Karolinum strana 11 z 184

Ve 20. století a také na úsvitu století 21. vzniká dlouhá řada učebnic, které postupně pojímají histologii jako vědu dynamickou, morfofunkční, rozšířenou o výsledky elektronové a konfokální mikroskopie, jakož i histochemických a imunohistochemických metod, vědu, která je základním předpokladem pro porozumění pochodů patologických. Předložená příručka je velice stručným výtahem látky, který nemůže tyto učebnice nahrazovat, ale má usnadňovat studentům prvního ročníku studia všeobecného a zubního lékařství na lékařské fakultě opakování látky, probírané v přednáškách a v praktických cvičeních. Má být také základem pro studium mikroskopické anatomie. Tyto "Základy histologie" vznikly jako upravený a doplněný překlad autorovy starší anglické předlohy "Outlines of Histology", opakovaně vydávané pro potřeby zahraničních studentů.

Monografie pracovníků katedry tělesné výchovy UK PedF v Praze je určena primárně učitelům (nejen na 2. stupni ZŠ) a pregraduálním studentům na pedagogických fakultách, avšak svým širokým teoretickým i praktickým záběrem může poskytnout potřebné informace i širšímu okruhu pracovníků v tělesné výchově a sportu. Orientuje se nejprve na teoretická východiska procesu tělesné výchovy z hlediska vztahu teorie a praxe, historie, didaktiky, antropomotoriky, diagnostiky pohybového aparátu, otázek podpory znevýhodněných žáků, sportovního tréninku mládeže a výběru talentů a dále prezentuje podrobně didaktické přístupy k vlastní realizaci školní (i mimoškolní) tělesné výchovy v souladu s cíli rámcového vzdělávacího programu (RVP) - od zdravotní TV přes atletiku, gymnastiku (sportovní, rytmickou a kondiční), hry (pohybové, sportovní i netradiční), plavání až po outdoorové aktivity (turistika, lanové aktivity, lyžování, snowboarding a bruslení). Poskytuje tak zájemcům podrobnou orientaci v problematice a usnadňuje učitelům převod požadavků RVP do konkrétního školního vzdělávacího programu.

Monografie na základě rozhovorů s tehdejšími faráři a rozsáhlého bádání v církevních a státních archivech popisuje různé strategie, jimiž si tehdejší církev, po osvobodivých 60. letech násilně utlumená, ostrakizovaná a zahnaná do ghetta sborového života, pokoušela uchovat svobodného ducha. Aniž by hodnotila politicko-občanské angažmá jednotlivců, přeceňovala rozkol mezi oficiální linií a disentujícími vrstvami, nebo upřednostňovala perspektivu zaměřenou na duchovní život církve a jejích členů, snaží se podat diferencovaný pohled na dynamiku vztahů v celém společenství, se zvláštním zřetelem k motivu solidarity.

Co získá filozofie, bude-li vnímavější ke zkušenostem lidí s postižením? Barbara Schmitzová si tuto otázku klade jako filozofka i jako matka dcery, která se od narození potýká se zdravotním i duševním postižením. Ani otázku sebevraždy, další velké téma knihy, neřeší od stolu, ale jako člověk, který se musel vypořádat se sebevraždou svého otce i své sestry. Znovu se přitom ptá, jakou roli v tom, jak širší společnost vnímá sebevraždu, hraje filozofie. Nemají filozofové mnohdy sklon líčit sebevraždu jako heroický odchod ze života, a nezamlčují tudíž skutečnost, že se nejčastěji jedná o čirý projev zoufalství? Prostřednictvím svého tázání se autorka dobírá přesvědčení, že zkušenosti nemocných i těch, kteří se sžívají se svými omezeními, mohou každému dopomoci k tomu, aby žil život hodný žití.

Publikace J. Langmeiera a Z. Matějčka zaznamenala již po svém prvním vydání v r. 1963 značný ohlas. Průlomová práce, ve které autoři citují díla západních expertů i výsledky z vlastní praxe s ohroženými dětmi, popisuje pojem psychické deprivace u dětí v ústavní péči a nepříznivých rodinných poměrech. Metodologicky důkladné dílo se nezastavuje u odborného posouzení problému, ale klade do popředí zájmy dítěte a humanistický přístup. Oba autoři se u nás významně zasloužili o to, aby se péče o opuštěné děti sestávala z vhodné kombinace péče ústavní a podporované péče rodinné či pěstounské. Ovlivnili též zakládání prvních SOS dětských vesniček.Psychická deprivace v dětství je stále doporučovanou základní literaturou pro studenty psychologie, pedagogiky a sociologie, ocení ji však každý, kdo se věnuje problematice ohrožených dětí. Čtvrté vydání díla je opatřeno předmluvou profesorky Vágnerové a aktualizovaným výběrem literatury k tématu.

Představa poezie jako kulturně homogenního a čistě národního fenoménu není udržitelná a Jahan Ramazani, profesor anglické literatury na University of Virginia, ukazuje, že přeshraniční výměna a interkulturní vlivy patří mezi hlavní motory básnického vývoje ve dvacátém a jednadvacátém století. Nově pohlíží na širokou škálu básníků, od Eliota, Yeatse a Langstona Hughese po Elizabeth Bishopovou, Lornu Goodisonovou a Aghu Shahida Aliho, a odhaluje způsoby, jakými moderní a současná poezie v angličtině překračuje národní hranice, utváří básnická spojení a umožňuje dialog nejen mezi národy, ale na globální úrovni také mezi polokoulemi.

Slavný humoristický román Zdeňka Jirotky navazuje na tradici českého humoru a autory, jakými byli J. Hašek, K. Čapek nebo K. Poláček, zároveň je zde také patrná inspirace anglosaskou humoristickou prózou J. K. Jeroma a P. G. Wodehouse. Humor, a především satira a parodie, jsou podstatnou součástí české literatury, Jirotka subverzivně využívá různé literární formy i žánry: od romantického čtení pro ženy a dobrodružné kovbojky pro chlapce až po zcela zlidovělé formy umění. Saturnin je příběhem zamilovaného mladého muže a jeho věrného sluhy Saturnina, sluhy, který mění zaběhnuté pořádky a obrací svému pánovi život naruby, připravuje mu výstřední životní situace a s jakoukoli překážkou se dokáže svérázně vyrovnat. Saturnin svým působením odhaluje slabosti druhých, a tak odkrývá jejich „pravou“ tvář – je sluhou, ale svým konáním si dokáže podmanit své okolí, které na jeho hru chtě nechtě přistupuje… Román Saturnin vyšel poprvé v roce 1942 za nacistické okupace a od té doby se dočkal více než dvaceti vydání v češtině a byl přeložen do mnoha světových jazyků. Na motivy románu byl natočen film a od svého vzniku se stále znovu objevuje také jako divadelní představení.

Over the past thirty years, the Czech public administration has been the subject of research rooted in law, economics, and history. However, only minimal attention has been paid to what Czech public officials actually do on the job (policy work) and the extent of politically motivated interference in their work (politicisation). This book aims to fill this gap by presenting the evidence derived from a large-N survey of the Czech ministries, the first of its kind in the country. The findings presented in the book offer new insights into the activities within the “ivory towers” of the Czech ministries and defy popular notions of an appallingly politicised bureaucracy.

Moderní dějiny Japonska představují nebývale jasně vymezené období. Na jedné straně začínají ostrým revolučním startem v podobě restaurace Meidži roku 1868, na druhé straně neméně razantně mizí ze scény s koncem válečné apokalypsy roku 1945. Spojení velmi podrobné chronologie s výkladovým slovníkem nabízí kontinuitu narativu spolu s encyklopedickým přehledem klíčových aktérů, událostí a pojmů. Hlavní důraz je položen na politické a hospodářské dějiny, ale zejména chronologie postihuje také důležité události kulturní a společenské. Příručka chce mimo jiné přispět ke sjednocení a standardizaci značně rozkolísaného odborného pojmosloví – v tomto směru má normotvorné ambice.

Kniha rozebírá dva české spory o liberalismus, jejichž účastníky byli dva vůdčí čeští intelektuálové a politici T. G. Masaryk a Václav Havel. Ke sporům došlo v různých dobách od sebe na hony vzdálených, takže je otázkou, zda v jednání a myšlení jejich protagonistů lze vůbec najít nějaké kontinuity. Kniha je takovým konceptuálním testem českého demokratického mýtu, který obě tyto postavy "filozofů na trůně" nahlíží v zákrytu. Čtenář se nejprve dozví, jak Masaryk reformuloval klíčové koncepty české politické emancipace, jak při tom zúčtoval s dobovým liberalismem a požadoval jeho sociální a demokratickou proměnu. Po pádu komunismu se zase tématem Havlova sporu stala omezenost transformačního neoliberalismu, který měl antidemokratické implikace. Ukazuje se nicméně, že se v těchto odlišných sporech dostávala ke slovu liberální tradice, která měla své evropské souřadnice a dávala demokratický smysl české politické emancipaci. Lze se nadít, že tato liberální tradice má svou relevanci i v současnosti, kdy se objevují nová nebezpečí pro demokracii, především vlna antiliberalismu, nacionalismu a konzervatismu, která se kolem zvedá.

Kniha amerického politologa a historika, specialisty na kultury jihovýchodní Asie (Thajsko, Indonésie, Filipíny) si klade zásadní otázku, proč v dobách komunistického internacionalismu a následné globalizace přežívá a sílí nacionalismus. Nejde jen o politický nebo ideologický jev ani o návrat k slavné historii nebo tradicím. Právě v jižní a jihovýchodní Asii vzniká národní povědomí a vědomí u etnicky značně diferencovaných celků. Podle Andersonovy teorie je národ především společenstvím vzniklým v představivosti, která se rozvíjí pomocí moderních komunikačních technologií (počínaje knihtiskem), vlivem literatury (zejména moderního románu) a žurnalistiky. Na rozdíl od náboženského společenství, které se formuje v kontinuálním čase "posvátné historie", čase, jenž má jasný smysl a je zasazen do věčnosti, vzniká národ jako "společenství v představách" jednotlivců v "prázdném", sekularizovaném a mechanizovaném čase moderního světa. Přínosem knihy je i sledování vzniku moderních národů na americkém kontinentě a vlivu těchto procesů na vývoj nacionalismu v Evropě. Z angličtiny přeložil Petr Fantys.

V publikaci, která vychází k životnímu jubileu Jiřího Šubrta, vybrala a uspořádala editorka Lucy Císař Brown příspěvky tohoto autora zaměřené na čtyři tematické okruhy: a) historická sociologie, její vývoj, obsah a odborné zaměření; b) sociologické otázky času, temporality a kolektivní paměti; c) teoretické diskuse týkající se koncepčních problémů a dilemat soudobých sociálních věd; d) vývojové trendy ovlivňující podobu soudobých společností a jejich historický vývoj. To, co propojuje tyto tematické oblasti do jednoho celku a dává knize jednotný ráz, je Šubrtův přístup k sociologii, v němž je kladen důraz na historické a procesuální hledisko.

Protestní hnutí jako Black Lives Matter, Fridays for Future a NiUnaMenos bojují proti rasismu, klimatické katastrofě a násilí na ženách. Ačkoliv se projevy jejich odporu ve své formě liší, všechny svou podstatou zápasí s kapitalismem, který ve jménu zisku a majetku mění živou přírodu v mrtvou hmotu a sám se přitom manifestuje skrze autoritářské tendence, rasisticky motivované činy a změny klimatu. Filosofka Eva von Redecker (* 1982) přináší jeho kritiku, přičemž svou argumentaci vede z pozice berlínské kritické teorie a s neobyčejnou pečlivostí využívá metafor i antických odkazů. V dnešních formách protestu rozpoznává počátky revoluce pro život, která slibuje novou, solidární formu našich základních činností: pečovat místo ovládat, regenerovat místo vytěžovat, participovat místo zhodnocovat.

Publikace je společným dílem autorů a autorek z akademického prostředí i praxe. Poimeniku představuje jako teologickou reflexi pastorační služby církví lidem v současné pluralitní společnosti. Přehledně ji zasazuje do jednotlivých období historického vývoje a v ekumenické perspektivě prezentuje současná pojetí služby. Zaměřuje se zejména na formy kaplanské služby ve veřejných institucích (zdravotnická zařízení, armáda, vězeňství, sociální služby) a na pastorační práci s vybranými cílovými skupinami lidí. Autory prakticky orientovaných kapitol knihy jsou často kaplani, kaplanky či pastorační pracovníci. Publikace tak nabízí zainteresované odborné veřejnosti i studentům a studentkám teologie nebo sociální, charitativní a diakonické práce základní uvedení do poimeniky jako oboru praktické teologie a nahlédnutí do způsobů, jakými církve v ČR promýšlí a utváří svoji službu v současné české společnosti.

Kniha je založena na narativní analýze životních biografií potomků Vietnamců žijících v Česku. Ukazuje, že životy těchto mladých lidí se odehrávají na pozadí tzv. transnacionálního sociálního prostoru, který se rozprostírá mezi dvěma geografickými regiony - Vietnamem a Českou republikou. Díky tomu jsou vystavováni souboru sociálních očekávání, kulturních hodnot a vzorců lidské interakce utvářených více než jedním politickým, ekonomickým a sociálním systémem. Popisuje také, jak tito lidé prostřednictvím mnohonásobně propojených sociálních sítí a vztahů proměňují kulturní praktiky, interpretace, zkušenosti a identity, čímž nabourávají představu jednoty identity, kultury a místa. Přestože primárním cílem práce je analyzovat, jak potomci Vietnamců operují na pozadí těchto transnacionalizovaných sociálních a kulturních kontextů, kniha se nevyhýbá ani samotným transnacionálním praktikám, jako jsou například návštěvy rodné země, zasílání remitencí nebo udržování kontaktů s rodinou a známými.

"Učebnice Současná ruština – konverzace je určena především studentům Ústavu východoevropských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, ale i dalším zájemcům. Kniha je rozdělena do čtyř částí v souladu s úrovněmi znalosti jazyka (A1–C2). Každá část knihy kromě výchozích textů obsahuje soubor cvičení a používá aktuální slovní zásobu a frazeologii ruštiny, nutné pro volnou komunikaci v daném jazykovém prostředí a formování jazykové intuice. Čtvrtá, speciální část učebnice je zaměřena pedagogicky a ocení ji především budoucí učitelé ruského jazyka. Učebnice se může používat jak samostatně, tak i s knihou Současná ruština – cvičení."