Krystal OP strana 8 z 8

Teologická suma je mistrovským dílem středověké teologie, dodnes udivujícím propracovanou architekturou a pronikavostí vhledu. Kdo byl její autor, z jakých zdrojů při svém bádání vycházel a jak ovlivnil vývoj poznání a teologie dalších staletí? Jean-Pierre Torrell OP, jeden z nejuznávanějších badatelů v oboru života a díla Tomáše Akvinského, představuje v této publikaci osobnost Andělského učitele, seznamuje čtenáře se strukturou a obsahem Sumy a zasazuje ji do historického, literárního a naukového prostředí, v němž vznikla. V další části pak sleduje osudy tohoto díla v čase, včetně jeho vlivu na aktuální situaci. Stručně popisuje historii tomismu a hlavní momenty jeho vývoje.

Bůh se v Písmu postupně dává svému lidu poznat. Nezjevuje se však tak, že by každý rok předložil jednu stránku katechismu, ale sám vstupuje do lidských dějin, a to jen natolik, aby bázlivého člověka, který se jej od okamžiku prvotního hříchu děsí, nevystrašil. Člověk totiž uvěřil lži, že jeho milující Otec je ve skutečnosti zrůdný a žárlivý Tyran… Tato kniha odhaluje fascinující biblický příběh o Bohu, který postupně očišťuje svůj obraz v srdcích lidí a obnovuje s nimi společenství lásky. „Kdekoli člověk stojí mimo vládu toho, kdo jej stvořil, nebo přesněji řečeno všude tam, kde se k němu nehlásí, vytváří sám pro sebe mocnosti, jež ale nejsou oním Všemohoucím a dokážou ho jen zotročit, ne osvobodit. Aby člověk zůstal sám sebou, musí objevit svou svobodu, a to dokáže jedině tak, že zůstane v rukou toho, který jej podřídí jen svému stvořitelskému zalíbení. Toto zalíbení ale v žádném případě není neodůvodněné, rozmarné ani sadistické. Je to totiž zalíbení Stvořitele, které člověka utváří takového, jaký skutečně je, a ne takového, jakým ho nutí být někdo jiný než ten, skrze něhož je.“

Patnáctý svazek edice Patristika přináší komentovaný český překlad pojednání De paenitentia (O pokání) od milánského biskupa svatého Ambrože (cca 340–397). V úvodní studii je popsán vývoj praxe pokání v rané církvi do 4. století, zejména v západní části, se zaměřením na novatiánskou krizi. Dále je zde představena osobnost a dílo svatého Ambrože, především jeho pojednání O pokání, jež vzniklo jako reakce na novatiánské kacířství. Text ovšem není jen ukázkou soudobé polemiky, ale především prvním formalizovaným a strukturovaným teologickým dílem, které přispělo k rozvoji chápání pokání jako jedné z církevních svátostí. Ten, kdo chce napravit nedostatky lidského pokolení, musí slabost sám snášet. V jistém smyslu je musí vložit na svá ramena, ne je zavrhnout. Čteme, jak onen pastýř v evangeliu vzal ztracenou ovci na svá ramena a neodehnal ji pryč. A Šalomoun praví: „Nebuď spravedlivý nadmíru.“ Uměřenost totiž musí spravedlnost mírnit. Jak bys jinak léčil člověka, který ti je nepříjemný, kdyby pomyslel na to, že u svého lékaře nevzbudí soucit, nýbrž pohrdání? Proto měl Pán Ježíš s námi slitování, takže nás nechtěl zastrašit, ale povolat k sobě. Přišel s mírností a pokorou, a proto pravil: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.“ Pán Ježíš občerstvuje, nikoho nevylučuje ani nevyhání a zcela správně si vyvolil učedníky, aby vykládali Pánovu vůli a Boží lid shromažďovali, nikoli ho odháněli. Kdo může být zpupnější než oni, praví-li Písmo, že nikdo není čist od hříchu, a to ani nemluvně ve stáří jediného dne? A David volá: „Očisť mě od mého hříchu.“ Jsou snad tito učitelé svatější než David, z jehož pokolení se rozhodl tajemstvím vtělení narodit Kristus, jehož potomstvem je nebeská komnata, totiž panenské lůno přijímající Vykupitele světa? Co může být krutějšího než udělit někomu pokání a již je neodejmout; tito učitelé odmítají odpuštění a odnímají i to, co k pokání povzbuzuje? Vždyť bez naděje na odpuštění nemůže dobře pokání konat nikdo.

Fanatismus bývá popisován jako čistě psychologický nebo sociální jev. Autor ve své knize ukazuje, že tento přístup k pochopení fanatismu nestačí. Je třeba podívat se na tento fenomén také z pohledu teologie. Teologické systémy, jež vedou k fanatismu nebo ho podporují, mají přes všechny své rozdíly jeden společný rys, jenž podle autora představuje samotný kořen fanatismu: jsou to teologické systémy, které odsunuly Boha stranou a na jeho místo postavily vlastní omezenou představu Boha, již uctívají jako modlu. Fanatismus je vyhoštění Boha, jakýsi zbožný ateismus, který o Bohu nepřestává mluvit, ale ve skutečnosti se bez něj velmi dobře obejde. A takový fanatismus, kdy si člověk udělá Boha z přikázání, z posvátného textu, z tradice či bohoslužby, hrozí nám všem a týká se i našeho náboženství.

Na počátku reformy karmelitánského řádu stály dvě význačné osobnosti, Terezie z Ávily (1515–1582) a Jeroným od Matky Boží Gracián (1545–1614), první provinciál bosých karmelitánů. Nepojilo je pouze společné poslání a cíl, ale také hluboké ryzí přátelství. Šlo o mimořádně intenzivní mnohovrstevnatý Bohem darovaný vztah, jenž zahrnoval nejen přátelství dvou osob, ale také přátelství dvou reformátorů a představených a přátelství mezi duchovním otcem a jeho duchovní dcerou. Oba přátelé v něm nacházeli významnou pomoc na cestě k Bohu a nezbytnou podporu při realizaci reformy a překonávání četných překážek s reformou spojených. V této knize můžeme jejich přátelství sledovat rok za rokem na pozadí dějinných událostí, které ovlivňovaly jejich osudy, a nechat se inspirovat jeho silou, krásou a srdečností.

Tento svazek přináší překlad traktátu o jediném Bohu z První části Sumy (STh I, q. 2–11). Tomáš v něm pojednává o způsobech prokázání Boží existence (známých jako pět cest či kosmologických důkazů Boží existence) a o jeho tzv. entitativních atributech: jednoduchosti, dokonalosti, dobrotě, nekonečnosti, všudypřítomnosti, neměnnosti, věčnosti a jednotě. Rozsáhlá úvodní studie se snaží poskytnout pojmové nástroje pro úspěšné čtení přeloženého textu současnými studenty a teology.

Pojem stvoření se objevuje v několika částech Akvinského Sumy. V současném překladu pojednání o stvoření v první části Sumy, otázky 44–49 je předběžná studie převážně filozofických předpokladů speciálních otázek, které jsou později probírány s hlubokou teologickou erudicí, např. šest dní stvoření, stvoření andělů, stvoření lidských bytostí atd. V tomto prvním pojednání o stvoření Akvinský se snaží vysvětlit terminologii a představit některé základní principy, které používá v následujících pojednáních Sumy.Pojem stvoření se objevuje v několika částech Akvinského Sumy. V současném překladu pojednání o stvoření v první části Sumy, otázky 44–49 je předběžná studie převážně filozofických předpokladů speciálních otázek, které jsou později probírány s hlubokou teologickou erudicí, např. šest dní stvoření, stvoření andělů, stvoření lidských bytostí atd. V tomto prvním pojednání o stvoření Akvinský se snaží vysvětlit terminologii a představit některé základní principy, které používá v následujících pojednáních Sumy.

Poslední otázky První části Teologické sumy pojednávají o činnostech tvorů. Nejprve se, v otázkách 106–114, jedná o činnosti andělů; tato část vyšla ve svazku O andělech v Teologické sumě II, Krystal OP 2015. Poté se, v otázkách 115–119, jež se nacházejí v tomto svazku, probírají činnosti tělesných tvorů, především člověka. Tomáš nejprve zpracovává téma působení tělesných substancí obecně, zabývá se místním pohybem a mechanickým působením; ptá se, zda jsou v tělesech nějak přítomné božské stvořitelské ideje; řeší specifickou otázku působení nebeských těles na tělesa pozemská; a pojednává také o náhodě a osudu. Dále se zabývá působením člověka na člověka, a to speciálně otázkou předávání poznání čili vyučování, a následně otázkou předávání života neboli plození.

Další svazek ze souboru Quaestiones disputatae de veritate přináší překlad otázky 22, ve které Tomáš pojednává téma vůle. Otázku disputoval a sepsal během svého vyučování na pařížské univerzitě v letech 1257–1258. V reakci na předchozí filosoficko-teologickou tradici Tomáš vymezuje vůli jako racionální žádost zaměřenou na blaženost, která převyšuje žádost smyslovou, a upouští od tradičního rozdělení na vůli dobrou a zlou. Novátorským a originálním způsobem rozpracovává problematiku svobody vůle. Ukazuje, že co do své přirozenosti vůle nezbytně chce svou blaženost, zatímco co do svého druhového určení zůstává vždy svobodnou vůči přitažlivosti jakékoli věci, dokonce i vůči sobě samé. Zkoumá také vztah svobody vůle a milosti a vzájemné uspořádání a spolupráci vůle a rozumu. Vymezením svobody vůle si Tomáš připravil půdu pro promýšlení tematiky svobodného rozhodování, jemuž věnuje následující, 23. otázku.