Krystal OP

A Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. – Jak dnes s užitkem číst vyprávění o ráji, ptá se milánský biskup svatý Ambrož († 397) a nabízí svým čtenářům propracovaný komentář prvních kapitol knihy Geneze. Ambrožův dnešek jistě není naším „dnes“, přesto má smysl nechat se jeho úvahami inspirovat. Život a smrt, muž a žena, svoboda a poslušnost, dobro a zlo – tato zásadní témata se dotýkají každého člověka. Nejde o to, s nostalgií vzpomínat na ztracený ráj, ale porozumět sobě a svému vztahu se Stvořitelem. Objevit nový „ráj“, zahradu přátelství s Bohem, a starostlivě o ni pečovat.

Tento svazek obsahuje překlad čtvrté a závěrečné části traktátu o jednom Bohu (STh I, q. 19–26). Tomáš se zde věnuje druhým dvěma velkým tématům, jež předeslal v úvodu pojednání o Božích aktivitách: Boží vůli a moci. První tři otázky pojednávají o Boží vůli a jejích stavech (láska, radost, spravedlnost a milosrdenství), následují tři otázky o prozřetelnosti, předurčení a knize života a po nich dvě otázky o Boží moci a blaženosti. Úvodní studie se snaží poskytnout koncepční nástroje pro úspěšné čtení přeloženého textu. Začíná uvedením čtenáře do Tomášova pojetí vůle a jejího připisování Bohu a pokračuje komentářem k jednotlivým částem Tomášova textu. Zvláštní pozornost je věnována problematice vztahů mezi Boží vůlí, nutností a svobodou. Studie se zaměřuje především na ty aspekty, u nichž častěji dochází k chybnému výkladu či hodnocení.

Syntézu dogmatické teologie (Synthese dogmatique: de la Trinité a la Trinité, první fr. vyd. 1985; česky ve třech dílech: I. Bůh v Trojici, 2003; II. Vtělení Slova, 2007; III. Církev a svátosti, 2019) doplnil autor později dalším svazkem (Synthese dogmatique: Complément. De de l’Univers a la Trinité, fr. vyd. 1993), jakýmsi dodatkem k původní syntéze. Pojal ho jako rozšíření předchozího výkladu a již představené oblasti zde zkoumá z nového úhlu pohledu: lidský duch, poučený Božím zjevením, směřuje od Trojice ke Trojici tentokrát skrze stvoření. V první části tohoto svazku se autor zabývá samotným stvořením chápaným jako úkon Boha Stvořitele, v druhé části pojednává o samotném Stvořiteli a ve třetí části se věnuje studiu stvoření, tvorstvu viditelnému i neviditelnému. Celé dílo končí návratem stvoření, jehož původ byl popsán v první části, zpět k Bohu, z něhož vyšlo.

Tento svazek Teologické sumy (STh I-II, q. 106–114) obsahuje traktát o novém zákoně spolu s otázkami o milosti, ospravedlnění a zásluhách. Tomáš problematiku nového zákona, stejně jako v pojednání o starém zákonu, na něž tento svazek navazuje, neprobírá „biblisticky“, tedy s důrazem na soubor určitých knih, ani „spáso-dějinně“ s důrazem na různé typy smlouvy, ale z hlediska „zákona“, tedy jako rozumově dané směrnice pro naše jednání. Na rozdíl od starého zákona, jenž byl probírán podle tří typů přikázání: morálního, obřadního a soudního, se novozákonní problematika soustředí kolem pojmu milost, klade tedy větší důraz na Boží působení než na lidskou snahu přiblížit se Bohu.

Spis Vita sancti Bernardi, jehož český překlad nalezne čtenář v tomto svazku, je posledním a nedokončeným dílem Bernardova osobního přítele Viléma ze Saint-Thierry. Jedná se o první knihu tak zvané Vita prima sancti Bernardi Claraevallis abbatis (První životopis svatého Bernarda, opata z Clairvaux), která je souborem pěti knih tří různých autorů. Není to precizní historický dokument se spolehlivými údaji o životě svatého Bernarda z Clairvaux, ale životopis s hagiografickými prvky, který má za cíl předat světcovo duchovní poselství a sloužit k duchovní formaci čtenáře. Vilém připomíná život prvotního Clairvaux a jeho opata nejen jako hodný obdivu, nýbrž především jako vzor k následování. Zároveň však nepřehlíží ani problematické rysy osobnosti svého přítele, sleduje ho nezaujatým a střízlivým pohledem a vedle jeho předností zachycuje i jeho nedostatky a chyby. Vykresluje tak obraz sice kultovní, ale stále ještě velmi živý a konkrétní, jenž má daleko ke stylizované postavě světce z vitráže.

V této části Teologické sumy (STh III, q. 27–30) Tomáš analyzuje teologické argumenty převzaté z Písma, Tradice, církevních otců a koncilů, které objasňují život a vlastnosti Matky Boží v úzké souvislosti s početím a narozením Krista. Hlavním východiskem je zde pro Tomáše událost Zvěstování a Mariino mateřství. Výklad je především důkladnou analýzou biblických zpráv o událostech a srovnáním interpretací církevních otců a prohlášení církevních koncilů. Tomášova nauka v tomto textu představuje nepochybně jeho vyzrálé období teologa a stala se impulsem k dalšímu rozvinutí mariologie.

Autor přístupným jazykem propojuje kontemplativní pohled a svou zkušenost ze služby nemocničního kaplana. Ukazuje, jak křesťanská víra osvětluje smrtelnost člověka. Křesťan nahlíží událost smrti jak v její nevyhnutelné přirozené realitě, tak v pohoršení a odporu, které vyvolává v těch, kdo se s ní konfrontují. Jeho víra mu zároveň umožňuje jít dál a rozpoznávat ve zkušenostech umírajících přítomnost Boha, který se jim v Ježíši stává blízkým, a tak je přitahuje do věčného života. Hodina naší smrti je tajemstvím pokorného odevzdání se a obětování jako odpověď tomu, který nás miloval až „do krajnosti“ (Jan 13, 1).

Liturgické tradice jednotlivých středisek církevního života se od počátku křesťanství navzájem ovlivňovaly a postupně docházelo k jejich sbližování. V raném středověku převládl na Západě římský ritus a z původních liturgických tradic přetrvaly do 21. století pouze dvě: vedle hispánské liturgie také tradice milánská neboli ambrosiánská, kterou představuje tato kniha. Ambrosiánská bohoslužba se po celé dějiny rozvíjela v nedalekém sousedství Říma, některé prvky z římské tradice přebírala, jinými prvky naopak římskou liturgii obohatila. Čtenář v této knížce zjistí, jakým způsobem slaví Kristova tajemství ambrosiánští věřící v severní Itálii a jižním Švýcarsku, co mají tradice Západu společné a co je pro každou z nich specifické. „Životnost ambrosiánského ritu byla v minulosti velmi prospěšná a bude i v budoucnu nejen pro milánskou diecézi, ale i pro všeobecnou církev.“ (Pavel VI.) Norberto Valli (* 1968) je italský kněz a liturgista. Vyučuje liturgiku na Papežském liturgickém institutu sv. Anselma v Římě a v Arcibiskupském semináři v Miláně. Je členem Kongregace pro ambrosiánský ritus.

Starověké hereze jsou stále živé V očích moderních lidí jsou hereze považovány za přežitek z dob dávno minulých – něco, s čím se církev již nemusí potýkat. Henryk Pietras SJ, uznávaný patrolog a autor mnoha knih o starověkém křesťanství, však dokazuje, že to tak samozřejmé není. Jeho kniha vrhá nové světlo na hereze, které se objevily na počátku křesťanství, a zároveň přesně ukazuje, že myšlenky považované za heretické jsou stále živé. Jaké jsou moderní projevy magického myšlení, které byly před staletími odsouzeny? Co mají perfekcionisté společného s odpadlíky? Může se někdo stát heretikem? Tato kniha je vynikajícím průvodcem po nejdůležitějších herezích a odhaluje jejich projevy v moderním světě.

Velikonoce jsou staré jako křesťanství samo: o Velikonocích se zrodila církev, kterou spojuje víra v moc Ježíšovy smrti a vzkříšení. Velikonoce proto začaly formovat rytmus křesťanského života a jejich oslava se stala nejdůležitější oslavou roku. Odhalovaly způsob, jak se naplnila starozákonní proroctví – skutečný velikonoční beránek, Kristus, byl obětován a vstal z mrtvých pro naši spásu. Tento svazek Augustinových velikonočních promluv si klade za cíl znovu oživit osobní objevování různých rovin významu velikonočních událostí, které si křesťané po celém světě rok co rok připomínají. Chce zvát ke znovupromýšlení toho, o čem si myslíme, že známe – a občerstvit nás novostí, jež nikdy nezestárla. Autor úvodní studie a komentáře David Vopřada.

V tomto pojednání (STh I-II, q. 55–67) Tomáš rozebírá základní charakteristiky ctností. V návaznosti na Aristotela a Augustina nejprve uvádí definici ctností, poté se zaměřuje na jejich subjekt, tj. na jednotlivé schopnosti lidské duše, které jsou ctnostmi zdokonalovány. Dále rozebírá různé druhy ctností: ctnosti rozumové, morální (kardinální) a teologické (víra, naděje a láska). Následně se věnuje tématům, která jsou pro všechny typy ctností zásadní: pojednává o příčině ctností, o středové pozici ctností, o jejich jednotě a propojení. Na závěr se zabývá problematikou trvání ctností po skončení pozemského života. Tomášův traktát o ctnosti je jedním ze zásadních textů dějin filosofie zaměřených na etiku ctností. Pomáhá nejen pochopit, co je ctnost, ale také představuje cesty formace k ctnostnému jednání.

Tento svazek obsahuje překlad třetí části pojednání o jediném Bohu (STh I, q. 14–18). Tomáš se v něm zaměřuje především na charakteristiku a obsah Božího poznání, včetně několika tradičních problémů, jež s tímto tématem souvisejí. Zabývá se také pojmy pravdy, nepravdy a života, a to jak pokud jde o ně samotné, tak v jejich vztahu k Bohu a jeho poznání. Úvodní studie si klade za cíl poskytnout čtenáři koncepční nástroje usnadňující porozumění přeloženému textu. Vysvětluje význam základních pojmů, které Tomáš v diskusi o poznání používá, a pokračuje komentářem jednotlivých částí traktátu. Podrobněji rozebírá ty aspekty Tomášova myšlení, které jsou náchylné k nesprávné interpretaci. Zvláštní kapitola je věnována úvodu do tradičních sporů o vztahu mezi Božím poznáním a jeho kontingentními a proměnlivými objekty.

Autor v této knize předkládá čtenáři své úvahy o určitých aspektech duchovního života. Chápe ho jako život skutečného já každého člověka, život vnitřního já, jež je povoláno v síle Ducha vstupovat do Boží přítomnosti, do tajemství jeho vůle a nechat se proměňovat v Boží dítě, v Krista. Podává hlubokou reflexi pilířů duchovního života, od naděje přes svobodu, askezi, modlitbu… až po ticho a samotu, a zároveň ukazuje, že duchovní život získává smysl až ve spojení s životy druhých, v integraci do Božího plánu spásy světa. I když je duchovní život orientován na Boha, a ne tolik na okamžité uspokojení hmotných životních potřeb, není to život odtržený od reality ani život ve snech. Právě naopak – duchovní život nás staví do pozice, kde můžeme být v nejplnějším kontaktu s realitou – ne s realitou, jak si ji představujeme, ale s realitou, jaká skutečně je. Díky němu si uvědomujeme své skutečné já a ocitáme se v Boží přítomnosti.

Pod fíkovníkem z evangelia někdo sedí. Kdo je to? Jste to vy, jsem to já, je to každý z nás, kdo sní o tom, že konečně prožije svůj život v plnosti. K jakému životu Bůh Natanaela volá? Čím ho naplní, když bude následovat Ježíše? Co je to povolání? Náš společenský, intelektuální a milostný život není nikdy ničím jiným než hledáním skutečného života a usilováním o něj, dokud naprosto jasně nepochopíme, že život, po kterém toužíme, a život, který pro nás chce Bůh, jsou jedno a totéž. Autor zcela neotřelým způsobem sleduje jemnou nit anonymní každodennosti a odhaluje její tajemný třpyt ve světle věčnosti. Velké poučení bez poučování vycházející z prosté a vznešené spirituality. Po zhltnutí této knihy budete mít chuť vydat se ihned na cestu.

Esej o duchovní teologii podle svatého Pavla a svatého Tomáše Akvinského Jak žít duchovní život a vydávat svědectví evangeliu ve světě ovládaném vědou a technikou? Jak znovu sjednotit teologii, jež ustrnula ve svých rozumových konstrukcích, s mystikou či duchovní naukou opírající se o zkušenost víry a lásky? Jak se od zkostnatělé morálky spočívající na přesně daných závazcích a zákazech znovu vrátit k morálce vycházející z blahoslavenství a uspořádané okolo ctností? Servais Pinckaers ve svém teologickém úvodu do duchovního života načrtává hlavní cesty vedoucí k znovuobjevení a posílení duchovní spontaneity a působení Ducha svatého v srdci věřících. Přivádí čtenáře k pramenům, které duchovní život napájejí, ať už jde o Boží slovo, učení Otců či liturgii církve, a inspirován učením Tomáše Akvinského poukazuje na stěžejní roli ctností a darů Ducha svatého. Život podle Ducha, jak nám Pinckaers ukazuje, není ustrašeným a úzkoprsým dodržováním zákonů. Je to Boží dar, živý zákon vepsaný do našich srdcí, jenž nás uschopňuje k pravé svobodě a přátelství s Trojjediným.

Český překlad dvou traktátů, které patřily k nejznámějším spisům celého středověku, a jednoho krátkého spisku, jenž zůstal po mnohá staletí zcela neznámým. * O kontemplaci Boha (De contemplando Deo) * O přirozenosti a důstojnosti lásky (De natura et dignitate amoris) * Modlitba (Oratio) Jde o první Vilémovy spisy, určené k duchovní formaci bratří jeho komunity v Saint-Thierry. Traktát O kontemplaci Boha stejně jako spisek Modlitba je svědectvím o Vilémově hledání Boha a jeho tváře, jež má povzbudit mnichy na cestě jejich vlastního hledání. Pojednání O přirozenosti a důstojnosti lásky se pak řadí ke traktátům De amore, které ve středověku vznikaly v hojném počtu. Vilém se v něm staví proti doktríně světské lásky, jež byla šířena díky četbě některých antických autorů a neblaze ovlivňovala mentalitu mnichů, a nabízí svým bratřím pravou nauku pro jejich růst v lásce k Bohu. Pojednání se vzájemně doplňují a vytvářejí harmonickou jednotu. Vilém v nich předkládá svoji nauku o modlitbě a lásce k Bohu, která hojně čerpá z Písma a učení Otců a kromě teologického poznání vychází také z jeho vlastních mystických zkušeností.