentů zprostředkovává fascinující příběh myšlenkového vývoje a názorového zrání jednoho z nejinspirativnějších, byť v mnoha ohledech rozporuplných tvůrců české moderní kultury.

Edzard Schaper, švýcarský autor polského původu, píše o Janu Husovi. Na základě podrobného studia historických materiálů vzniká 550 let od Husova upálení v roce 1965 komorní rozhlasové drama. Po dalších takřka 50 letech se textu ujímá mladý švýcarský režisér a adaptuje jej pro divadelní inscenaci, kterou v roce 2008 uvede s profesory a studenty Freiburské univerzity. O čtyři roky později, 6. a 7. července 2012, jsou v Kostnici uvedeny úryvky z inscenace formou scénované procházky městem a při pamětním shromáždění u Husova kamene. „Během uvádění Schaperových textů si autoři této knihy uvědomili,“ píší v roce 2015 iniciátoři akcí, prof. Barbara Hallensleben a režisér Simon Helbling, „že jak celá hra, tak její jednotlivé scény dodnes podněcují diváky ke konfrontaci s osudem Jana Husa. Dramatické události nejživěji zprostředkuje dramatická forma. K 600. výročí Husovy smrti tak chceme tyto texty zpřístupnit všem, kteří udržují jeho památku stále živou.“ Nejnovější svazek malé řady edice Disk, ve kterém vedle studie Oty Pavlíčka otiskujeme překlady divadelní adaptace Schaperovy rozhlasové hry a scénované procházky městem, zprostředkovává tuto možnost i českému čtenáři.

Výpravná publikace představuje dílo jedné z nejosobitějších současných umělkyň. Sochařka a malířka Erika Bornová vychází ve své tvorbě z autobiografických námětů, avšak nechává diváky na pochybách, kde je hranice mezi skutečností, snem a fantazií. Její práce vynalézavě navazují na tradiční postupy výtvarného umění a svébytným způsobem je rozvíjejí, mnohdy však provokují jak svým obsahem, často s erotickým podtextem, tak ztvárněním, když autorka používá velmi netradiční materiály a jejich překvapivé kombinace. Monografii Eriky Bornové doprovází text historičky umění Martiny Pachmanové.

Kniha věnovaná dramaturgickým rozborům pěti her Karla Čapka (Loupežník, RUR, Věc Makropulos, Bílá nemoc, Matka) vznikla ze dvou podnětů, které spolu úzce souvisejí. Tím prvním je autorčino přesvědčení o vrcholné kvalitě, kterou má české divadlo ukryto v dramatické tvorbě Karla Čapka – a ze které přitom netěží, ze které se netěší, kterou se nepyšní. Která jako by byla ukryta tak dobře, že o ní snad ani neví. Druhý podnět představuje pak přesvědčení o akutní celospolečenské potřebě vědomí národní kultury jako součásti kulturní ekologie, k jehož posílení v dnešní době – z tohoto hlediska spíše krušné – chce kniha také přispět. V tomto smyslu si přeje být i příspěvkem k budování kulturního kánonu jako zásadně důležitého předpokladu dorozumění v rámci každého společenství. Nebezpečí, které vyplývá z jeho absence, je evidentní a týká se samotné existence kultury – jejíž úroveň souvisí přímo s úrovní života tohoto společenství i ve smyslu jeho sebe-vědomí (a pak samozřejmě i sebevědomí). Je zřejmé, že bez kritického osvojování dědictví minulých generací není takové sebe-vědomí (a sebevědomí) vůbec myslitelné. A je také zřejmé, že podmínkou skutečně kritického osvojování je vnímavost k tomu, čím k nám promlouvá naše dědictví a (také) co nám zabraňují postřehnout naše předsudky, které souvisejí s mentalitou orientovanou pouze k současným ‘módním trendům’ – v jejichž rámci se (kupodivu?) starým předsudkům tak daří.

Fotografická kniha Jan Lukas: Lidé 1930–1995 představuje 108 unikátních černobílých záběrů z let, kdy se tvořily novodobé dějiny, a to jak v Evropě, tak v tehdejším Sovětském svazu či Spojených státech. Jan Lukas (1915–2006) je legenda, jeden z prvních zakladatelů české fotoreportérské tradice a humanitní fotografie. Lidé na jeho snímcích jsou věhlasní tvůrci dějin (Tomáš G. Masaryk, Edvard Beneš, Dwight D. Eisenhower, Nikita Chruščov, Richard Nixon, John F. Kennedy, Ronald Reagan, Václav Havel…), jsou to i známé osobnosti kultury (Louis Armstrong, Jiří Voskovec, Jan Werich, Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Jiří Trnka, Alexandr Hackenschmied, Lillian Gish, Jiří Kolář, Bohumil Hrabal, Michael Douglas, Miloš Forman…), ale také jsou to lidé, které dějinné události zasáhly (rodina Vogelových před transportem do koncentračního tábora), či bezejmenní lidé z davu u průlomových dějinných událostí. Tyto černobílé fotografie působí v dnešní době, kdy hrozí, že opět zapomeneme a zopakujeme staré chyby, nečekaně aktuálně a naléhavě.

V knize Skici – Sketches odhaluje padesát českých architektů to nejosobnější ze své tvorby – první ideje ve formě skic. Všechny osobnosti navíc i v krátkých textech vysvětlují, co pro ně skicování znamená. Rozmanitost kreseb v profesionálním grafickém zpracování s odkazem na stavby, které z nich vzešly, přináší jedinečný dokument nejen o stavu české architektury, ale odhaluje lidskou stránku profese vůbec. Kniha je určená nejen odborné veřejnosti, ale všem „kulturním“ lidem v Čechách a díky dvojjazyčnému provedení i v zahraničí. Kniha vychází v edici ARCHITEKTURA garantů Prof. Ing. arch. Jána Stempela a Ing. arch. Jana Jakuba Tesaře z Fakulty architektury ČVUT v Praze.V edici doposud vyšly např. bestseller 99 DOMŮ nebo anglická publikace CZECH HOUSES, kterou v současné době doprovází výstava po světových centrech jakými je třeba Londýn Budapešť, nebo Moskva. V knize naleznete nejen ta zvučná jména českých architektů, jako jsou Mirko Baum , Jan Bočan, Eva Jiřičná, Jan Kaplický, Ladislav Lábus, Josef Pleskot, Martin Rajniš, Vladimír Sitta, Alena Šrámková, David Vávra, Zdeněk Zavřel ale spoustu dalších.

Autor knihy, fotograf Prokop Paul, je pokračovatelem významné fotografické dynastie, na jejímž počátku stál Jindřich Zelenka, jehož životní osudy a tvorbu kniha mapuje. Zelenka se vyučil a pracoval jako asistent v ateliéru Rudolfa Bruner-Dvořáka. Po vypuknutí první světové války narukoval a stal se frontovým fotografem. Po návratu z války si v Praze otevřel ateliér FOTO IDEAL. Jindřich Zelenka patří mimo jiné mezi průkopníky sportovní fotografie, jeho práce kulminuje mezi ateliérovou fotografií a reportáží.Zelenkův vnuk, Prokop Paul, v knize rekonstruuje rodinnou pozůstalost prostřednictvím dědových dopisů z fronty, autentických fotografií i osobních vzpomínek.

Vnímání krásy – vybrané japonské estetické koncepty / Obřad a scénování / Scénologie japonského prostoru k obývání / Energie slova v prostoru / Prostor a pohyb – síla tradic v japonském jevištním umění / Divadelní setkávání Japonska se Západem Studie Denisy Vostré je z mnoha aspektů dílo pozoruhodné. Pro mne kromě jiného i proto, že jsem se dověděl řadu věcí, které jsem jen tušil, nebo o nichž jsem vůbec nevěděl, a tak objevil nové souvislosti: studie zařazuje a včleňuje japonské reálie –což znamená veškerý materiál japonského původu, o němž se v práci píše – do obecných divadelních souvislostí, které se týkají i současného divadla, jeho praxe a teorie. Autorka tak činí na principu scénologickém. Od prvních vět své práce dává tento základní pohled vědomě, argumentovaně a důsledně najevo. Japonsko definuje jako jeviště a o jeho obyvatelích prohlašuje, že jsou scéničtí, tj. disponují souborem vlastností, který „vybízí ke sledování“. Odtud potom vidí i japonskou tradici obřadného chování, které stojí podle autorky na hranici „jakési ‘přirozené’ scéničnosti a záměrné, tj. specifické scénovanosti“. Japonskou scéničnost chápe Denisa Vostrá především jako schopnost „zasazení věcí často velice prostých do jistých – a často přímo rituálních – souvislostí, v nichž přestávají být automatické, takže je […] umožněno je přímo prožít jako (vždy) nové…“ Prof. Jan Císař

Krásně ilustrovaný pohádkový příběh nás zavede doprostřed hlubokého lesa, kde žijí Bertík a Josefka. To jsou dva malí trnkové, kteří dohlížejí na to, aby v lese vše dobře fungovalo. Když se jednoho dne mezi zvířátky roznese znepokojivá zpráva, že se nedaleko mechoviště usadil Hejkal, rozhodnou se přijít věci na kloub. Strach z neznámého má totiž největší oči. Souběžně s knihou vzniká loutkový film.

Žádná taková kniha pojednávající o sportu v umění ještě nevyšla. Je určena milovníkům sportu i milovníkům umění. Je to radostná publikace, jejímž motem je pohyb a jeho krása. Její autor, novinář a spisovatel Petr Volf se daným tématem zabývá dlouhodobě. Ukazuje překvapivou skutečnost: sportovní tématice se ve dvacátém a jednadvacátém století věnovala více než stovka významných výtvarných českých umělců, od Jana Preislera a Emila Filly, přes Kamila Lhotáka, Bohumíra Matala, Jiřího Koláře až po Michaela Rittsteina, Jaroslava Rónu, Františka Skálu či Krištofa Kinteru. Seznamuje nás také se sportujícími umělci, pro něž je sport stejně důležitý jako samotná tvorba: Karel Malich je fotbalista, Zdeněk Sýkora hokejista, Theodor Pištěk automobilový závodník, Federico Díaz skokan o tyči. V sochách jsou zvěčněni legendární osobnosti jako běžec Emil Zátopek, hokejista Ivan Hlinka, fotbalista Josef Masopust nebo tenistka Suzanne Lenglenová. Kniha má třináct kapitol, které jsou rozděleny podle sportů: fotbal a hokej, atletika a cyklistika… až po sportoviště a sportovní nářadí. Text (v češtině a angličtině) přibližuje jednotlivá díla čtivou formou a v širších dobových i kulturních souvislostech. Vznikla výjimečná kniha, která přináší poznání a nabízí veskrze pozitivní zážitek.

Publikace vychází ke stejnojmenné výstavě Tvrdohlaví 2015 v Galerii Miroslava Kubíka v Litomyšli. Střídají se zde práce zcela nové s díly, která jsou již "klasická" a svým způsobem charakteristická, tedy jakési ikony z let osmdesátých. Nebylo možné, ale ani nutné konfrontovat práce minulé se současnými. Možná právě ve smyslu poučky, že neexistuje vývoj ve smyslu neustálého zdokonalování a povlovného "zlepšování kvality". Umění se nevyvíjí k stále lepšímu či sofistikovanějšímu, ale - stále k jinému. Osmadvacetiletá existence skupiny je nicméně skutečnost a jako taková spíše údajem do Guinnessovy knihy rekordů. V katalogu jsou prezentováni tito členové skupiny Tvrdohlaví: Stanislav Diviš, Michal Gabriel, Zdeněk Lhotský, Václav Marhoul, Stefan Milkov, Petr Nikl, Jaroslav Róna, František Skála, Čestmír Suška.

Kniha sochaře, malíře, grafika a ilustrátora JAN KOBLASA - Dílo ve dvou retrospektivách dokumentuje fotografickou cestou dvě výstavy, jednu z Norimberka druhou z Prahy. Navíc obsahuje kompletní grafickou sadu Koblasovy Apokalypsy, která je podrobně interpretovaná autorem knihy Zdenkem Primusem. Všechny texty jsou dvoujazyčné (česky a německy).

Publikace představuje tvorbu americké fotografky Helly Hammid (1921 – 1992) z let 1960–1980. Publikace představuje téma, které bylo Helle Hammid víc, než vlastní - zachycení ženského světa, se vším, co obnáší: mateřství, emancipace, nemoc, stáří... Na černobílých snímcích vystupuje žena v roli holčičky i femme fatale, v roli partnerky i matky, v roli nositelky života, hříšnice i staré moudré ženy. Dokumentární fotografie dětí jsou logickým pokračováním těchto témat. Ovlivněna reportážním stylem fotoagentury Magnum vytvořila Hella Hammid v roce 1950 sérii Římské děti. Snímek z tohoto cyklu byl vystaven v roce 1955 na legendární výstavě Family of Man. Ve fotografování dětí pokračovala pro americký obrazový časopis Life, pro který vytvořila mj. reportáž z domova pro postižené děti Rainbow House nebo z progresivní školy New Lincoln. Snímky vyjadřují hluboké porozumění světu nejmenších a lásku k nim. Hella Hammid je s českým prostředím spjatá díky sňatku s Alexandrem Hammidem.