Karmelitánské nakladatelství strana 30 z 44

Mezi mysliteli starověku je Augustin jediný, kdo chápe ty nejniternější pocity moderního člověka,“ prohlásil španělský filosof Ortega y Gasset. Duchovní autobiografie svatého Augustina patří vedle Bible a Následování Krista ke stálicím na pomyslném nebi duchovní literatury. Nadčasová popularita knihy spočívá hlavně v tom, že s nevídanou autentičností svědčí nejen o lidské křehkosti, ale i o palčivém hledání a nacházení toho nejpodstatnějšího v životě člověka. Poslední, opakovaně vydávaný český překlad Vyznání pochází z roku 1926 a jazykově už notně zastaral. Karmelitánské nakladatelství přináší nový překlad díla pro čtenáře 21. století, doplněný o odborný úvod, vysvětlivky a rejstříky. Aurelius Augustinus (354–430) patří mezi největší myslitele křesťanského Západu. Narodil se v severoafrickém Thagaste, byl učitelem rétoriky v Kartágu, Římě a Miláně. Jeho duchovní hledání vyvrcholilo v roce 387 obrácením ke Kristu a křtem z rukou milánského biskupa Ambrože. Augustinovo rozsáhlé dílo ovlivňuje křesťanskou teologii, duchovní život i kulturu až do současnosti.

Chiara Corbellová Petrillová zemřela v 28 letech na rakovinu jazyka. Nevyléčitelný nádor jí lékaři objevili v pátém měsíci těhotenství, kdy se těšila na narození svého syna Francesca. Pro ni a manžela Enrica to bylo už třetí dítě, které čekali, ale první, které přežilo a narodilo se zdravé. První dvě děti zemřely krátce po narození. Příběh, kde nedojde k zázraku uzdravení, ale kde oba manželé zažijí víc než zázrak: pokoj shůry, radost z Boží blízkosti, která rozšiřuje srdce a dodává naději uprostřed bouře. Příběh, který zblízka sledovali a o němž vydali svědectví jejich přátelé, rodinní příslušníci i členové církevních společenství, kteří se za ně modlili. Příběh Chiary, Enrica a jejich syna Francesca (i obou sourozenců v nebi) již zasáhl tisíce lidí v Itálii i jinde. Vypráví o utrpení, a přitom je silným svědectvím o lásce, kterou „neuhasí ani velké vody“.

„Kdybych věděl, jak zábavné je mít vnoučata, pořídil bych si nejprve je.“ (Rob Parsons) „Existují různé kategorie prarodičů: někteří se své role nadšeně chápou, jiní z ní mají šílený strach; někteří se chtějí zapojit na 100 procent, jiní si tím nejsou jistí; někteří se cítí, že na to čekali příliš dlouho, a jiní jsou v šoku, že už to přišlo; a další se kvůli rozpadu vztahu svých dětí obávají, že zcela přijdou o možnost se s vnoučaty vídat. Tuto knihu jsem napsal pro všechny prarodiče a obsahuje moudrost posbíranou od stovek dědečků a babiček od Brightonu po Bangkok a od Sidcupu po Sydney. Každý z nich to zažil a přežil a teď vám nabízí svůj příběh.“(ukázka)

Anselm Grün opět čerpá ze studnice Božího slova a moudrosti pouštních otců, aby nám poskytl vzácnou pomůcku pro každodenní zápas o čistotu srdce, o „smýšlení Kristovo“. „Každý z nás si v sobě neseme vždycky oba póly: strach i důvěru, lásku i agresi, kázeň i nekázeň, zbožnost i bezbožnost, svatost i světské smýšlení. Postavíme-li proti svým negativním myšlenkám slovo Písma, povede nás k setkání s důvěrou, láskou, silou a tím svatým, co je v nás, i když se právě mocně hlásí o slovo to nesvaté.“ (z úvodu autora)

V knize najdeme čtrnáct přednášek, vrhajících na krizi světlo z hlediska víry. Publikace byla zamýšlena jako sedmidenní exercicie, které si lze udělat také soukromě a uvažovat při nich o důležitých otázkách: Co je to krize? Proč přichází? Existuje v ní naděje? Jak krizi prožívat? Jak objevit její hodnotu? Naše přirozenost se většinou zdráhá přijmout to, co s sebou krize přináší. Bojíme se utrpení, nejistoty a bezradnosti, jež krizi často provázejí. Je to však skutečně jediná pravda o krizi? Víra nám krizi ukazuje jako cennou zkušenost na cestě k duchovní zralosti, která před námi otevírá dosud neznámé obzory. Jerzy Zieliński OCD je vikář krakovské provincie bosých karmelitánů, známý exercitátor a také autor mnoha knih o křesťanské spiritualitě, převážně z perspektivy spirituality Karmelu. Karmelitánské nakladatelství vydalo jeho knihy Duchovní boj (2011), 365 dní s mystiky Karmelu (2011) a Pod ochranou škapulíře (2014).

Soubor tří úvah francouzského jezuity o tom, co přináší poslední etapa lidského života a nad čím nás nutí se zamýšlet. Autor vychází jak z bohatých životních zkušeností, tak i z pohledu křesťanské víry. Proto se nezabývá jen životním bilancováním, ale odvažuje se mluvit otevřeně o posledních věcech člověka a životě po smrti. Jde o přístupně napsanou publikaci, která osloví především seniory, ale s nimi i všechny ty, kteří je duchovně doprovázejí nebo jen lidsky sdílejí jejich hledání smyslu a naděje.

Kniha nenabízí systematické vyprávění o prvních měsících Františkova pontifikátu, ani další teologické analýzy, komentáře a výhledy do budoucna. Kvítky papeže Františka z pera známého vatikanisty Tornielliho obsahují řadu momentek, nenadálých situací a setkání, ale i zajímavé úryvky z papežových kázání, svědectví a záznamy nečekaných telefonátů papeže Františka. Jde tedy o sbírku autentických výroků a příhod, které nám pomohou lépe poznat osobnost papeže Františka - toho, který byl podle svých slov povolán do Říma "z konce světa", nicméně velmi rychle zdomácněl nejen ve Vatikánu, ale především v srdcích křesťanů po celém světě.

Autor má velký dar představovat světce jako lidi z masa a kostí, takže i velikán Tomáš Akvinský, nedostižný myslitel a mystik, se nám přiblíží jako člověk v procesu zrání, jako usilovný hledač pravdy. Navíc možná s překvapením zjistíme, že doba středověku nebyla ani černobílá ani temná, byla jen jinak náročná než je doba naše. Tomáš Akvinský (1225–1274) prožívá svůj nedlouhý život v prostředí krutých poměrů italských zemí 13. století, na které měl velký vliv Fridrich II., exkomunikovaný císař a obdivovatel islámu. Ačkoli byl šlechtického původu, Tomáš zmařil vyhlídky svých blízkých na světskou kariéru tím, že vstoupil do žebravého Řádu bratří kazatelů. Dominikáni se vyznačovali evangelijní chudobou a hlásáním Božího slova. Tomáš byl nejprve vyslán studovat, byl i žákem sv. Alberta Velikého, ale záhy se stal sám jedním z nejvýznamnějších teologů své doby. Později byl prohlášen za učitele církve.

Drobná knížka Smrt není zlá zachycuje čtyři vynikající promluvy na téma smrti a křesťanské naděje v posmrtný život, které autor pronesl v ruské pravoslavné katedrále v Londýně v roce 1984. Pamatovat na smrt, připomínat si vlastní smrtelnost a pomíjivost pozemského způsobu života patřilo od nejstarších dob ke křesťanské tradici, jen poslední dobou tyto skutečnosti stále více vytěsňujeme – ke své škodě: skrze bolest ze smrti a ztrátu blízkých se nám totiž pootevírají dveře do věčnosti. Je důležité prožívat umírání ve vztazích a ve společné modlitbě a ochotě k usmíření.

Nedostatek vize, času, organizace, vhodných spolupracovníků či peněz, útoky zvenčí i z vlastních řad, vlastní nezralost – to jsou jen některé z problémů, s nimiž se musejí potýkat lidé stojící v čele jakéhokoli dobrého díla. Autor léta studoval a promýšlel příběh proroka Nehemiáše, který se v těžkých dobách pustil do obnovy jeruzalémských hradeb. Vznikla inspirativní příručka pro vedoucí, která je plná Boží moudrosti a praktických aplikací biblického textu.

Existuje otcovský styl výchovy? Přistupují muži k výchově jinak než ženy? Je mužský způsob výchovy pro děti a jejich vývoj přínosem? Tyto otázky se jako červená nit vinou všemi úvahami, které najdete v této knize, zamýšlející se nad tím, co je pro mužský styl výchovy typické, a proč by ho děti měly zažít. Znovuobjevit mužský způsob výchovy musí především sami otcové, kteří dnes často trpí pocity méněcennosti, že výchovu nezvládají tak dobře jako ženy. Právě proto je nutné, aby objevili skrytou krásu a potřebnost mužského přístupu k výchově svých dětí. Podle Osvalda Poliho má otec dítěti zprostředkovat určitý pohled na život a probudit jeho „ideální Já“. Jeho inspirativní kniha vychází z předpokladu, že muži a ženy se od sebe v zásadě liší, a to v oblasti, tělesné, duševní i duchovní a poskytuje praktický návod, jak se stát dobrým otcem. Je určeno nejen věřícím rodičům, mohlo by se uplatnit i mimo křesťanské kruhy. Využijí ji i duchovní a studenti teologie. Osvaldo Poli je známý italský psycholog a psychoterapeut. Léta se věnuje formaci k rodičovství a k partnerství a výchově dětí, přičemž spolupracuje s různými skupinami, institucemi a časopisy.

Humor je zdravý! A dalo by se říci, že léčí i duši. Právě z tohoto důvodu vám autor této knížky nabízí sbírku zábavných, avšak uctivých textů, jejichž pozadím jsou dějiny spásy. Jsou to vtipy, komické texty, klasika křesťanského humoru, proslulé sžíravé žertíky, které se nechtějí vysmívat Bohu, ale smát se spolu s ním těm postavičkám, které se dají občas potkat ve farnostech, v klášterech a na vatikánských chodbách, ba dokonce i v papežském paláci. Těm je také jedna část věnována. Tato kniha je příležitostí, jak se pobavit a odpočinout si, ale vyzývá i k úvaze nad vybranou křesťanskou ironií, jež je vlastní světcům. Pravý křesťan se dokáže smát sám sobě. Tento smích osvobozuje a zlidšťuje, jak to dokáže v lidském srdci jen Duch Svatý. Bavte se dobře!

Lidé odcizení sami sobě trpí v jakémsi neviditelném vězení, které je dusí. Nejsou svobodní, protože nedovolují svému pravému já, aby se projevilo. Nejednají podle toho, co skutečně cítí a co si doopravdy myslí. Živoří, aniž by měli skutečnou účast na svém životě. Necítí se „uvnitř“ jako režiséři svého života, ale jako jeho diváci či loutky, jimiž hýbou drátky jejich vlastních strachů. Jaké psychologické viry mají moc podlomit v člověku základní důvěru v sebe sama? Jaké mechanismy vedou k sebezničení? Jaké skryté strachy vedou člověka k tomu, aby žil svůj život jakoby „sám bez sebe“? Za tyto úvahy vděčím lidem, kteří se mnou sdíleli své pocity ztracenosti a našli v sobě sílu znovu přijmout svou identitu. Překonali ochromující strachy, které jim bránily být sami sebou, hovořit ze srdce a jednat podle svého přesvědčení. Řekli si: Začnu sám od sebe.Nezřídka jde o období krize, kdy nám život nabízí poslední možnost, jak se naučit žít autentičtějším způsobem. A nikdy není příliš pozdě: některé růže mohou rozkvést i v prosinci. (z úvodu autora)

Nic nenahrávalo tomu, že se kdy René-Luc stane knězem. Svému povolání byl ještě na hony vzdálen i onoho podzimního večera v listopadu roku 1979, kdy byl svědkem toho, jak se jeho nevlastní otec uprostřed ulice zastřelil; právě ho propustili z vězení. Tento traumatický zážitek navazuje na léta bouřlivého dětství. René-Luc, který vlastního otce vůbec nepoznal, se rychle stává mladistvým zločincem - navzdory lásce své matky, která se ze všech sil snaží obstarat pět dětí. Cesta z kopce se zarazí až tehdy, když se setká s kazatelem Nickym Cruzem, bývalým vůdcem newyorského gangu Portorikánců (srov. Wilkerson, Dýka a kříž nebo Utíkej, malý, utíkej). Vyslechne jeho svědectví o setkání s Kristem a zasáhne ho Boží milost, takže se rozhodne změnit svůj život a odevzdat ho Bohu. Setkává se s hnutím charismatické obnovy a postupně je získán pro novou evangelizaci: spolu s otcem Danielem Angem a dalšími jede povzbudit křesťany do válkou zmítaného Libanonu, svědčí o své víře před tisíci mladými, zakládá jednu z prvních katolických rockových kapel ve Francii a stává se duchovním synem Jana Pavla II. Roku 1994 je vysvěcen na kněze. Hledá a nalézá i svého fyzického otce. Knížka Vychoval mě gangster je strhujícím příběhem víry a naděje, který potvrzuje, že Boží milost umí psát rovně i po křivolakých řádcích.

Domnívám se, že bychom měli závěrečnou životní etapu využít k zamýšlení se nad svou vírou a k prozkoumání nových témat týkajících se naší víry. Věřím, že tak můžeme prohloubit své chápání Boha a svůj vztah k němu obohatit. To je hlavním cílem mé knihy, chci však rovněž ukázat, že jako výchozí bod pro přemýšlení o místě Boha v životě nás starších lidí mohou posloužit jakékoli běžné situace. Kniha Šedesátka není hřích je plná zemitých a užitečných rad pro začínající seniory. Kniha je nejen poučná, ale i zábavná. Na základě vlastních zkušeností z práce v nemocnici a současně člověka v seniorském věku předkládá autor pozitivní pohled na stárnutí. Zabývá se nejrůznějšími novými situacemi, do kterých se mohou senioři dostat a které musí řešit. Popisuje situace týkající se vztahů v rodině a vztahů s přáteli, prožívání stresů a napětí, postižení různými nemocemi a dalšími ztrátami. Doporučuje vést fyzicky i duševně aktivní život, hledání nového životního prostoru a prohloubení duchovního života. Autor vychází z křesťanské spirituality, ale mnohé jeho závěry osloví každého stárnoucího člověka. Kniha se může stát inspirací a útěchou, hodí se pro chvíle radostné i obtížné. Neville Smith je anglikánský kněz, nyní už na odpočinku. V aktivním věku působil jako nemocniční kaplan, naposledy v Guys Hospital v Londýně.

Anorexie je dramatická zkušenost, která se týká stále většího počtu lidí. Jde převážně o mladé dívky a ženy, byť se toto psychosomatické onemocnění neomezuje jen na ně. Mnozí ji považují za extrémní důsledek touhy po dokonalém vzhledu, ale hraje zde roli více příčin, které většinou souvisejí s problémy ve vztazích k nejbližším a k sobě sama. V dnešní době čím dál více vnímáme, že nejde o jakýsi rozmar mladého člověka, ale o hluboké duševní trápení, které má i duchovní rozměr – postihuje a podvazuje postupně všechny roviny lidského života. Autorka se vrací k vlastní bolestné zkušenosti s touto agresivní nemocí. Inteligentním, a přitom důvěrným a chápavým způsobem se obrací na každého, kdo právě nyní prochází podobným zmatkem a utrpením. Smyslem jejího vyprávění není jitřit něčí rány, ale osvětlit klíčové postoje a obrany, jimiž člověk vlastní uzdravení bojkotuje. Netají se ani tím, že kromě odborné pomoci jí byla velkým světlem na cestě k uzdravení křesťanská víra, především cesta usmíření a objevení nové naděje, pramene života, z něhož je možné bez zklamání čerpat.