Krystal OP strana 8 z 10

Tajemství Krista označuje u církevních otců všechno to, co Bůh vykonal a nadále všemožným způsobem koná pro dobro a spásu člověka. Milánský biskup Ambrož, první ze západních učitelů církve, nachází toto Boží působení nejen v mnoha biblických událostech, ale také v životě církve a životě jednotlivého křesťana: "Kristus je pro nás vším." Kniha představuje tuto Ambrožovu teologii tajemství Krista. Součástí svazku je též stručný Ambrožův životopis a překlad souboru Ambrožových textů komentujících základní momenty Ježíšova života.

Diskutované otázky o ctnostech jsou jedním ze dvou spisů, které si daly za úkol zabývat se trojicí teologických ctností, ale zůstaly pouze u dvou z nich. Zatímco Kompendium teologie se člení na víru (dle článků víry Kréda) a naději (dle proseb Otčenáše), Otázky o ctnostech se omezují na naději a lásku. Na rozdíl od Kompendia teologie, které mělo být praktickou jednoduchou příručkou, jsou Otázky o ctnostech řazeny standardním způsobem schématu disputace. Část o lásce je výrazně rozsáhlejší a je doplněna i krátkou otázkou zaměřenou na bratrské napomenutí, které je praktickým projevem lásky k bližnímu. V tomto svazku se nachází otázky 2-4, tedy o lásce, o bratrském napomenutí a o naději.

Obraz života jako cesty je pravděpodobně jedním z nejpopulárnějších obrazů světové literatury. Různé cesty vedou k různým cílům - a cesty mysli jsou právě tak skutečné jako cesty těla. Jako musíte volit, kdykoli přicházíte na rozcestí vaší fyzické cesty, musíte volit i mezi různými myšlenkovými cestami, různými životními filosofiemi. Kniha vypráví o pouti za smyslem života a o vyjití anebo úniku od deseti chybných odboček na této pouti.

Pro Aristotelovu etiku je klíčové téma ctnosti. Probírá se porůznu v celé Etice Nikomachově, nicméně její 2. kniha představuje východisko, kde je morální ctnost definována a uvedena do kontextu lidského života a jednání. Ctnostné jednání je pro Aristotela a Tomáše takové, jaké můžeme vidět u ctnostného člověka. Kde je ale ten vzorový příklad ctnostného člověka? Aristotelés na tuto otázku přímo neodpovídá, protože předpokládá, že rozumný člověk má takový vzor takřka před očima ve vznešeném Athéňanovi. Pro Tomáše je to především Kristus a světci, ale z filosofického hlediska musí věc uchopit jinak, proto definuje ctnostného člověka jako toho, kdo neuhýbá z cesty, na niž ho postavila jeho přirozenost: "člověk, jaký má být". Pro dnešní společnost není podvědomým vzorem vznešený Athéňan, tím méně Kristus a svatí, ale už ani zákon lidské přirozenosti. O to důležitější je přemýšlet o těchto věcech explicitně: v čem spočívá ctnost, kam ji zařadit v celku lidské přirozenosti, jak ji získat a rozvíjet, jaké jsou jednotlivé ctnosti a jim odpovídající neřesti? To vše je tématem druhé knihy Aristotelovy Etiky Nikomachovy a potažmo komentáře svatého Tomáše.

Třetí část Disputovaných otázek o ctnostech (QD De virtutibis, q. 5), tentokrát o ctnostech kardinálních. Žádné obavy, druhá část (q. 2-4 o božských ctnostech) vám neunikla, bude následovat až nakonec.

Autor sice tvrdí, že kniha je tuctová učebnice morálky, ale není tomu tak - aspoň co do žánru a metody výkladu. Vznikla na základě přednášek pro vysokoškoláky, přednášek velice živých a tvořivých, plných překvapivých zvratů a souvislostí, které samy dovedly posluchače k řešení nastolených otázek - a teprve tento výsledek je tradiční, starý několik tisíc let, prostě "tuctový": Není jiné cesty, než návrat ke starým ctnostem! Kniha poslouží jako nepřeberný zdroj inspirace pro všechny učitele etiky či katolické morálky na středoškolské i vysokoškolské úrovni, a samozřejmě pro všechny, kdo hledají, jak být plně člověkem.

Autor probírá jednotlivé liturgické prvky doprovázející hlásání evangelia v římské mši (zpěv aleluja, žehnání kadidla, žehnání jáhnovi atd. až po žehnání evangeliářem a uložení knihy evangelií). U každého momentu ukazuje jeho původ, historický vývoj, pokoncilní obnovu a především význam, který předkládají současné liturgické knihy. Celá liturgie evangeliáře svědčí o tom, že čtení evangelia ve mši znamená slavení konkrétní události naší spásy - Krista přítomného ve svém slově uprostřed svého lidu.

Tato práce vyšla poprvé roku 1994 v řadě "Que sais-je?" ("Co vím?"), jejímž cílem je populární formou seznamovat čtenáře s různými oblastmi lidského vědění. Významný francouzský teolog zde pojednává o fenoménu, který se nazývá "katolická teologie". Nejprve popisuje vznik tohoto termínu a jeho chápání v raných dobách křesťanství. Dále čtenáře seznamuje s některými významnými momenty dějin teologického myšlení, přičemž uvedená jména a data slouží pouze jako záchytné body pro důležité myšlenky. Další kapitola se snaží odpovědět na otázku po povaze teologie jakožto vědy. Jakou roli hraje v teologii víra a jakou rozum? Co je jejím cílem? Jakým způsobem se tato věda dobírá předmětu svého zkoumání, který je neuchopitelný a přesažný všemi směry? S tím souvisí otázka pramenů teologie. Poslední kapitola a Postskriptum z roku 2008 se věnují aktuálním proudům v teologii. Samotnou Torrellovu práci uvádí důkladná studie o životě a díle tohoto významného žijícího teologa.

Zdá se, že základní lidskou zvláštností je jakási "podvojná" povaha člověka, kterému připisujeme jednak charakteristiky tělesného rázu, a jednak charakteristiky, které bychom nazvali "duševními", "mentálními" nebo někdy i "duchovními". Jak vysvětlit tento podvojný charakter lidské osoby? Publikace zkoumá nejen problém vztahu duše a těla, nýbrž i řadu jiných, souvisejících otázek: problém smyslového a rozumového poznání, smyslového a duchového rázu lidské afektivity, otázku po místu člověka v univerzu apod.

Anonymní kartuzián nás v první části knihy (která vyšla poprvé v roce 1945) a od té učí jednoduché metodě meditace, která umožňuje modlit se bez přestání, tak jak to požaduje Kristus v evangeliu. Druhou část knihy tvoří kázání v kapitule pronesená v letech 1940-43 k různým liturgickým příležitostem. Zorné úhly, z nichž se kartuzián dívá na duchovní skutečnosti, jsou inspirativní a leckdy překvapivé, ale zároveň pevně zakotvené v tradiční scholastické teologii.

Studie Benedikta Mohelníka OP o svátosti biřmování je publikací jeho doktorské teze v oboru dogmatické teologie. Autor se zabývá otázkou, zda je svátost biřmování správně chápána a zda se jí dostává správného místa v křesťanském životě. Vychází ze studia novodobé historie diskuse týkající se biřmování, analyzuje různé způsoby přístupu k tématu (učení magisteria, teologická reflexe, ekumenický pohled) a podrobuje je precizní kritice.

Jednou z nejpropracovanějších oblastí filosofie a teologie Tomáše Akvinského je bezpochyby etika. Po Aristotelově vzoru Tomáš rozvíjí "vědu o dobrém životě" na základě ctností. Etika pro něj tedy neznamená pouze probírání zákonů nebo teorií. Je to plně praktická disciplína, která má vést člověka k reálné změně k lepšímu. K nejvýznamnějším Tomášovým spisům o etice patří - kromě komentáře k Aristotelově Etice a rozsáhlé střední části Teologické sumy - komplex pěti diskutovaných otázek o ctnostech, Quaestiones disputatae de virtutibus. První otázka se zabývá ctnostmi obecně, tedy tím, co jsou a kam patří v celku lidských potencí a schopností. Tuto otázku předkládá svazek, který právě držíte v rukou. Druhý díl, jehož vydání se připravuje, bude obsahovat pojednání o kardinálních ctnostech (5. otázka QD), třetí pak o teologických ctnostech lásky a naděje (2. a 4. otázka) a o přikázání bratrského napomenutí (3. otázka).

Anonymní kartuzián nás v první části knihy (která vyšla poprvé v roce 1945) a od té učí jednoduché metodě meditace, která umožňuje modlit se bez přestání, tak jak to požaduje Kristus v evangeliu. Druhou část knihy tvoří kázání v kapitule pronesená v letech 1940-43 k různým liturgickým příležitostem. Zorné úhly, z nichž se kartuzián dívá na duchovní skutečnosti, jsou inspirativní a leckdy překvapivé, ale zároveň pevně zakotvené v tradiční scholastické teologii.

Druhý díl Bernardova nejrozsáhlejšího a ve středověku nejrozšířenějšího díla, které vznikalo v průběhu posledních 18 let Bernardova života. Nejedná se o historicko-kritickou exegezi, ale o duchovní pochopení Písně písní. Bernard zde poukazuje na dvojí rozměr této biblické knihy: eklesiologický (duchovní život církve) a mystický (duchovní život jednotlivce). Prvních 41 kázání vyšlo v roce 2010.

Otázka dobra patří k základním tématům, kterými se středověcí učenci zabývali. Tomáš Akvinský zpracoval téma dobra ve dvou svých spisech: ve XXI. otázce souboru Quaestiones Disputatae De veritate a ve svém komentáři Boëthiova spisu De ebdomadibus. Obě pojednání jsou představena v této publikaci spolu s úvodní studií, která zařazuje Tomášúv koncept dobra do souvislostí dobových diskuzí. Jako první otevřel otázku dobra již svatý Augustin, který se snažil pochopit původ zla ve stvoření: pokud je Bůh, Stvořitel všeho, Prvním dobrem, pak vše stvořené, nakolik má své bytí od Prvního dobra, musí být dobré. V rámci stvoření proto nelze mluvit o zlu. Boëthius ve svém spisu De ebdomadibus navazuje na sv. Augustina a vysvětluje, jakým způsobem jsou věci dobré. Tomáš Akvinský v otázce O dobru představuje své vlastní pojetí dobra. Navazuje na svého učitele Alberta Velikého a propracovává do důsledku Albertovu teorii, že dobro přidává jsoucímu něco pouze pojmově. Tomáš posouvá tradiční pojetí dobra a definuje ho jako vztah k bytí. Ve svém Komentáři k De ebdomadibus ukazuje, že takto pojaté dobro neztrácí žádný z požadavků, které na něho tradice klade.

Metafyzickému myšlení Tomáše Akvinského byla v posledních desetiletích věnována značná pozornost. Přesto dosud zůstávají některá významná témata stranou patřičné pozornosti. Jedním z nich je problematika celku a části, jinak řečeno mereologie, která se promítá do mnoha klíčových metafyzických témat. Výzkum v této oblasti není zdaleka ukončen a představuje pro současné zájemce o myšlení Andělského doktora důležitou výzvu, na kterou se pokouší reagovat tato práce. Autor zasazuje dosavadní výsledky bádání v této oblasti do širších souvislostí Tomášovy metafyzické koncepce a vysvětluje vztah celku a části k základním metafyzickým principům a pojmům, jako je pojem jsoucna a jednoty nebo pojetí metafyzické struktury kategoriálního jsoucna. Dále prohlubuje a doplňuje dosavadní výzkum tím, že rozlišuje a charakterizuje všechny typy celků a částí, s nimiž se lze v Tomášových textech setkat. Za klíčové části knihy lze považovat zejména kapitoly věnované jednotě a mereologii.