Karolinum strana 9 z 183

Kniha přináší komplexní pohled na problematiku veřejného mínění. Pojednává o něm jako o mnohovrstevnatém jevu, jehož percepce se neustále proměňuje. To ilustrují příklady z dávné i nedávné historie, které autorský kolektiv uvádí společně s úvahami od řady významných myslitelů, aby ukázal, že je důležité nevnímat veřejné mínění pouze jako čísla produkovaná dotazníkovými průzkumy. V prvé řadě to je totiž významný politický aktér, který hraje důležitou roli v politickém procesu. Jako takový se vyskytuje v různých společnostech a politických systémech, kde plní různé funkce a získává odlišné významy, podle toho, co si o něm myslí odborná veřejnost, ostatní političtí aktéři a samotná veřejnost.Kniha je určena těm, kteří mají zájem dobře porozumět politickému procesu i místu a možnostem veřejného mínění v něm. Její součástí jsou relativně samostatné bloky, jež se tematicky prolínají, doplňují a jako celek přinášejí plastický pohled na problematiku veřejného mínění v kontextu moderních demokratických společností.Představení samotného jevu se věnují úvodní části knihy, které pojednávají o původu, podobách, pojetích a funkcích veřejného mínění na základě historických reálií a dobových reflexí jejich povahy. Společně s tím jsou nastíněny možné směry dalšího vývoje veřejného mínění související zejména s proměnami komunikace a online prostředí. V podobné logice je poté zpracována druhá část knihy, v níž se autoři zabývají zkoumáním veřejného mínění, jeho historií, metodami a postupy empirického výzkumu. Při tom názorně představují těsné provázání teoretických reflexí, empirického zkoumání a reálných společenských úloh veřejného mínění.

Kniha se skládá z esejisticky pojatých kapitol z historie a filosofie matematiky a fyziky. Čtenář v ní nalezne množství poznatků, úvah i spekulací, které se dotýkají tématu nekonečna. Výklad je doplněný řadou citátů, které autorovy úvahy potvrzují i zpochybňují, aby tak ilustrovaly spletitou cestu poznání.

V knize vzpomínek rekapituluje jeden z nejvýznamnějších českých historiků Miroslav Hroch svou profesní dráhu, zejména působení na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Kromě badatelské činnosti se ale zamýšlí i nad svým osobním životem v kontextu soudobých politických událostí a reflektuje, jak je tehdy vnímal. Každou kapitolu vzpomínek uzavírají otázky, které autorovi položil o dvě generace mladší kolega Zdeněk Nebřenský.

Praktická etika Petera Singera je již třicet let klasickým úvodem do aplikované etiky. V tomto třetím vydání autor zrevidoval a aktualizoval všechny kapitoly a přidal jednu novou o klimatické změně, tedy jedné z nejdůležitějších etických výzev naší generace. Některé otázky, o kterých zde pojednává, se týkají našeho každodenního života. Je etické kupovat luxusní zboží, když jiní nemají dost jídla? Měli bychom kupovat maso vyrobené z intenzivního chovu zvířat? Dělám něco špatně, když je moje uhlíková stopa vyšší než celosvětový průměr? Další otázky, jimž jako znepokojení občané čelíme, se týkají rovnosti a diskriminace na základě rasového původu či pohlaví, interrupcí, využívání embryí pro výzkum, eutanazie, politického násilí, terorismu a ochrany životního prostředí na naší planetě.Díky snadno srozumitelnému stylu a provokativním argumentům je tato kniha vhodná pro vysokoškolské semináře a pro každého, kdo je ochoten přemýšlet o tom, jak bychom měli žít.

Kniha renomovaného cambridgeského historika, předního představitele vlny „nové historie“, se zabývá změnami statutu vědění a poznání v raně moderní době. Vychází nejen ze sociologických tendencí v americké historii vědy, ale především z přístupů ovlivněných podstatnými změnami v teorii a historii vědeckého poznání v průběhu 60. let 20. století (Claude Lévi-Strauss, Thomas Kuhn, Michel Foucault, Peter Berger a Thomas Luckmann) – objev „konkrétního myšlení“, diskursivní a institucionální povaha vědění, struktura vědeckých „revolucí“, realita jako „sociální konstrukt“, dále ze sociální antropologie Émila Durkheima, ze sociologie Karla Mannheima. Navazuje též na novější teorie („kulturní kapitál“ aj. Pierra Bourdieua) nebo dějiny pravdy jako společenského konstruktu (Steven Shapin). Burke si všímá proměn tradičních kategorií vědění – „umění“ (ars) a věda (scientia) – a ukazuje, že v moderní době nešlo jednoduše o kumulativní růst poznání a vědění, nýbrž o spojení pokroku a regresu v jednotlivých sférách vědění. Zabývá se vztahy alternativního a oficiálního vědění, zkoumá vztahy nového vědeckého poznání k démonologii, čarodějnictví a podobně. Všímá si také interakce mezi teoretickým poznáním učenců a praktickými znalostmi řemeslníků. Obraz „plurality vědění“ v knize dotvářejí odkazy k ústně tradovaným vědomostem, teoreticky nezpracovaným oblastem vědění (vaření, lov atd.), muzejním sbírkám, encyklopedickým projektům atd. Jednotlivé kapitoly se soustřeďují na sociologii, geografii a antropologii vědění, dále na jeho politické a ekonomické aspekty, úlohu čtenáře a otázky důvěryhodnosti vědeckého poznání.

Spavá nemoc, jež se nebezpečně šíří na březích jezera Ukereve, je zničující pro ugandský lid i německé koloniální zájmy. Francouzský lékař René Forde hledá za pomoci slavného Roberta Kocha lék umožňující epidemii zastavit, přičemž je nucen činit rozhodnutí s tragickými následky. Naději nachází v lásce ke krásné míšence Lee. Ta se spolu se svými bratry a otcem, králem Goanem, rozhodne Evropanům a jejich civilizaci zbraní postavit.V dialozích Vančurova dramatu se zračí hněv vzbouřených Uganďanů, jejichž úroda byla spálena, zoufalství vědce tváří v tvář pokroku i zaslepenost lidí toužících po moci a svolných k ukvapeným a samolibým řešením. Podaří se Fordovi, jehož ruce jsou potřísněny krví, nalézt lék včas? Jezero Ukereve, dílo antifašistické a antikoloniální, hraje na strunách emocí ušlechtilých i nízkých. S naléhavostí tak vybízí k zamyšlení nad nebezpečími, která hrozí světu... Slovy Lee: Civilizace je jen nástroj a lidé jsou vše.

Rituální formy komunikace ve středověku výrazně utvářely veřejná jednání mocných. Tento způsob komunikace byl dlouhou dobu považován za strnulý ceremoniál či za prázdný rituál, a zůstal proto stranou zájmu. Gerd Althoff sepsal na základě konkrétních příkladů (např. rituály provázející pád bavorského vévody Tassila či sebeponížení císaře Jindřicha IV.) dějiny této formy komunikace a spojuje ji s proměnami výkonu moci ve středověku. Zvolenou perspektivou vědomého konstruování rituálů a jejich kýženého účinku nabízí přesvědčivé vysvětlení jejich funkce. Prostřednictvím veřejných rituálů získávala společnost, založená na hierarchii důstojnosti, všechny informace, které byly nutné pro řádný výkon moci. Rituály nesly informaci o právech a povinnostech, také o aktuálním vzájemném vztahu jejich protagonistů a zprostředkovávaly stávající společenský řád. Tento inovativní přístup je nepostradatelný pro moderní chápání středověku.

Publikace se zabývá situací na knižním trhu v České republice v době covidové pandemie s přesahem až do března roku 2023. Popisuje průběh pandemie a zároveň analyzuje, jak ji prožívali a jak na ni byli nuceni reagovat nakladatelé, knihkupci, knihovny, čtenáři i autoři. Součástí této deskripce jsou výzkumy všech rozhodujících aktérů nejen knižního trhu a jeho metamorfóz, ale i chování a jednání rozličných subjektů knižní kultury. Výzkumy byly uskutečněny v konfrontaci přibližně ročních časových úseků pandemické krize ve spolupráci s renomovanou sociologickou agenturou a za účasti studentů Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Jak nakladatelé, tak knihkupci a knihovny jsou zde zastoupeni v plné šíři a reprezentativnosti, čtenáři v sociologickém generačním vzorku ve věku 18 až 26 let, ale i dalších věkových skupin. Publikace je doplněna grafickou částí spolu s domácími výzkumy renomovaných odborníků. Autory jsou pedagogové a absolventi Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Peter Burke, emeritní profesor kulturní historie na univerzitě v Cambridgi, touto knihou navazuje na první díl svého souhrnného zamyšlení nad vztahem Společnosti a vědění a oba svazky souborně podávají přehled o vývoji znalostních a vzdělávacích praktik, institucí a trendů "od Gutenberga po Google". Hranici mezi oběma částmi tvoří rok 1750 a osvícenská Encyklopedie. Éra probíraná v tomto svazku je charakterizována posilováním centrálních vlád a fenoménem moderního totalitarismu, rozmachem pozorovatelské a zaznamenávací techniky a též prostředků kontinentálního a mezikontinentálního transportu, sílící převahou přírodních věd a vznikem ohromných kolektivních projektů. To vše se do sféry vědění či poznání velmi zřetelně promítlo a přeneslo to tendence, jejichž historické pozadí často sahá daleko do minulosti, na novou kvalitativní úroveň, což vedlo k pokroku, ale také ke střetu protichůdných tendencí a k vědomostním ztrátám. Burke ve svém výkladu mimo jiné probírá kontrast specializace a demokratizace, nacionalismu a internacionalismu, vlastnických práv a obecné dostupnosti či užitečného vědění a čistého poznání. Podobně důležitý je kontrast centra a periferie, ať už je centrum obsazeno akademickou sférou, přírodními vědami, moderními metropolemi či evropským Západem.

Více než dvě století se v Evropě formuje filozofické myšlení, které nevidí originální a autentické postavení člověka v produktivním, vše do sebe zahrnujícím přetváření přírody, nýbrž v tom, že člověka je zapotřebí, mají-li země, nebesa, božství i on sám dospívat v to, čím jsou. Čtyři studie zahrnuté do této malé knížky sledují myšlení J. W. Goetheho, J. G. Herdera a M. Heideggera, a usilují tak ve čtenáři probudit schopnost zaslechnout tento tichý hlas potřebnosti nepotřebného neustále přehlušovaný halasnou honbou za produktivitou.

Kolektivní monografie prostřednictvím konkrétně zaměřených studií teoretizuje podoby současné hudební kultury ve střední a východní Evropě (Česko, Slovensko, Ukrajina, Rusko). Činí tak z perspektivy muzikologie poučené kulturní analýzou, a obecnější teoretické koncepty promýšlí v lokálních kontextech. Hlavní témata zvuku, genderu a identity procházejí všemi kapitolami. Cílem je porozumět širším kulturním významům a působení nejrůznějších hudebních událostí, živých i mediatizovaných. Studie se zaměřují například na hudbu ženských skladatelek, politiku genderu a queer identit v hudebním videu, performanci maskulinity v hudební subkultuře, otázky hlasu a tělesnosti, nebo konstrukci lokálních a národních identit skrze folklor. Kniha tak přináší nekonvenční pohledy na řadu společensky a politicky aktuálních témat. Jde o první podobně koncipovanou muzikologickou publikaci v češtině. Díky interdisciplinárnímu přístupu se zde uvažování o hudbě a zvuku stává součástí debat řady dalších humanitních oborů, jako jsou kulturální studia, genderová studia, divadelní a filmová věda apod.

Neuropatolog František Koukolík se znovu zaměřil na starou a otevřenou otázku - jak a proč mozek tvoří vědomí a jaký je vztah mozku, vědomí a sebeuvědomování. Třetí vydání knihy sleduje výzkum vztahu mozku a vědomí v průběhu let 2013-23. Za tu dobu se rozšířily a zdokonalily metody zkoumající mozek lidí a zvířat způsobem, který si před prvním vydáním z r. 2003 uměl představit jen málokdo. Poločas informace je v neurovědách nižší než pět let. Předchozí, druhé vydání z r. 2013 bylo tedy nutné aktualizovat.Přepracovaný text popisuje soudobé definice vědomí, neuronový korelát a evoluci vědomí včetně sebeuvědomování; změněné stavy vědomí jako spánek, anestézii, hypnózu, meditaci a účinek psychedelik; některé druhy poškozeného vědomí, např. kóma, funkční poruchy, autismus, schizofrenii a depresi; otázku svobodné vůle, a také jak je vědomí ovlivňováno kulturou, v níž jsme vyrostli a žijeme.

Arthur Coleman Danto (1924-2013) patřil k nejvýznamnějším postavám analytické filozofie umění 20. století. Jeho texty o ontologii a historické podmíněnosti umění měly nesporný vliv na to, jak o soudobém umění uvažujeme. Tato studie se zaměřuje na Dantův přístup k definování umění. Neomezuje se však pouze na výklad jednotlivých charakteristik umění, ale klade si za cíl doložit, že Danto podstatu umění spojuje s tzv. zkušenostní dimenzí. Oproti tradičnímu čtení, které zdůrazňuje sémantický rozměr Dantovy definice, argumentuje, že Danto dlouhodobě zastával názor, že umělecká díla mají nejen obsah, ale také schopnost vyvolat na straně vnímatele emocionální reakci, potažmo proměnit jeho náhled na svět.

"Výukové texty pro bakalářské studium zdravotnických oborů obsahují tradiční témata hygieny a epidemiologie jako biomedicínského základu primární prevence nemocí v novém pojetí. Pro potřeby praxe je zpracována epidemiologie nevýznamnějších skupin nemocí (kardiovaskulárních, nádorových, infekčních) a závislostí (návykové látky), problematika epidemiologických studií a očkování. Zvláštní kapitoly tvoří hygienické požadavky na provoz zdravotnických zařízení a rizika práce ve zdravotnictví. Texty slouží k uvědomění a k pochopení komplexních souvislostí mezi působením životního i pracovního prostředí a možným vznikem nemocí u jedince i v populaci s akcentem na využití poznatků v každodenní zdravotnické praxi."

Poznámky k literatuře obsahují texty napsané Theodorem Adornem převážně v 50. letech 20. století. Jedná se o eseje utvářející nová pravidla literární kritiky a interpretace. Nalezneme v nich jak práce věnované autorům jako Eichendorff, Beckett, Proust nebo Valéry, jež představují reflektovaný vztah k duchovní minulosti, tak obecnější texty zaměřené na vzájemnou provázanost estetického a společenského. Napříč nimi se formuje řada Adornových klíčových filosofických přesvědčení. Vzhledem k důrazu, který Adorno klade na esejistickou formu, Poznámky k literatuře nelze vnímat pouze jako doplněk jeho rozsáhlejších prací - naopak, představují jeden z Adornových nejvydařenějších pokusů o překlenutí rozestupu mezi kritikou a konstruktivní filosofií.

Mýtus o "věčném přátelství" Bulharska a Ruska je dodnes jedním z obecně přijímaných mýtů, v Bulharsku i v jiných zemích. Cílem práce Karla Durmana (1932-2023), českého historika, který byl od r. 1980 ve švédské emigraci, je "odhalit základní lež tohoto mýtu" a ukázat jeho povýtce ideologickou podstatu. Poctivou archivní prací a s využitím široké palety dostupných zdrojů ukazuje, že mýtus o "věčném přátelství" vychází z dogmatu o poslání Ruska-osvoboditele (prezentovaném jako poslání "svaté" či "historické"), které je základem ruské nacionalistické a imperialistické ideologie.